Kromě jednání s prezidentem Bushem se polský premiér například rovněž setkal se zahraničněpolitickým poradcem prezidentského kandidáta za Demokratickou stranu Baracka Obamy Zbigniewem Brzezińskim, který je polského původu. Během návštěvy se sešel také s generálním tajemníkem OSN Ban Ki-Moonem, zástupci polských krajanů nebo židovských organizací, s nimiž jednal o možných kompenzacích za majetek zabavený v dobách komunistického režimu.
Pozornost však vyvolala především jednání v Bílém domě. Kromě otázky víz se soustředila hlavně na problematiku plánované protiraketové základny v Polsku, k níž Tuskova vláda zaujala hned po svém nástupu výrazně asertivnější stanovisko než její předchůdkyně vedená Jaroslawem Kaczynskim.
Změna přístupu?
Průlom v jednání, o kterém Donald Tusk hovořil na tiskové konferenci v Bílém domě, potvrdil i George Bush. Americký prezident se zavázal, že uklidní ruské obavy ze základny, osobně se zasadí o vypracování nabídky na modernizaci polské protivzdušné obrany a zajistí, aby došlo ke zkrácení lhůty na zpracování této nabídky. Polský ministr zahraničí Sikorski později řekl serveru Wprost, že podle jeho odhadu by nabídka pomoci v rozsahu 2−20 miliard amerických dolarů mohla být na stole zhruba za tři měsíce.
Tusk s Bushem prý mluvili mimo jiné o možnosti posílit polskou PVO systémy Patriot PAC-3, polská média však spekulují například i o budoucím získání protiraketového systému THAAD.
Podle Tuska se podařilo změnit původní formát rozhovorů a získat Spojené státy pro změnu dosavadního přístupu. Američané především přijali stanovisko polské strany, které až dosud soustavně odmítali − stanovisko, podle nějž základna sama o sobě bezpečnost země nijak nezvýší.
„Opustili jsme schéma, v němž Spojené státy – jako silnější strana – vystupovaly v roli protektora, zatímco my v roli strany bráněné, ochraňované. Teď jsme spojenci, jeden větší, druhý poněkud menší,“ prohlásil Tusk pro informační server Wprost.
Na diplomatickém poli ovšem rozdíly ve výkladu rozhovorů i nadále přetrvávají. Poláci otázku základny jednoznačně spojují s modernizací armády, především PVO, zatímco mluvčí Bílého domu Dana Perino tvrdí, že obě otázky spolu v zásadě nesouvisejí. Spojené státy se údajně nedomnívají, že by modernizace polské PVO měla něco společného s ruskými výhradami k protiraketové základně.
Scénáři, v němž se nad Varšavou objeví íránské stíhací bombardéry, ovšem hned tak někdo neuvěří. Zbývá tedy otázka, kolem níž bude Washington zřejmě ještě dlouho chodit po špičkách: proti komu Poláci potřebují nové Patrioty? A pak je tady ještě jedna, kterou si můžeme klást my: co jsme vlastně až dosud z českých médií věděli o polském přístupu k protiraketové obraně? Odpovědi nabízejí dokumenty, které lze stáhnout z webové stránky polského ministerstva obrany. Vzhledem k menšímu odporu tamní veřejnosti k protiraketové obraně je polská debata vedena podstatně věcněji a otevřeněji, bez předběžných politických cenzur.
Polská národní bezpečnostní strategie
Vloni schválená národní bezpečnostní strategie, která nahradila předchozí dokument z roku 2003, je velmi zajímavým čtením pro každého konzumenta českých vládních dokumentů věnovaných PRO. Představené pojetí národní bezpečnosti je podstatně širší než klasicky vojenské chápání. Kromě vnitřních bezpečnostních rizik, představovaných například nepříznivými demografickými trendy, se na prvním místě hovoří o ambicích Ruské federace, která prý využívá konjunktury na světovém trhu s energetickými surovinami k obnově svých velmocenských ambicí. Rusko s některými členy EU a NATO buduje nadstandardní vztahy, zatímco jiné diskriminuje, tvrdí autoři dokumentu. V zásadě se na první místo vnější strategie staví ekonomická, především energetická bezpečnost, a zdůrazňuje se riziko vyplývající jednak z možného nátlaku producentských zemí, jednak ze vzájemné rivality mezi nimi. Do popředí proto vystupuje úkol diverzifikovat dodávky strategických surovin. Polsko hodlá získávat ropu a plyn především z Norska a Kaspického moře, pročež chce vytvořit vhodné bezpečnostní a politické podmínky pro získání rozsáhlých kapitálových investic do energetických projektů.
