Neustále v ní vidím to malé, bezbranné stvořeníčko, které jsem přinesla domů s váhou pod dvě a půl kila, malý uzlíček, který je odkázán jen a jen na mou pomoc a závislý na mé péči.

Nějak se snažím nemyslet na fakt, že moje malá princezna právě prochází obdobím velkých změn a zrovna tak se snažím přehlížet vzdorovitý tón v jejím hlase, kdykoliv vznesu nějakou připomínku. A někdy ani nemusí promluvit. Stačí se podívat na její výraz, jak převrací oči v sloup, na jedné noze udělá otočku o 180 stupňů a mizí ve svém pokoji, odkud se téměř vzápětí začne „linout“ muzika (prý se tomu tedy tak říká) a nebo v lepším případě je naprosté ticho – hudba míří přes sluchátka přímo do jejich uší.

Tak tedy tato moje malá princeznička přišla první den ze školy, moje náruč byla připravena ji utěšit, uklidnit, pečlivě jsem si už naplánovala chlácholivá slova... můj scénář byl ovšem naprosto zcestný. „Tak co? Jak bylo?? Jaké to tam je???“ zahrnula jsem ji hned po jejím příchodu otázkami a ani jsem nečekala, až se vysvobodí z kozaček plných sněhu a bundy. „Co by? Normálka. V poho.“ „Jaká je učitelka? Jací jsou spolužáci?“ nedám se jen tak odbýt. „No úča je bezva, oslovujeme ji všichni jen jejím jménem. A děcka jsou taky v pohodě. Už tam mám kamarády. Jsou hrozně prima , všichni jsou děsně milí. Většina jich tam teda chodí už od září, takže francouzsky už dost rozumí, ale hned se mi nabídli, že mi pomůžou, abych je dohnala. Takže fakt všechno v poho.“ „A domluvíš se s nimi anglicky?“ nepřestávám vyzvídat. „No jasně. Skoro všichni umí anglicky. Štveme tím učitelku, protože nesmíme používat angličtinu a tak hlavně o přestávkách spolu mluvíme anglicky. Jinak mezi sebou děcka ještě hodně mluví arabsky a španělsky. Podle toho, odkud jsou.“ „No a odkud vlastně všichni jsou?“ nebere moje zvědavost konce. „No normálka. Ode všad. Nigérie, Írán, Palestina, Izrael, Egypt, Mexiko, USA, Indie, Pákistán, Rumunsko, Rusko a co já vím odkud ještě. Prostě jak říkám, normálka.“

Kdyby ještě před měsícem do její školy v okresním městě na severní Moravě přišel do třídy někdo ze zmíněné země, budou se na něj všichni dívat jako na exota (záměrně používám výraz z dceřina slovníku, je nejvýstižnější). Tady v Montrealu postačí slovíčko „normálka“ k vyjádření toho, že ve třídě jsou děti z celého světa. Dcera nějak automaticky prostě přijala přijala fakt, že Kanada je multikulturní země, že jednotlivé národnosti tady mezi sebou žijí a respketují se. Všichni ve třídě jsou jednoduše zařazeni do skupiny „spolužáci“, časem se z některých stanou i „kamarádi“ a těžko se někdy pozastaví nad barvou pleti nebo vyznáním.

Během následujících tří dnů do třídy přišli dva noví kluci. Jeden z Filipín a druhý z Běloruska. Už se necítila jako „ta nová“, začal se z ní stávat „mazák“. Všechny, včetně učitelky, zaujal český jazyk a novou zábavou ve třídě se stalo, že se snažili vyslovit Ř (podle dcery neúspěšně). A když se učili nové francouzské slovo, otáčeli se všichni na dceru a ptali se, jak se to řekne česky. Dcera pro změnu chodila nadšená domů a hned ve dveřích mi oznamovala, jak jsou některá česká slova podobná ruským slovům.

„Mami, víš, že rusky STUL je židle?“ Vykouzlí touto otázkou na mé tváři úsměv. Ač v době, kdy jsem se ruštinu ve škole učila, panovala k tomuto jazyku slušně řečeno spíše neochota se ho učit, já tento jazyk milovala. Četla jsem knihy a časopisy v ruštině, poslouchala ruskou hudbu (samozřejmě jen v bezpečí mého pokoje, abych se vyhnula posměchu spolužáků) a pro svou výslovnost jsem byla vždy vyučujícím vyslána na recitační soutěž Puškinův památník. Moje diplomy pak zdobily třídní nástěnku.

