Ctitelů měla Andula opravdu mnoho, byli mezi nimi muži i ženy, obyčejní lidé, ale i vycházející hvězdy. Někteří se k tomu přiznávali brzo, jiní potřebovali doslova celý věk. Mezi dopisy, které i dnes působí jako vytrysknutí ryzího citu, najdeme například ten, který věnovala Andule mladičká zpěvačka Ljuba Hermanová (1913-1996), ale třeba i posléze velevážený a dokonce i národní umělec Zdeněk Štěpánek (1896-1968).

Právě Štěpánek patřil k těm, na něž Anna Sedláčková vzpomínala i po letech -- hned vedle Rudolfa Deyla st., Hugo Haase, Václava Vydry ml., Jiřího Steimara či Eduarda Kohouta -- ne vždy pouze s dojetím, ale mnohdy i žertovným způsobem...

"Ša-ča" po 40 letech

Roku 1924 Andule píše Zdeněk Štěpánek, ne zcela neznámý herec, přesto ale považuje za důležité, aby to nevypadalo jako neseriózní, proto počíná oslovením: "milostivá paní". Působí to možná poněkud komicky, musíme si ale uvědomit, že ačkoliv mezi ním a Andulou byl rozdíl pouhých devíti let, pro osmadvacetiletého Zdenka Štěpánka ta "milostivá paní" byla zkrátka stále a především "božská Andula". Právě měla za sebou triumfální úspěch na zájezdu Národního divadla ve Vídni, který uspořádal režisér Miloš Nový, tak trochu na zapřenou proti vedení divadla. Vztahy mezi herci a správou divadla: věčné Andulino téma!

Šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar si totiž přál, aby se pražská národní činohra vytáhla v zahraničí především s českými autory. Andula ovšem excelovala v Becquově Pařížance a Shawově Pygmalionu, o kterýchžto hrách Nový věděl, že zaujmou. "Pygmalion má předehru v temné noci a dešti. A přece z této temné noci na jeviště derou se zvuky, které působí, že člověku se srdce zastavuje a smysly rozechvívají, které nutí smát se i plakat a zalomcují každým před tímto talentem, který je jedinečný," píše kritik Wiener Neues Journal. A dodává: "A když tato cizí herečka, jejíž jméno ještě osm dní předtím nikdo neznal, vystoupila na jeviště druhý den, propuklo vídeňské obecenstvo v dlouho zadržované nadšení." Nikdo se zkrátka ve Vídni příliš nezabývá, že české divadlo nehraje české autory.

Národní vystupuje v češtině před publikem, které nebylo vždy složené pouze z krajanů, pro něž vstupné bylo přeci jenom vyšší než obvykle. Andula poskytuje rozhovory, v nichž se vyznává ze svého nadšení bývalým hlavním městem monarchie, a problematiku vstupného neopomene zmínit. "Vídeň mne tentokrát zvlášť okouzlila a můj zdejší úspěch mně bezmezně těší. Vídeň je divadelním městem nad všechny ostatní. Radost Vídeňáků z divadla je jedinečná," říká nadšeně. "Naprosto je mi však nepochopitelno, jaké vstupné se tu platí! Lidé dají v přepočtu 500 československých korun za loži, jen aby viděli Sedláčkovou... Ani v nejbujnější fantasii bych nebyla připustila, že je něco takového možné," poznamenává Andula v údivu nad vlastním úspěchem.

Český tisk si celou záležitost s "aférou Andula" náležitě vychutnal. Divadelní listy po jejím návratu spor s Národním ale glosují ve prospěch Anduly, která již tehdy nebyla ve stálém angažmá. Ani poprvé, ani naposledy, dostává se Andula do sporu se správou divadla, tentokrát jí byl v duelu sám velký K. H. Hilar. "Slyšíme-li a čteme-li se všech stran o těchto kromobyčejných úspěších české umělkyně, tím nepochopitelnější jeví se nám jednání umělecké správy Národ. divadla pražského, spec. dra Hilara, chefa činohry, jenž nedovedl zachovati pí Sedláčkovou v Praze a českému umění, dav mu v náhradu za ni -- paní Baldovou-Hilarovou," píší jedovatě Divadelní noviny.

