Čtvrtek 13. a pátek 14. března 2008

První setkání s čínskou kulturou začalo vlastně už v Paříži, když jsem nastoupila do letadla. Při letu společnosti Air France, který provozovaly aerolinky China Eastern, byly dobré tři čtvrtiny cestujících Číňani, anebo alespoň čínsky vypadali. Letadlo bylo velké a prostorné, zejména první třída byla velmi prostorná. Letadlo bylo vybaveno pohodlnými křesly s velkým množstvím místa pro nohy, postranními stolky, stolními lampami, televizními obrazovkami. Letadlo dělily na oddíly jednotky pro přípravu a uskladňování potravin. Sedadla ve druhé třídě byla trochu natěsnanější, přesto však byla stále ještě relativně pohodlná. Dostali jsme na dobu letu polštář, přikrývku a sluchátka. Také nám dali před obědem mokrý ručník. Oběd byl ale evropský. Let uběhl rychle, i když trval 11 hodin. K dispozici byl čínský program, rozhlasové kanály nabízely široký sortiment hudby, od čínského popu přes pop a jazz až ke klasické hudbě. Něco pro každého.

Tímto letadlem jsme cestovali tři, co jsme byli v Británii vybráni pro program studia v Číně. Protože jsme letěli z Paříže odpoledne, za několik hodin nastala tma. Měla jsem vypnutý mobil, a tak jsem rychle ztratila pojem o čase. Jeden z mých kolegů z programu seděl za mnou, ale můj čínský soused, který seděl vedle mne, byl tak zdvořilý, že si s ním vyměnil místo. Později, když jsme hledali toho třetího, jsme ho nemohli najít, tak jsme oslovili kohosi, o němž jsme si mysleli, že by to mohl být on. Pak se s námi spřátelil a společně jsme pili. Dostávali jsme pouze nápoje. Večeře se podávala jen v první třídě, tak jsme se vydali hledat jídlo a další pití, protože v letadle byl tak suchý vzduch. Skončili jsme v chodbě, kde se připravovaly a ukládaly potraviny. Tam byl zdroj nápojů. Obrátili jsme se na mladou přátelskou letušku z Šanghaje jménem Sara. Tak se jmenovala anglicky. Většina Číňanů měla dvě křestní jména - jedno čínské a jedno anglické. Žádná z letušek neměla problém s tím, že jsme jim vstoupili do kuchyně. Sara nám dala sendviče s lososem a křenovým máslem a otevřela pro nás láhev vína.

Snažila jsem se trochu spát, ale vzduch byl příliš suchý a bylo obtížné dýchat. Nakonec mě uspala tradiční čínská hudba. Dvě hodiny předtím, než letadlo přistálo, nás probudili k snídani. Slunce pomalu vycházelo a osvětlovalo celou oblohu. Po snídani k mému překvapení nepustili čínskou televizi, ale zapnuli ranní cvičení. V televizi nám hosteska ukazovala, jak cvičit. První cvičení bylo v letadle a druhé pak v parku, kde se hostesky v totožných tričkách po každém cvičení zmnohonásobily.

Brzo poté jsme uviděli zemi. Byla velmi plochá a na ní byly příbytky v dokonalých řadách jedna vedle druhé, v malých vesnicích. Na některých místech byly budovy, které vypadaly jako tovární haly - měly lesklé modré střechy.

Cesta byla v podstatě pohodlná, nezažili jsme větší turbulenci.

Přiletěli jsme na mezinárodní šanhgajské letiště Pudong International Airport. Je to zbrusu nová moderní budova ze skla a z oceli. Je velmi prostorná. Bezpečnostní úředníce, která seděla v malém kiosku s otevřenou střechou, byla příjemná. Na místě byl elektronický značkovač, jímž mohli cestující zhodnotit její práci kliknutím na některý emotikon.

Šli jsme do přízemí pro svá zavazadla. K našemu překvapení se pohyblivý pás zastavil a někdo vykřikl: "To jsou už všechna zavazadla! Musíte své zavazadlo reklamovat tamhle u přepážky China Eastern." Dorazili jsme, ale naše zavazadla byla ještě na cestě. Zavazadla chyběla asi třiceti cestujícím. Vyplnili jsme formuláře o ztracených zavazadlech a jako odškodné nám všem dali tašku s pozornostmi a přislíbili, že nám zavazadla dovezou do hotelu ten večer do dvaadvaceti hodin.