Ze  vzpomínání mě opět vyruší Esterka, která se nezřízeně smějě: „A když řekneš v ruštině, že máš KRÁSNÝ ŽIVOT, víš co to znamená?“ „Krásnyj živót“ upřesňuji výslovnost, „znamená červené břicho.“ Připadá ji to hrozně zábavné. „A jak ti jde francouzština?“ snažím se upoutat dceřinu pozornost k hlavnímu důvodu, proč školu vlastně navštěvuje. Jako by dostala studenou sprchu. „Co by? Normálka. Manon dnes se mnou prošla několik frází, donekonečna jsme to opakovaly a od Charlene mám půjčený sešit, abych zase dopsala pár slovíček, co probírali ještě než jsem přišla.“ Dělá svou oblíbenou otočku na jedné noze a míří do pokoje. Ještě zaslechnu, jak si pro sebe brblá: „Kanada má tolik provincií, kde se mluví anglicky, ale jenom my se musíme přestěhovat do jediné, kde se mluví francouzsky...“ Zřejmě následovalo i pár nelichotivých slov na adresu francouzského jazyka, ale ty už přehlušilo dunění ozývající se z reproduktorů v jejím pokoji.

Já se ubírám pomalu ke svému sporáku, abych dovařila večeři (dnes to budou buchtičky s krémem) a při vaření se mi hlavou honí různé myšlenky. Dcera se zmínila o dvou spolužácích, co sedí spolu v lavici a vyvádí při vyučování nejvíce lotrovin. Benny a Amer. Benny je z Izraele a Amer z Palestiny. Nerozluční kamarádi. Mají spolu hodně společného. Tady, daleko od své rodné země. Ale co když se v budoucnu vrátí domů? Jejich přátelství skončí? Nebo pouto, které se mezi nimi vytvoří v době dospívání, přetrvá? To je ve hvězdách. Přesto ale, pokud si řeknu, že dceřina třída je jeden takový malý svět, pak je také důkazem toho, že domluva možná je.

Je důkazem, že vedle sebe mohou v klidu žít a komunikovat muslimové, židi, katolíci, pravoslavní, hinduisté i lidé bez vyznání. A není to jen v její třídě. Jak stále blíž a blíž poznávám Kanadu, je to prostě takový malý svět, kde komunikace a vzájemné respektování se funguje. Tak proč je tedy ve světě tolik násilí? Proč se každá neshoda hned řeší za pomocí zbraní? Proč mají státníci některé země pocit, že mají patent na rozum, že jejich představa demokratického života je ta jediná správná, že jejich cestou by se měl ubírat celý svět? Proč něco takového hned vnucují násilím? Odpověď na tyto a mnohé další otázky začínající slovem PROČ zřejmě na dně hrnce s krémem nenajdu.

Po večeři ještě připravuji dceři „lunch box“. Vím, že si jídlo může koupit, ale taky vím, že velice často je o hlavní přestávce tak zaměstnaná hovorem se spolužačkama tématy, jako kluci, móda, hudba, že se jednoduše nezařadí do fronty a jídlo vynechá. „Mami, nedávej mi zítra žádné jídlo. Jen nějaké ovoce.“ Nechápavě se k ní otočím a ihned podezíravým tónem zjišťuji, co je za jejím zvláštním přáním. A jen doufám, že nehodlá nějakými drastickými dietami přinutit své tělo, aby se co nejvíce podobalo anorektickým dívkám z přehlídkových mol a časopisů. „Julia má půst, jí teď maximálně mrkev nebo jablko, tak přece se před ní nebudu o přestávce cpát.“ Ejhle, tak jednoduché vysvětlení. Vložím tedy do boxu jen jablko, banán a přidám hrozen vína a hlavou mi prolítne opět pár myšlenek na téma RESPEKT.

Večer ulehám do postele a stále přemýšlím nad otázkami, které jsem si kladla u sporáku. Přemýšlím nad posledními zprávami, které jsem stihla přes den na internetu přečíst: Další výbuchy. Další násilí. Manžel se natahuje po ovladači, aby vypnul CD přehrávač a ještě předtím ke mě doléhají slova písně skupiny Olympic: Pořád se jenom ptáš a odpovědi tý se nedočkáš...