Z pohledu mladého Štěpánka byla Andula prostě jednička. Která z hereček si mohla dovolit takto vystupovat? Herec Štěpánek jistě ve 20. letech obdivoval na divadle mnoho žen, herecký svět nebyl na zajímavé typy zcela pustý: byla tu tragédka Leopolda Dostalová, jistě skvěle komediální Zdena Baldová-Hilarová, ale i extaticky vznícená Anna Iblová; pouze Andule ale píše rozechvělý dopis, ne nepodobný ve svém stylu rukopisu čerstvě zamilovaných maturantů. Není v tom ani za mák stín ironie. Pochopíme to vzápětí. "Hovořím s Vámi srdcem otevřeným jako tento list, který snad budete držet svýma rukama a který by měl vypovědět všechno nejkrásnější a nejpěknější, co v srdci nosím -- kdyby to dovedl," zahajuje Štěpánek po zdvořilém oslovení nebývale ostře. Dopis z datem 15. června toho roku píše v kasárnách, ačkoliv již uplynulo několik let od chvíle, kdy svlékl vojenský stejnokroj -- šlo patrně o cvičení, na které byl mladý herec Vinohradského divadla v červnu roku 1924 povolán. Jak známo, vojenské prostředí vyvolává často v mužích, a to nikoliv pouze z nudy, někdy až lyrické okamžiky. Posuďte sami: "Kdybyste byla teď u mne a viděla mne, jak se trápím každým tím slovem, které napíšu, snad byste se taky usmála, ale mne by to nebolelo, protože bych byl šťasten vědomím, že to víte, že jste to pochopila."

Mnohovrstevnatý a šťavnatý Štěpánek, který vždy dokázal strhnout silou svého talentu, tu nepokrytě a velmi přímě vyznává Andule lásku. "A pak už byste se jistě neusmála, protože se nemůžeme smát tomu, kdo věří a modlí se. A já se modlím: Moje lásko, veliká a svatá, věřím v Tebe, čekám na tebe a miluji Tě," píše herec, který za dva roky vstoupí mezi členy sociální demokracie.. Dopis končí výzvou, aby za ním Andula přišla a popatřila na jeho krvácející srdce... O tom, zda Andula, která se před třemi léty vrátila z Vinohradského opět na scénu Národního divadla, jeho veliké touze vyhověla, nemáme bohužel přesných zpráv. Jisté je, že Štěpánek, který nastoupil v Národním v říjnu 1928, si posléze s Andulou několikrát zahrál.

Zahráli si společně i při jejím předposledním hostování na první scéně v Alessiho dramatu Hrabě Orel v březnu 1938. Andula v něm hrála jeho oddanou nešťastnou manželku, hraběnku Terezu Casati-Confalonieri. Někdy až nesnesitelně patetický herec Štěpánek, který bývá ve vzpomínkách převážně zmiňován jako představitel českých dramat a hrdinných tragických postav ve fatální krizi (hrála se tehdy v sezóně Čapkova Matka, Dvořákův Václav IV., Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová), je tu náhle zastíněn svým ženským protějškem. "Mnoho by se dalo uvažovat o této herečce, kterou se tolik jiných snažilo napodobit, která u nás vytvořila nepřekonatelný ženský typ na jevišti a která má stále ještě nesmírnou moc nad obecenstvem, jež neustávalo v potlescích a volání pozdravů. Byl to zase jednou večer přímo elektrisující skutečnou hereckou osobností, která se vrátila a znovu zvítězila," píše kritik Karel Engelmüller. A dodává až téměř prosebně: "Doufejme, že tentokrát bude Sedláčková k našemu divadlu upoutána provždy a že tak její postava rozechvěná až do dna srdce hlubokou hlubokou a nejobětavější láskou, bude začátkem nových a stejně vrcholných jejích postav dalších."

Po pětadvaceti letech bude Andula vzpomínat, jak kdysi na scéně Vinohradského divadla hrála se Štěpánkem v Savoirově komedii Osmá a první - bylo to v roce 1928. Sedláčková hrála ve hře hrdinku, která tu má s předstíraným štkaním na otázku, zda nechce šálek, pouze přerývavě vzlykat: "Ša-ča, ša-ča..." Jako by to přerývavé vzlykání bylo metaforou jejich letitého vztahu. "Věnovala jsem mu pak krásný šálek -- já mám vůbec ráda krásné staré věci -- a on mi sliboval, že mne na ten šálek čaje někdy pozve," vzpomíná Andula v roce 1963 pro Divadelní a filmové noviny. A jelikož už trochu Andulu známe, nepřekvapí nás, když se rozhodne symbol nejedlovské propagandy, národního umělce z roku 1953, který zrovna čerstvě dostal ještě Řád republiky, trochu poškádlit. "Co však dostal titul, je z něho taková honorace, že už s bývalými kolegy ani nepromluví. Na ten šálek čaje čekám už skoro 40 let. Dodneška mne ten rošťák nepozval... " zaslzí v novinách trochu hraně Andula.

