Rhodesie: dědictví kolonialismu

Když si Cecil Rhodes uvědomil, že nenajde na severu od řeky Limpopo zlato, obrátil svou pozornost na půdu. Brzy na to si v r. 1893 britští vojáci a dobrovolníci silou zbraní podrobili toto území. Následuje zběsilé uchvácení nejlepších pozemků doprovázené žalostivým vyháněním původních afrických majitelů. Když si bílí majitelé uvědomili, že těžko mohou sami obhospodařovat velké úrodné lány, zavedli nucenou robotu a nastalo dlouhé období vykořisťování práce Afričanů na pozemcích, které jím nedlouho předtím násilně sebrali. Tím jsou položení základy nového rasistického státu v srdci Afriky, Rhodesie.

Tento stav zůstal v zásadě nedotčený až do doby, kdy bylo zřejmé, že apartheid v Rhodesii je již neudržitelný. Rozhodnutím metropole se v r. 1979 svolává setkání do Londýna, Lancaster House Conference, o budoucnosti země, již kontrolovala hrstka bílých kolonistů uprostřed stále více vroucího moře černošského nacionalismu. Sice bylo jasné, že otázka půdy bude hlavním bodem jednání, ovšem britským vyjednávačům se s vydatnou podporou USA --- výtečných znalců toho, jak uloupit přírodní statky jiných --- podařilo prosadit to, že nezávislost bude, ale jen za určitých podmínek, z nichž dvě budou zásadní pro další vývoj.

Jedna určovala, že po dobu 10 let budou majetkoprávní vztahy týkající se půdy vyřešeny pouze na základě dobrovolné dohody o prodeji a koupi. Druhá určovala bělochům pevně stanovených 20 míst v parlamentu. Zatímco první znamenala zablokování jakékoliv smysluplné pozemkové reformy --- cíl, pro nějž se vedla desetiletí trvající nacionalistická válka --- druhá zase přidělila nepoměrně velký podíl na moci bílým kolonistům s přihlédnutím k jejich počtu v populaci.

Zimbabwe: promeškaná pozemková reforma

Uběhlo deset let od vzniku nezávislé Zimbabwe a v r. 1992 vláda, aby splnila své sliby, vyhlásila dekret o znovunabývání půdy, Land Acquistion Act. Neochota bílých majitelů a vnější obstrukce ovšem brzdily jeho uskutečnění v praxi a ke konci posledního kola přerozdělování zůstalo až 70% půdy v rukou méně než 5000 bílých kolonistů, zatímco téměř 6,5 miliónu Afričanů zápolilo o živobytí na malých polích v rezervacích, kde kvůli přelidnění a nadměrnému spásání ztrácela půda rok od roku svou hodnotu. Vedle toho bylo přes milión Afričanů bezzemků zaměstnáno na farmách vybudovaných často na pozemcích, které patřily jejich předkům, avšak stále byly v rukou bílých majitelů.

Demokracie = Zisk

To všechno ovšem nebránilo tomu aby Zimbabwe byla v západních kruzích vzorem ekonomické prosperity a politické korektnosti. Na počátku 90. let je zde zahájená ekonomická reforma pod dohledem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu; nové neoliberální tržně obchodní opatření zajistí větší přesun zisku do zahraničí, přímo odlivem kapitálu nepřímo nerovnými výměnami. Dopady reformy --- deregulace, privatizace, škrty ve veřejném sektoru --- na sebe nenechaly dlouho čekat. Navzdory ekonomickému růstu okolo 4% ročně jsou zdevastovány úspory a s nimi i životní úroveň většiny lidí. Postupně vykrystalizuje politická shoda o zastavení reforem, což je učiněno ke konci r. 2001. Jsou zavedeny režimy kontrol cen základních potřeb, jako jsou chleba, léky, cukr, olej atd.. Mimo jiné i vzhledem k obavám ze ztráty politického vlivu se R. Mugabe rozhodne oživit polomrtvý proces nabývání půdy zavedením pravidel povinného prodeje a koupě místo dosavadní dobrovolnosti.

