Buřtaři a balíčky

Na scéně mikrodramatu v těch říjnových dnech roku 1949 stojí Ella najednou úplně sama. Respektive: dva, je tu stále učitelka Ella, ale i Andulin pes Honza. Je to komické, kruté a nesnesitelné. Privátní drama pro nezvané, které ve svých vzpomínkách Ella popisuje, se dosud nikdy nikde neobjevilo. Zůstalo v prachu zasuté, stejně jako vzpomínky několika lidí, kteří se krutostmi, ale ani lhostejností dnes už nehodlají chlubit. Atmosféra, připomínající důkladnost černobílých kontur románů, které popsal dříve pražský německý spisovatel Franz Kafka, vstupuje do pokoje bytu zešeřelé mansardy pasáže Černá růže. Ella právě doprovodila Andulu do sídla tajné policie v Bartolomějské ulici, odkud se už tolik lidí nevrátilo. Zdá se, že Andula bude patřit k těm, které pohltí sklapovací železná past. "Odvedla jsem psa do bytu, zavřela ho a spěchala do školy. Když jsem se vrátila, bylo stále prázdno, čekala jsem celý večer, celou noc, ráno jsme musela do školy v největším rozčilení -- a přitom musela být soustředěna na vyučování. Sháněla jsem informace, co mám dělat. Dověděla jsem se, že mohu nosit balíčky na Pankrác v neděli ráno -- ale jinak jsem stále nic nevěděla," popisuje ty dny Ella.

Několik blízkých přátel, které Ella vyhledala, aby se jim svěřila se svým žalem, není opravdu mnoho. Ženská solidarita otřesených má ale i tady svá jména: "Paní Nasková byla ještě venku, paní Kvapilová se snažila mne uklidnit, také paní Vydrová byla ke mně moc hodná." Koncem října zazvonil telefon, a hlas na druhém konci drátu řekl, že bude Andula odpoledne propuštěna. "To bylo rozrušení -- radostné! Všechno mi padalo z ruky. Sebrala jsem psa, cestou na Uhelném trhu koupila malou kytičku a šla do Bartolomějské. Tam mne referent odvedl nahoru a čekala jsem -- nekonečně dlouho. Najednou Honza zavětřil, vytrhl se a běžel tryskem celou dlouhou chodbou. Pí Sedláčková přicházela a on ji div nepovalil!" píše Ella. "Přivítala jsem ji také, pak ještě dlouho trvaly formality a šly jsme setmělou ulicí. Pí A. S. se nemohla nasytit chůze po Praze. A pak doma -- to se nedá vylíčit. -- Ovšem, to byl první večer," vypočítává dojemné drobnosti. Bylo to štěstí v neštěstí: Marcella se totiž z Pankráce nevrátila. Zůstala ve vyšetřovací vazbě, kam mohly obě ženy, blízké si v neštěstí více než jindy, nosit "malé balíčky". Po dvou měsících dostaly od Marcelly první korespondenční lístek...

Poválečná atmosféra a nástup komunistické moci se slily v jeden proud, v němž Andula uvízla. Ačkoliv nebylo zjištěno téměř nic podstatného, na čem by se Marcella měla podvratně podílet, byla 1. června 1950 odsouzena k rozsudku... 12 let odnětí svobody. Důvod? Měla napomáhat k útěku za hranice... Režisér Otomar Krejča vzpomíná, že byl jednoho dne účasten jakési divadelní delegace, která se vypravila za prezidentem Klementem Gottwaldem, na čele s Rudolfem Deylem, která intervenovala ve prospěch vězněné Marcelly. Prezidentova choť Marta měla tehdy do Gottwalda dloubnout loktem a říci: "Poslouchej, to jsou ti, co nám říkali buřtaři!" Ano, Andula opravdu nepatřila k dělnické třídě a jejímu předvoji, která se tak ráda krmila na schůzích a výborech opečenými buřty s hořčicí. Společenské rozdíly, mající své průvodní znaky i v takových detailech, hrály zkrátka svou nezastupitelnou roli, když došlo na třídní mstu.