Strategie vyjmenovává oblasti polského zájmu v Evropě – Ukrajinu, Moldovu, Západní Balkán, Severní Kavkaz, Bělorusko. A vytyčuje jako zvláštní, velmi důležitý cíl připoutat opět Spojené státy ke starému kontinentu, který po demokratizaci a zániku ruské hrozby ustoupil důležitějším americkým zájmům v Perském zálivu a v Asii. Současně se zmiňuje o riziku selhání evropské integrace, vzniku rivality EU-USA a následného oslabení atlantické vazby.
Veliký rozdíl oproti předchozí strategii z roku 2003 je, že v dokumentu se nikde výslovně nezdůrazňuje riziko útoku balistickou raketou „darebáckého státu“ nebo teroristů.
„Mír v Evropě nebude trvat věčně...“
Polská obranná válka 1939 ►
Německo včetně Protektorátu, SSSR Polsko v plánech agrese Země Dohody
Bezpečnostní analytička Katarzyna Holdak, která pracuje pro Kancelář národní bezpečnosti (Biuro Bezpieczeństwa Narodowego je instituce, která řeší úkoly z oblasti bezpečnostních studií na základě zadání prezidenta jakožto nejvyššího ústavního činitele Polské republiky), ve studii věnované polské účasti na protiraketovém systému překvapí hned několika věcmi, o nichž se česká oficiální místa zásadně nezmiňují. Předně se Holdak vůbec netají velmi skeptickým hodnocením technických schopností systému GMD, který by měl být na polském území umístěn. Vyjadřuje rovněž zásadní nedůvěru ke spojenectví s Německem; spíše tuto zemi spolu s Ruskem považuje za perspektivní riziko pro polskou národní bezpečnost. Pokud hovoří o možném raketovém útoku, pak rozhodně s větším důrazem na hrozbu taktických raketových systémů „zpoza východní hranice“ − zejména v kombinaci s předpokládaným ruským vypovězením Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (INF) − než na hrozbu hypotetického útoku z Blízkého či Středního Východu. A v případě útoku z východu zbraňový systém určený primárně proti mezikontinentálním raketám nemůže mnoho vyřešit. Základna sama by primárně sloužila obraně USA. Z geografického hlediska by proto optimální lokalitu pro radar představovalo Rumunsko, kdežto rakety by nejlépe „zvládl“ český vojenský prostor Libavá. V praxi ovšem americká volba dopadla jinak, především kvůli politickým a bezpečnostním faktorům. Češi rakety nechtějí a Rumunsko je prý politicky ještě nespolehlivé.
Jenže o systém samotný − v technickém smyslu − vlastně Polsku nejde, přinejlepším je to pars pro toto. Cílem je vtáhnout USA zpět na evropský kontinent a udělat z nich „pacifikátora“ případných ambicí některé z evropských mocností. Smyslem polské účasti v projektu PRO je tedy zaangažovat Spojené státy do obrany jejich klíčového vojenského zařízení i s dodatečnými zbraňovými prostředky, pokud možno včetně trvalé vojenské přítomnosti na polském území. Snahou je také vtáhnout americký kapitál do budování „neruských“ produktovodů ze Skandinávie a oblasti Kaspického moře. Kromě bezpečnostních záruk vyplývajících z článku 5 Washingtonské smlouvy by tak měly být získány dodatečné garance, které pojistí polskou bezpečnost a nezávislost vůči rizikům nejrůznějšího druhu. Údajně „renacionalizované“ NATO ani Evropská unie prý takové záruky nabídnout nemohou. S rolí NATO v řízení a velení polské PRO polská analytička zjevně nepočítá, uvažuje pouze o dvoustranné americko-polské dohodě ohledně zásad pro bojové nasazení (rules of engagement).
A ještě jedna věc je zajímavá. Po prezidentských volbách v USA budou Demokraté podle zmíněné studie patrně souhlasit s budováním podobných základen na vlastním území a v Asii, ale méně již v Evropě. Proto je prý třeba věc vyjednat ještě za Bushova prezidentství.
