S jistou měrou zjednodušení by se dal život Anduly rozdělit na dvě základní části, a to podle toho, kdo byl zrovna jejím životním partnerem, tedy na: život s Maxem Urbanem a život s Josefem Kašparem. První období s Maxem je nebývale intenzivní, ale zároveň krátké: pouhých deset let v rozpětí let 1911-1921. Bylo v nich vše poprvé: první štěstí, první filmy, první úspěchy, první konflikty. Období druhé, život s doktorem Kašparem, jež je o dvacet let delší, tvoří léta 1921-1942. Najdeme v nich: první i poslední; první hořké návraty, ale i poslední nadějné pokusy.Rozchodu s Maxem předcházela ztráta dítěte; bolest druhého období vyrovnalo na počátku konečně mateřství (a víme, že nemanželské), vyplnil ho ale strach o živobytí, a častá rizika. Její příběh by jistě splňoval i předpoklady německého teoretika dramatu Gustava Freytaga, který členil drama do pěti částí s ústředním "bodem obratu"; zde bychom navíc mohli vytvořit i velmi efektní (téměř aristotelský) trojúhelník uvnitř, založený na trojici inscenací Dámy s kaméliemi, v nichž hrála vždy titulní postavu. Inscenace Dumasovy hry se v letech 1916, 1928 a 1934 a stávají se přesně tím trojúhelníkem, v kterém se kariéra této slavné herečky pohybovala.

Vzestup, bod obratu a pád: tuto trojici lze aplikovat velmi zdařile na různé jiné situace lidského života. Uvědomíme-li si ale i samotné fázování: ať už se jedná o věk herečky nebo o časový rozestup, na své by si přišel jistě i astrolog. Při první inscenaci v roce 1916 v Národním divadle, kdy Andula byla v rozjezdu a jejím hereckým partnerem Jiří Steimar v roli Armanda, máme tu čest s křehkou a citovou ženou, kterou poprvé oslavuje publikum, o čemž dokázali s odstupem času upřímně referovat i někteří herci. "Kdybyste ji tak mohli vidět, když vešla na jeviště v titulní úloze Dámy s kaméliemi, celá v bílém! Byla tak krásná, až se člověk lekl," píše ve vzpomínkách Divadlo aneb Snář její častý herecký partner Eduard Kohout. "Dostal jsem v tom představení roli Gastona, stál jsem v prvním jednání na stole se sklenkou šampaňského a zpíval písničku o lásce, o jejíž text si potom psaly studentky. Režii měl Schmoranz. Když Marguerita umírala, lkaly za kulisami housle. Dáma s kaméliemi zůstala po léta parádní úlohou Sedláčkové. Umění pauz, tichých slz , hra s šátečkem, všechno už tu bylo v zárodku a léty dorostlo k dokonalosti. Zatím však nebyla hvězdou, byla jen velkým příslibem a její příští Armandové teprve někde začínali snít o divadle," napsal. Vydání časopisu Světozor z toho roku přineslo toho roku celou dvoustranu věnovanou pouze této roli -- snivá Andula tu hledí kamsi do dáli, její kapesníček tady pevně drží v ruce.

Inscenace o dvanáct let později, v roce 1928, na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech společně s Hugo Haasem na místo Steimara (v režii Bohuše Stejskala) jsme již rozsáhle citovali v jedné z předchozích, konkrétně ve IV. části našeho fejetonu, byla provázena ohňostrojem chvály. Třetí Dáma s kaméliemi na scéně Stavovského divadla v roce 1934 byla již předznamenáním prvního velkého pádu. Jejím Armandem byl tentokrát Otto Rubík a režíroval Zvonimír Rogoz. Ne všichni ale byli při porovnávání inscenací k Andule nemilosrdní. "Potřetí v různých obdobích svého vývoje hraje pí A. S. v Dumasově Dámě s kaméliemi. Místo na osmdesátiletou minulost hry Dumasovy musíme tu myslet na osmnáctiletý vývoj výtvoru naší herečky. Již poprvé dospěla v Margueritě k vrcholu na své dosavadní herecké dráze. Před šesti lety to byla divadelní událost a triumf jejího umění. Zastávka dnešní je povýšením Marguerity na roli životní. Dovede přerodit vítězstvím citu, prolamujícím rutinu a stoupá k oduševnění, když svržena z výsluní života, stane před medusí tváří skutečnosti a před tváří smrti. V srovnání tří Marguerit pí Sedláčkové z let 1916, 1928 a 1934, vyniká poslední jako nejpravdivější, protože nejvíce prožitá. Výkřik umírající souchotinářky 'Armande!'se podobá lampě naposled vyšlehnuvší před zhasnutím a působí tím sugestivněji," napsal novinář Antonín Veselý. I tehdejší ředitel Národního divadla Stanislav Mojžíš-Lom považoval za vhodné jí roli pochválit. "Nemohu Vám ani říci, jak jsem byl šťasten z Vaší skvělé a okouzlující hry v Dámě s kaméliemi. Nejlepší uznání Vám dalo obecenstvo, které bylo opět dokonale nadšeno a nechtělo z divadla," napsal v dopisu z června 1934.

