Nejdřív k poznámce Jana Čulíka:

Nechytejte mě laskavě za slova. Moc dobře víte, o čem mluvím. Mluvím o tónu, rétorice a argumentaci, které Štěpán Kotrba zvolil a opakovaně volí pro většinu svých psaných projevů. Zlosyni, převraty, uvozovky, spiknutí a velká dávka nadřazené moralizující provincionální omezenosti ve vysvětlování světa. Jinými slovy jak vystřižené z bolševického tisku. Ano kolem 21. srpna, plus minus pár dnů, byla česká média proti okupaci. Všichni víme jak dlouho to trvalo. Bu bu bu a měli jsme normalizaci. Povstání kriminálních živlů bylo potlačeno. Ale abych vám učinil radost, opravím zmiňovanou větu na "titulky v Rudém Právu po srpnu 1968".

(Pozn. JČ: Pořád je to špatně. Při argumentaci je nutno respektovat historická fakta. Rudé právo začalo šířit normalizační propagandu až někdy v roce 1969-1970, až po vyhození reformních redaktorů.)

Co se Štěpánovy reakce týče:

1. Vůbec mě nezajímá, jaké svíčkové pochody v Praze, Brně nebo LA, kde žiju, probíhají. Promiňte mi, ale nejsem tak naivní, abych nevěděl, jak efektivní propagační mašinérii tibetští mniši-emigranti na Západě vytvořili (a zaplať pánbůh za ní) a abych si neuvědomoval, že velké procento jejich podpory je postaveno na neinformované momentálně módní sentimentalitě polovzdělaných pitomečků nebo prostě na cynismu a vychcanosti nejrůznějších figur a organizací, hledajících příležitost ke kšeftu nebo reklamě. A co má být? To je něco nového? To má něco zdiskreditovat? To mi připomíná kurvu, která si stěžuje, že sousedka si nechá platit za sex. To, o čem mluvíme, je politika a dalajlámové jsou nejenom náboženští, ale především političtí vůdci. Tak neotravujte s dvojitým standardem.

2. Násilí Tibeťanů na místních Číňanech nikdo ho nepřehlíží. Proč by ho měl přehlížet. Na druhé straně, Číňany do Tibetu nikdo nezval. Tečka. Tibeťané jsou ve vlastní zemi druhořadými občany. (I když situace se, patrně v posledních letech zlepšila, výuka tibetštiny byla ještě donedávna zakázána.) Původní infrastruktura, která jistě nebyla ideální, ale fungovala, je zdecimovaná a nová jim nedává mnoho možností. Místní ekonomie je zdevastovaná, téměř vše, včetně vody, je odněkud dováženo. Ti, kteří nechtějí nebo se nemohou přizpůsobi,t mohou svobodně žebrat na ulici, prostituovat se nebo prodávat bezcenné tretky západním turistům. (Bad luck, jak se říká anglicky. Měli se víc snažit.) Kláštery jsou poloprázdné, kontrolované ÚV KSČ a finančně závislé na darech čínské vlády a jako vždy na darech od chudáků. Když sejdete z hlavní Potěmkinovy turistické stezky, kde jsou zastoupeny téměř všechny velké čínské a západní firmy (americký Budweiser má dokonce reklamu na sloupech v bývalém dalajlámově letním sídle viz obrázek), chudoba je strašlivá, jako ostatně ve všech provinciích, kde jsem byl... Jinými slovy ekonomické a kulturní vakuum.

Divíte se, že se bouří? Já ne. Nejsou totiž sami. Mimo velká čínská města a výkladní skříně jako je Šanghaj a Beijing, opakovaně probíhají povstání. Brutálně potlačovaná povstání. Armáda a policie jsou všudypřítomné. Impérium se brání. A impérium, a to pochopíte i jako turista, je jediná záruka pořádku. Dalajláma to samozřejmě ví. Nemůže otevřeně podporovat násilí, nejenom proto, že je buddhista, ale proto, že nechce probudit staré démony. Tibeťané, přes tím než přijali buddhismus byli obávaní válečníci, jejichž výboje sahaly až na Střední východ. Nepokoje v Tibetu by mohly by velice rychle zachvátit (i pastevci dnes mají mobily a přístup k internetu) celou rurální Čínu a to nikdo nechce.

Takže nikdo neříká, že situace je jednoduchá. Čína samozřejmě Tibet dobrovolně nikdy nepustí. Je to strategicky, vojensky a ekonomicky důležité místo, střecha světa, s neuvěřitelným nerostným bohatstvím, které potřebuje pro svůj ekonomický růst. Nikde ale není napsáno, že jí u toho oběti tohoto Velkého plánu musí tleskat, že si to musí nechat líbit, že musí bezmocně přihlížet tomu jak jako národ a kultura mizí. Stavět se na stranu čínské oficiální politiky, pranýřovat Tibeťany, byť jenom některé, za to, že se bouří, je slabomyslné. Zejména když je jeden příslušníkem malého národa, který ví, co to je mít mocné agresivní sousedy.

Závěrem: V době, kdy jsem byl vloni na podzim v Číně a v Tibetu, probíhal 17. sjezd Čínské komunistické strany, přenášený na všech kanálech - i v angličtině. Bylo opravdu potěšující si osvěžit staré vzpomínky na nekonečná zasedání voskových figurín a ujistit se, že to nebyl jenom zlý sen a hlavně se ujistit, že Číňané i nadále pevně kráčejí na a po stezce socialismu. Opakovaně ale celý svět upozorňovali, že se jedná o specielní socialismus, o socialismus s typicky čínskými prvky a že se nehodlají vzdát moci. Takže se mi opravdu ulevilo. Už sem si začínal myslet, patrně pod vlivem řídkého horského vzduchu v Lhase, že se jedná o nový řád, kombinaci otroctví, kapitalismu a lidového taoismu, pod vedením imperiálního gangu, který má ze sentimentálních důvodů rád obrázky Marxe a Mao Ce Tunga.

K tomu: Názor čelného reportéra BBC: Podle čínského disidenta bude do pěti let v Číně oficiálním opozičním politikem ZDE