Možné výhody, neskrývaná rizika
Seznam možných pozitivních i negativních důsledků polské účasti na projektu, který autorka studie uvádí, je pozoruhodný hned ve dvojím ohledu. Jednak ukazuje, jak rozsáhlé a se samotnou protiraketovou obranou v zásadě nesouvisející výhody si Poláci slibují; na druhou stranu však také vyjmenovává téměř všechna rizika, o nichž v ČR opakovaně hovoří serióznější kritici radaru (a která česká oficiální místa soustavně popírají).
Polsko prý žádalo od NATO garance své energetické bezpečnosti, ale nezískalo je. Proto vsadilo na americkou účast v „neruských produktovodech“, přinejhorším pak na americkou pomoc v oblasti jaderné energetiky – studie tu výslovně zmiňuje příklad Indie.
Komplexní řešení obrany základny si vyžádá instalaci dodatečných systémů PVO a PRO, pravděpodobně Patriot PAC-3 a výhledově THAAD, s nímž se počítá při obraně Varšavy. Za primární hrozbu jsou označeny ruské rakety krátkého doletu Iskander, které mohou být nasazeny Běloruskem nebo Ruskem. Dodatečné obranné systémy by tedy měly především čelit především jim.
Evropský radar XBR by podle polské bezpečnostní studie umožnil monitorovat situaci v Kaliningradské oblasti, Bělorusku a evropské části Ruska. Účast polských vědeckých a technických kapacit na výstavbě základny by prý zajistila „technologický skok“, který by znamenal výhodu v soutěži polského hospodářství se západoevropskými konkurenty – příkladem jde varšavský Przemyslowy Instytut Telekomunikacji, který už spolupracuje se společností Boeing v oblasti výroby radiolokátorů.
Pokud jde o rizika, ve studii se přímo tvrdí, že Rusko může být polskou účastí na PRO vyprovokováno k obnově zbrojení – šlo by totiž o porušení sovětsko-americké dohody, podle níž na území bývalých států Varšavské smlouvy nebude umisťována strategicky důležitá infrastruktura. Počítá se s možným poškozením obchodních vztahů s Moskvou, včetně dodávek strategických surovin. Podobně by se prý mohla zachovat i Čína, pokud základnu vyhodnotí jako hrozbu své omezené kapacitě mezikontinentálních strategických raket. Dodatečné riziko údajně představuje militarizace Běloruska.
Polsko by mohlo být vnímáno coby původce rozkladu platných mezinárodních režimů kontroly zbrojení a jakožto „trojský kůň“ se tak ocitnout v mezinárodní izolaci. Privilegované vztahy Varšavy s Washingtonem by mohly způsobit reakci v podobě výrazného oddělení společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU od USA a NATO. A konečně není vyloučena ani možnost, že USA využijí polské karty k pokusům o zastavení procesu evropské integrace, na jehož konci by mohla stát eurozóna jakožto nebezpečný hospodářský a v budoucnosti snad i vojenský konkurent.
Co se týče možného technologického skoku polských firem, studie upozorňuje na finančně i časově náročný proces vedoucí k získání bezpečnostního certifikátu, který by teprve umožnil nakládat s utajovanými technologiemi.
Rozpaky nad výsledky jednání
Skeptické hlasy v Polsku i po poslední Tuskově návštěvě poukazují hlavně na dva nejasné body v dosavadních jednáních. Prvním je minimální úspěch snah učinit z Polska strategického partnera USA. Druhý nedostatek kritici spatřují v nejistotě ohledně splnění čerstvých Bushových slibů.
Někteří polští komentátoři připomínají, že koneckonců tolik nejde ani o základnu, ani o vojenskou pomoc, protože nejdůležitějším cílem jsou bezpečnostní garance. Polsko a celý region by se měly stát sférou strategických zájmů Spojených států. V tomto směru ale Tuskova návštěva přinesla velmi málo.
Někteří autoři jsou ještě skeptičtější. Připomínají především stanovisko Brzezińského přednesené při rozhovorech s Tuskem − že pokud listopadové prezidentské volby vyhraje Barack Obama, dosavadní jednání o základně budou anulována.
