Ultrapravici podle českých specialistů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše charakterizuje požadavek zákonnosti a pořádku, hledání charismatického vůdce, harmonie a bezpečnosti, znechucení z mechanismů a procedur parlamentní demokracie.Vytváří konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím, nepřipouští si jiný způsob fungování demokratických institucí než prostřednictvím tajné manipulace. Neustále konstruuje obrazy nepřítele podle černobílého modelu manicheismu, z čehož vyplývá její neustálý akcionismus. Jednání krajní pravice je ovlivněno velikášstvím a stihomamem, odtud se bere sebevědomý nacionalismus, hrdinský mýtus a vůdcovský princip a pak pocit ohrožení ze strany Židů, intelektuálů, cizích a neznámých sil. Chce mít nárok na vysvětlení světa a finální řešení problémů, ze stereotypu přítel-nepřítel se rodí nejen teorie spiknutí, ale i duchovní strnulost, ke složitým problémům jsou nabízena zdánlivě jednoduchá řešení. Např. česká skupina Dědicové předků volá po "budoucnosti bez židovských vládců a vyděračů, bez obrovského vlivu zednářských lóží, které již od francouzské revoluce tahají za nitky dějin, bez šiřitelů zvrhlosti a dekadence, drog, anarchie, bolševismu, pornografie, homosexuality a jiných perverzních zvráceností..." (Mareš 2003: 35-38, 82-83, 525, Mazel 1998, s. 119). Stoupenci ultrapravice, uvádí český psycholog Josef Smolík, se většinou vyznačují autoritářským charakterem. Ten se vzdává nezávislosti vlastního Já a slučuje je s něčím mimo sebe, aby získal sílu, která jeho vlastnímu Já chybí. Autoritářská osobnost má nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny a chce vyhledávat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty. Projektuje své emoce navenek, takže se domnívá, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný. Vnímá ostatní jako nedokonalé, kteří potřebují proškolit a kontrolovat. Přitahuje ji prostředí, kde může svoji patologii skrývat za institucionalizovanou autoritu či dávat najevo svoje neurotické obsese ve jménu dodržování mýtu, je na "své" autoritě emocionálně závislá. Autoritářství je propojeno s religiozitou, vzájemně se spolu dotvářejí a posilují a domnívají se, že člověka řídí síla mimo něj. Pro autoritáře má silnou integrující funkci idea společného nepřítele, který mnohdy nemá žádné skutečné rysy a někdy ho ani nezastupují konkrétní lidé. Proto vytvářejí konspirační teorie s pomocí mystiky, a nepřítelem se pak stávají členové imaginárního spiknutí proti hnutí, kteří se hnutí pokoušejí zdiskreditovat či zlikvidovat. Pěstují cenzuru, která chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí, posilují nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje opomenout důsledky jejich rozhodnutí. Často zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se jim nedaří realizovat vysněný ideál. Zákonitý nezdar pak nevysvětlují jako chybu nereálných myšlenek a ideologií, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele, přičemž argumentace ohledně vnitřního nepřítele je nevyčerpatelná. Absolutní idea a absolutní nároky dávají autoritářům možnost překonat odcizení a poskytují jim ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Příslušnost k takové skupině přináší jedincům pocit splynutí. Skupinu integruje přítomnost charismatického vůdce, s níž se členové identifikují. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím silněji se s vůdcem identifikuje. Jedinec má pocit výjimečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, i když vůdce sám takovou jedinečnost opačným směrem nevnímá. Sklon autoritářů obviňovat druhé z vlastních nedostatků a při všech problematických situacích hledat viníka bývá většinou manévrem odvracejícím pozornost od jejich vlastních chyb. Ve vůdcovském principu se na postavu vůdce upíná mýtus, kterému někdy i sám vůdce podlehne a není schopen odlišit jej od reality. Jeho vysokému ideálu pak odpovídají i vznešené symboly a hesla (Smolík 2005).

Jakkoli se možná zdá průnik těchto ultrapravicových fantazií s dnešní zelenou politikou vyloučen, v minulosti se hnědý a zelený odstín ve specifických případech dokázaly prolnout a za určitých okolností se tak může dít i dnes. Reakční environmentalismus či ekofašismus u žádné vlivnější zelené strany nepřevládl díky postupnému ukotvení zelených v evropské demokratické, humanistické tradici, a to i přes angažmá části krajní pravice při zakládání zelených. V Česku, kde svoje postavení Strana zelených (SZ) pozvolna stabilizuje do podoby páté, nejmenší parlamentní strany, ale může -- ať už s otevřeným hledím či skrytě -- ojediněle uspět v komunální či regionální politice. V horším případě pak sloužit k celostátní diskreditaci zelených poukazem na "hnědá jádra" v jinak "rudozeleném", tedy sociálně-ekologicky zabarveném melounu. Stojí proto za bližší pohled. Text přináší přehled závažnějších snah krajní pravice uchytit se v různých evropských ekologických stranách. Jeho cílem je ale především zmapovat úspěšné i neúspěšné překryvy zelených a hnědých (či nahnědlých) proudů v Česku, kde kromě "zelenajících" fašizujících skupin působí ultrapravici blízcí politici též uvnitř sílící, multikulturně a demokraticky zaměřené SZ. V současné SZ, orientované většinou už na západoevropské postmaterialistické hodnoty, drží pozice málo důležité. Jistou úlohu však ultrapravice sehrála v SZ v období 2003-2005 při vnitrostranickém střetu mezi "realos" kolem novináře Petra Uhla a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a sektářskou skupinou kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa SZ, šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky. Ultrapravice celkem přirozeně inklinovala k autoritářským sektářům. Právě těmto nahnědlým enklávám na zeleném teritoriu je věnována hlavní pozornost. Při psaní textu autor použil většinou původní materiály, získané díky jeho členství v SZ, kde se hlásí k demokratické levici. S ohledem na přesnost pracuje v textu s téměř doslovnými citacemi krajně pravicových stanovisek.

1. Dosavadní zmapování evropského "hnědo-zeleného překryvu" v českém prostředí

Zamořenost přírody jedy ohrožujícími zdraví, vyčerpání surovin, vymizení různých druhů zvířat a rostlin, přelidnění, výskyt dosud nepoznaných nemocí, strach z následků jaderných či chemických havárií, touha po klidném životě bez stresu a zdravotních rizik uprostřed přírody, to vše vybízí k pokusům zužitkovat tuto problematiku i z krajně pravicových nebo určitých religiózních, ultrapravici blízkých pozic. Část zelených témat lze totiž pospojovat s nacionalismem, tradicionalismem, xenofobií a hlavně s argumentací o vhodnosti diktatury. Na Západě, a především v samotném Německu, se krajně pravicovým odrůdám ekopolitiky věnuje množství titulů. V Česku se téma "hnědých zelených" prodiskutovávat teprve začíná.

Ultrapravicová zelená politika má tradici starou desítky let. Popisuje ji stručně Heywoodova encyklopedie politických ideologií. Rysy reakčního environmentalismu se objevují už u Waltera Darrého, ministra zemědělství a filozofujícího stoupence přírodního agrarismu v hitlerovském Německu v období 1933-42. Darrého činnost se potkávala s aktivitou staršího studentského hnutí Tažní ptáci, rozčarovaného následky industrializace Německa a spojujícího kontrakulturu, romantismus, přírodní mysticismus a touhu po pospolitosti. (Heywood 1994: 228-252).

V Česku patří k dosud nejobsáhlejším materiálům o reakčním environmentalismu práce Janet Biehlové a Petera Staudenmaiera, nazvaná Ekofašismus, poučení z německé zkušenosti. Autoři, z jejichž textů lze vyčíst sympatie k sociální ekologii Murraye Bookchina a k Juttě Ditfurthové, která v 90. letech jako radikální socialistka opustila německé Zelené, ukazují skloubení témat organického zemědělství, vegetariánství a čisté přírody s vyhlazovací teorií i praxí nacismu. Líčí pozvolný vzestup "völkisch" hnutí 19. století jako "patologické reakci na modernizaci", působení nazelenalého křídla v NSDAP kolem Waltera Darrého a Rudolfa Hesse a jeho potření Martinem Bormanem, Josefem Goebbelsem a Reinhardem Heidrichem. Vysvětlují důvody současných "národních revolucionářů" - tedy německých neonacistů upřednostňujících "socialismus" - podporovat ekologii, protijaderné akce a některá národně osvobozenecká hnutí ve Třetím světě a zaznamenávají jejich krátkodobé působení v řadách německých Zelených na různých stranických postech. Všímají si ekologických prvků u Svobodomyslné dělnické strany Německa (FDAP), Republikánů atd. Přinášejí pohled na dvojí tvář antroposofie a jejího zakladatele, okultisty Rudolfa Steinera, k němuž patří v alternativním prostředí oblíbené waldorfské školy a biodynamické farmy, ale i kosmologická nauka o "astrálně-éterických" a vyvolených rasách Atlanťanů-Evropanů. Zaznamenávají též částečné kontakty některých antroposofů na Světovou ligu na ochranu života (WSL), ekologicko-rasistickou skupinu vedenou bývalým nacistou Georgem Haverbeckem, jež organizoval výměnu zkušeností mezi některými ekofašisty, esoteriky, antroposofy a novopohany. Nezapomínají na ultrapravicového propagátora ekologických farem a člena německých Zelených Baldura Springmanna. Osvětlují postupný přerod uznávaného východoněmeckého disidenta a ekosocialisty Rudolfa Bahra, autora sloganu "rudá a zelená patří k sobě" v tvůrce spiritualistické nauky o dané, neměnné špatné lidské přirozenosti. Ta podle Bahra může znovu probudit německé povaze odpovídající hnutí podobné nacismu, jenž však tentokrát do svého čela údajně postaví charismatického "zeleného Adolfa", naprosto odlišného od Hitlera a nastolí tak nikoli bestiální nacismus jako v roce 1933, ale zelenou boží vládu spásy. Tedy, využije životaschopné nacistické spirituality, ale nasměruje ji k jiným, dobrým, ekologickým cílům.

Biehlová mapuje životní dráhu i argumentaci někdejšího křesťanského demokrata Herberta Gruhla, spoluzakladatele Zelených a později tvůrce Ekologicko-demokratické strany (ÖDP), jenž hlásal ukončení přistěhovalectví z ekologických důvodů a přizpůsobení společnosti daným přírodním zákonům. Požadoval též oddělenost národů, aby si zachovaly charakteristické vlastnosti a tak se udržela etnická rozmanitost a adaptabilnost lidstva. Pro Gruhla byla nakonec i jeho 6000členná ÖDP málo napravo, založil si tedy 400členné Nezávislé ekology Německa (UÖD).

Sociální ekologové Biehlová a Staudenmaier vidí riziko zapuštění ultrapravicových myšlenek v těch ekologických proudech, kde převládá mysticismus, antiracionalismus, biologismus, volání po "přirozeném řádu", kde se upřednostňují city a intuice nad rozumem a převaha "zájmů Země" nad lidmi, kde se uznávají antiracionální kulty New Age se svým esoterismem a primitivismem. Ideologické volání po "přírodním řádu" neponechává podle nich prostor ke kompromismům, jeho požadavky jsou absolutní. Aniž by přiřazovali celou hlubinnou ekologii nebo všechny směry New Age do blízkosti fašismu, Biehlová a Staudenmaier vidí smysl své publikace takto: "Aby ekologická politika neobohacovala ekologickým nátěrem reakční či fašistické ideologie, musí ekologické hnutí udržet své široké sociální zaměření, které nahlíží ekologickou krizi ve společenském kontextu. Z pohledu sociálních ekologů spatřujeme kořeny dnešní ekologické krize v iracionální společnosti -- nikoli v biologickém ustrojení lidských bytostí, nikoliv v některém konkrétním náboženství, rozumu, vědě nebo technologii. Zdůrazňujeme naopak nezastupitelnost rozumu, vědy a technologie pro utváření pokrokového ekologického hnutí i celé společnosti". Publikace končí varováním: "Autoritativní mystifikace se naštěstí nemusí stát osudem současného ekologického hnutí, jak dokazuje sociální ekologie. Mohou však ohrozit jeho budoucnost, bude-li ekomystikům, ekoprimitivistům, misantropům a antiracionalistům uvolněna cesta" (Biehlová, Staudenmaier 1999: 5-101).

Ohlasy na publikaci Ekofašismus sahaly od nadšeného přijetí sociálně ekologicky zaměřeným politologem Vítem Klepárníkem (Klepárník 2001) až po její kritiku za "zjednodušující pohled" na mystické a hlubinně ekologické tendence a na hnutí New Age od ekologického publicisty Jakuba Kašpara (Kašpar 1999).

Protitechnické zaujetí části západoněmeckých protestních iniciativ 70. let a tím pádem i jistou přitažlivost zelených pro silně konzervativní kruhy zaznamenává v práci Vývoj a struktura německých Zelených Tomáš Lindner. Společné působení konzervativců vedle radikální levice zde vysvětluje negativním vymezením širokého "anti" hnutí zelených, což se projevilo v okamžiku vytváření pozitivního programu. Rozebírá pestré složení fundamentalistického proudu Zelených, v němž po určitou dobu vedle radikálně marxisticky založených aktivistů pracovali i silně naturalisticky založení ekofundamentalisté, odmítající modernitu, industrializaci a celou civilizaci, jimž byl vlastní spiritualismus a myšlenka blížící se apokalypsy, neodvratitelné pouhými reformami. Pod vlivem Rudolfa Bahra hlásali koncept Zelených jako strany mimo pravici a levici (Lindner 2003).

Na hnědý okraj zelené politiky 80. let v Německu se zaměřuje i část rozsáhlé publikace Martina A. Lee o neofašismu Bestie se probouzí: "Pokusy Zelených o nalezení třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem se v mnoha směrech podobaly myšlenkám intelektuálů nové pravice i neonacistických militantů, kteří se snažili vyzrát na své levicové současníky tím, že sami zaujímali radikální pozice v ekologii, v odmítání nukleárních zbraní i v boji proti americkému imperialismu a za národní osvobození... Nezřídka se uchylovali k levicové rétorice, která se líbila stoupencům Zelených... Myšlenky stejného druhu se objevovaly i v článcích levicových autorů a neofašistických národních revolucionářů... Stratégům krajní pravice se nabízely nové možnosti, jak se vymanit z okrajového postavení... Snažili se proto svézt na ramenou Zelených, kteří získali dost hlasů ke vstupu do západoněmeckého Bundestagu -- úspěch, kterého žádná krajně pravicová strana od roku 1949 nedosáhla. Ačkoliv většinu Zelených tvořili bezesporu antifašisté, někteří z nich postrádali politického filipa, takže nebyli s to si uvědomit, že neonacisté a jiní krajně pravicoví šejdíři už od samého počátku pronikli do jejich řad. Roku 1980 berlínská organizace Zelených vyloučila skupinu národních revolucionářů, kteří se pokusili zaujmout vůdčí postavení...Roku 1983 vyloučili jednoho poslance Bundestagu, jakmile vyšlo najevo, že byl členem NSDAP." Lee se kromě Gruhla a Bahra po jeho přechodu od levice k teorii "zeleného Adolfa" zaměřuje i na spoluzakladatele Zelených Augustina Haussleitera, "brunátného chlapa s býčí šíjí, veterána Hitlerova pivnicového puče" (Lee 2004: 242-248, 235).