Svět Anduly a Elly se nyní dělil na návštěvy, korespondenci a balíčky. Kdysi nadějná dcera své velké matky prožila mezi 23. a 27. rokem nejobtížnější okamžiky, odsouzena k výkonu trestu v režimu, který do vězení posílal své odpůrce, takřečené zrádce, ale i zcela nevinné lidi. V zachované korespondenci mezi dcerou a matkou, dnes čtenáře dojímá radost, kterou dcera projevovala nad zcela obyčejnými věcmi, zaujme ale i formální vykání, kterého se Marcella vůči své matce nikdy nezbavila. "Děkuji Vám tisíckrát za vše. Je to tak krásný pocit cítit vůni domova, držet v ruce prádlo, které skládaly Vaše zlaté ruce. Prosím, buďte na sebe opatrná, mám velké starosti o Vaše zdraví. -- Nezlobte se, že jsem (při návštěvě, pozn. autora) plakala. Nemějte o mne obavy, jsem statečná, beru si příklad z Vás," psala Marcella. "Prosím tě, neklesej, buď statečná, mysli na mne tak jako já na Tebe, musíš si uchovat hlavně zdraví pro sebe, jako já zase pro Tebe..." odpovídala Andula. Marcella prožila v ženských věznicích -- Mladé Boleslavi, Lnářích a Pardubicích, nakonec čtyři roky svého života.

***

Velké dějiny, které dorazily v podobě studené války i do Prahy, nesnášejí malá srovnání. Je dobré připomenout, že se zde i nadále vedla válka, lítá bitva mezi "východním táborem míru" proti "západnímu táboru zla". Byl to souboj, v němž se používaly básnické metafory, ale i mučící nástroje. Jedni počítali s tím, že nadešel čas, v němž "zítra se bude tančit všude" (básník Kohout), druzí už počítali poslední dny v čase "univerzálního rozkladu" (básník Zahradníček). Symbolem atmosféry budování a rozvoje Československa byly na jedné straně "vyhrnuté rukávy" na stavbách socialismu, na straně druhé svištění pneumatik černých tatraplánů. Slavné vozy, které přes den vozily režimní papaláše, v noci křižovaly město: jejich pasažéři v kožených kabátech zatýkali odpůrce svých denních živitelů.

Začalo kácení lesa. Odstraňováni byli odpůrci, všichni ti nesrozumitelní reprezentanti "odumírajících tříd" (buržoazie, kněžstva, intelektuálů), později ostrý supí dráp nalezl, podle příkazu doby, i "vnitřního nepřítele" v samotném lůnu komunistické strany. Jména obětí, usmrcených nebo odsouzených na dlouholeté, často nesnesitelné žaláře, by vydala na opravdu dlouhý seznam. Symbolem té první vlny se stala národně-socialistická politička Milada Horáková. Zápas na samotné špici vládnoucího režimu byl uprostřed studené války setsakramentsky horký: vstoupil ve všeobecnou známost v druhé vlně inscenovaných procesů jako proces s "protistátním spikleneckým centrem", na jehož čelo byl postaven a posléze oběšen bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. V síti velkých dějin uvízly velké ryby, ten čas měl ale i své malé ryby, oběti opravdu malé při tom srovnání, téměř neznámé. Počátkem 50. let se kácel les, některé třísky ale zaletěly často i tam, kde už bylo sekeru slyšet jenom zdálky....