Ne všichni ale sdíleli komplimenty referenta Veselého a ředitele Mojžíše. Část kritiky se postavila kriticky k jejímu pojetí role. Andula, která byla na tyto recenze upozorněna, dostala záchvat. Možná, že kdyby byla žila s Maxem, který byl na zničující neúspěchy vybaven dostatečně dobře, a v té době právě budoval své životní dílo -- ateliéry Barrandov, Andula ale žila s doktorem práv Kašparem, který jí měl nabádat, aby se obrátila na vedení divadla s žádostí o podporu. Celá tahle aféra se dostala až na stránky novin a vedla k jejímu odchodu z Národního divadla. Andula přechází jako tomu bylo již v roce 1919, 1928 na scénu Městských divadel na Královských Vinohradech. Její poslední odchod z první scény se datuje rokem 1938, už jsme se o něm ZDEzmínili při VI. části.

Časy se mění, i ve Vodičkově ulici

Autor bez bolesti přiznává, že se mu vždy při psaní tohoto fejetonu do protektorátu moc nechce. Je tam sice teploučko, a v Divadle Anny Sedláčkové (DAS), bylo někdy nakonec i pěkně horko, zároveň tam ale byl tak trochu smrádek. A komu by se chtělo lézt do jámy lvové, i když na první pohled vypadá tak útulně a intimně, jako sálek Mozartea, že? Kvůli básníku akrobatovi Nezvalovi? Hudební vydavatel Mojmír Urbánek, který Andule sál pronajal, patřil k jejím obdivovatelům. Pokud byste chtěli jít proti proudu času, jak jsme se o to pokusili již několikrát, a snad nejimpresivněji při návštěvě Bibi Haasové v Elisabeth Haus, v dolnorakouském Laxenburgu, nemusíme jezdit ani tak daleko, i když jsme na cestě za Andulou podnikli už několik cest; pozorný čtenář jistě zaznamenal ten jemný detail, že za jednou herečkou, o níž jsme se zmiňovali minule, ano, za tou "malou Branžovskou", jsme se vydali až do italské Florencie. Skoro jako Karel Hynek Mácha...

Tentokrát nebude naše cesta dlouhá, jenom si na chvíli odskočíme z Jungmannovy ulice, kde se Andulino divadlo nacházelo, proběhneme Františkánskou zahradou, a zazvoníme ve Vodičkově ulici č. 35. Už jsme o tom také psali -- jistě, zvoníme na dům, který dosud stojí. Vedlejší dům, veleslavný dům, kde sídlila cukrárna U Myšáka, v č. p. 31, nedávno lehl popelem. Alespoň to tak vypadalo, byť architekti oznamovali vyděšenému lidu, že vlastně k ničemu nedošlo. Dnes si můžete zajít do Myšák Gallery -- ještě jsme tam nebyli, ale avizují, že otevírají v září 2007 i s cukrárnou. Šli jsme tentokrát za paní Alenou Urbanovou do č. p. 35; koho tu občas udivuje pluralis majestatis, tentokrát je na místě. Upozornila mne na toto místo totiž scénáristka Radka Nečasová, která se pokouší už nějaký čas natočit o Andule dokumentární film, i pozvala mne na schůzku. Ve dveřích nás přivítala paní Hana Urbanová. "Domeček z ulice jednopatrový, ze dvora dvoupatrový, podsklepení středověké, barokní fasáda z r. 1726. Za domem zahrádka, přilehlá ke zdi zahrady Františkánské a taky historická. Strýček mého muže, architekt Max Urban, tam se svou dočasnou ženou Andulou Sedláčkovou točili na začátku dvacátých let jedny z prvních českých filmů. Býval to rodinný dům, a to rodiny značně rozvětvené," napsala o tomto domě její matka Alena Urbanová před časem v Divadelních novinách, kde pravidelně publikuje. Barokní dům, na jehož průčelí lze rozeznat antické motivy, má za sebou skutečně bohatou minulost. Stojí uprostřed Prahy, na rušné třídě, a pokud nemáte hlavu v oblacích, můžete ho snadno minout.