O prostoru, kde se může překrývat část krajní pravice a část některých nových náboženství pojednává titul Pozor esoterika od Hugo Stamma. Autor, redaktor švýcarského listu Tages-Anzeiger a odborník na sekty, sám nechce propagovat vědecký a racionální obraz světa a obhajuje "skutečnou spiritualitu a sociální zodpovědnost". Podle svých slov pouze kritizuje radikální výstřelky mystiky: "Radikální esoterici připomínají svým pojetím přírodně-náboženských a národně-rasových idejí a starogermánského kultu fatálním způsobem spasitelské představy nacionálního socialismu. Nejrůznější esoterické kroužky dnes skutečně vykazují nacistické tendence... Na trhu s esoterikou se dnes pohybují tisíce mistrů a médií, kteří redukují komplexní realitu na jednoduché vzorce a vyhlašují, že mají recept na spásu... Esotericko-teosofická Společnost vyznavačů Slunce propadla v polovině 90. let apokalyptickému bludu a v několika etapách uskutečnila sebevražedný tranzit na planetu Sírius". Pokud dojde k represi ze strany státu, tak jako např. v případě esoterika Trutze Harda, vysvětlujícího zplynování Židů jejich zločiny v předchozích životech, bývá represe vysvětlována klasickou teorií spiknutí: "Existuje tu spravedlivý soud, který ochrání spisovatele a badatele před oficiálně posvěceným míněním velkých myšlenkových kartelů?". Podle Stamma striktně chápaná esoterická víra ve "vyšší já", "kosmickou jednotu", "vyšší pořádek" a teorie předurčenosti vedou k ultrapravicovým koncepcím. Kdo zná "tajné vědění" a "kosmické zákony", může se cítit jako nadčlověk v esoterickém smyslu slova. Nárokovat vůdčí pozice může ten, kdo má "vyšší vědomí" a "tajné vědění". Moderní radikální esoterika, která vyznává principy jako zákon karmy, předurčení "duchovní hierarchie" a "vyšší řád", je podle Stamma zčásti totožná s fašistoidním světovým názorem. Avšak i německým Zeleným Stamm vyčítá jemu nepochopitelnou shovívat k sektám a cituje odbornici z ministerstva vnitra spolkové země Hamburk: "Zelení jsou esoterickou stranou. Berou pod ochranu zločince". Švýcarský specialista na sekty o hypotetické esoterické společnosti tvrdí: "Demokracie by byla přežitkem. Diktovat by začali mistři a osvícení". Jako jeden z hlavních spojovníků ultrapravice a části esoteriků vidí jimi společně sdílenou teorii spiknutí, fašizující tendence však vidí i v hlubinné ekologii s její snahou chápat člověka pouze jako jeden z mnoha stejně důležitých živočišných druhů a v bioregionalismu, hájící pro každého místo pouze tam, kde se narodil. Ostří Stammovy kritiky však nemíří jen na krajní pravici a radikální esoteriky. Některé zelené a "osmašedesátníky", kteří léta patřili k umírněným vyznavačům New Age, Stamm kritizuje za útěk od politiky a obrácení se do sebe poté, co se nesplnili jejich velikášské vize zásadní duchovní proměny společnosti ve "věku Vodnáře" (Stamm 2002: 5-208).

Protievropské a protiracionalistické prvky hlubinné ekologie Arnee Naese podrobil kritice v českém rozhlase a ekologickém tisku aktivista hnutí Duha a filozof Bohuslav Binka (Lužný 2003), kritiku totalitárních a náboženských tendencí v zeleném hnutí obrátil v odborném tisku proti celé české ekologické obci známý "stíhač zelených", novinář Ivan Brezina (Brezina 1999). Antroposofii Rudolfa Steinera příznivě hodnotil Ivan Odilo Štampach v časopise o nových náboženských směrech (Štampach 2000). V roce 2003 se v Lidových novinách vedla polemika o kladných i stinných stránkách antroposofického učení, odkazu jeho zakladatele Steinera a o waldorfských školách. Jeden titulek za všechny: "Waldorfské školy ano, Steiner ne" (Kamín, 2. 10. 2003).

Rozsáhlejší text Ekologické flirtování s krajní pravicí uveřejnil v časopise hnutí Duha Sedmá generace Peter Mulder. Všímá si hlavně sbližování argumentace části nizozemských Zelených, působících vedle mnohem silnější Zelené levice, a krajní pravice, pokud jde o přistěhovalectví. Část holandské ultrapravice ze Strany pro životní prostředí a řád vytvořila novou Zelenou pravici. Časem byla zrušena, ale její členové se objevili v uskupení nazvaném Holandsko, kde se dobře žije, vedené tehdy Pimem Fortuynem, a na jeho kandidátku zamířil i představitel holandských Zelených Martin Bierman. Těžištěm Mulderova materiálu je však kritika jedné z nejvýznamnějších osobností světové ekologické scény, milionáře a vlastníka časopisu The Ecologist Edwarda Goldsmitha. Ten se mj. snaží oslovovat a podporovat jak levici, tak evropskou ultrapravici a nalézat v ní partnery pro svůj konzervativně ekologický program a protiglobalizační akce. Goldsmith jednal s šéfem Hnutí za Francii - odštěpenců od Le Pena Philippem de Villiersem, jehož straně věnoval Goldsmithův bratr 3,5 milionu dolarů. Účastnil se také jednání vzdělávacích odnoží Le Penovy Národní fronty a Vlámského bloku, a přednášel na pařížském semináři ultrapravicově ekologické skupiny nazvané Návrat do lesů (Mulder 2002: 14-16).

Příklady působení krajní pravice v ekostranách jsou součástí publikace Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě od Pavla Pečínky.

V Německu ovládali konzervativní a ultrapravicoví zelení hlavně lokální kandidátky a ekostrany z éry 70.-80. let jako byly Akční společenství nezávislých Němců (AUD) Augustina Haussleitera, Zelená listina ochrany životního prostředí (GLU), Světová liga na ochranu života (WSL) Georga Haverbecka, Zelená listina budoucnosti (GAZ) Herberta Gruhla, Zelená listina Šlesvicka-Holštýnska (GLSH) Baldura Springmanna aj. Tyto formace nakrátko vytvořily s levicí a ultralevicí Zelené, ale už brzy jich většina ze Zelených odešla do Ekologicko-demokratické strany (ÖDP), vytvořené roku 1982. Ta se ovšem pozvolna změnila z ultrapravé v konzervativní ekologickou stranu s těžištěm pouze v bavorské komunální politice a ultrapravice z ÖDP v 80. letech odešla. V roce 2003 iniciovala tato "zelená CSU" vznik sdružení Světové ekologické strany (WEP), kde spolupracuje mj. s Nezávislým ekologickým hnutím z Francie (MEI), s Hnutím strany Země z Portugalska (MPT), se zelenými z Albánie a Chorvatska apod.

Rakouská zelená ultrapravice držela jisté pozice ve Sjednocených zelených Rakouska (VGÖ), v roce 1982 založeném seskupení, jež měla na rozdíl od levicové Alternativní listiny Rakouska (ALÖ) konzervativní orientaci. Spolupráce VGÖ a ALÖ neprobíhala hladce. Když předseda ultrapravicové FPÖ Jörg Haider v roce 1993 oznámil, že s ním lídři VGÖ jednali o možnosti být ekologickým křídlem FPÖ, levicoví zelení jednání s VGÖ ukončili. VGÖ měla k přežití pomoci podpora poslanců FPÖ a zvolení fotbalového trenéra Adi Pintera do čela, ovšem VGÖ nakonec skončila roku 1996 v konkurzu.

Ve Švýcarsku se pokoušela do ekologické politiky vklínit ultrapravá Národní akce.

Francie vlivnější ultrapravicové seskupení zelených neměla, ovšem samotní Zelení (LV), dokud byli pod vlivem předsedy -- ortodoxního ekologa Antoine Waechtera -- kladli ve svém ostentativním odstupu od celého pravo-levého spektra na stejnou úroveň Le Penovu fašizující Národní frontu a např. socialisty. Tudíž odmítali podporovat koalice proti FN. To se změnilo po odklonu LV doleva a odchodu Waechtera, který si vytvořil Nezávislé ekologické hnutí (MEI), odmítající vazby k levici i pravici a usilující oslovit zelené zleva doprava. Ve Francii, ovšem mnohem výrazněji v Německu, se vyskytovala specifická vrstva voličů zelených, která volila hlavně kvůli protestu vůči establishmentu a byla stejně tak ochotna hlasovat pro ultrapravici jako pro zelené. Pokud by si tito voliči zelených měli vybrat mezi demokratickou a fašizující pravici, zvolili by z protestu raději ultrapravici.

V belgickém Valonsku se do parlamentních voleb 1981 zapojila ultrapravice s kandidátkou nazvanou Ecolos, ale skutečná vlámská strana zelených Ecolo na ni podala žalobu za používání úmyslně matoucího jména a Ecolos se musela přejmenovat.

Britská ekostrana si po založení roku 1973, kdy se ještě jmenovala Lid, vysloužila občas kritiku za reakční body v programu, inspirovaném katastrofickým manifestem Návod k přežití, kde se hovořilo o nutnosti udržovat světovou populaci na jisté úrovni.

Ekologickou ultrapravici ve Finsku představoval kdysi guru zelených, spisovatel, akademik a rybář Pentti Linkola, stoupenec redukce lidské populace, násilných řešení a odpůrce technologií. Většina zelených ho začala považovat za nebezpečnou odchylku v hnutí, navíc Linkola od zelených odpuzoval veřejnost.

Španělsko zaznamenalo při parlamentních volbách roku 1986 tři neúspěšné kandidátky zelených, z čehož jedna, nazvaná Španělský vrchol pro nápravu ekologického vývoje (VERDE), představovala ultrapravicovou náboženskou sektu La Comunidad. Mezi větším počtem zelených kandidátek se VERDE objevila i při parlamentních volbách 1989, a to s další ultrapravicí, Zelenými ekology (Pečínka 2002: 8-148). V Bosně a Hercegovině nezaložil Stranu zelených počátkem 90. let nikdo jiný než tehdy neznámý psychiatr Radovan Karadžič. Když zjistil, že "zelená" voliče nestrhne, stal se srbským ultranacionalistou a později i válečným zločincem (Glenny 2003: 494).

Chorvatští zelení zůstávali nepočetní a roztříštění. Jedna skupina, v roce 1996 založená Chorvatská strana Zelených (HSZ), měla kontakty s autoritářsko nacionalistickým Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ) Franja Dudjmana. V parlamentních volbách 1999, do nichž autentičtí zelení nešli, aby neubrali hlasy demokratické opozici proti HDZ, ovšem i přes protesty ekologů HSZ nastoupila. Získala jen 0,4 %. Silným protisrbským nacionalismem se vyznačovali zelení v Kosovu, obhajující akce NATO proti Srbsku.

V prostředí nevýznamných a rozmanitých zelených v Srbsku se roku 1993 objevila Strana zelených, loajální k režimu Slobodana Miloševiče, jejíž aktivity vnesly mezi ostatní zelené podezíravost a obavy z manipulací. Pobaltští zelení byli zpočátku hlavní složkou protikomunistické a protiruské opozice, přičemž mnozí přešli od oprávněných požadavků národní nezávislosti k protiruskému nacionalismu. Předsedkyně Litevské strany zelených Ruta Gajauskaiteová označovala svou stranu jako "radikálně pravicovou", čímž ovšem myslela "odklon od sovětského autoritářství k přímé demokracii". Lotyšská strana zelených s podobným rodokmenem se roku 1995 účastnila parlamentních voleb v rámci nacionalistického Lotyšského národního hnutí za nezávislost (LNNK), a dlouhodobě vystupovala proti ruské menšině, nedůvěřovala levicové západní zelené agendě jako práva homosexuálů, feminismus atd. Na rozdíl od zde popisovaných formací patřila k Evropské federaci stran zelených (EFGP).

Původně ostrý protiruský nacionalismus časem slábl u gruzínských a moldavských zelených.

Ruští zelení začali fungovat během demokratizace v 80. letech. V některých neformálních skupinách pro obnovu památníků, v kulturních kroužcích atd. se vytvořila specifická směs ekologismu, velkoruské nostalgie i antisemitismu. O ochraně životního prostředí pro ruský národ hovořila i Pamjať, protižidovská organizace 80. let.

Maďarští zelení se těžko vyrovnávali s tím, když v roce 1993 dosud skrytě působící ultrapravicová skupina ovládla Stranu zelených Maďarska, která sice i poté zůstala marginální, ale rozpoutala propagandu proti homosexuálům, Židům, lidem nakaženým AIDS, a použila dokonce heslo "do maďarských žen -- maďarská semena".

Lídrem marginální Polské strany zelených (PPZ) se začátkem 90. let stal šarlatán Janusz Bryczkowski, který v kampani strany do voleb 1991 zaangažoval hypnotizéra. Po vyloučení z PPZ se Bryczkowski přidal k antisemitské Polské národní frontě. Do voleb 1991 nastoupily i Nezávislá ekologická federace, složená z několika varšavských nacionalistů, a Polská ekologická strana -- Zelení, napojená na radikální nacionalistickou Konfederaci nezávislého Polska (KPN). Žádní zelení však neuspěli. Polská ekologická strana -- Zelení, výtvor KPN, se roku 1997 účastnil parlamentních voleb na kandidátce KPN. Nejen KPN, ale i Volební akce Solidarita si tuto stranu umisťovaly do různých širších koalic, např. do Vlasteneckého hnutí Otčina.

Ze Slovenské strany zelených (SZS), která už tak jevila občas rysy mírného protimaďarského a protičeského nacionalismu, v roce 1994 odešlo několik radikálnějších nacionalistů, aby vytvořili Slovenskou zelenou alternativu (SZA). Při jejím vzniku pomáhalo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara s cílem oslabit SZS. SZA hájila jadernou energetiku, přehradu Gabčíkovo-Nagymaros, vystupovala ostře nacionalisticky. V parlamentních volbách 1994 dostala SZA do parlamentu na kandidátce HZDS Zdenu Lazarovou. I když poslankyně Lazarová spolupracovala v období 1994-98 především s HZDS, pro další parlamentní volby 1998 se její SZA sloučila s ještě radikálnější šovinistickou Slovenskou národní stranou (SNS).

V začátcích české SZ existovalo období 1991-1992, kdy pražská SZ spolupracovala a účastnila se demonstrací s Mimoparlamentním sněmem, koalicí stran sdružující též ultrapravicové Sdružení pro republiku -- Republikánskou stranu Československa (SPR-RSČ) Miroslava Sládka. Na jedné z demonstrací v Praze roku 1991 dokonce šéf pražské SZ Miroslav Kulhavý společně s vůdcem ultrapravice Sládkem vystoupil. Kulhavý a někteří jeho přívrženci nakonec k SPR-RSČ odešli (Pečínka 2002: 151-222).

Pokud jde o zelené v Československu, podrobně je analyzovali Petr Jehlička a Tomáš Kostelecký (1995). Jejich závěry se příliš neliší od obecnějších závěrů Gerharda Jordana (1998), zkoumajícího zvláštnosti postkomunistických zelených včetně jejich zasažení nacionalismem. Jehlička s Kosteleckým opřeli svoji práci mj. o dotazníkové šetření mezi členy SZ či o srovnání preferencí SZ v celostátních a komunálních volbách podle krajů s přihlédnutím ke stavu životního prostředí, podle osídlení katolíky či maďarskou menšinou, podle velikosti sídel, věku voličů a proměnami těchto výsledků v čase. Zastavili se i u vlivu nacionalismu a česko-slovenských sporů na zelené v obou částech Československa. Od západních zelených odlišovala československé např. zpočátku velká podpora v ekologicky devastovaných regionech - severních Čechách, která se však brzy přeměnila (!!) v podporou krajní pravice. Jestliže v roce 1990 zde byla jako "protestní" strana chápána SZ a jako hlavní severočeský politický rys se jevila "zelenost," v roce 1992 zde v úloze protestní strany zakořenili fašizující republikáni. Přitom jak pro zelené v roce 1990, tak pro republikány v roce 1992 typicky hlasovala stejná voličská skupina -- mladí muži pod 30. let se středoškolským vzděláním. Na severních Čechách tak Jehlička a Kostelecký ilustrovali, že koncentrace sociálních problémů a kriminality dokáže během krátké doby nejen zabránit rozvoji postmaterialistických hodnot, ale dokonce přeorientovat - byť specifickou, tak přece jen zelené volící skupinu - na hodnoty krajní pravice.