Když jsme vyšli do haly, viděli jsme lidi, kteří tam vítali příchozí. Jedna skupina také čekala na nás. Byli tam s televizním štábem, s fotografy a průvodci. Přátelsky nás přivítali a dali nám květiny. Dokonce nás interviewovali před kamerou. Přijeli jsme jako druzí. Jeden mladík od nás tam byl už před námi. Čekal tam na nás v hloučku. Měli jsme pocit, jako bychom byli nějaká důležitá delegace. Místní lidé byli nesmírně přátelští. Na parkovišti na nás čekal autobus, který nás odvezl do hotelu. Během hodinové cesty nám poskytli množství informací a my jsme jim vyprávěli své zážitky z letu.

Z oken autobusu jsme viděli kolejiště jednoho z nejrychlejších vlaků na světě, Maglev, který jezdí rychlostí více než 420 km za hodinu a z letiště dojede do centra města za 9 minut. Cesta stála asi 60 RMB (asi 180 Kč). Z městského dálničního okruhu jsme viděli nové moderní výškové budovy, pudongské mrakodrapy a přejeli jsme přes řeku Huangpu. Když jsme dorazili do hotelu, tam nás přátelsky přivítali další průvodci a organizátoři China Study Programme. Dostali jsme stipendium 800 RMB (asi 2400 Kč), kartu pro univerzitu se 100 RMB na obědy a večeře v kantýně a "tramvajenku" pro šanghajskou veřejnou dopravu v hodnotě 80 RMB. Dostali jsme také jako pozornost mikinu s logem Eastern China Normal University. Ještě jednou nás vyfotografovali a pak jsme byli propuštěni do soukromí svých pokojů.

Osprchovali jsme se a šli jsme zkoumat svět venku. Zašli jsme do čtyřpatrového nákupního střediska, do obchodu s potravinami pro vodu v lahvích, protože voda z vodovodu není v Šanghaji pitná, a pro něco sladkého na zub. Skupina se zvětšovala, další lidé přijížděli. Čekali jsme na ně, protože jsme s nimi měli jít na oběd.

Naši čínští průvodci nás vzali do jedné restaurace, kde jsme měli pro sebe soukromý salonek. Na naši žádost nám objednali řadu jídel z jídelního lístku. I když byly na jídelním lístku obrázky, jídlo se nám zdálo neznámé. Jedli jsme všichni všechna jídla, umístěna na otáčivém stole uprostřed. Téměř všechna jídla měla dobrou chuť, některá byla však příliš kořeněná.

Po obědě nás naše čínské průvodkyně odvezly autobusem do moderního nákupního střediska, kde jsme si koupili potřebné věci, jako adaptéry nebo nové mobilní telefony pro ty lidi, kteří neměli telefon odblokovaný. Vzaly nás do velkého čínského Carrefouru. Pak jsme zašli do k nákupnímu kiosku u univerzity pro nové čínské sim karty. Provedly nás potom po univerzitním campusu, je to jeden velký park s řekou, univerzitními budovami, ulicemi a cestičkami. Je tu mnoho nových i starých budov, sportoviště. Uprostřed stojí socha Mao Ce Tunga z pískovce. Po procházce po univerzitě jsme se vrátili do hotelu se trochu prospat. Konec konců, osmihodinový časový posun vyžaduje určité úsilí se mu přizpůsobit.

Během mého prvního dne v Šanghaji jsem byla v důsledku nedostatku spánku velmi zmatená. Všichn byli vlastně zmatení a unavení.

Ráno přijela má spolubydlící Aeslingh, takže jsme se seznámili. Přiletěla ze Španělska, kde pobývá na sokratovské studijní výměně.

Má zavazadla v pořádku dorazila do hotelu ve 22 hodin.

Sobota 15. března

Vstala jsem v devět hodin a posnídala s kolegy z programu. Jídlo v hotelu bylo smíšené: evropské i čínské. Dala jsem si smažený rýžový koláč, vajíčko v sojové omáčce, párou ohřívaný knedlík, uvařený v pórkové omáčce, další párou ohřívané knedlíky (vypadaly jako tortellini) a vařený sladký brambor.

Odpoledne jsme měli oficiální prohlídku univerzity. Začala powerpointovou prezentací o univerzitě a o Šanghaji. Pak, protože počet účastníků rostl, nás rozdělili na skupiny a prováděli nás po univerzitě. Doporučili nám jednu korejskou kantýnu, tak jsem tam šla na oběd s dvěma studenty malířství. Jídelní lístek byl obrázkový, takže nebylo obtížné si něco vybrat. Jídlo bylo dobré, ale velmi kořeněné., Mí kolegové si objednali chobotnici v kořeněné omáčce s rýží. Já jsem si dala nudlovou kořeněnou omáčku. Jídlo v kantýně je levné. Polévka stála asi 10 RMB (cca 30 Kč). Jídlo s rýží stálo 15 nebo 20 RMB.