Patříte-li k lidem, kteří mají rádi kouzlo minulosti, podléháte-li představám, že před vámi po tomto chodníku, schodišti a terase, již vystoupily kroky slavných, jsme na správné adrese. Chvíli se jen tak brodíme v listí zahradou, kde Andula s Maxem opravdu natáčeli. Potvrzuje to nejen paní Hana Urbanová, ale i dobové snímky, které lze vyhledat, jeden z nich čtenáři předkládám: jsou na něm zleva kameraman a režisér Otakar Štáfl, Jára Sedláček, ta bílá silueta je Andula a za kamerou, kdo jiný, než Max. Všimněte si, prosím, toho schodiště, je tu stále... Natáčejí právě film Šaty dělají člověka (1912). "Pšššt, nebudeme přece rušit! Ta dnešní zahrada v polovině listopadu 2007 vypadá... inu, jako vzpomínka na staré dobré časy. Na terasu, kde kdysi novomanželé, spojeni ve společnosti ASUM, se nemůže... Hana Urbanová nás upozorňuje, že právě tento poněkud olámaný stromek je ještě stále japonská sakura. Sklání se nad lavičkou, vedle níž při troše úsilí člověk rozezná nějaký bazének. Ne, to byla kdysi fontánka, a jak se posléze dozvídáme, plavali v ní dokonce zlatí kapři. Ale to bylo opravdu v jiných časech, když tento slovutný patricijský dům otevíral portýr v modré uniformě a dohlížel, aby do něj nevkročil kdejaký pobuda, to bylo tehdy, když tu byl ještě býval zahradník, který dbal v čase od 18 do 20 na pravidelnou úpravu zahrady... Ano, bylo to v době, kdy domu vládla dáma, o níž jsme již také psali ve XII. části: paní Marie Urbanová-Märky. Ano, správně, to je ta paní, co sice nerada, ale nakonec Maxe s Andulou založila do začátku...

Ani paní Alena Urbanová, která nás přijímá ve svém pokoji nad atraktivně točitým schodištěm s vestavěnou knihovnou, neskrývá nostalgii z uplynulého času. U stolku, na němž rozložila fotografie své tchýně a rodového stromu s všemi možnými příbuznými (například i dramatikem Jaroslavem Hilbertem, který psal Andule role), působí dnes právě ona jako kdysi její předchůdkyně. Jen časy, ty se mění... Ani po válce a Vítězném únoru 1948 to nebylo ale moc veselé... "Na stříbrném podnose se k čaji servírovaly ty nejlacinější sušenky, protože válka a vítězný únor zatočily s majetky, žilo se z penzí. Nad sušenkami probíhala příjemná přátelská konverzace, v níž nepadlo ani jedno zatrpklé slovíčko, ani jedno postesknutí nad nespravedlností doby. Pochopila jsem, že existuje několik buržoasií, a že proti téhle odrůdě, tak kultivované a tak neagresivní, se dá těžko co namítat. A Max Urban byl nejkrásnější a nejmilejší starý pán, jakého jsem kdy v životě poznala, hřejivá osobnost, na dálku vyzařující noblesu ducha," říká paní Urbanová téměř identicky jako ve svých pamětech. Paměť je přeci jenom jedna...