2. Ekologické prvky v činnosti skupin ultrapravicové radikální mládeže

Nejrůznějších krajně pravicových uskupení od legálních stran po nelegální militantní bojůvky působí v Česku mnoho desítek. Jejich vliv však zůstává minimální, jsou roztříštěná programově i kvůli ambicím jednotlivých "vůdců". Spíš než politicky jsou nebezpečná svým agresivním primitivismem. Zelená témata dosud využívala ojediněle, spíš jako provokaci, když např. odpor k cizincům zdůvodňovala existencí hnízd vzácných ptáků na daném území nebo když vychvalovala Adolfa Hitlera jako milovníka zvířat. "Průsak" zelených témat do neofašistického prostředí je spíše záležitostí až několika posledních let.

Nacionálně ekologická unie (NEU), založená roku 2002, se prezentovala pouze stránkami http://neu.webzdarma.cz v zelené barvě, kde mj. informuje o problémech jaderné elektrárny Temelín (JETE). Program NEU upřednostňuje zvyšování porodnosti, vymýcení drog, znovuzavedení branné výchovy, staví se za povolení euthanasie a k využití těchto těl pro transplantace. Volá po obnově a podpoře železniční elektrifikované dopravy pro její ekologičnost a po slevách při jejím využívání, ekonomickou kriminalitu hodnotí jako vlastizradu, časopisy pro homosexuály by zakázal. V zahraniční politice NEU vyzývá ke spolupráci států s ekologickým myšlením, k tvrdosti vůči USA jako k centru ničení planety a vlastníkovi jaderných zbraní a také ke znovupřipojení Zakarpatské Rusi k obnovenému Československu (Program). NEU nikdy veřejně výrazně nevystoupila, šlo patrně jen o pokus některých jedinců z řad jiných fašizujích organizací - podobně jako např. v mnohem profesionálněji pojatém případě americké Libertariánské nacionálně socialistické strany zelených (LNSGP) na http://www.nazi.org - přilákat rádoby ekologickým webem další zájemce. Tento pokus se nezdařil.

Národní odpor (NO) jsou dobře organizovaní mladí neonacisté. Vystupující nyní s rudou a černou symbolikou a "levicově" znějícími hesly "národní revoluce", "národního socialismu" ve stylu SA a s antikomunismem zaměřeným proti "strůjcům komunismu", Židům, proti nimž jsou ochotni podporovat boj Palestinců. Kopírují tak poslední trendy části německé ultrapravice, používající rétoriku a image někdy těžko odlišitelné od anarchistů. NO vznikl roku 1999. Navazuje na skupinu Krev a čest -- divize Čechy (Mareš 2003: 481-485, 489-493). Stránky NO obsahují rubriku Ekologie, a NO uvádí, že v jeho rámci působí Ekologická iniciativa. Ta na stránkách http://www.odpor.net zveřejnila 9. 5. 2005 seznam firem, testujících výrobky na zvířatech, a vyzvala k odporu vůči nim. V článku Protest proti kontejnerovému transportu v Durynsku 1. 6. 2005 informovala o akci spřátelené "národní opozice" v Německu pod heslem "ochrana životního prostředí je i ochranou vlastní země". Nacistům se nelíbilo, že jaderný odpad projíždí Duryňskem. Vysvětlovali, že "jediná možná cesta je přestat využívat jadernou energii... Vítr, slunce a biomasa jsou v přírodě volně k dispozici... Nepotřebujeme ohrožovat nás a naše životní prostředí. Jen atomová lobby a její pomocníci v německém parlamentu nás stále ohrožují tímto nebezpečím, protože jim z atomové energie plynou tučné zisky! Kapitalistický systém nebere žádné ohledy na toto nebezpečí, neboť necítí žádné závazky vůči lidem". Argumentovali též názory "zakládajícího člena Zelených, profesora Rolfa Betrama". ("Zelenání" se ovšem projevovalo též u německých Republikánů. Tak jako Zelení vystupovali s heslem "ekologicky, sociálně, radikálně demokraticky, nenásilně", používají Republikáni slogan "sociálně, vlastenecky, ekologicky").

NO 8. 6 zveřejnil text Podaří se zastavit změny klimatu, údajně brutální zvyky Židů podrobně líčil článek Košerování zvířat z 27. 6. V dalším textu Potřebují autonomní nacionalisté vlastní stranu? z 9. 7. vyzval stoupence legálních metod z NO, aby infiltrovali nějakou již existující menší stranu a vybudovali si v ní pozice. Pseudozelená frazeologie NO neznamenala žádné otupení averze mezi neonacisty a skutečnými zelenými. Ekologické aktivisty prohlašoval NO v otevřeném dopise redaktorce Ivaně Karáskové z 22. 4. za konkurenci, s níž vede spor, i když se k NO údajně mnoho "radikálních ekologů" hlásí. 30. 4. v textu Týrali Češi cikány nebo naopak? odsuzoval NO poslance německých Zelených v Evropském parlamentu (EP), Čecha Milana Horáčka za kritiku podílu některých Čechů na nacistickém vyhlazování Romů za II. světové války a za návrh zbourat vepřín na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech (Ekologie, Hudeček 2001).

Umírněnější Vlastenecká fronta (VF), působící od roku 1993 a navazující na český předválečný fašismus ve svém Emailovém zpravodaji VF č. 3 z února 2001 zveřejnila několik textů ekologického aktivisty Jiřího Ohnutka z Brna. Ohnutek vystupoval za Nové hnutí, v roce 1997 založené společenství sdružující většinou stoupence různých spirituálních a religiózních proudů usilující "o propojení všech lidí... hledání jednotících myšlenek vedoucích... k záchraně života na Zemi a obnově duchovní i přírodní rovnováhy", za "svobodný výběr vůdců, moudrých a schopných". Ohnutek v časopise VF kritizoval konzumní zaměření Evropské unie. Psal též: "Pokud se týká zavedení víz kvůli Romům, měl by už konečně někdo monitorovat populační explozi tohoto etnika, neboť heslo Vlastenecké fronty Naše budoucnost -- Česká Romská republika, není tak od věci". K rozvojovému světu uvádí "Klima horko, vlhko podporuje mentalitu k pracovní lenivosti, naproti tomu však povzbuzuje nejzákladnější lidský pud -- sexualitu a rozmnožování" (Ohnutek 2001: 13-15, Mareš 2003: 283-296, 351, Nové hnutí, 1. 3. 1997).

Část odštěpenců od VF založila sdružení Vlast se stejnojmenným časopisem. Vlastenectvím pro lepší ekologii -- Ekologií pro lepší vlastenectví, tak zněl název textu, který pro Vlast č. 3 z listopadu 2000 sepsal Petr Trysčuk: "Ještě před několika mále generacemi žili naši předkové v souladu s přírodou a svým okolím. Nebrali si z ní více, než bylo nutné a země je vždy po zásluze obdarovávala... Česká kotlina také zformovala Kelty, Germány a nakonec Slovany až do vytvoření slovanských Čechů... Podíváme-li se na protiklad vlastence-národovce, zjistíme, že tam stojí anarchista a internacionalista... Vždy nám po nich zůstane zbídačená země" (Trysčuk 2000: 7).

I když úroveň lídrů české ultrapravice od začátku 90. let poněkud stoupla, což se odrazilo i v popisované "modernizaci" a zabudování levicových a ekologických prvků do programu a symboliky, zůstává masa jejích příznivců stejná -- frustrovaná mládež s nízkým vzděláním, toužící v pouličních bojůvkách uvolňovat svou agresi. Od ní se dá těžko čekat rozpracovávání nějakého specifického, či snad přitažlivého ultrapravého ekologického programu. Díky těmto křečovitým "zeleným" aktivitám ultrapravice je však možné, že tak jako 90. letech byli zelení zařazováni některými pravicovými politiky do stejné kategorie extremistů jako neonacisté, může být tentokrát poukazováno díky "zelenání" některých hnědých na "příbuznost" obou - ve skutečnosti protikladných - proudů.

3. Strana zelených ve střetu s extrémním i umírněným nacionalismem

V průběhu reformy zelených od léta 2002 se v SZ objevila řada "lidskoprávních" aktivistů, často s předchozí mnohaletou praxí ve vysoké i komunální politice -- Petr Uhl, Jan Jařab, Milan Daniel, Džamila Stehlíková, Saša Uhlová, Ondřej Liška, Dušan Lužný atd., díky nimž začala být dosud nečitelná SZ vnímána částí společnosti i jako pozitivní činitel na poli romsko-českých vztahů a jako odpůrkyně nacionalismu.

Na podzim 2003 do SZ vstoupil společně s 20 dalšími Romy z asi 3 velkorodin romský aktivista Martin Giňa, s její lidskoprávní sekcí krátce spolupracoval nestraník, předseda Společenství Romů na Moravě Karel Holomek, jako nestraník kandidoval za SZ v komunálních volbách v Brně roku 2002 a ve volbách do Evropského parlamentu (EP) Miroslav Zima. Vznikla ryze romská ZO Brno-sever. Šlo o první Romy aktivní v SZ od roku 1990. Příznačné je, že všichni Romové spolupracovali s brněnskou SZ, kde reformní úsilí začalo (BL, 23. 10. 2003, Seznam členů MO SZ Brno). Spolupráce Romů však netrvala dlouho. Začátkem roku 2005 odstoupil odborný poradce v EP Ondřej Liška kvůli svému zaneprázdnění v Bruselu z místa zastupitele na Brně-střed a uvolnil tak místo Giňovi (SZ, 17. 2. 2005). Ten mezi tím ukončil v SZ aktivitu i členství, stejně jako celá romská ZO SZ Brno-sever.

SZ částečně zasáhla do veřejné debaty o Romech počátkem roku 2005. Při ostré polemice mezi romisty, rozdělenými na stoupence "multikulturního" a "sociálního" přístupu k Romům, se většina "lidskoprávních" členů SZ přidala k multikulturním odpůrcům "sociálních" antropologů Marka Jakoubka, Tomáše Hirta aj. Bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Jařab, toho času v pozici spolupracovníka evropského komisaře v Bruselu Vladimíra Špidly, Jakoubkovo popírání etnicity a absolutizaci sociálních přístupů kritizoval v obsáhlém textu, převzatém v únoru 2005 časopisem Romano hangos (Jařab, 29. 1. 2005).

V "kauze Lety" na úsilí někdejšího vládního zmocněnce pro lidská práva Uhla navázal za německé Zelené do EP v roce 2004 zvolený Milan Horáček, zároveň člen české SZ. Dlouhodobou kampaní v ČR i v Bruselu se zasadil o to, aby EP vyzval českou vládu ke zbourání vepřína v Letech, postaveného na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy za II. světové války. Spolupracoval při tom s romskými poslankyněmi v EP za maďarské liberály, Liviou Járókaovou za Svaz mladých demokratů a Viktoriou Mohácsiovou za Svaz svobodných demokratů (MFD, 29. 4. 2005, LN, 13. 5. 2005). Při této kampani se zelení Uhl a Horáček střetli nejen s tradičními stoupenci českého národovectví a nacionalismu od krajní pravice, konzervativně-neoliberální ODS po nacionalistickou KSČM, ale též s jinak částečně progresivním komunistickým poslancem EP Miroslavem Ransdorfem. Ten hájil z pozic českého nacionalismu protiněmecké, protievropské stanovisko popírající charakter koncentračního tábora v Letech, Horáčka označil za "blízkého sudetoněmeckým iniciativám", odmítal podíl Čechů na válečných protiromských zločinech a připisoval je hlavně Němcům. Uhl na něj proto podal trestní oznámení (Romano vodi, 18. 5. 2005, Český rozhlas 6, 2. 6. 2005, Národní odpor, 10. 5. 2005).

Část brněnské SZ se postavila v komunální aréně proti vůdci SPR-RSČ, kdysi nejsilnější ultrapravicové strany v ČR s parlamentním zastoupením. Když v doplňovacích komunálních volbách ve čtvrti Brno-Útěchov začátkem roku 2004 hrozilo znovu vítězství předsedy republikánů Miroslava Sládka, který byl tehdy v Útěchově starostou a bydlí zde dosud ve střežené vile, zformovali brněnští tmavozelení kolem Ondřeje Lišky v Útěchově zelenou kandidátku a místní organizaci. Podpořit zdejší SZ přijel do Útěchova na předvolební debatu Petr Uhl (Rovnost, 15. 1. 2004). Sládka nakonec ale porazila zdejší demokratická pravice, a do zastupitelstva se útěchovští zelení nedostali. Ryze účelová protisládkovská SZ v Útěchově, složená ze starších lidí kolem bývalého protisládkovského starosty, se vzápětí rozpadla.

Mediálně nejkomentovanější akcí SZ proti ultrapravici se stala kampaň některých členů SZ a nestranických zelených proti demonstraci NO. Na 1. 5. svolal do Brna NO provokativně "pochod studentské mládeže", přičemž neonacisté tentokrát používali nově rudou, černou a dělnickou symboliku a "národně revoluční" fráze, odkazující na levicové prvky části nacismu 30. let. Akce přeměnila Brno v obležené město s 500 policisty, hlídkujícím vrtulníkem a s nervózní atmosférou, očekávající pouliční bitky.

Při projevu NO 1. 5. pak zaznělo: "Kdo stál za komunismem, kdo byli jeho skuteční tvůrci?... Byl to národ, který se ve své historii nikdy neživil prací a vytvářením hodnot, ale jen kupčením, finančními spekulacemi a lichvou. Na nebezpečí vzestupu moci soudruhů nejenom těch oficiálně se prezentujících, ale hlavně těch, kteří plynule a neviditelně přešli z jednoho systému do druhého a dnes zastávají ještě vyšší funkce a mají se ještě lépe než za socialismu, je potřeba neustále upozorňovat. Naše společnost sešla na cestu falešných hodnot a ideálů. Je třeba se vrátit ke kořenům... Dnes vedeme boj za přežití nejen našeho národa, ale celé západní civilizace, která rychle vymírá. Pokud ho prohrajeme, tato porážka bude definitivní... Jedině nová, silná generace, která prohlédla loutkové divadlo zvané parlamentní demokracie, může opět nastolit všeobecný přirozený řád. Řád, který tu už jednou byl a který se ukázal jako jediný funkční a platný, jako jediný v souladu s přírodními zákony. My jsme tato nová generace. My jsme národní socialisté!" (Projev na prvomájové demonstraci v Brně). Brněnská SZ -- především Dušan Lužný a Ondřej Liška, později částečně též Svatopluk Bartík, Dita Horová aj. se předtím marně snažila přimět vedení Brna k zákazu pochodu - připravila letáky, psala články do novin, zapojila do kampaně i představitele německé, židovské a romské menšiny v Brně. Po projevu NO se spolu s nestranickými zelenými snažila nenásilně zabránit asi 250 neonacistům v pochodu, bitky se nekonaly. Když policie zasáhla naopak proti zeleným, na nichž pak vymáhala pokuty za narušení veřejného pořádku, mediální ohlas prospěl spíše zeleným. (SZ, 30. 6. 2005, Právo, 3. 5. 2005, BL, 6. 5. 2005, MFD, 2. 5. 2005).