Jeli jsme pak do města metrem, museli jsme přestupovat, ale metro je nesmírně čisté, velmi dobře označené a všechny nápisy jsou také anglicky. Z reproduktorů se ozývá jméno každé stanice i anglicky, a to i v autobusech. V metru byla spousta lidí, ale nebylo přeplněné. Jeli jsme na Lidové náměstí. Je to velké náměstí, obklopené budovami. V jedné z uliček u náměstí jsme šli na večeři. Jídelní lístek byl jen čínsky, tak jsme nerozuměli ani slovo. Průměrná cena pro každého z nás byla 15 - 20 RMB. Čínský zelený čaj se vyslovuje krátce: ča a podává se zadarmo ke každému jídlu.

Neděle 16. března

Vstala jsem v devět hodin, ale protože jsem předchozí noci šla spát až ve tři, byla jsem nesmírně unavená. Dnes jsme měli k snídani zase jiné napařované knedlíky. V jednom bylo maso a rýže a v jiných sladká pasta z červených fazolí. Také jsem jedla rýži v sojové omáčce, zabalenou do listů. U stolu jsme se při snídani dohodli, že pojedeme dnes na výlet do chrámu a k pagodě Longua. Jeli jsme autobusem č. 67 do Cloud Nine Shopping Mall Zhongshan Parku a odtamtud jsme jeli trasou metra č. 3. Metro jelo nad zemí, takže jsme cestou mohli pozorovat věžáky. V každém voze veřejné dopravy, včetně metra, mají ploché televizní obrazovky, kde promítají reklamy, upoutávky na filmy, zpravodajství, atd. Jméno každé stanice se vyvolává anglicky. Vystoupili jsme z metra a šli jsme pěšky k chrámu Longua a k pagodě. Vstup byl 10 RMB a chrám byl obrovský. Skládá se ze 4 hlavních chrámů, jimiž se dá projít, a několika vedlejších chrámů s jinými bohy a bohyněmi. Lidé se k nim modlili. Všichni měli vonné tyčinky, které se také daly v chrámu koupit. Lidé se buď modlili před oltářem vkleče, na polštářích, anebo vestoje, ukláněli se před svými bohy nahoru a dolů. V sepjatých rukou jako k modlení drželi vonné tyčinky. Lidé na volném prostranství se modlili do všech světových stran i nad sebe. Ukláněli se nahoru i dolů, v přesvědčení, že Bůj je všude kolem nich. Viděla jsem, jak procházejí kolem mniši ve žlutých hábitech. Šli do chrámu. Byla jsem překvapena, kolik se tam modlí mladých lidí. Byl tam také jeden dědeček a babička, kteří učili svého dvouletého vnuka, jak se modlit, což bylo hezké.

Vedle chrámu je velký park - památník. Museum samo je postaveno jako pyramida.

Plivání

Poprvé jsem to uviděla, když jsme přijeli na letiště Pudong. Číňan středních let, který šel přede mnou, si odkašlal a odplivl si na vyleštěnou mramorovou podlahu v letištní hale. Dnes, když jsme šli do památníku, si jeden člověk odkašlal a odplivl si na čistou podlahu v muzeu. Nevěřila jsem svým očím. V metru jsou nápisu Plivat je zakázáno. Jestlipak plivou i ve veřejných budovách? Plivou si taky doma na koberec?

Tesco

V Číně můžete v Tescu rybařit. Mají tam akvária s rybami a chytnete si tu, kterou chcete. Hned vedle je kontejner se sítí plnou želv a vedle toho kontejner plný žab. Mají tam také různé "plody moře" a nejrůznější ryby. Krevety živé, mrtvé, mražené či sušené, chaluhy sušené či čerstvé, na co jen můžete pomyuslet a ještě mnoho dalšího. Všechny speciality. Bylo to jako jeden velký trh, ale všechno pod jednou střechou. V každému supermarketu mají množství prodavačů. Vypadá to, jako že tam je přezaměstnanost. Není divu, když je tu tolik lidí.

Zítra je náš velký den. Je to první oficiální den China Study Programme a máme hodiny čínštiny hned od rána.

Šanghaj má 19 milionů obyvatel a pokud ho porovnáme s Českou republikou, je téměř dvakrát tak velký. Do jednoho mrakodrapu se vejde 16 000 lidí. Takže město, z něhož pocházím, Příbram, se vejde do dvou mrakodrapů.

Pokračování příště

Z angličtiny přeložil Jan Čulík