Tento obrat vyvolal pozdvižení na Západě, hlavně pak v Londýně a Washingtonu. Tato "zloba" najde odezvu raketovým nástupem nové opozice, Movement for Democratic Change, v čele s odborářským předákem Morgan Tsvangiraiem na napjatou politickou scénu. I díky zahraniční štědrosti MDC získá velký úspěch ve volbách v r. 2000 --- 57 ze 120 křesel ---, ovšem to nestačí na odstranění vládnoucí strany ZANU-PF, v čele s R. Mugabem.

Naopak, na přelomu r. 2002 a 2003 se snahy o izolaci Zimbabwe postupně rozpadají. R. Mugabe nejen, že sice sporně, ale jistě vyhraje volby, ale docílí významného vítězství na diplomatickém poli. Je v únoru 2003 pozván na francouzsko-africký summit do Paříže, kde ho uvítal osobně prezident Jacques Chirac. Ukazuje se, že vzhledem ke křehkosti otázky rozdělování kdysi kolonialismem uloupené půdy stanovisko afrických politiků vůči situaci v Zimbabwe vyvíjí příznivě pro něho. Jihoafrický prezident Thabo Mbeki odmítne podpořit sankce proti Zimbabwe na summitu Commonwealthu v Austrálii v záři r. 2002. Kromě toho dobře a slibně se rozvíjející obchodně ekonomické vztahy s Asií, hlavně s ČLR, přispívají k udržení chod ekonomiky země.

To vše je doprovázeno stoupající animozitou Británie a USA proti Zimbabwe, a osobně proti R. Mugabemu. MMF prohlašuje Zimbabwe za nezpůsobilou čerpat z jeho finančních prostředků včetně půjček. Místo obvyklých praktik hledání oboustranně schůdného východiska, jak je tomu v obdobných případech, jsou kladeny podmínky v podobě, že buď Zimbabwe přijme direktivy MMF a to okamžitě, nebo nemůže počítat s jeho pomocí. Navzdory vnějšímu tlaku R. Mugabe upevňuje svou moc vítězstvím jeho strany v parlamentních i senátních volbách v r. 2005. Naopak opoziční MDC, v zásadě hnutí se zázemím ve velkých městech a bez významné plošné podpory venkova, je postižená vnitřním rozkolem.

Závěr

Co říci na závěr? Myslím si, že mnohem důležitější je, že se Zimbabwe pod vládou R. Mugabeho díky tomuto vývoji chtě nechtě stává nepřehlédnutelným symbolem zásadních společenských procesů stojících v rozporu s silami neoliberální hegemonie a stále agresivnějších forem kapitalistické akumulace, které přemáhají život celého kontinentu a jsou příčinou neudržitelné polarizace moci a prostředků.

Proto také nic nebrání tomu, abychom chápali současné politické šarvátky v Zimbabwe, nyní zaměřené proti vládnoucí straně, jejichž čas zřejmě vypršel, jako memento budoucího rozmachu afrického boje k docílení sociální spravedlnosti, která jedině může byt základem smysluplných lidských a demokratických práv. Taková perspektiva mimo jiné diskvalifikuje, ve své podstatě jalové, argumenty o spiknutí úplatné elity, která v roli služebníka pouze supluje zájmy cizí moci se sídlem v Pekingu nebo snad někde jinde.

Pokud jde o Afriku a Afričany, musí se ve svém zorném úhlu hledat ne Zimbabwe, jakou jim servíruje soběctvím otupělá imaginace některých západních politiků a médií, tj. země černých rasistů s mačetami v ruce útočících na základy matek všech civilizací, ale Zimbabwe, která nosila a nosí nejen jejich naděje a těžkosti na cestě k nevyhnutelné spravedlnosti a svobodě, ale minulost jedinečné kultury a tradice.

Svět se mění a mění se dramaticky; Afrika je nejpříkladnějším svědkem této skutečnosti. To, co se děje v Zimbabwe, je pouhou ozvěnou, labutí písní pomalu, ale jistě odcházející temné epochy koloniální Afriky, kdy, podle slov v úvodu připomenutého C. Rhodese, jenž byl původně vyslán na "Černý kontinent," aby si napravil své churavé zdraví, jedna skupina lidí může rozhodovat o tom, že její expanze po světě je prospěchem pro zbytek lidstva.