V květnu 2005 se část členů SZ stala spoluiniciátory kampaně My 2005, vyzývající českou vládu ke gestu uznání vůči někdejším sudetoněmeckým antifašistům, kteří po 2. válce byli z ČSR buď odsunuti nebo kvůli obavám z protiněmeckého nacionalismu sami odešli. Mezi 4 hlavní iniciátory kampaně patřil bývalý člen SZ Jiří Vančura, někdejší šéfredaktor Listů Jiřího Pelikána (Text petice, Daniel, 1. 5. 2005).

V souvislosti s 60. výročím porážky nacismu se na čas do brněnských médií vrátila akce Mládeže pro interkulturní porozumění (MIP) z roku 2000. MIP, většina jejíchž členů kolem Ondřeje Lišky patří k tmavozelenému proudu v SZ, se tehdy snažila přimět brněnské politiky k omluvě za české odvetné zločiny a přehmaty při "divokém odsunu" německých civilistů z Brna do Rakouska v roce 1945. Brněnští představitelé shodně v duchu českého národovectví, od KSČM přes ČSSD po ODS, oficiální omluvu nevyjádřili, ale v roce 2001 rada města Brna vyjádřila politování nad všemi oběťmi války i divokého odsunu. Při veřejných diskusích v roce 2005 představitelé Brna vyjádřili lítost nad oběťmi odsunu v rámci vzpomínky na všechny oběti války. Téma se tak stalo součástí dosud tabuizovaných brněnských dějin (MFD, 31. 5. 2005).

Znepokojivou skutečnost, kontakty mezi okolím českého prezidenta Václava Klause a některými představiteli krajní pravice, odhalil v létě 2005 člen sekce lidských práv SZ, nestraník Karel Dolejší. V článku Klaus se nezbláznil, jen se paktuje s ultrapravicovými nacionalisty zveřejnil na Britských listech 19. 7. 2005 a pak rozeslal poděkování prezidentova tajemníka Ladislava Jakla ultrapravicovému Národnímu sjednocení (NS). Jakl NS děkoval, že podpořilo Klause ve sporu s poslanci EP. V NS se přitom angažoval bývalý disident Radomír Malý, přispívající do antisemitských a klerofašistických časopisů Pochodeň a Pochodeň dneška, a NS bylo sledováno Bezpečnostní informační službou (BIS) (BL, 19. 7. 2005, Právo, 22. 7. 2005). Tímto "mediálním atentátem" odstartoval Dolejší dlouhodobou kampaň sdělovacích prostředků všeho druhu proti konzervativně neoliberálnímu presidentovi, u nějž se projevovaly některé národovecké až nacionalistické a autoritářské sklony. V mnoha desítkách reakcí, komentářů a pořadů se jen ojediněle někdo presidenta zastal. Paradoxní bylo, že jen krátce před aférou prezident kritizoval ekologické, "lidskoprávní" aj. nevládní organizace jako nebezpečí pro parlamentní demokracii, načež vzápětí korespondoval s ultrapravicí.

SZ tedy všemi těmito aktivitami v multikulturní politice otočila kormidlo směrem k jejím západním sesterským stranám. Vzhledem k zaměření příspěvku bylo toto působení SZ zmíněno jen ilustrativně, i když by mu vzhledem k významu měl náležet prostor několikanásobně větší než zde rozebíranému hnědozelenému okraji.

4. Krajně pravicové tendence uvnitř SZ

4. 1. Bývalý republikán do vedení zelených?

Ve středočeské SZ působil ambiciózní Robert Gruzovský. V 90. letech patřil ke Sládkově ultrapravicové SPR-RSČ, za niž kandidoval neúspěšně v parlamentních volbách 1998 jako 22letý na 6. místě středočeské kandidátky a též v komunálních volbách 1998 v obci Krakovany, kde se stal za SPR-RSČ zastupitelem. Byl též funkcionářem Ústřední rady Republikánské mládeže (RM), odbočky SPR-RSČ (Přehled fašistických..., Republikánská mládež).

RM se objevila na jaře roku 1997. "Česká mládež byla kdysi mládeží silně nacionalistickou... Bojovala proti všem tehdejším nepřátelům národa a tím i mládeže - proti všem liberálním parazitům, kteří si z politiky udělali výhodný kšeft, proti rozvratu a chaosu bolševictví a proti kosmopolitní stvůře, která společně s přisluhovači sionistického rasismu nahlodávala náš národ. Proti stejným nepřátelům bojuje dnes i Republikánská mládež!", uváděla RM ve svém manifestu a slibovala: "Budeme konat v duchu starého hesla našich předků -- Nic než národ!" Podle RM nebudou schváleny takové školní osnovy a učebnice, které by potlačovaly v mladé a dospívající generaci národní a vlastenecký duch, nemají být zvýhodňována různá národnostní etnika, "především cikáni", při přijímání na střední a vysoké školy, pro překupníky a pašeráky drog požadovala RM bez výjimky trest smrti. Osoby, které svou činností připravují smrt jiným, byť smrt postupnou, ztratily podle RM oprávnění své existence v lidské společnosti. RM žádala znovuzavedení trestu smrti pro potrestání nejbrutálnějších vrahů, "konečné dořešení otázky nepřizpůsobivých etnik, např. cikánů", protože "na společnosti nebude a nesmí nikdo parazitovat". Program RM obsahoval též kapitolu Životní prostředí odsuzující anarchisty, "kteří svými protesty, např. v podobě povalujících se nafetovaných existencí před bránou do jaderné elektrárny či rozbitých výloh McDonaldů a vyrabovaných obchodů diskreditují ekologickou myšlenku" (Republikánská mládež).

Gruzovský patřil ke "staré" SZ, po rozhoření konfliktu mezi samotnými tmavozelenými lavíroval a účastnil se některých setkání opoziční Uhlovy Otevřené platformy (OP), pak se od ní distancoval (Gruzovský, 16. 7. 2004) a připojil se ke skupině patočkovců a neutrálů Zelení zeleným, zformované Annou Voňavkovou (Voňavková, 23. 7. 2005). Obdivoval ale razanci lídra sektářů Patočky, přičemž některé stereotypy vyjadřování ze SPR-RSČ Gruzovskému v SZ zůstaly: "Je nutné neustále dbát na to, aby náš oheň hořel jasným a čistým plamenem!" (Gruzovský, 10. 12. 2003). "Jakub (Patočka) je, musí být odevšad viditelným kouřem. Ohněm, plamenem, jenž je pro viditelný kouř nutný, ba přímo nepostradatelný, je každodenní práce jednotlivých členů SZ... Členové a příznivci SZ by si měli uvědomit, že všichni jsme dělníky jedné myšlenky, jediné zelené, že právě my jsme tím materiálem potřebným pro správné hoření!" (Gruzovský, 11. 12. 2003). "Jestli by nebylo nejlepší všechny estébáky, jakož i jejich agenty zjevné i skryté, jakož i všechny osoby jakkoli do oněch špinavostí zapojené zamést do Vltavy, aby byl konečně klid v zemích českých..." (Gruzovský, 6. 4. 2005). "Společnost chce novou sílu, alternativní k současným zprofanovaným politickým špičkám!" (Gruzovský, 18. 4. 2005).

Koncem srpna 2005, před sjezdem SZ plánovaným na září 2005 středočeská KO SZ, která patřila k odpůrcům frakce Patočky a Beránka a podporovala Bursíka, překvapivě doporučila středočeským delegátům, aby Gruzovského volili do předsednictva SZ. Pro doporučení hlasoval i někdejší předseda SZ Jiří Čejka (Zápis). Gruzovského prosazovali i někteří představitelé tendence Zelení zeleným v SZ jako Anna Voňavková apod., kteří se snažili v době sporu mezi proudem kolem Uhla a Bursíka a vedením kolem Beránka a Patočky o prosazení jakési třetí síly.

Gruzovský však nakonec na místopředsedu strany na sjezdu SZ v září 2005 v Pardubicích nekandidoval, byl ovšem zvolen do Republikové rady SZ.

4. 2. Výpady vůči Romům v problematických lokalitách

Náběhy k autoritářství na úkor zelených témat se ve "staré" SZ projevovaly často. Např. předvolební pohlednice SZ pro parlamentní volby 1998 obsahovala 3 body, přičemž po zastavení Temelína a přesunu kamionů na železnice je zde žádáno "snížení trestní zodpovědnosti na 14 let a povinná práce vězňů" (Propagační pohlednice). V Programovém prohlášení "staré" SZ z roku 2002 první kapitola, Bezpečnost, začínala požadavkem "prevence kriminality", po ní následovaly kapitoly Soudnictví a Státní správa (Programové prohlášení 2002).

U jednotlivých představitelů SZ hlavně v místech obývaných Romy, jejichž část - procentuelně větší než u Čechů - je skutečně viditelným původcem pouliční kriminality, se vyskytovaly paušální odsudky celé romské menšiny. Návrhy "starozelených" na řešení kriminality části Romů se přitom točily kolem tradičních, spíše represivních a populistických metod vůči celému jejich etniku než kolem nějakých inovativních a širších postupů.

Např. v komunálních volbách na podzim 2002 do zastupitelstva města Znojmo, kde žije mnoho Romů ve starobylém centru města a kde dochází ke kapesním krádežím, vytvořili tamní členové SZ kandidátku společně s lidmi z okruhu místního podnikatele Petra Dušejovského. "Zelení mají v úmyslu zamezit kapsářskému řádění a skončit s ústupky nepřizpůsobivým skupinám obyvatel", psal tisk o této koalici (MFD, 26. 10. 2002). Koalice do zastupitelstva nepronikla, v krajských volbách 2004 už Dušejovský figuroval na kandidátce ODS (Krajský volební magazín ODS 2004).

Člen brněnské SZ Jan Tauš, vynálezce v oblasti větrných elektráren a soukromý detektiv, vystupující též jako Občanský ochránce lidských práv, adresoval členům SZ v červenci 2003 tuto výzvu: "Všechny Romy, kteří mají vstoupit do brněnské SZ je nutno prověřit, vyžádat si jejich trestní rejstříky, zjistit, zda mají stálé bydliště, zda nejsou stíhání soudem, atd., stejně jako by to mělo tak být u všech členů SZ. Každá rozumná strana se musí bránit sloučení s nežádoucími komunitami i jednotlivci, kteří nemají základní občanský profil" (Tauš, 25. 7. 2003). Tehdejší místopředseda SZ pro zahraničí Liška ho vzápětí kritizoval a žádal o vysvětlení za výroky, "které se zásadním způsobem rozcházejí s principy a politikou české SZ i ostatních stran v EFGP" (Liška, 31. 7. 2003). Patočka tehdy v reakci na Tauše napsal: "Pracovní skupina připravující nové stanovy by měla pamatovat na to, aby za takto do očí bijící rasismus a vulgárnosti mohlo být členství v SZ ukončeno. Pokud jsem informován, ty současné to bohužel neumožňují" (Patočka, 5. 8. 2005). Tauš navrhl, že ze SZ vystoupí, bude-li k tomu vyzván. Předseda SZ Beránek tak učinil a Tauš ze SZ skutečně vystoupil (Beránek, 7. 8. 2003). V teplické SZ působil Zdeněk Novák. O problematické části Romů psal: "Přijeďte a já Vás osobně provedu po místech, které žádná komise nenavštíví. Odjeli by totiž zpátky do Bruselu jen v trenýrkách. Přesvědčíte se stejně, jako Ondřej Liška, že tahle chamraď patří do lágru. A pokud to neuděláme hned, budeme v tom lágru my" (Novák, 3. 1. 2004).

Xenofobní kartou se hrálo i při střetu mezi samotnými tmavozelenými. Jan Beránek a Jakub Patočka se snažili získat ve sporu se skupinou kolem Uhla a Bursíka též podporu funkcionáře SZ Jaroslava Červenky ze Zdic ve středních Čechách argumentem, že Uhl příliš zohledňuje Němce a Romy. Červenka byl totiž znám svými protiněmeckými a protiromskými postoji (Uhl, 27. 6. 2005). Nezelení zelení ve středočeských Zdicích zůstávali dlouhodobým problémem, protože podnikateli Červenkovi se zde podařili shromáždit kolem sebe množství členů, kteří i přes svou pasivitu dokázali díky početní převaze ovlivňovat hlasování důležitých konferencí na vyšších úrovních stranické politiky.

4. 3. Aféra Pucherna při dvojím rozkolu v SZ

První ostrý konflikt uvnitř SZ, především mezi mladými, právě vstoupivšími tmavozelenými členy SZ a staršími funkcionáři SZ se odehrál v roce 2002 kvůli aktivitám a výrokům Václava Pucherny. Ten byl tehdy jako náměstek primátora pro životní prostředí v Ústí nad Labem nejvýše postaveným funkcionářem "staré" SZ, v parlamentních volbách 2002 kandidoval za SZ na 1. místě v Ústeckém kraji. Před komunálními volbami na podzim 2002 ústecká koalice Puchernovy SZ a Bloku demokratických stran (ODA, ČSNS, KAN, Cesta změny, Naděje) navrhovala přestěhování některých, nájem neplatících obyvatel s asociálním chováním. Šlo především o Romy ze známé Matiční ulice a čtvrti Předlice. Vystěhování se mělo týkat podle lídra koaliční kandidátky Pucherny hlučných neplatičů, spojených s podsvětím. Nově vybudované sídliště z obytných buněk za městem měla střežit policie. "Termín ghetto odmítám, já bych to nazval spíš slumem", vysvětlil Pucherna (MFD, 3. 10. 2002).

Přivolal tak na sebe kritiku zvenčí i zevnitř SZ.

Pucherna se bránil článkem Štafeta rasisty putuje: "Nyní jsem na řadě já. Všichni jsme obdrželi od médií a tzv. "kruhů" nálepku rasisty. Všichni jsme chtěli nebo chceme chránit spořádané lidi od nepřizpůsobivých, a to se u nás v předbruselské době nemá... Prohlásil jsem, že by několik set lidí, kteří dlouhodobě porušují pravidla občanského soužití, mělo být vystěhováno do holobytů za město... To se však v současném sociálním státě pod vedením ČSSD, která štědře živí ze sociálních dávek našich daní i velice problémové lidi, nenosí... Nejsem ani trochu ochoten uvažovat o praktické podpoře velmi silného trendu, jenž pracuje s myšlenkou co největší integrace osob s asociálním chováním do prostoru, ve kterém se pohybuje většina spořádaných lidí. Tato vize je výplodem romantických snílků, pseudointelektuálů, mladých antiglobalistů a některých politiků, kteří bývají ozdobou zahraničních seminářů s filozofickými tématy. Kdo dlouhodobě a systematicky porušuje zákony, odmítá pomocnou ruku sociálních pracovníků a terorizuje své okolí, nepatří do středu, ale na okraj" (MFD, 4. 10. 2002).