Absurdita každodennosti je velmi výmluvná. Nemusíme kvůli tomu hledět na velké příběhy, abychom poznali bídu malých obětí. Ve dveřích bytu v pasáži Černá růže se najednou objevil "jakýsi občan", jistě jinak zcela úctyhodný, který tvrdil, že má přidělenu garsoniéru, v níž dosud přebývala Andula. Rozhlédl se po bytě, jako kdyby se v něm už viděl... Netrvalo dlouho a brzy přišel dopis, čerstvý přípis z bytového úřadu, že se má Anna Sedláčková ze svého bytu odstěhovat. Zdálo se být téměř v logice tohoto zrůdného scénáře, že herečka, která v dobách své vrcholné slávy obývala malostranské paláce, stojí náhle před faktem, že bude doslova na dlažbě. V posledním okamžiku před nuceným vystěhováním, líčí Ella Bozděchová, se podařilo tuto delikátní ránu z milosti odvrátit.

***

V březnu 1953 umírá v Moskvě sovětský vůdce generalissimus Josef Visarionovič Stalin. Krátce po svém návratu z velkolepém Stalinova pohřbu, který přiměl plakat všechny děti socialistického tábora, se jeho účastník a první dělnický prezident Klement Gottwald stěžuje svému spolustraníkovi Zápotockému, že ho bolí hlava. Krátce nato umírá. Dne 21. března toho roku je novým prezidentem zvolen bývalý kameník Antonín Zápotocký.

V Národním divadle se v tom měsíci chystá malý protest. Herci František Kreuzmann a Zdeněk Štěpánek se probudili z letargie a obcházejí své kolegy v divadle. Autorem následujícího textu je podle paní Bozděchové ten druhý, nám jinak dobře známý herec Štěpánek: "Která matka by nemilovala své dítě a jistě se dovedete vžít do utrpení matky, jejíž jediná dcera osudnou chybu zaplatila odsouzením. Tímto nešťastným dítětem je Marcella Sedláčková, dcera známé dramatické umělkyně Anny Sedláčkové. Dnes jsou obě nemocné... Národní divadlo oslavuje letos 70 let svého trvání a právě letos před padesáti lety vstoupila A. S. poprvé na prkna této naší národní pýchy a slávy. S jakou nesmírnou radostí by oslavovala toto jubileum, kdyby měla ve svém náručí svou dceru. (...) S touto nadějí Vám posíláme tuto prosbu o milost pro Marcellu Sedláčkovou." Adresátem dopisu byl nově zvolený prezident, na Pražský hrad ho odnesly osobně herečky Kvapilová a Suchánková.

Dvojjedinost životního osudu matky a dcery se tu dovršuje. Mladičká Marcella bývala přirovnávána od počátku ke své matce. Marcelin životní osud, který do tak silné míry určil právě osud její matky, nepřežije dlouho její tragický skon. Pilná, podle mnoha svědectví velmi skromná dívka, která měla ke komtese blízko snad jen způsobným oblékáním, se snažila svému předobrazu vyrovnat, seč jí síly stačily. Žalář, k němuž byla odsouzena, byl nespravedlivý také kvůli tomu, že jí silně podlomil zdraví. Kdyby se to stalo její matce, patrně by vězení už nepřežila.

Umění žít uměním

Herečka Anna Sedláčková obětovala umění celý svůj život. Zdá se to být možná příliš patetické tvrzení, ale na konci své kariéry, při kterém už nedokázala nabídnout tolik, jak to suverénně předváděla dříve, se to projevilo drasticky. Byla umělkyní, která ohromovala kdysi svým půvabem, oním neopakovatelným slohem, v němž alfou a omegou byly šarm a talent. Mnohokráte jsme se tu pokoušeli definovat její typ, jádro jejího uměleckého triumfu a prostředky, které volila k tomu, aby zůstala tím, co na ní její publikum nejvíce obdivovalo. Jaké bylo její největší nadání? Jak kdysi napsal autor její jediné monografie, spisovatel a dramatik Edmond Konrád: "Anna Sedláčková má jedinečné nadání vyjadřovati erotický sen svého publika."

