Autor ve své předmluvě velmi otevřeně uvádí, že svůj film pojal jako alegorii civilizace. Diváka možná v tomto okamžiku napadne, zda se má na film ještě dále dívat, když už mu autor prozradil, co chtěl svým filmem říct. Chybu by samozřejmě udělal každý, kdo by se dál nedíval. Kdyby se takto otevřeně dokázalo před uvedením svého filmu vyslovit více českých filmařů...

Jan Švankmajer svým uměleckým "coming out" neubírá filmu ani minimálně, naopak. Příběh vystavěný jako horor inspirovaný (opět otevřeně) Edgarem Allanem Poem a markýzem de Sade dostává autorovým odhalením důležitější rozměr než je jeho narativní linie, a ten by pravděpodobně většině diváků zůstal utajen. Takhle je možné prožívat film ve dvou zcela odlišných úrovních. Na jedné straně je úzkost navozující příběh, v němž se tragický osud hlavního hrdiny stává ještě tragičtějším, aby vyvrcholil naprostou bezmocí, zoufalstvím a triumfem brutální deziluze. Vedle této úzkosti se ale odvíjí zcela odlišný, nekonkrétní a veskrze abstraktní příběh boje různých principů, různých lidsky vnitřních, ale zároveň dějinných sil, které spolu v průběhu civilizace sváděly a nadále svádějí svůj běsnící souboj. Tento souboj je popsán jako věčné lidské hledání jakési míry zvládání sebe sama. Je to výpověď o tom, že člověk (civilizace) se buď pohybuje v různých extrémních polohách světa, který si okolo sebe vytváří a nebo se mezi nimi bezcílně zmítá a nakonec tomuto "šílenství" stejně podléhá, protože nemá na výběr.

Těžko by se dalo říct, že snad tento věčný souboj (nikoli mýtický souboj dobra a zla!) vyznívá méně tragicky než první plán příběhu. I zde osud hlavního hrdiny do velké míry vykresluje obraz bolesti, které civilizace svou "hmotu" (tedy člověka) podrobuje se zdrcující silou a s naprostým nezájmem o nějaké existenciální malichernosti, jimiž každý jedinec trpí.

Přesto ale nelze říct, že by katarzí filmu byla deprese plynoucí z všeobecné tragédie. Je vcelku pochopitelné, když někdo pocítí soucit a slitování s hlavním hrdinou. Když si ale uvědomíme, že se zároveň jedná o alegorii civilizace, dostaví se poněkud jiné a možná často úplně opačné vnímání. Soucit s jednotlivcem mít můžeme a "dobré mravy" dokonce říkají, že by tomu tak mělo být i obecně. Soucit s civilizací však může mít snad jen Bůh. A o něm je ve filmu říká, že neexistuje...

Vrcholem surrealistického pojetí filmu a jeho hlavní psychologií je skutečnost, že drastické a tragické scény vás budou zároveň děsit a rozesmívat při dvojí různé interpretaci té stejné osudové hry.

Dvojí výpověď filmu vytvářejí také Švankamjerovy animace. Ve filmu Šílení mají velmi speciální úlohu -- nejsou integrovány do příběhu, jako tomu je třeba V Otesánkovi, ale vstupují do jeho děje jako reklamní pauzy a ve zlomových okamžicích děj překládají do nonverbálního jazyka výtvarného umění. Naturalisticky karikují celý příběh a servírují ho divákovi k nad -- hlédnutí. Je-libo kousek hovězího?

Kromě toho má film další velmi silné stránky. Celá scéna, která u Švankmajerových filmů doslova dýchá, je velmi inspirativní a podporuje hlavní ideu filmu. Autor filmu bez jakýchkoliv problémů vytvořil celistvý příběh, v němž se přitom spolu setkávají různé věky. Autor tímto bezčasím sděluje divákovi, že se nemusí v žádném případě soustředit na nějaký dobový kontext, protože to, o čem film hovoří, je na čase nezávislé, respektive prolíná se jím stále jako neúprosná konstanta. Šílený markýz, který je šílený pro svou schopnost přiznat si každou pravdu, vede přes veškerou prohru, kterou si musí v každém okamžiku přiznávat, svůj neúprosný boj s Bohem. Šílený psychiatr naopak v Boha věří -- věří v jeho schopnost snášet i ty nejhorší lži ve jménu pravdy boží. Každý z nich volí úplně jiný způsob, jak se vyrovnat sami se sebou a neváhají kvůli tomu zneužít kohokoliv jiného. Všechny hlavní postavy mají svou hlubokou charakteristiku, například ztvárnění ženského prvku ve filmu jako zdánlivého středobodu, k němuž se všechno upírá, a zároveň ubohé oběti, která je zmítaná vlastním šílenstvím od jednoho pána k druhému, je pro postavení ženy ve společnosti řízené "šílenými" muži velmi symbolické.

Aby film skutečně promlouval takto silně, musí v něm samozřejmě hrát výborní herci..Švankmajer si špatné herce nevybírá. Role perverzního markýze ztvárněná Janem Třískou je stejně autentická, jako role protivníka, s nímž se má střetnout. Martin Huba dokázal Dr. Coulmierovi vtisknout působivost distingované, konformní bestie, takže svou hrůzostrašností překonává zdánlivě nejšílenější nápady vyšinutého markýze. Stejně tak Anna Geislerová dokáže být skutečnou obětí i courou. Jednoduše řečeno, herci hrají přesně tak, jak to autor filmu chtěl.

Švankmajer má oproti většině filmařů velkou výhodu. Má silné výtvarné cítění, což je velmi důležité pro to, aby film mohl být vnímán také na jiné než jazykové úrovni. A není to spojeno jen s autorovými animacemi, je to i v tom, jak vypadají scény, jak film hluboce působí esteticky, jak je plastický a barevný, jak "hoří" a "mrazí". Takovému filmaři tak stačí použít zcela běžný námět a dokáže na něm vykreslit mnohavrstevný obraz. Je totiž úplně jedno, jaký "materiál" je použit. Už vždycky půjde pouze o recyklát. Jde o to, jak se podaří ten recyklát ztvárnit a zda se do něj podaří projektovat něco významného.

Janu Švankmajerovi se to bezezbytku povedlo.