Multikulturalista a jeden z představitelů tmavozeleného proudu v SZ Liška navrhl tuto protireakci: "Zastává-li Václav Pucherna skutečně taková stanoviska, požadujeme po předsednictvu SZ jeho okamžité vyloučení a zrušení jeho kandidatury za SZ v komunálních volbách, neboť jeho jednání zásadním způsobem odporuje základům politiky SZ" (Liška, 8. 10. 2002). Proti Puchernově výroku se postavil též předseda ústecké organizace Přátelé přírody Marian Páleník, Puchernovi vyčetl navíc jeho souhlas s místními protiekologickými projekty a ohlásil svou předvolební letákovou kampaň proti ústecké SZ, pokud Pucherna neodstoupí (Páleník, 9. 10. 2005). Iniciátor a ideolog tmavozeleného proudu v SZ a šéfredaktor Literárních novin (LtN) Patočka v úvodníku LtN následně uvedl, že pro zelené je ústecká ODS vedená ekologicky orientovaným politikem ODS Petrem Gandalovičem přijatelnějším partnerem než tamní Puchernova SZ (LtN, 14. 10. 2002). Ústecká SZ a její spojenci tak ve volbách po protikampani dostali 4,75 % hlasů a 5 % hranici pro vstup do městského zastupitelstva nezdolali. Gandalovič z vítězné ODS, který se po volbách 2002 stal ústeckým primátorem, se k rasistickým opatřením nesnížil, pro svou tvrdost při vymáhání pořádku si však vysloužil obdiv veřejnosti a přezdívku "český Giuliani" po razantním starostovi New Yorku, jenž zavedl metody "nulové tolerance" (MFD, 25. 9. 2003).

V dubnu 2003 došlo v Brně na sjezdu SZ k převzetí strany tmavozelenými, kteří do ní hromadně vstoupili a funkcionáře "staré" SZ přehlasovali. Na sjezdu došlo mj. k debatě a jistému smíření mezi Liškou a Puchernou. Postoje některých ústeckých zelených se částečně změnily po debatě zástupců obou proudů v červnu 2003 v Ústí nad Labem. Cílem bylo "sjednotit se na programu v této oblasti, sjednotit pojmosloví a zabránit tak dalším nedorozuměním při prosazování programových cílů SZ na místní úrovni" (Zelené listy, srpen 2003). Puchernovy někdejší, postupně opouštěné krajně pravicové postoje se však znovu vrátily do hry poté, co tvrdý střet mezi mladými tmavozelenými a starozelenými členy SZ, ukončený vítězstvím tmavozelených na sjezdu SZ v dubnu 2003, nahradil mnohem tvrdší a dlouhodobější střet mezi samotnými tmavozelenými. Tmavozelení kolem nového, v dubnu 2003 zvoleného předsedy SZ Beránka, prosazovali na čelo kandidátky SZ do EP Patočku, tmavozelení kolem Uhla a Ivana Dejmala upřednostňovali bývalého vládního zmocněnce pro lidská práva Jařaba. Ve vzájemném souboji, z nějž vyšel vítězně Patočka, dostali oba kandidáti -- oba antirasisté - podporu i od problematických jedinců. Jařaba podpořil Pucherna, stále ještě s cejchem protiromského rasisty, Patočku zástupce královéhradecké SZ Jaroslav Čihák, zaměřený proti Vietnamcům (Lužný 2004).

Někdejší protiromské postoje Pucherny byly znovu připomenuty vedením SZ kolem Beránka a Patočky v okamžiku, kdy se Pucherna připojil k opoziční Uhlově a Dejmalově OP SZ. Pucherna nabízel s ohledem na svoji minulost vystoupení z OP, avšak dostalo se mu podpory od více členů SZ -- bývalých disidentů a antirasistů, tudíž v OP setrval (Vlk, 29. 3. 2004). Když 26. 5. 2005 Pucherna zemřel, sešli se na jeho pohřbu a vzpomínkovém sázení stromů i multikulturalisté a antirasisté ze SZ, kromě Uhla např. Džamila Stehlíková, stejně jako Beránek (Zpravodaj OP č. 4, 2004).

Minulost se opět vrátila na jaře 2005, když po Puchernovi místní radní pojmenovali ekologickou cenu města Ústí nad Labem. Ihned protestovali romští a proromští aktivisté Ladislav Bílý a Klára Veselá-Samková s poukazem na Puchernův podíl na kauze zdi v Matiční ulici a záměr vybudovat ghetto, naopak se ho zastávali Uhl a Stehlíková (MFD, 24. 5. 2005, MFD, 26. 5. 2005, Blesk, 30. 5. 2005)

4. 4. Konspirační teorie autoritářských esoteriků a léčitelů

V SZ působil autoritářský esoterik s vazbami na různé léčitele a ufology, Oldřich Lukáš z Plzně. Byl členem plzeňské krajské rady SZ, v roce 2001 člen managementu SZ pro práci v regionech a od jara 2002 do jara 2003 místopředseda SZ pro média. V Nových listech, oficiálním magazínu "staré" SZ v č. 1 / 2000 zveřejnil úvahu Ekologie duše -- nová dimenze vývoje lidského společenství. "Ekologie duše je bránou k prudkému duchovnímu rozvoji lidstva, k poznání světa za hmotou, ke společenskému řádu lásky... Právě proto se nemohla stát pilířem žádné z existujících politických stran. SZ má jedinečnou šanci otevřít tuto Pandořinu skříňku a odstartovat tak proces, který nemá v naší historii obdoby... V ČR jsme se dokonce vrátili k systému, který jsme ochutnali před tím posledním, ba co víc -- k jedné z jeho nejméně lidských forem. Naši mocní morálně nemocní vůdcové porodili politicko-ekonomický hybrid, jehož duchovní rozklad ilustrují svým osobním příkladem... Pravicoví i levicoví ekvilibristé hrají tutéž frašku na stejné scéně pro tutéž mzdu: slávu, moc a peníze... Cesta naděje opravdu existuje... Směřuje ke spojení s Inteligencemi vyšších úrovní bytí a s celým Universem" (Lukáš 2000: 9).

V témže magazínu otiskla SZ Lukášův text Kolotoč moci: "Fluidum, které v duši mocí zfetovaných politiků uzavírá brány Světlu a Lásce, spolehlivě umlčuje hlas svědom, činí tak z většiny politiků všehoschopné žraloky, kteří ve jménu vlastních ambicí neváhají fyzicky či ekonomicky obětovat tisíce spoluobčanů... Měli bychom se rozhodnout, zde chceme jít cestou Světla či Tmy, dobra či zla... Nezastaví-li člověk zrůdný kolotoč moci, egoismu a nenávisti, zastaví ho Vesmír sám, což však pro lidstvo nebude zrovna událostí nejpříjemnější" (Lukáš 2000a: 10).

Na stránkách plzeňské SZ uveřejnil v období 2000-2002 mj. text Politika ve světle karmických struktur jako součást seriálu Politika a esoterika: "Jaká poselství mají ti, kdož studují děje v karmických strukturách lidstva, pro soudobé vládce světa a české politiky? Vnitřní pýcha a agresivita lidstva dostoupila kritické hranice, za ní je už jen degenerace a sterilita. Vnitřní struktury lidstva překypují zlem, destruktivní energie se však obracejí proti svému původci, posilují se programy zkázy a sebezkázy, objevují se donucovací metody blokace -- rozvoj alkoholismu, narkomanie, psychických poruch, těžkých nemocí. Největším nebezpečím pro lidstvo není jaderná válka a ekologické katastrofy, ale jeho zdeformované myšlení, to jako součást galaktického energoinformačního pole ohrožuje i okolní vesmír..." (Politika ve světle karmických struktur).

Text Politika ve světle poselství Vesmíru na stránkách plzeňských zelených zase uvádí: "Tisíce fotografií, kilometry filmů a videozáznamů, milióny svědků, důkazy z archívů FBI, CIA, NASA, KGB, utajované vládní dokumenty a další zdroje dokazují, že naše planeta je tisíce let pozorována civilizacemi žijícím v dalekých hlubinách vesmíru... Vlády tohoto světa... odmítají přiznat, že se návštěvníci z kosmu a jejich plavidla objevují téměř denně na nejrůznějších místech naší planety a předávají nám vážná varování i nádherná poselství, třeba i o tom, že jejich světy existují i v jiných jemnějších úrovních bytí, než je náš, že proto je nemůžeme spatřit , i kdybychom stanuli v jejich středu". Podle Lukáše sdělil v poselství vládce Marsu Ithacar v roce 1976 pozemským politikům: "Dokud se vaše srdce z kamene nenaplní Láskou a Světlem, vaše oči z prachu uvidí jen prach, najdete jen kamení, neboť sami jste z kamene". Závěr Lukášova článku zní: "Moderní politici se nedokážou ve svém egoismu obejít bez moci, majetku a slávy. Pak nemá tato civilizace jinou možnost, chce-li přežít, než obejít se bez nich!" (Politika ve světle poselství Vesmíru). Článek Politikovo osvícení uvádí o moderních politicích, že "mají velmi pružnou páteř, takže není, co jim přerazit" a vysvětluje, že "cílem těchto krátkých politicko-esoterických úvah... je stát se onou jiskřičkou, která zapálí oheň v duši připravených..." (Politikovo osvícení).

"Stará" SZ před rokem 2002 na svých stránkách propagovala mj. Lukášovu brožuru Ekologie duše neb politika očima esoterika jako text, který popisuje "tisíciletími prověřené pravdy o působení mocných zákonů světa za hmotou -- energie, mystéria a inteligence vyšších úrovní bytí -- s dnešním světem politického egoismu, v němž jedinou pravdou je, že to, co politik nazývá pravdou, nemá s pravdou nic společného" (Informační materiály).

V oficiálním letáku SZ z jara 2002 označil Lukáš parlamentní demokracii za "dnešní totalitu". O současných politicích zde psal: "Co slovo, to lež, co slib, to podvod, co čin, to zločin" (Pohádka o ztracených hlasech). Lukáš se snažil SZ "otevírat cestu k duchovním a esoterickým společnostem", sedmkrát se oficiálně za SZ zúčastnil před parlamentními volbami 2002 televizního diskusního pořadu Bez imunity (Přehled o činnosti). V době sporů mezi tmavozelenými se esoterický vizionář postavil na stranu Patočky a Beránka proti "těm, kteří zlovolnými útoky proti SZ zničili práci nás všech a dokonale tak naplnili předpoklady pro vyloučení ze strany. Co je divného na tom, že se organismus SZ začal bránit proti infekci, která ho zjevně hodlala zničit? Vždyť i váš organismus se chová stejně, byť podstatně razantněji. To je zákon života -- co mu neslouží, to je odkládáno" (Lukáš, 26. 12. 2004). Znovu o něco později: "Mnozí nás chtějí zničit... Výběrové řízení je nejjednodušší cesta, jak infiltrovat do SZ agenty ODS" (Lukáš, 18. 1. 2005). Lukáš také vytvořil a rozeslal členům SZ Program soudržnosti, k němuž se přihlásili z funkcionářů SZ i Jana Drápalová, Jakub Patočka a Daniela Matějková (SZ, 15. 5. 2005). Text mj. uvádí: "Programem soudržnosti... chce SZ přispět k postupnému zušlechťování duchovně-etické úrovně současného světa české moderní politiky... Je nežádoucí, aby SZ vedly či na veřejnosti zastupovaly osobnosti, které Program soudržnosti opakovaně porušují... Informace pozitivní musí převažovat nad negativními...Kritizovat smí jen ten, kdo současně nabízí řešení jiné, lepší... Nevynášej na světlo minulost..." (Lukáš, květen 2005).

Když ze SZ vystoupil Jakub Patočka, vyzval Lukáš spolu s dalšími Patočkovými přívrženci v září 2005 k založení nového subjektu nazvaného Zelení a účastnil se práce při jeho vzniku. Společně s dalšími rozeslal zeleným výzvu: "Věříme tomu, že všichni zelení nakonec se nakonec sejdou v jedné politické straně a jsme přesvědčení, že to bude ta naše. Jste-li Zelení, přidejte se k nám." (Lukáš, 25. 9. 2005).

I Lukášův spolupracovník z plzeňských zelených, stoupenec alternativního léčitelství Alois Mach, vysvětloval politické dění skrze spiklenecké teorie. "Hned od počátku po tzv. sametové revoluci jsem vstoupil do SZ, objížděl jsem kraj s tehdejšími zástupci OF a vysvětloval občanům nebezpečí infiltrace bývalých příslušníků StB a komunistických funkcionářů do nových struktur... To se ale nakonec také stalo. Odborníci na manipulaci veřejností, diskreditaci slušných, ale nepohodlných lidí si nový režim uzurpovali a přizpůsobili ho svému rozkrádání," varoval ve své předvolební biografii (Životopis). Po vytvoření protipatočkovské OP v SZ se přimknul k Beránkovi a Patočkovi a reagoval takto: "Pojal jsem podezření, že SZ byla od počátku, stejně jako jiné strany s větším voličským potenciálem, infiltrována příslušníky StB. Komu tito odborníci slouží dnes není jasné, ale asi jsou to velké strany nebo jejich neviditelné, kapitálově silné skupiny... Dalším úkolem je vyvolat rozkol ve straně pomocí několika placených provokatérů" (Mach, 30. 12. 2004). "Není možné zneužívat boj za demokratizaci k... rozkladu SZ. Stále více je zřejmé, že je to záměrný a řízený proces... Není až takový problém identifikovat mezi námi ty, kteří tu nejsou pro ideály čisté přírody a zachování života na naší planetě... Identifikujme ty, kteří jsou u nás se záměrem škodit..." (Mach, 13. 4. 2005). "Nevím, zda je nutné dokladovat, jak se v ČR dělají politická rozhodnutí, jak je ze zákulisí řízen i mozek obyčejných lidí pomocí sdělovacích prostředků a hry na demokracii... Nebude třeba opakovat řadu názorů nezkorumpovaných odborníků, kteří už mnohokrát řekli, jak je možné kteroukoliv stranu řídit zvenčí a případně ji oslabovat, či zlikvidovat... Stejným způsobem, tak, aby byla poškozena SZ na veřejnosti, vystupují dnes další. Ne všichni jsou ale řízeni zvenku, někteří sedli jen na lep těm placeným a řízeným zvenčí..." (Mach, 18. 5. 2005). "Nevím, nakolik jsou štěpení, nenávist, denunciace SZ na veřejnosti, řízeny z Českých energetických závodů, ČSSD nebo odjinud" (Mach, 13. 6. 2005). Nepřekvapuje, že Mach udržoval kontakty s prostředím militantních antikomunistů kolem Vladimíra Hučína: "Držím palce všem Hučínům a pokud mohu pomoci, jsem ready" (Mach, 7. 1. 2005).

K plzeňské SZ patřil též léčitel Oto Reiss z okruhu Aloise Macha. Na svých stránkách http://www.sweb.cz/otareiss/down.htm tvrdil: "Již několik let usilovně pracovali naši a zahraniční odborníci na odhalení všech tajů jednotného vesmírného zákona. Zákona, který by otevřel hranice mezi všemi vědními obory a je snem každého správného vědce. Chcete-li být svědky znovu objevených tajů přírody i vy, sledujte naše stránky, abyste se spolu s námi mohli těšit z jeho neuvěřitelných možností. Pomocí tohoto zákona můžete nejen určit viníka různých nemocí a současně ho pomocí zajímavých protikladných technik zneutralizovat, ale také odvodit chemické reakce a fyzikální jevy, nebo najít správnou morálku" (O autorovi). Reiss mj. vydával Makrobiotický zpravodaj, kde zveřejnil např. výzvu Charta 2004, sepsanou členy sdružení Paracelsus Zdeňkem Samsonem Troníčkem, Monikou Jasmínu Troníčkovou a Jaroslavem Pšeničkou: "Chceme vás upozornit na vzrůstající tendence některých poslanců naplňovat scénář Orwelova románu či uplatňovat principy totalitní světovlády... Nikde na světě se v takové míře jako u nás nepropagují fluorizované zubní pasty a přitom se již od dob Hitlera ví, že fluor gumuje mozky... O demokracii v našem státě nemůže být ani řeči. Nestačil by nám papír, kdybychom měli vypisovat všechny ty podvody, co nazýváte zákony... Žádáme Vás za všechny lidi, vzpamatujte se!", psali poslancům signatáři, kteří protestovali proti povinnému očkování, povinné školní docházce, konvenční medicíně, reklamám a obávali se zavedení povinného nošení čipů. Informovali také o tom, že "do konce února sbírá sdružení Hnutí za aktivní mateřství informace o teroru páchaném na rodičích, kteří odmítají lékařské zákroky na svých dětech jako očkování, ozařování apod." (Charta 2004).