Jaká byla její zvláštnost? Konrád, který se pokusil zachytit základní kontury jejího hereckého výrazu, dospívá k závěru, že "zjev Anny Sedláčkové nemá hran, ostrostí, nepravidelné originality, kde by se popisovatel obrazně zachytil, postrádá charakteristických úchylek, individuálního mateřského znaménka, zvláštnost jeho jest, že nemá vlastně zvláštností." Bylo by ale chybné myslet si, že Andula neměla herecký styl, schopnost realizovat vrcholné gesto, neřku-li artikulaci, na které si sama velmi zakládala. I po letech vzpomíná jeden z mladších hereckých pamětníků, který si nepřál být tu ze skromnosti explicitně zmiňován, že k ní chodil na počátku 60. let téměř nábožně na lekce artikulace a její proslavené pauzy. Nic z toho se mu nedostávalo zcela na DAMU. Také on připomíná, že Andula vždy pracovala důkladně s textem. Dokladem její usilovné přípravy jsou dosud texty her, ve kterých zanechala rukou její specifické šifry: typické červené vlnovky a kolečka. Již kritik Konrád ve svém eseji poznamenal, že jedním z jejích vrcholných tajemství je "umění zámlk" a "lyrika jejích paus". "Pausa je strašně oblíbený herecký prostředek. Je však mnoho herců, kteří dělají pausy mrtvé. Anně Sedláčkové je dané umění pausy živé, schopnost vyhráti ji tak, jako by smlčovala spoustu drahocenných slov. (Častěji při tom dva tři kroky popojde, s lehkým pérováním v bocích a trošinku přitlačí bradu k hrdlu)," popsal Konrád téměř na milimetry její podání.

To, co zůstalo po Sedláčkové v paměti herců, by se dalo ovšem shrnout do jednoho gesta. Herečka Vlasta Chramostová, které se podařil po dvaceti vynucených letech návrat na první českou divadelní scénu, to shrnuje kosým pohledem a pohybem ruky, v níž jí ovšem chybí to podstatné: šáteček. "Byla tou hrou se šátečkem proslulá. Opakoval to potom po ní leckdo, ráda to na počátku své kariéry zkoušela třeba i Scheinpflugová," říká znalecky Chramostová. Práce s tímto doplňkem byl přímo "její vynález, její patent", zdůrazňuje Eva Kozáková. "Některé herečky se ho snažily napodobit, ale nevyšlo to. Zřejmě je k tomu třeba zvláštní nadání," tvrdí. Šáteček sám byl podle jejích slov o něco větší než pánský kapesník, ale zase menší než šátek na krk, asi tak o velikosti 30x30cm, byl vyroben z mušelínu, lehounké tenké látky - vlál jako závoj. Šátek se dal zároveň zmuchlat a dovedně ukrýt. "Měla jich bezpočtu, v nejrůznějších pastelových barvách, aby se hodily ke kostýmu. Jeho použití bylo efektní i praktické. Posloužil k jímavému utírání očí (podle potřeby i nosu), k zaměstnání rukou, k vyjádření rozpaků nebo jiného pohnutí mysli, ke koketnímu odhánění nápadníka nebo k jeho pokárání, k radosti i k umírání," usmívá se paní Kozáková.

Slavná Andula měla svá tajemství, své recepty na úspěch. Dokud měla mládí a krásu, málokdo se jí na scéně, ale i ve veřejném životě, jenom stěží vyrovnával. Byl to její základní, největší kapitál. Kdysi právě o tomto tématu vedla rozhovor s adeptkou herectví už v protektorátních časech, kdy si byla vědoma, že svůj kapitál začíná pomalu rozměňovat na drobné. Herečka Lilly Hodáčová ten rozhovor z DAS uchovala v paměti, jako kdyby se odehrál právě včera. Připomíná téměř divadelní dialog, posuďte sami, uvádíme ho tu záměrně s prefixy:

Andula: "Máte své mládí a krásu."

Lilly: "To nic nevynáší."

Andula: "Hloupému. Chytrá ženská pečlivě zachází se svým základním kapitálem."