O Andule, které se podobně jako ona přivdala do této zajištěné rodiny, vypráví se směsicí kritického odstupu, asi tak, jak ji prožívala její tchyně, která ji nejlépe pamatovala. Ona sama viděla její vystoupení v Divadle Na Slupi, když Andula testovala soubor v dubnu 1939 před otevřením vlastního divadla v Mozarteu. "Říkám tomu vyšívání, to když herec tu jednu repliku za druhou odříkává, jako kdyby ji vyšíval," hodnotí nejvýraznější charakteristiku výkonu Anduly. Ona sama, na rozdíl například od své matky, Andulu nějak speciálně nemusela. Za katastrofální považuje zejména představení Romea a Julie, kde totálně propadlo to "mladé hříbě" - Marcella Sedláčková... Paní Alena Urbanová je přeci jenom z jiné generace, citlivé už na trochu jiný herecký styl. Paní Urbanová milovala konzervatoristy, sobě blízké generační souputníky, kteří k ní mluvili její vlastní srozumitelnou řečí, odchování režisérem Jiřím Frejkou (1904-1952). Nesmíme zapomínat, že tato doba protektorátu, zajišťovala Frejkovi místo režiséra Národního divadla, ale také potenciál vytvořit celou jednu novou generaci -- za všechny jmenujme například mimořádnou herečku Danu Medřickou, která ovšem konzervatoř nedokončila...

Herečka Dana Medřická zůstala, mimochodem, díky svému choti Václavu Vydrovi st., přítelkyní Anduly a její dcery Marcelly. Medřická patřila k těm pravidelným návštěvám ještě dlouho poté, co se Andule začnou lidé vyhýbat, jak tomu tak často bývá, když vám nekyne právě galerie... Zůstala v užším okruhu jejích přátel až do smrti. Ještě se k tomu dostaneme... Protentokrát přinášíme její fotografii, na níž vypadá tato jinak kultivovaná dáma, herečka širokého rejstříku, trochu jako divoženka... (ne, bude to nejspíš Lucerna z roku 1964).

Zpátky do DAS aneb Tajemná čtvrtá sezóna

Ne, nelze se tomu vyhnout, musíme tam zpátky. Po dvou premiérách, v níž hlavní roli hrála Lilly Hodáčová (Ingeborg a Marie Magdalena) studuje Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) ve své čtvrté sezóně koncem roku detektivku s názvem Tajemný čaj o páté od Františka Koselky. V hlavní roli Andula a Karel Třešňák. Populární žánr, který neaspiroval na velké výkony, dosáhl 60 repríz. Kritika, která nešílela nadšením, ale není odmítavá. Ústřední postavou je jistý tajemný bankéř, který ale bude patrně podvodníkem. "V režii Jaroslava Plevy a v dobře řešené výpravě Z. J. Vyskočila sehrál soubor Divadla Anny Sedláčkové veselohru s plným zdarem. režie dovedla dát hře náležitý spád, napětí a rovnoměrné herecké výkony, které nebyly tentokrát opřeny o jedinou osobu. Tím získala především sama Anna Sedláčková, která ustoupivše moudře poněkud do pozadí, mohla se soustředit spíše na vnitřní, než-li honosně vnější ovládnutí role. To se jí plně podařilo, dala své postavě důstojnost a distinguovanost dámy velkého světa, a citovou i společenskou noblesu, která jakoby magneticky působila i na ostatní herce souboru, pohybující se tentokráte vesměs ve vyšších polohách než dříve," soudí kritik.

Následovala v lednu 1943 Czabóova (maďarská) veselohra Má dcera to nedělá, kde mimo jiné vystoupila také herečka Marie Ptáková. Následoval Ortnerův Prostý člověk, Ernestova Flachman vychovatelem, Külbův Sensační případ a nakonec Schreyvogela Dáma v bílém... Jak vyplývá z výčtu, po odchodu Milana Svobody, represích a zatýkání, a úmrtí Andulina manžela, se DAS drželo nad hladinou už opravdu jenom zuby nehty. Protože tu v této souvislosti dáváme vždy prostor pro velmi kritickou teatroložkou Evu Šormovou, uzavřeme tuto část jejím hodnocením, byť je zničující: "Čtvrtá sezóna divadla byla zahájena s dvouměsíčním zpožděním začátkem listopadu 1942. Je to sezóna velmi skromných uměleckých cílů (pokus o Hebbela dopadl opět katastrofálně) a zároveň sezóna totální dramaturgické kapitulace: celá věnovaná pouze německé dramatice. A ještě v jednom směru je to sezóna tragického přelomu: v herecké biografii samotné Anny Sedláčkové. Několikanásobný otřes, kterým od března 1941 do listopadu 1942 prošla, a prudká a stále násilnější proměna skutečnosti kolem ní spustila jakousi oponu za slavnou minulostí a skutečná Anna Sedláčková začala být náhle jen vzpomínkou na slavnou a obdivovanou Andulu."

> Příště dále...