Pérez-Peña shromáždil směs různých údajů vztahujících se k tématu, takže při zběžném pohledu by si čtenář mohl myslet, že autor centrální zprávu o klesajícím zájmu médií umístil do širšího kontextu. On však nehledá souvislost mezi jednotlivými faktory -- až na jedinou výjimku, kde formuluje velmi odvážnou, ztěží obhajitelnou hypotézu.

Souběžně s poklesem zájmu médií docházelo i k poklesu zájmu veřejnosti; Pérez-Peña si myslí, že první snad může vysvětlit druhým ("may by explained by..."). Další faktory jsou pak již jen "volně nasypány": Omezení redakčních rozpočtů na zpravodajství; zájem médií o zhoršující se americké hospodářství a mimořádně ostrou předvolební kampaň; ve srovnání s Vietnamem neexistence branné povinnosti; absence významných událostí na frontě; minimální zájem prezidentských kandidátů; růst bezpečí amerických jednotek v posledním půlroce.

Kdo by hledal v textu zmínku o tom, že původně se čekala rychlá, úspěšně ukončená válka a nastolení vzorového režimu v Iráku; kdo by čekal respekt k očekávání odpůrců války vyvolanému sliby politiků, že Demokraty ovládaný Kongres neúspěšnou okupaci rychle ukončí; kdo by zkrátka čekal otázky po tom, proč příznivci i odpůrci války byli ve svých nejdůležitějších iluzích zhruba stejně zklamáni a nyní čelí stejně bezvýchodné chronicitě konfliktu, čekal by marně.

Jak může válka pokračovat? Pokud se irakizace podaří, Američané se časem začnou stahovat ke kuvajtské hranici. Pokud se ovšem nepovede vyřešit frakční spory mezi Iráčany, což je velmi pravděpodobné, postupně dojde k dezintegraci země. Šíité čekají na odchod Američanů a chystají slavobránu pro Ahmadínežáda. Turci šilhají po Kirkúku, jehož kontrolu Kurdy nepřenesou přes srdce. A sunnité se orientují na Saúdskou Arábii, která zlepšuje vztahy s Čínou, Ruskem a Francií paralelně s tím, jak se zhoršují její vztahy s USA. Copak tomu obyčejní Američané -- ať už příznivci nebo odpůrci okupace -- mohou vůbec rozumět, pokud jim to někdo nevysvětlí? Copak si někdo může přát, aby tomu rozuměli? Demokraté úsilí válku ukončit vzdali a bez nastolení agendy z této strany není žádný politický důvod, proč něčemu tak nesrozumitelnému věnovat setrvalou pozornost.

Úroveň rizika pro reportéry v Iráku v roce 2005 nebyla výrazně nižší než letos. Důvod omezování zpravodajských rozpočtů médií je problém žádající vysvětlení, nikoli nějaká prvotní příčina. Že se na frontě "nic neděje" není pravda -- žánrové obrázky hrdinů jsou prostě jen poněkud obnošené a chybí obecně srozumitelný interpretační rámec, který by byl zároveň politicky korektní. Ani špatná hospodářské situace USA není na superdrahé válce samotné zcela nezávislá. Mlčení prezidentských kandidátů za Demokratickou stranu je ovšem dáno vědomím, že nemají žádný recept na ukončení epochálního průšvihu, do kterého Bush zemi zatáhl. Pokud novináři sami postrádají schopnost vysvětlit, co události v Iráku znamenají, a čekají na interpretační schémata z dílen politických propagandistů, výsledek vypadá asi tak, jak nyní naznačuje článek v NYT. (Mimochodem: Téměř polovinu zpráv z Iráku v roce 2007 tvořila černá kronika každodenního násilí.)

Samotná čísla dokládající pokles zájmu médií, která přinesly Project for Excellence in Journalism při Pew Research Center nebo tyndallreport.com , lze převrátit desetkrát ze strany na stranu, aniž se něčeho důležitého dobereme. Při vymýšlení možných souvislostí mezi "nezávisle" proměnnými A až Z a závisle proměnnou jménem "nezájem o dění v Iráku" se pak fantazii meze nekladou -- bez výzkumu lze nové "hypotézy" o příčinách nezájmu fabrikovat doslova donekonečna.

A právě to je ten úplně nejlepší způsob, jak celou věc dokonale odvysvětlit a zabránit běžnému konzumentovi zpravodajství, aby si položil znepokojující otázky.

Richard Pérez-Peña, New York Times: The War Endures, but Where's the Media ZDE