Lilly: "Jak to myslíte?"

Andula: "Rozumně se vdát."

Lilly: "Ten názor já nezastávám."

Andula: "Já vím, vy jste vyznavačka lásky, lásky! Ale to si umělkyně nemůže dopřávat. Buď umění, nebo láska."

Lilly: "Proč by nešlo obojí?"

Andula: "A helemese, jste vy ale náročná hubička. Ona by chtěla tonout v lásce, a zároveň v umění. Tak se mi zdá, že vy jste vlastně dost poživačný typ, kandidátko filozofie Hodáčová."

Z tehdejší Anduly mluvila vlastní zkušenost. Vdala se, jak víme, dvakrát, a oba manželé -- Max Urban, pocházející ze zajištěné rodiny, a později rovněž solidní advokát Josef Kašpar -- jí nabídli zázemí pro to, aby si mohla dovolit luxus, žit pro umění. "Že paní Sedláčková obhajovala divadlo měšťácké, jež se bavilo současně, a mnohdy převážně, módní přehlídkou, poskytovanou tehdy, vem kde vem, za vlastní peníze hereček, je jasné. A nechtěla-li si herečka, nebyla-li zámožná, přivydělávat jako kurtizána, musela se ovšem bohatě vdát, ta logika mi byla také jasná. Pochopila jsem tento nutný běh věcí a netěšil mne," napsala smutně Hodáčová.

Kurtizána je hlavní postavou nejslavnější role Anduly Sedláčkové. Alexander Dumas mladší napsal Dámu s kaméliemi jako roli dojemně charakterní, v níž Marguerita -- až příliš křehká a unikavá -- nedokáže vzdorovat krutému světu, jemuž je vydána při své lásce všanc. Autor se inspiroval skutečným příběhem a popsal de facto vlastní příběh své lásky ke kurtizáně Marii Duplessisové, která mu paradoxně nabídla to, co jiné ženy nabídnou nedokázaly: jistotu citu a zázemí. "Nedělám z tohoto příběhu závěr, že všechny dívky jako Marguerita jsou schopny učinit to, co ona učinila. Jsem toho dalek, ale dostalo se mi té zkušenosti, že jedna z nich byla schopna ve svém životě zakusit skutečné lásky, jíž trpěla a na níž zemřela. Vyprávěl jsem čtenáři to, co jsem si z toho odnesl. Bylo to mojí povinností," napsal Dumas mladší.

***

Jsou životní příběhy, které si žádají svědků, ale i příběhy, kde se už svědků příliš nedostává. Zatímco dnes bývá v módě oslavovat české herečky, které si postavily na morální prostituci svou živnost -- ať už částečně z naivity (Baarová) nebo dosti vychytrale (Mandlová) -- na jiné se zapomíná proto, že se tomuto světu postavily s étosem, jemuž se už většinou "dneska všichni smějí". Snad, že neměla za milence nějakého skutečně velkého protektora, jenž by jí uchránil od pozdní hanby? Kam až může vést vůbec hanba této profese? Nebudeme se tu vracet ke slavnému Diderotovu hereckému paradoxu, stejně si ho každý vykládá po svém...

Chtěli bychom tu ale na závěr této XIX. části poznamenat, že při psaní příběhu české herečky Anny Sedláčkové, jež její oddané publikum říkalo prostě Andula, byl autor až příliš často konfrontován s otázkou, která se mu při zmínce o ní neustále vracela zpátky: "Proč o ní píšeš, když ji nikdo nezná?" Ne, stále jsou mezi námi lidé, kteří ji znali. Dokonce to považují za naprosto samozřejmé. Ale ono to není vůbec samozřejmé, protože ve snaze předložit laskavému čtenáři kompletně tento příběh života a smrti, dostalo se mu dokonce jednoho večera i otázky, zda si ho celý vlastně nevymyslel...

> Příště dokončení...