Pokud má mít něco svoji hodnotu, musí existovat nejprve nějaké kritérium nebo prizma, podle kterého nebo kterým je možné určit míru vztahu k určité skupině lidí. Čím je skupina lidí větší, tím obecnější a univerzálnější se hodnota jeví. Čím méně lidí je schopno definovat nějakou hodnotu, tím méně významná je hodnota v globálním měřítku.

Když jste tedy vcelku neznámým písničkářským duem, jehož skladby hrají převážně alternativní rádia, nemůžete mít obecnou hodnotu, protože obecně neexistujete, jste mimo signál největších operátorů společenské komunikace. Zato když hollywoodský "těžký" průmysl ukáže na tutéž dvojici svým legračním, snobsky pěstěným prstem, stává se z něj rázem hodnota velmi významného charakteru.

Písnička Falling slowly, která jako součást nízkorozpočtového filmu Once získala cenu kapitánů spojených hollywoodských hutí, válcoven a strojíren, se bez jakéhokoliv zájmu zrodila již před lety a ještě před tím, než se dostala do společenství stále horšího a méně nápaditého hudebního škváru, reprodukovaného masovými médii, v poklidu a bez zájmu "velkého" světa si žila svým vlastním životem.

Když ji režisér Hřebejk použil ve svém filmu Kráska v nesnázích, obešlo se to bez dojemného vzdychání nad něžností a romantikou této naivistické, nebo spíše naivní melodie. Masový český divák, ačkoliv byl zasažen nepochybně sdělným významových spojením "Hřebejk -- film - úspěch -- to je dobré", nebyl schopen definovat si pro sebe v souvislosti s touto písní žádnou hodnotu.

Už vůbec by nebylo možné, aby se něco takového přihodilo na základě dalšího filmového použití písně ve filmu Once, který českého diváka obešel (doposud) velkým obloukem. Nic z toho nepohnulo hlídače neposkvrněného bujení českého kulturního kýče, aby skladbu, která dokáže očividně příjemně podráždit nervová spojení i tak primitivního organismu, jakým je lidská masa, zařadili mezi mantry každodenního rituálu na počest svaté trojice Skvělého, Úžasného a Světového.

Situace se zcela změnila až poté, kdy z Hollywoodu přišla zpráva, že právě toto a nic jiného je tím nejúžasnějším a nejskvělejším, co zaznělo ve světovém filmu loňského roku. Teprve až bohové z Olympu současnosti seslali paprsek světla a propůjčili božskost tomuto dílku, teprve tehdy prozřel upachtěný dělný lid v jednom z hlubších pater suterénu globálního světa a zaznamenal tento vzkaz na zdi své železobetonové jeskyně. Kasta bavičů nyní vysvětlí prostému lidu, že bohové chtějí, aby desetkrát denně tuto píseň vyslechl a ve jménu božím si ji prozpěvoval. A tak se stane.

Téměř identicky se jeví způsob, jakým česká vláda vede jednání o umístění polyfunkčního vojenského radaru v České republice. Vláda jednoho z nižších pater globálního suterénu, se nerozhoduje na základě jasně stanovených hodnot, na kterých by se shodla s dělným lidem, který zastupuje.

Vláda sestavená převážně z parvenu má pochopitelně silnou potřebu distancovat se s od prostředí, ze kterého vzešla, a touží po tom udělat mezi ním a svým polobožským postavením jasnou bariéru, která spočívá v tom, že pária moc nemá, zatímco parvenu ano. Parvenu v české vládě se neohlíží tam, odkud vzešel, protože se tam ohlížet nechce, je to pro něj minulost, za kterou zatahuje závěs všude, kde je to jen možné.

Jeho pohled směřuje k Olympu, kam se tak trochu sám řadí, a pokud je na něj alespoň na chvíli pozván, hřeje ho přitom pocit ohromného zadostiučinění. Jako polobůh se parvenu dokáže i vzepřít vůli bohů, pokud se mu zdá, že by mohl přijít o podporu zespodu, kterou potřebuje jednou za pár let potvrdit. Ale jen v takové situaci, kdy ví, že nemůže ztratit své tolik ceněné postavení.

Česká vláda nedělá nic jiného, než že tlumočí do kdoví kolikátého suterénu vůli bohů a spoléhá na to, že z toho pro dělný lid vzejde nějaká hodnota. Pokud parvenu Topolánek vykřikuje cosi o "mučení zajatců", ví, že bohové se na něj zlobit nebudou, protože potřebují upíchnout radar, a dělný lid, broukaje si Falling slowly, pochválí svého "vůdce" za hrdinství. "Velmi pěkný dopis mi napsal pan premiér Topolánek", řekla zpěvačka Markéta Irglová, chudá středoevropská prodavačka květin z filmu Once.

Pohyb v tomto kulturním sulcu podobajícím se odpadu z tlačenky je skutečně velmi omezený. Nyní už tato společnost není utlačována vnějšími vlivy, ale v hlavě se jí rozlézá huspenina zahlcující čím dál větší kus veřejného diskusního prostoru, z něhož by se mohlo zrodit nějaké jasné sebeurčení opravňující skupinu lidí mluvících stejným jazykem, aby se za skutečnou společnost mohli vůbec požadovat.

Dělný lid v globálním suterénu je zralý na novou etapu "národního obrození", které však bude daleko náročnější na definici toho, od čeho se vlastně emancipovat. Bude totiž nutné emancipovat se zejména vůči sobě samým.