„Co se stane, pokud Bush neprosadí splnění toho, co nasliboval?“, ptá se navíc Gregorz Sadowski ve Wprostu. Podle jeho názoru budou nyní základna i vojenská pomoc odloženy na neurčito, protože se Bushovi nepodaří prosadit dodatek k vojenskému rozpočtu v Kongresu kontrolovaném Demokraty. A protože je velmi pravděpodobné, že volby vyhraje demokratický kandidát, příští rok se nebude jednat ani o základně, ani o modernizaci, ale zase o vízech, domnívá se Sadowski.
Navzdory všem pochybnostem byl ale 10. března jmenován nový náměstek polského ministra obrany. Stal se jím padesátiletý Zenon Kosiniak-Kamysz, který až do loňského roku působil jako velvyslanec v Bratislavě. Nyní má však na starosti program přezbrojení a technické modernizace polské armády.
Polská cesta
Pro české zájemce o problematiku základny je ovšem asi nejdůležitější, že polská debata i aktuální diplomatická ofenzíva vážně zpochybňují řadu tvrzení, s nimiž dosud operovaly osoby pověřené propagací radaru v Brdech. Jestliže USA samy uznávají, že antirakety v Polsku bezpečnost země nezvýší – jak by mohlo být vůbec možné nadále tvrdit, že protiraketový radar by byl údajně „nejbezpečnějším místem v ČR“? Jestliže se Polsko zjevně neobává Íránu, ale někoho úplně jiného – jak věrohodná zůstane íránská hrozba v Čechách? Kdo po Brzezińského rozhovorech s Tuskem dokáže nahlas zopakovat, že mezi oběma americkými parlamentními stranami existuje jednoznačný konsensus ohledně budování evropské základny?
Jak známo, české požadavky a očekávání spojené s případnou účastí na projektu PRO se těm polským ani zdaleka nevyrovnají; premiér ve Washingtonu nežádal ani vojenskou pomoc, ani garance energetické bezpečnosti, ani cokoliv jinak hmatatelného. Tato skromnost v požadavcích však nijak nesnižuje rizika, o nichž se v Polsku otevřeně hovoří, a která se České republiky v podstatné míře týkají úplně stejně jako našeho severního souseda.
Polští ministři zahraničí a obrany se 13. března na konferenci věnované přípravě bukurešťského summitu NATO setkali s generálním tajemníkem Jaapem de Hoop Schefferem. Zatím nebyly publikovány žádné konkrétní závěry jednání, pouze v íránském tisku se objevila neurčitá zpráva, podle níž ministr Sikorski chce jednat o začlenění případné základny do řízení a velení NATO. Vzhledem k úvahám spojeným s polskou účastí na projektu to ovšem znamená velmi málo, protože na „renacionalizované“ Alianci Varšavě zřejmě mnoho nesejde.
Zbývá poslední otázka: Jestliže Polsko hlásí, že po čerstvé změně formátu rozhovorů „USA přestaly být protektorem“, co si myslet o nezměněném formátu českoamerických rozhovorů? Je snad tento původní formát zárukou, že se ČR na rozdíl od Polska skutečně stane sférou strategických zájmů poslední supervelmoci?
O tom by se patrně dalo s úspěchem pochybovat.
Zdroje:
Článek je psán pro budoucí vydání odborného týdeníku ATM, které vyjde 4. 4. 2008
„Já vlastně nevím, jaké je vaše oficiální stanovisko k základně,“ prohlásil americký prezident George Bush podle listu Rzeczpospolita hned na úvod jednání s polským premiérem Donaldem Tuskem v Bílém domě. Tusk ve dnech 9.−10. března vykonal oficiální návštěvu Spojených států. Plány na vybudování protiraketové základny amerického systému PRO v Polsku a související otázky přitom byly jedním z hlavních bodů programu této návštěvy. Polský premiér později na tiskové konferenci v Oválné pracovně Bílého domu informoval novináře, že zakončené rozhovory znamenají zásadní průlom. Po březnové návštěvě premiéra Tuska ve Washingtonu to tedy vypadá, že si Poláci v rozhovorech o základně vedou mnohem úspěšněji než Češi. Co se jim ale skutečně podařilo, co nepodařilo − a co si od účasti na americkém projektu doopravdy slibují?