Boj proti různým spiknutím vedl též funkcionář plzeňské SZ Zdeněk Legát, v letech 1993-96 plzeňský krajský funkcionář ultrapravicového SPR-RSČ (MFD, 18. 9. 2005). V SZ podporoval Patočku s Beránkem a střetal se především s dalším členem SZ Uhlem, pocházejícím z prostředí "nové levice": "Proč neustále rozeštváváte lidi..., pokud to není proto, že máte za úkol SZ rozvracet" (Legát, 14. 12. 2004). "Čtu vesměs všechny články o SZ, s výjimkou některých trockistických chorých výpadů rádobypolitiků" (Legát, únor 2005).

Někdejší aktivista ekologického hnutí Brontosaurus a hnutí Duha, poté v SZ obdivovatel Beránkova a Patočkova vedení, mystik Petr Pěta, působil v Brně. V prosinci 2003 rozeslal diskusní materiál Úvaha na téma demokracie v SZ. Zde doporučuje: "Udržet moc, ukázat směr... Podobenství z historie: Moc držel král se svým vojskem a směr mu našeptávali rádcové, šašek nebo vědma... Přijmou-li však demokraté vyslyšení osvícených za své, a to i programově, podobně jako vyslyšení hlasu přírody a hlasu budoucích generací, budou osvícení nezatížení bojem o moc a tudíž ve správnosti směru objektivnější... Zelení demokraté nesmí osvícené potlačovat, ale naopak, vytvářet a obhajovat jim prostor, bojovat za ně, stejně jako za přírodu a za budoucí generace. Nemusí jít jen o veřejně a hmotně aktivní osvícené v SZ, ale třeba i ty skutečné současné a budoucí osvícené, meditující v horách, chrámech a bytech, roztroušených mezi námi zcela nenápadně a pracující pro dobro společnosti duchovně, možná i znalí správného řešení, ale neochotní svůj názor silou prosazovat..." (Pěta, 23. 12. 2003). V červnu 2004 šířil text Výzva k očistě: "Jde o kulturu a kázeň, se kterou svou kritiku vznášíme. Jde o to, zda kritika a celkové jednání jednotlivce straně prospívá, nebo škodí... Pojďme tedy SZ vnitřně pročistit. Kdyby tato živelná akce nešla uvést do souladu se stanovami, bude mít hodnotu informační... Pokud se tato očistná akce náležitě ujme, pak prosím předsednictvo o její další koordinaci, příp. aby pověřilo koordinátora..." (Pěta, 25. 6. 2004). V dalším textu členům SZ, zaměřeném opět proti kritikům Beránka a Patočky, 30. června 2005 vyzýval: "Co nejrychleji se zmobilizovat natolik, abychom dokázali všechnu tu špínu vymést ze svých řad. Opravdu důsledně, nekompromisně, na nikoho nezapomenout, veřejně se omluvit voličům, že jsme tyto rakoviny SZ dosud naivně přehlíželi s nadějí, že se polepší" (Pěta, 30. června 2005).

Do SZ roku 2003 vstoupil Darius Nosreti, v krajských volbách 2000 nezávislý kandidát za krajně pravicovou Národně demokratickou stranu (NDS) v Ostravském kraji. Nosreti se pohyboval v nejrůznějších spolcích, vytvářel rozmanité webové stránky a rozesílal řadu úvah členům SZ, lidem společensky činným, ekoaktivistům atd. "Mohl jsem pozorovat, jak mor estébáckých klientelistů a prohraních patolízalů od začátku rozežíral a postupně zcela rozežral ideál něžné revoluce na Slovensku stejně jako tady," zhodnotil polistopadovou realitu (Nosreti, 26. 5. 2003, Mareš 2003: 243-247). "Klientelistické sítě, která se za podpory Havlova Hradu i parlamentu rozvinuly kolem příslušníků StB a které dodnes ochromují i činnost naší společnosti i SZ, je třeba do základů rozbít. Mimo očištění stran bych byl i za to, aby tito lidé nemohli pracovat v televizi a v důležitých internetových serverech", navrhoval později (Nosreti, 27. 8. 2005). "Propracoval jsem se k NDS jen proto, že ve všech stranách a hnutích, ve kterých jsem až do té doby byl, jsem narazil na neprostupnou hradbu estébácké, klientelistické a mafiánské manipulace", vysvětloval svou účast v NDS Nosreti, který se stal roku 2003 předsedou revizní komise ostravské SZ a účastnil se různých voleb na jejích kandidátkách (Nosreti, 27. 11. 2003). V době vnitřního sporu Beránek-Patočka versus OP Nosreti podepsal zakládající prohlášení OP, časem však začal vyzývat k založení nové SZ bez aktivistů OP, které považoval za spolupracovníky mafií.

4. 5. Koalice SZ s Unií pro Evropu v Plzni

Kromě ultrapravicových postojů některých funkcionářů plzeňské SZ došlo i ke spolupráci plzeňské krajské organizace SZ jako celku s plzeňským regionálním subjektem Unie pro Evropu (UpE). Plzeňská SZ s UpE uzavřela koalici pro volby do zastupitelstva Plzeňského kraje na podzim 2000. Alois Mach, tehdy člen předsednictva SZ, spojenectví oceňoval: "Pozvednout morálku i ekonomiku Čech a Moravy, pozvednout zničené sebevědomí občana, to byl úkol iniciativy Děkujeme -- odejděte. Ta však nebyla dotažena do konce a po marném čekání na vznik potřebného politického subjektu vznikla Unie pro Evropu. Vyplněním mezery v nabídce současných politických stran se Ti občane nabízí příležitost a naděje proč opět využít svého práva volit a pozitivně všestranně ovlivnit vývoj událostí... Koalice UpE-SZ odpovídá standardním moderním uskupením politických subjektů v Evropě" (Plzeňský kraj -- Koalice UPE a SZ). Hybnou silou UpE v Plzeňském kraji a jejím místopředsedou se stal bývalý novinář z bulvárního ultrapravicového listu Špígl Václav Prokůpek, usilující o křeslo krajského hejtmana.

Prokůpek tehdy vystupoval za Hnutí za spravedlnost, které se v létě 2000 snažilo "očistit" jméno Vratislava Kutala, podnikatele figurujícího v rozsáhlé kriminální kauze lehkých topných olejů. Prokůpek jako mluvčí tohoto hnutí kritizoval kvůli Kutalovi mj. Ivana Langera z ODS (Vondráková, 12. 5. 2005).

Koalice UpE-SZ navrhovala před volbami např. kampaň proti sprejerům, tedy proti subkultuře, v západní Evropě blízké zeleným. Lukáš a Mach za SZ a Prokůpek za UpE zastupitelstvo v Plzni veřejně vyzvali: "Řadu let hledáme možnosti ochrany majetku před řáděním sprejo-teroristů... Více než devadesát procent občanů Plzně považuje tažení proti sprejerům za nezbytné. Estetický a psychický teror sprejerů musíme zastavit dříve, než zničí on nás. Věříme, že toto naše provolání a připojené návrhy přijmete nejen jako důkaz našeho rozhodného boje proti jakémukoli terorismu..." (Sprejoví teroristé). Prokůpek však jindy přislíbil, že v případě svého zvolení hejtmanem Plzeňského kraje prosadí vyhlášku o legalizaci marihuany (ČTK, 27. 9. 2000). UpE a SZ se snažili využít též otázku jihočeské JETE, proti jejíž stavbě vystupovali. Po jedné z "protitemelínských" akcí svolali tiskovou konferenci, kde si stěžovali, že jsou sledování agenty BIS (BL, 24. 10. 2000).

Do krajských voleb nastoupil Prokůpek za UpE na 1. místě kandidátky, Alois Mach za SZ na 2., Oldřich Lukáš pak za SZ na místě 6. Koalice UpE-SZ však s 1,17 % hlasů nepřekročila 5 % hranici a do zastupitelstva neprošla. Prokůpek přestoupil do strany Cesta změny (CZ), kde vystupoval jako ekolog a stal se dokonce místopředsedou CZ a předsedou plzeňské CZ (Václav Prokůpek, CZ, 20. 1. 2003). Poté se angažoval v ultrapravicové Dělnické straně (DS), založené bývalými funkcionáři SPR-RSČ, která se kryla proletářskou symbolikou, podobně jako nacismus ve 30. letech. Do krajských voleb 2004 šel už Prokůpek v Plzeňském kraji v čele kandidátky DS (Volební kampaň). Publikoval též v ultrapravicových Dělnických listech (Prokůpek, říjen 2004, Prokůpek, leden 2006). Do parlamentních voleb 2006 nastoupil jako lídr plzeňské kandidátky nové aliance Právo a spravedlnost, v níž se sdružili členové Dělnické strany, Národního sjednocení atd. s programem zastavení přílivu imigrantů do ČR, vystoupení z EU, odmítnutí sňatků homosexuálů a obnovení trestu smrti (Aktuality, 29. 1. 2006).

4. 6. Konspirační teorie militantních antikomunistů

Do reformované SZ zamířili nově i někteří stoupenci před- i polistopadových radikálních antikomunistů Petra Cibulky a Vladimíra Hučína. Cibulka z Brna byl znám především jako vydavatel seznamů spolupracovníků StB. V Přerově působící Hučín před rokem 1989 podnikal menší pumové atentáty proti komunistickému majetku. Po revoluci se stal kapitánem BIS, z níž byl propuštěn kvůli aranžování pumových atentátů, které pak měly být připsány militantním komunistům. Pro antikomunisty se však stal kultovní postavou, pronásledovanou i novým, "kryptokomunistickým" režimem (Případ...). Antikomunisté od roku 1990 podnikali řadu halasných protestních akcí a rvaček s policií a angažovali se v mnoha spolcích a stranách. Nový stát vnímali jako pokračující nadvládu komunistů, StB a mafií, jež za přispění zahraničních zpravodajských služeb od CIA po KGB uzavřely dohody s disidentskou elitou. Listopadová revoluce 1989 tak pro ně byla grandiózním podvodem. "Cibulkovci" a "hučínovci" většinou netrpěli averzí vůči Židům a Romům, Hučín sám obdivoval malý bojující obklíčený Izrael a jeho precizně fungující tajnou službu Mosad (Střípky historie). Jinak však s fašizující krajní pravicí militantní antikomunisté sdíleli víru ve spiknutí, radikalismus, permanentní touhu po konfrontaci se státní mocí a nehoráznost v analýzách společenského vývoje, ústící ve výzvy k finální očistě od nepotrestaného bolševického zla a těch, kteří bolševismus kryjí -- tedy většiny politických elit. Kdyby do svých schémat místo kryptokomunismu zasadili židozednáře a Romy, s fašizující pravicí by splynuli. Mládež je přehlížela, ale jejich starší členstvo bylo podobné fašizující pravici -- vesměs frustrovaní muži s nižším vzděláním. (Mazel 1998: 262-263).

Po návrhu senátora SZ Jaromíra Štětiny, spojeného s předsedou SZ Beránkem a ideologem SZ Patočkou, zakázat KSČM, se v roce 2005 nechali jako příznivci SZ zaregistrovat Robin Hájek a Claudie Nikolajenková z "hučínovského" antikomunistického okruhu kolem Jana Šinágla, Jiřího Vaňka, Johna Boka apod. Hájek byl někdejším zvukařem známé undergroundové hudební skupiny Plastic People of Universe (Necenzurované noviny 1992). Jako příznivci SZ Hájek a Nikolajenková od roku 2005 publikovali na antikomunistickém webu http://www.free.cz v rubrice Zelení a Petr Uhl vlastní i cizí texty o SZ, vystavovali zde fotografie z jednání orgánů SZ, přebírali texty z dalších antikomunistických stránek. Jejich příspěvky tvořila směs antikomunismu, kritiky levicového Uhla a opozičníků v SZ a naopak podpora senátora SZ Štětiny a vedení SZ kolem Beránka a Patočky. Zveřejnili i Hučínovu úvahu o eventuálním zabití Uhla: "Když jsem si přečetl, co Uhl šíří za informace o Mašínech a o mé osobě, tak jsem nejprve zvažoval co by bylo nejlepším řešením a co s tímto podlým trockistickým individuem provést. Za dané situace by to ale pro mne znamenalo přivydělat si nejméně o jeden trestný čin navíc -- ublížení na zdraví s následkem... a to by si komunisté zamnuli ruce" (Přijďte podpořit...). O opozičním křídle v SZ kolem Uhla a Brusíka Hájek kriticky napsal: "V SZ je daleko větší část lidí slušných, nemajících s trockisticko-chartistickou pakáží nic společného, ba přítomnost této rozkladné sekce v SZ je tíží a je pro ty slušné nežádaným těžkým břemenem" (Najde se dobrák...).

V červnu 2005 Hájek na svém webu zveřejnil výzvu k účasti na akci Pochod národních sil proti komunismu, který na 27. 6. 2005 svolaly do Prahy fašizující skupiny Národní sjednocení, Republikáni Miroslava Sládka (jde o přejmenovanou SPR-RSČ) a České hnutí za národní jednotu (Protikomunistický pochod národních sil). Samotná Nikolajenková navíc publikovala na ultrapravicovém serveru http://www.vlast.cz, zřízeném odštěpenci od fašizující Vlastenecké fronty.

Se skupinou Hučína, jež měla centrum v Přerově, byl spjat i člen přerovské SZ, starší soukromý zemědělec a přívrženec Patočky a Beránka Vincenc Krejčiřík. Stejně tak předseda přerovské městské SZ František Křístek, militantně a vulgárně vystupující aktivista. Křístek se stal navíc členem Ústřední revizní komise SZ, kam ho na sjezdu v prosinci 2004 v Praze navrhl a delegátům doporučil Jakub Patočka ( Zápisky autora...). Na pardubickém sjezdu 24. září 2005 odvolaný předseda Jan Beránek poděkoval za práci v revizní komisi spolu s dalšími členy i Křístkovi, protože "v obtížných vnitrostranických střetech nestranně dbali na dodržování pravidel hry a slušnosti uvnitř strany" (Beránek, 26. 9. 2005).

Václav Drbohlav z Prahy byl předsedou sdružení Obrana životního prostředí (OŽP) a spoluorganizátor pražských demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v září roku 2000, jichž se kromě ultralevice a levice účastnila -- ne však společně - i ultrapravice z Národní aliance, Národního odporu, Obrany národa a Vlastenecké republikánské strany. Angažoval se postupně v kampaních Cibulkova Pravého bloku, v ODS, SOS a nakonec v SZ (Wünsch 2004). Jeho jméno se vyskytlo pod jedním z dokumentů ultrakonzervativní katolické Akce národní obnovy (ANO), založené roku 2001, navazující na Akci národní obrody působící v roce 1938 a vystupující proti "rozkladným liberálně-komunistickým silám", zednářským mafiím a za osvobození Augusto Pinocheta. Drbohlav ovšem později svůj podpis popíral (K situaci..., Mareš 2003: 337-339). V období 2000-2004 spolupracoval s radikály Cibulkou a Hučínem (Zpráva pro přátele).