Ale Štěpánek se nenechal zahanbit. Na hozenou rukavici odpovídá vzápětí dopisem s oslovením, v němž už dávno není ani obezřetná úcta, nýbrž mnohem více povznesenost ze spřízněné intimity; zůstává ale opatrně u vykání. "Drahá Andulko," píše, "máte pravdu, jsem rošťák! Říkávám si to každý den, když si na Vás vzpomenu, ale copak za to můžu? Vždyť já často ani vlastní děti nevidím." Ohrazuje se ale rezolutně stran své údajné nabubřelosti. "Strašně se mýlíte, jestli si myslíte, že mi tituly stoupají do hlavy, já tituly nepiju!" Uzavírá přáním, že snad někdy... jindy. "Tak se na mne nezlobte, vždyť to znáte: divadlo, film, rozhlas, televize, hostování, stěhování, schůze, občas něco napíšu, děti, pes, uhlí atd., atd... Jednou se u Vás objevím, kdy to budete nejmíň čekat! Na ša-ča! -- Ruku líbá Váš rošťák."

***

O to, zda svůj slib splnil, lze úspěšně pochybovat. Andula v té době ale nebyla jako Zdeněk Štěpánek zrovna na roztrhání. Jen zvolna, opravdu pomalu se vracela do všeobecného povědomí, odkud ji před časem vypudily dva politické režimy, s nimiž si právě nezadala. Chtělo by se říci -- na rozdíl od Štěpánka, který byl poplatný režimům oběma... kdyby, kdyby to ale nebyl herec z rodu těch umělců, kteří "mají kuráž a umí nosit frak", jak mu na počátku jeho kariéry řekl režisér K. H. Hilar. Herci, jak známo, nemají jen jeden život, ale životů hned několik...

Život je pes

Pro někoho je ale život slzavým údolím. Pro někoho pes. Úsloví o psím životě je často povzdechem nad nevděčností těch, s nimiž jsme se v jeho průběhu potkali. Herec Hugo Haas pod tímto titulem z roku 1933 uvedl v širší známost na filmové plátno mladičkou herečku a svou přítelkyni Adinu Mandlovou. Ještě neokoukaná tvář si brzy vydobyla místo na slunci. Také ona si musela zpočátku vyslechnout, že Hugovou skutečnou první láskou byla především Andula. Ve svých pamětech Dneska už se tomu směju připomíná, že jako malý viděla při návštěvě Prahy úspěšný Pygmailion, jak na všudypřítomný stín narážela na role, které před ní hrála, při svých divadelních pokusech ještě během protektorátu... Jestliže Adina převzala od Huga jeho prostořekost, Hugo převzal od Anduly zálibu ve psech. Opravdu, člověka až zarazí, kolik jich vlastně bylo... a někteří jsou dokonce zaznamenáni na filmovém pásu. Na věčnost...

Kdo má o nich nejlepší přehled? Ano, zeptáme se "tety Elly". "Když stříhal Max Urban v roce 1912 pro ASUM, točili film s názvem Dáma s barzojem. Tehdy měli krásného barzoje Césara. Brzy se odstěhovali do vily u železničního mostu a pí S. měla francouzského malého buldočka, fenku Bambinku. pak měla štěňata, z nichž nejmenší, nejslabší Feminku si vypiplala a měla ji dlouho," vypočítává Eliška Bozděchová psí zvířetník na anketní otázku Jiřího Kutiny pro deník Lidová demokracie v říjnu 1971. To ale nebylo všechno. "Pak měla ještě dva bulínky s bílými i černými skvrnami. V Černošicích hlídali bernardýni, největší Rita, pak Bary. A pak to byli boxeři: Jimmi, Adonis-Honza a poslední Coval -- zase Honza."

Psi hráli v životě Anduly velkou roli. Jeden z nich, posledně jmenovaný Honza, sehrál i roli nesmírně tragickou. Doplňme ale paní Ellu, že to nebyl jenom César, který hrál ve filmu, ale že to byla také Bambinka, která si zahrála s Maxem a Andulou v jednom z jejích prvních filmů, ještě němých: Konci milování (1913). Při zběsilé jízdě laurinkou do Chocerad, kde byly natáčeny exteriéry tohoto filmu, sedí za volantem v apartním klobouku Andula, Maxovi v kožené kukle vykukuje z bundy Bambinka...

> Příště dále...