I on se ve vnitrostranickém sporu postavil proti Uhlovi a na podporu Patočky a Beránka: "Rád bych připomněl jeden důležitý projekt tajných služeb ČR... Nasazovat agenty do neparlamentních stran a tyto zevnitř ovládnout. Pokud se to nepodaří, alespoň je rozvracet. Výsledkem roztříštění oposice má být, že nikdy nepřekročí 5 % kvótám ke vstupu do parlamentu. Nepodezírám Petr Uhla, že je agentem BISu. Asi jen nevědomky plní jeho úkoly..." (Drbohlav, 26. 10. 2003). "Všichni víme, že SZ má mnoho odpůrců a nepřátel v nadnárodních společnostech, které zde působí. I některé strany parlamentu ČR by nás tam nerady viděly. Jistě také BIS a další tajné služby mají na tomto poli své úkoly" (Drbohlav, prosinec 2003). Bývalému ministru ŽP, členu SZ Ivanu Dejmalovi, odpověděl Drbohlav na jeho k Patočkovi a Beránkovi kritický dopis mj. takto: "Nehoráznosti z Tvého odstavce jsou natolik závažné, že odmítám přijmout jejich autentičnost a beru to tak, že nám tím sděluješ, že Ti někdo vede ruku" (Drbohlav, únor 2004). V červnu 2004 o protipatočkovské opozici v SZ jako předseda OŽP napsal: "Nevíme, kdo je financuje, nepřátel má SZ dost, jsou to nadnárodní společnosti, parlamentní strany v ČR, BIS, ČEZ a další" (Drbohlav, 4. 6. 2004).

Koncem února 2005 v Literárních novinách (LtN), řízených šéfredaktorem Patočkou, publikoval Drbohlav text, kde argumentoval: "Náš život není ohrožen několika desítkami nebo stovkami arabských teroristů, ale teroristy daleko většího formátu, kteří stojí za agresemi do Afghánistánu, Iráku a připravují další... Když nikdo nebrzdí a už nezastaví hlavní teroristy a jejich establishment, nikdo nebude schvalovat a prosazovat zákony, které by postihovaly sdělovací prostředky. Ty již dlouho beztrestně oslavují jen hloupost, zločin a konečně i terorismus. Výjimkou jsou LtN. Braňme se alespoň tak, že budeme věci nazývat pravým jménem" (LtN č. 4, 2005). Členům SOS v Praze uvedl: "SZ je jediná opoziční strana, jejíž podstatná část se pokouší bojovat proti současnému stavu v politické situaci, ale s pátou kolonou a s dýkou v zádech má omezené možnosti... Málokdy v historii sám stát tak soustavně porušoval platné zákony, především ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy jako dnes. Proto není srovnání s komunismem nebo fašismem nemístné" (Drbohlav, 1. 3. 2005). Drbohlavovy úvahy rozesílané členům SZ přirozeně skončily u izraelské tajné služby: "Kdo je autorem materiálu tzv. Otevřené platformy není známo... Možná byl materiál stvořen v dílnách BISu." (Drbohlav, 4. 4. 2005). "Jsem přesvědčen o tom, že jmenovaný Petr Uhl je agentem BISu, stejně jako Ivan Dejmal a mnoho dalších a o tom, že BIS převzala agenty StB... Ale BIS dělá více chyb. To by se Mosadu nestalo." (Drbohlav, 5. 4. 2005).

Po odchodu Jakuba Patočky ze SZ se Drbohlav podílel v září 2004 na založení nového Patočkova hnutí Zelení a stal se jeho tiskovým tajemníkem (Právo, 26. 9. 2005).

4. 7. Panslavismus jako umělecká provokace

Specifickým případem byl v SZ disident, ekolog, peprný glosátor a excentrik Pavel Křivka, za komunistického režimu v roce 1985 uvězněný mj. za zpívání Rybovy mše s protirežimním textem v lese. Křivka rozesílal množství provokativních textů psaných vlastním, drasticky humorným stylem, kde se podepisoval jako Slobodan (Miloševič), angličtinu označoval jako "ohavný pajazyk žlaznatý", současnou popkulturu jako "angloamerické výkaly", bývalého prezidenta Václava Havla jako "bombometčíka humanitárního", Turky jako "turecké psy", některé členy vedení SZ jako "štěkozuřipsy" a provokoval militantní aktivistky ve straně nabídkami na společnou jízdu na vodním skůtru. Pro feministky měl označení "genderová křeč", multikulturalismus nazýval "pitomostí" a multikulturalisty kritizoval za jejich "cikánofilii", vyzýval SZ k panslovanské orientaci a vychvaloval "velikého učitele" Vladimíra Železného, v SZ příliš nemilovaného mediálního magnáta z televize NOVA. Železnému natruc členům SZ poslal láhev arménského vína. Velebil též "Alexandra Grigorijeviče Lukašenka". Antifašistům v SZ navrhoval chodit do hospody na pivo s neofašisty z Národního odporu, poněvadž se zabývají též ochranou zvířat, zároveň se však obával, aby tito zelení nebyli neofašisty zabiti. Milanu Horáčkovi a Petru Uhlovi doporučoval, aby si zamilovali chov vepřů v Letech u Písku. Členové SZ od něj též dostávali sovětské písně. Některými členy SZ byl titulován jako "Mistr Delonix" (Křivka).

Vyhlídky ultrapravicových zelených tendencí v Česku můžeme zobecnit přibližně takto: Přímo uvnitř fašizujících bojůvek představuje ekologie a částečná orientace na některá "národně osvobozenecká hnutí" jen jakýsi nový módní prvek, který není schopen nějak výrazně vymanit tyto skupiny z okrajového postavení ve společnosti, natož aby k nim snad přilákal početnější část vysokoškoláků, kteří na témata ekologie a Třetího světa slyší. Národní odpor a případní další napodobitelé současné "levicové" frazeologie německého neonacismu ale budou ve snaze šokovat levici patrně nadále svůj vnějšek "modernizovat" novými, pro levici příznačnými tématy a tak nejen radikální ekoanarchistickou scénu, ale i demokratickou zelenou politiku částečně mást a diskreditovat dodáváním argumentů některým protiekologicky zaměřeným politikům a médiím "hlavního proudu".

V případě skutečných zelených dosahovaly od roku 1990 osoby s některými krajně pravicovými názory vlivu především v lokální, ojediněle pak na krajské úrovni. Výjimečně se ovšem podařilo některým zeleným nechtěně vyvolat ultrapravicovými postoji v médiích i celostátní skandál. Jejich "fašizující" názory měly částečně původ v nulovém osvojení západoevropské politické kultury, špatných znalostech menšinové problematiky a v podléhání či nadbíhání náladám, v české společnosti rozšířeným. Většina těchto lidí před svým členstvím v SZ k žádné ultrapravicové straně nepatřila. Ultrapravicové stereotypy byly vlastní také nejrůznějším blouznivcům z bizarních religiózních společenství, kteří se buď nacházeli už ve "staré" SZ či do ní vstoupili v období její reformy v letech 2002-2003. Další vrstva, společenská spodina, vybíjející si agresi pod praporem velmi laciného, a o to víc nesmiřitelnějšího antikomunismu 90. let, vstupovala k zeleným patrně ve snaze dát jim antikomunistickou orientaci a vystupovat zde proti levicově zaměřeným politikům, hlavně Petru Uhlovi. Zatímco protiromsky naladění zelení představovali jakýsi český "normál", esoterici a antikomunisté se rekrutovali typicky z řad lidí na hranici normálního světa.

Mocenské postavení těchto osob na vyšších postech v SZ, jejich umístění na volitelných místech kandidátek či publicistická aktivita v oficiálních tiskovinách "staré" SZ byla způsobená především podmínkami uzavřeného ghetta, umožňujícího dlouhodobé politické přežívání patologických jevů. V neprospěch "staré" SZ působila od počátku jakási "negativní selekce", kdy mladí aktivisté a intelektuálové nacházeli splnění svých představ v radikálnějších občanských iniciativách, kdežto starší ekologičtí odborníci se angažovali buď v ekologických sekcích vlivných stran, ve vědeckých ústavech apod. V SZ se pak koncentroval materiál, který se jinde neprosadil či nechtěl prosadit, chyběla mu politická zkušenost, obratnost, vzdělání, a z velké části byl úplným opakem západoevropského standardu zelených stran. Stálý úbytek členů SZ a její minimální vliv pak zapříčiňoval, že ultrapravicově zaměření lidé byli ve "staré" SZ ve funkcích ostatními tolerováni, vzhledem k jejich typické hyperaktivitě často sice jako problematičtí, ale v jiných směrech užiteční lidé.

Jiná už byla situace v období 2002/2003, kdy se v SZ prosadil na úkor starého, částečně zkompromitovaného i zkorumpovaného vedení reformní tmavozelený proud mladých ekologických aktivistů. Jeho vůdci Jakub Patočka a Jan Beránek v SZ po vítězném brněnském sjezdu roku 2003 souběžně s prospěšnými reformami, které z velké části odstranily některé nedostatky předchozí etapy, začali budovat svoje mocenské postavení. Prostředí kolem charismatického Patočky, operujícího neustále s absolutními hodnotami a katastrofickými vizemi, a jemu podřízeného Beránka, nabylo v období od léta 2003 do léta 2005 rysů společenství na pomezí náboženské sekty, fanklubu a autoritářské strany, kde dokonce nechyběl ani jistý malý "kult osobnosti" či prvky korporativismu. Programem se mu stala "nová demokracie" či "neodemokracie", která měla být alternativou všech dosavadních ideologií, především však protikladem neoliberalismu. V SZ, do té doby rozdělené na "mladé tmavozelené" a "staré", došlo ke změně strukturace. Zatímco kolem dosud "tmavozelených" odpůrců sektářství Uhla, Dejmala, Horáčka, Bursíka apod. se shlukli převážně "tmavozelení" středního věku s určitou zkušeností v politice a část "starých", kolem Patočky se semkli většinou velmi mladí "tmavozelení" bez politických zkušeností, mnoho žen s emotivním vystupováním a samozřejmě -- většina zelené ultrapravice, ať už šlo o bývalé stoupence fašizujících stran, aktivní esoteriky a mystiky či militantní antikomunisty. Logicky jim imponovalo prostředí silného vůdce Patočky, mesianistická ideologie, chilialistické vize, autoritativní rétorika, emoce, potřeba nepřítele, tvrdost a nekompromisnost. Teprve ve frakčním sporu mezi bývalými tmavozelenými zvýšila zelená ultrapravice v SZ svoji váhu, když byla pragmaticky přijata "neodemokraty" jako spojenec proti stoupencům Uhla a Bursíka a působila pak s "neodemokraty" ve vzájemné symbióze. Vedení kolem Patočky a Beránka se s ní vnitřně patrně neztotožňovalo, ale kvůli udržení moci využívalo její aktivity. Nejvíce se ultrapravice -- Legát, Křístek, Lukáš, Drbohlav aj., projevila na pardubickém sjezdu v září 2005, kdy se obstrukcemi snažila zabránit nahrazení dosavadního předsedy Beránka Martinem Bursíkem. Po zvolení nového předsedy SZ Bursíka Beránek poděkoval Křístkovi a dalším za jeho dosavadní práci v revizní komisi, protože "v obtížných vnitrostranických střetech nestranně dbali na dodržování pravidel hry a slušnosti uvnitř strany" (Beránek, 26. 9. 2005).

Část ultrapravice - Lukáš, Křístek a Drbohlav přešla do nového hnutí Zelení, založeného Patočkou po odtržení od SZ koncem září 2005. Drbohlav se stal dokonce tiskovým tajemníkem Zelených. V Bursíkově SZ ale zůstal někdejší republikán Robert Gruzovský, který byl zvolen na pardubickém sjezdu v září 2005 členem republikové rady SZ. Původně zamýšlel kandidovat do vedení SZ. Zbývající zelení s krajně pravicovými postoji uvnitř SZ se nyní díky otevřeným poměrům a informovanosti těžko dostanou do vlivnějších funkcí a jejich působiště zůstane dlouhodobě zredukované maximálně na obecní politiku.

Skutečná nebezpečí plynoucí z kombinace části ekologických a krajně pravicových postojů neleží ve zde popisovaných skupinkách, ale jinde. Tak jako vlivnější ultrapravicové strany dokázaly v západní Evropě aj. tradičně zužitkovat různé strachy, obavy a předsudky méně vzdělaného, frustrovaného staršího občana, vystaveného kriminalitě na periferiích velkoměst, byrokratickému šikanování úřadů či v poslední době terorismu radikálních islamistů a přeměnily je v účinnou proticizineckou propagandu, dokázaly by strany typu francouzské Národní fronty, rakouských Svobodných apod. nejspíše rychle posílit "zelené" požadavky programu v okamžiku různých přírodních katastrof či průmyslových havárií a ve volání po ochraně života a zachování přírody získat další, pro určité vrstvy přitažlivé argumenty pro obhajobu nedemokratického společenského uspořádání. I když se žádná taková apokalyptická situace na obzoru nerýsuje a ten u nás existující, celkem komický "hnědozelený" odstín české politiky je spíš badatelskou kuriozitou, alespoň z preventivních důvodů nezaškodí informovanost o jeho představitelích, jejich aktivitách a teoretické výbavě. A hlavně o těch, kteří se je neostýchali při svém mocenském vzestupu využívat.

6. Literatura

Pozn: Údaje o získaných mandátech a procentech hlasů ve volbách v textu zmiňovaných jednotlivců, stran a koalic pocházejí ze stránek http://www.volby.cz, pokud není uvedeno jinak.

Odborné publikace:

• Biehlová, J., Staudenmaier, P. (1999). Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia.
• Brezina, I. (1999). Zelené náboženství I. Dingir, on-line text: (http://www.dingir.cz/dingir/1999_4/clanky/D1999_4_05.html).
• Dolejší, K. (15. 3. 2004). Demokracii zelenou viděti..., Britské listy, on-line text: (http://www.blisty.cz/art/17318.html).
• Glenny, M. (2003). Balkán 1804-1999. Nacionalismus, válka a velmoci. Praha: BB art.
• Heywood, A. (1994). Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing.
• Hudeček, T. (2001). Die Republikaner. Die freiheitliche Patrioten. Seminární práce do kurzu Programatika politických stran na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Brno.
• Jehlicka, P.- Kostelecky, T. (1995). Czechoslovakia. Greens in a post-Communist society, pp. 208-231, in: Richardson, D.- Rootes, Ch. (eds.): The Green Challange. The Development of Green Parties in Europe, London: Routledge.
• Jehlicka, P.- Kostelecky, T. (2003). Czech Greens in the 2002 General Election: A New Lease of Life? Environmental Politics, Vol 12, No 2, Summer 2003, pp. 133-138.
• Jordan, G. (1998). Ein wechselvoller Weg, Ost-West Gegeninformationen, No 2, Juli, též jako The Greens in Eastern Europe, Labour Focus on Eastern Europe, No 61, 1998, on-line text: (http://labourfocus.gn.apc.org/GreensLF61.html).
• Klepárník, V. (2001). Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti, recenze. Středoevropské politologické studie, č. 2, ročník III, jaro 2001, ISSN 1212-7817, on-line text: (http://www.cepsr.cz/clanek.php?ID=91).
• Lee, M. (2004). Bestie se probouzí. Praha: BB/art.
• Lindner, T. (2003). Vývoj a struktura německých Zelených, on-line text: (http://www.hejrup.sk/LindnerNemectiZeleni.PDF).
• Lužný, D. (2003). Rozhovor s Bohuslavem Binkou: Hlubinní ekologové nebojují s otevřeným hledím. Sedmá generace č. 7-8. 2003, on-line text: (http://www.sedmagenerace.cz/78_03/78binka.html), stránky později zrušeny.
• Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister&Principal, Centrum strategických studií.
• Mazel, M. (1998). Radikální a extremistické politické organizace v České republice, in: Fiala, P. (ed.) (1998). Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova universita.
• Mulder, P. (2002). Ekologické flirtování s krajní pravicí. Sedmá generace č. 6.
• Pečínka, P. (2002). Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha: G plus G.
• Smolík, J. (2005). Diagnóza: autoritářská osobnost. Rexter -- politicko-sociologický časopis č. 1, on-line text: (http://www.strat.cz/Rexter/infor.php?id=32).
• Stamm, H. (2002). Pozor esoterika. Mezi spiritualitou a pokoušením. Praha: Academia.
• Štampach, Ivan, O. (2000). Antroposofie. Dingir č. 2, též on-line text: (http://sweb.cz/vit.p/streva/antropo.html).

Články, tiskové zprávy, interní stranické materiály:

• Aktuality 29.1. 2006: PaS povede v Plzeňském kraji Václav Prokůpek, on-line text: (http://www.nsj.cz/archiv/arch2006_03.htm).
• Beránek, Jan, 26. 9. 2005: Mail členům SZ.
• Beránek, Jan, 7. 8. 2003: Mail Janu Taušovi a členům SZ.
• BL, 19. 7. 2005: Klaus se nezbláznil, jen se paktuje s ultrapravicovými nacionalisty, on-line text: (http://www.blisty.cz/art/24171.html).
• BL, 23. 10. 2003: Romští členové Strany zelených nečekají na milost shůry, on-line text: (http://www.blisty.cz/art/15749.html).
• BL, 24. 10. 2000: Stížnost proti zneužívání veřejnoprávního média, on-line text: (http://www.britskelisty.cz/0010/20001024j.html).
• BL, 6. 5. 2005: V Brně bez zásahu státních orgánů směli pochodovat neonacisté, on-line text: (http://www.blisty.cz/2005/5/6/art23236.html).
• Blesk, 30. 5. 2005: Prosazoval plot v Matiční, pojmenují po něm cenu.
• CZ, 20. 1. 2003: Václav Prokůpek předsedou CZ Plzeňského kraje.
• Čro 6, 2. 6. 2005: Romský holocaust.
• ČTK, 27. 9. 2000: UPE a Strana zelených bude usilovat o legalizaci měkkých drog.
• Daniel, Milan, 1. 5. 2005: Mail členům Strany zelených.
• Drbohlav, Václav, 4. 6. 2004: Mail Michalu Rumanovi, představiteli organizace pro legalizaci konopí Konopa.
• Drbohlav, Václav, 26. 10. 2003. Mail členům SZ.
• Drbohlav, Václav, 1. 3. 2005: Mail členům SOS v Praze.
• Drbohlav, Václav, 4. 4. 2005: Mail členům SZ.
• Drbohlav, Václav, 5. 4. 2005: Mail členům SZ.
• Drbohlav, Václav, prosinec 2003: Mail členům SZ.
• Drbohlav, Václav, únor 2004: Otevřený dopis Ivanu Dejmalovi.
• Ekologie, seznam on-line textů: (http://www.odpor.net/index.php?id=16).
• Gruzovský, Robert, 10. 12. 2003: Mail členům SZ.
• Gruzovský, Robert, 11. 12. 2003: Mail členům SZ.
• Gruzovský, Robert,16. 7. 2004: Mail členům SZ.
• Gruzovský, Robert, 6. 4. 2005: Mail členům SZ.
• Gruzovský, Robert, 18. 4. 2005: Mail členům SZ.
• Charta 2004, on-line text: (http://www.sweb.cz/otareiss/2.doc).
• idnes.cz, 28. 6. 2004: Exposlance zatkli za prodej zbraní.
• Informační materiály, on-line text na již zrušených stránkách: (http://www.stranazelenych.cz/html/imformujeme-vas-informacni-materialy.shtml).
• Jařab, Jan, 29. 1. 2005: Integrovaní Romové jsou taky Romy, Romano hangos, pravděpodobně únor 2005, on-line text: (http://www.romanohangos.cekit.cz/clanek.php?id_clanek=1629).
• Kamín, Tomáš (2. 10. 2003): Waldorfské školy ano, Steiner ne. Lidové noviny.
• Kašpar, Jakub, 1999: Hrozí nám zelení fašisté?, Ekolist, červenec 1999, on-line text: (http://www.ekolist.cz/kn-rec-9907.shtml).
• Krajský volební magazín ODS 2004.
• K situaci na pražské Katolické teologické fakultě UK, prohlášení občanského sdružení Akce národní obnovy, 11. 3. 2002, on-line text: (http://www.natia.cz/vyber/vyber_cz.asp?page=4&subpage=1&sublevel=6).
• Křivka, Pavel, 2004-2005: Maily členům SZ.
• Libertarian National Socialist Green Party, http://www.nazi.org.
• Liška, Ondřej, 8. 10. 2002: Mail členům SZ.
• Liška, Ondřej, 31. 7. 2003: Mail členům SZ.
• Legát, Zdeněk,14. 12. 2004: Mail P. Uhlovi.
• Legát, Zdeněk, únor 2005: Mail P. Pečínkovi.
• LN, 13. 5. 2005: Vepřín možná zruší peníze z EU.
• LtN č. 4, 2005: Ad: Matěj Stropnický: Noviny jsou vinny, LtN č. 3.
• LtN, 14. 10. 2002: ODS.
• Lukáš, Oldřich (25. 9. 2005): Dopis členům SZ.
• Lukáš, Oldřich (2000): Ekologie duše -- nová dimenze vývoje lidského společenství. Nové Listy. Magazín Strany zelených, č. 1, červen-červenec 2000, s. 9.
• Lukáš, Oldřich (2000a): Kolotoč moci. Nové Listy. Magazín Strany zelených, č. 1, červen-červenec 2000, s. 10.
• Lukáš, Oldřich, 26. 12. 2004: Mail členům SZ.
• Lukáš, Oldřich, 18. 1. 2005: Mail členům SZ.
• Lukáš, Oldřich: Program soudržnosti, květen 2005, on-line text: (http://www.zeleni.cz/apc-aa/img_upload/849e5732999a1b468666bcb7c7ce83bb/Program_soudr_nosti.doc) a (http://www.zeleni.cz/apc-aa/img_upload/849e5732999a1b468666bcb7c7ce83bb/Z_sady_u_lechtil__komunikace.doc).
• Lužný, Dušan (2004). Zelení do Evropy. Sedmá generace č. 12.
• Mach, Alois, 30. 12. 2004: Hra na demokracii. Ekolist.
• Mach, Alois, 13. 4. 2005: Mail členům SZ.
• Mach, Alois, 7. 1. 2005: Mail Jiřímu Vaňkovi, Petru Uhlovi, Janu Beránkovi, Oldřichu Lukášovi, Zdeňku Legátovi aj.
• Mach, Alois, 18. 5. 2005: Mail P. Pečínkovi a členům SZ.
• Mach, Alois, 13. 6. 2005: Mail členům SZ.
• Mach, Alois, 8. 9. 2000: Plzeňský kraj -- Koalice UPE a SZ, on-line text: (http://volby.stranazelenych.cz/archiv/vo2000/dokum/pl/volby-pl-s1.htm).
• MFD, 29. 4. 2005: Brusel vyzval Prahu: Odstraňte vepřín.
• MFD, 4. 10. 2002: Štafeta rasisty putuje.
• MFD, 25. 9. 2003: Ústí a Slaný porušení předpisů tvrdě trestají.
• MFD, 3. 10. 2002: V Ústí plánují ghetto pro nepohodlné.
• MFD, 2. 5. 2005, rubrika Jihomoravský kraj: Brno se proměnilo v policejní město, Policejní manévry skončily.
• MFD, 31. 5. 2005, rubrika Jihomoravský kraj: Omluvit se Němcům? Ne, říkají i po letech politici.
• MFD, 26. 10. 2002, rubrika Jihomoravský kraj: Známí lidé vedou nové kandidátky.
• MFD, 18. 9. 2005, rubrika Plzeňský kraj: Volby: Pády i pokusy o návrat do politiky.
• MFD, 26. 5. 2005, rubrika Severní Čechy: Pucherna rozdíly mezi lidmi nedělal.
• MFD, 24. 5. 2005, rubrika Severní Čechy: Romové: Cena se jménem Pucherny? V žádném případě.
• Najde se dobrák, který přepošle tento mail trockisticko-chartistické pakáži?, on-line text: (http://www.free.cz/view.php?cisloclanku=2005051101).
• Národní odpor, 10. 5. 2005: Uhl žaluje Ransdorfa za popírání holocaustu, on-line text: (http://www.odpor.net/index.php?id=6&clanek=106).
• Naše info č. 4 / 2001, Nové zprávy ze Strany zelených, 17. 12. 2001.
• Necenzurované noviny č. 5, 1992, Rozhovor s Robinem Hájkem, zároveň on-line text: (http://www.popper.cz/robin/nn-1-5-robin.html).
• Nosreti, Darius, 26. 5. 2003: Mail členům SZ.
• Nosreti, Darius, 27. 8. 2005: Mail členům SZ.
• Nosreti, Darius, 27. 11. 2003: Mail členům SZ.
• Novák, Zdeněk, 3. 1. 2004: Mail členům SZ.
• Nové hnutí, 1. 3. 1997: Globální program přežití.
• O autorovi, on-line text: (http://www.sweb.cz/otareiss/down.htm).
• Ohnutek, Jiří, 2001: texty bez titulku, Emailový zpravodaj Vlastenecké fronty, č. 3, únor 2001
• Páleník, Marian, 9. 10. 2005: Otevřený dopis předsedovi Strany zelených ČR Miroslavu Rokosovi.
• Patočka, Jakub, 5. 8. 2005: Mail členům SZ.
• Pěta, Petr, 23. 12. 2003: Mail členům SZ.
• Pěta, Petr, 30. 6. 2005: Mail členům SZ.
• Pěta, Petr, 25. 6. 2004: Výzva k očistě.
• Pohádka o ztracených hlasech. Leták SZ, nedatováno, pravděpodobně jaro 2002.
• Politika ve světle karmických struktur, on-line text: (http://www.mujweb.cz/www/zelenipl/Polit-4.htm).
• Politika ve světle poselství vesmíru, on-line text: (http://www.mujweb.cz/www/zelenipl/Polit-3.htm).
• Politikovo osvícení, on-line text: (http://www.mujweb.cz/www/zelenipl/Polit-5.htm).
• Právo, 3. 5. 2005: Neonacisty netrpět!
• Právo, 22. 7. 2005: O nacionalisty se zajímá BIS.
• Právo, 26. 9. 2005: Předsedou zelených zvolen Martin Bursík. Sjezd schválil jeho vizi samostatného postupu v příštích volbách.
• Programové prohlášení 2002, text Strany zelených.
• Program, on-line text: (http://neu.webzdarma.cz).
• Projev na Prvomájové demonstraci v Brně, on-line text: (http://www.odpor.net/index.php?id=14&clanek=78).
• Prokůpek, Václav, říjen 2004: (Ne)viditelné struktury moci, Dělnické listy č. 2, on-line text: (http://www.delnickastrana.cz/Delnicke_2004_02Internet.pdf).
• Prokůpek, Václav, leden 2006: Potřebujeme Evropská parlament?, Dělnické listy č. 7, on-line text: (http://www.delnickastrana.cz/Delnicke_2006_01Nahled.pdf).
• Propagační pohlednice SZ pro parlamentní volby 1998.
• Protikomunistický pochod národních sil, on-line text: (http://www.free.cz/view.php?cisloclanku=2005061501).
• Přehled fašistických a neonacistických skupin aktivních v ČR, on-line text: (http://odpor.wz.cz/CLANKY/fascismcr.htm).
• Přehled o činnosti, souhrnné výdaje. Text Oldřicha Lukáše, nedatováno, pravděpodobně rok 2003.
• Přijďte podpořit kpk. Vladimíra Hučína a bránit spravedlnost i pro sebe!, on-line text: (http://www.free.cz/view.php?cisloclanku=2005010301).
• Případ kpt. Vladimíra Hučína v dokumentech, on-line text: (http://www.hucin.com/verze2/index.html).
• Republikánská mládež, on-line text (http://mujweb.cz/www/sprbrno/repml.htm?r=7885).
• Romano vodi, 18. 5. 2005: Europoslanec Ransdorf proti manipulaci s otázkou tábora v Letech, on-line text: (http://www.romea.cz/index.php?id=servis/z2005_0374).
• Rovnost, 15. 1. 2004: V Útěchově promluví Uhl.
• Seznam členů MO SZ Brno, leden 2005.
• Sprejoví teroristé, informativní zpráva a otevřený dopis pro zastupitelstvo rady města Plzně. Blíže nedatováno, 2000.
• Střípky historie, on-line text: (http://www.hucin.com/verze2/historie/index.html).
• SZ, 15. 5. 2005: Informace o jednání republikové rady SZ, Havlíčkův Brod.
• SZ, 30. 6. 2005: Tisková zpráva SZ. Být neonacista se vyplatí, on-line text: (http://www.stranazelenych.cz/page-type1b.php?x=2176).
• SZ, 17. 2. 2005: Zápis ze schůze ZO Brno-střed 17. 2. 2005 v 17. hodin.
• Tauš, Jan, 25. 7. 2003: Mail brněnským členům SZ.
• Text petice, on-line text: (http://petice.pspace.cz/).
• Trysčuk Petr, 2000: Vlastenectvím pro lepší ekologii -- Ekologií pro lepší vlastenectví. Vlast č. 3, listopad 2000.
• Uhl, Petr, 27. 6. 2005: Mail členům SZ.
• Václav Prokůpek, on-line text: (http://www.cestazmeny.cz/plzensky_kraj.asp).
• Volební kampaň, on-line text: (http://www.delnickastrana.cz/Strana6.htm).
• Voňavková, Anna, 23. 7. 2005: Kodex chování uvnitř SZ a navenek, mail členům SZ.
• Vondráková, Olga, 12. 5. 2005: K "Modré šanci" přes modré tunely (III). Haló noviny, též on-line text: (http://www.klub-kscm.cz/article.asp?thema=2952&item=26304).
• Vlk, Václav, 29. 3. 2004: Mail členům SZ.
• Wünsch, Jan, 2004: Mail Pavlu Pečínkovi.
• Zápis ze zasedání Krajské rady KO SZ Středočeského kraje ze dne 9.8. 2005.
• Zápisky autora ze 2. části olomouckého sjezdu SZ v Praze, 11. 12. 2004.
• Zelené listy, srpen 2003: Konzultace zástupců SZ v Ústí nad Labem.
• Zpráva pro přátele, on-line text: (http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2000/nn10_1100/obsah/07.htm)
• Zpravodaj OP, č. 4, květen 2004: Smutná zpráva.
• Životopis, Alois Mach, on-line text" (http://www.stelzer.cz/zivotopis.php?no=2).

Text byl dokončen začátkem roku 2006, vyšel v upravené verzi pod názvem Hnědí a zelení: analýza vzájemných vztahů v Politologické revui č. 1 / 2006.