Před Divadlem Anny Sedláčkové (DAS) jsou už pouhé dvě sezóny. Neúnavná tajemnice divadla Ella Bozděchová, bývalá obdivovatelka velké herečky Anduly, si zapisuje pečlivě do svých notesů: názvy dramatických autorů, jména her, její role a nakonec datum premiéry. Andula podle těchto záznamů hrála už ve svém divadle pouze ve třech inscenacích: Štechovu Třetím zvonění, Auspachovu Půlnočním strašidle a Zimmermannově Zásluhách paní Keglové. Tu a tam kritika zopakovala, co již říkala dříve. Vždy tak trochu pochválila Andulu, zmínila i ostatní herce, ale jinak nic moc. S odstupem času, a po jinak ničivé šesté sezóně, se objevují i čeští autoři, nejen ti zasloužilí, ale dokonce i jeden debutant. K těm zasloužilým autorům patřil dramatik Vilém Štech a jeho klasická komedie, která vyhovovala "plně podmínkám úspěchu této scény", jak zmiňuje dobová kritika. "Maloměstské figurky v ironické spleti děje z let devadesátých nalezly své představitele, kteří s opravdovou chutí vraceli na jeviště zasutý svět idylického poklidu a směšných katastrof," píší protektorátní noviny ze světa, který se podobal i nepodobal tomu na jevišti. Divadlo si našlo čas i pro premiéru neznámého autora, který tu debutoval: šlo o lyrické drama Vilém Olmera s názvem Nocí poraněn.

Teatroložka Eva Šormová připomíná, že DAS v této sezóně nasadil i Tylovu Tvrdohlavou ženu, ono "starosvětsky stylizované divadlo s jasnou národní notou, takřka jednomyslně kritikou kladně přijaté". Jindy velmi kritická Šormová podotýká, že "chválu sklidila i Marcella, která se svými osmnácti lety, po trpkosti proher a uprostřed zkvalitněného souboru začala zaujímat místo, odpovídající stupni jejího hereckého vývoje". Kontextuální poznámka: nechyběla v té sezóně ani hra pro děti Bacilínek, v němž hrál syn právě deportované herečky Anny Letenské... "Pátá sezóna byla úspěšná, takže nedoplatky, které zůstaly z nepříznivé doby, bylo možno postupně vyrovnávat; ovšem na druhé straně narůstaly zas nové závazky, jako vždy v letních měsících. Každou sezónu konala se představení ve prospěch těch, kdo potřebovali pomoci, ve prospěch české dětské nemocnice, Jedličkova ústavu, obcí postižených podvodní, ústavu slepců atd.," konstatuje tajemnice Bozděchová.

Poslední, šestá sezóna, trvala sedmnáct dní. Dne 31. prosince 1944 bylo nařízeno "totální nasazení", opatření, kterým nacisté reagovali v poslední křeči na vývoj válečného konfliktu, zejména po porážce u Stalingradu. Nasazeny byly zejména ročníky 1918-1922, Velkoněmecké říši šlo tehdy o všechno. Všechna pražská divadla musela zavřít.

***

Nezadržitelnost dějů, kterou míváme tendenci vidět vždy při pohledu zpátky, se tu završuje. Ne všichni jsou ale dosud připraveni na změnu, která se tu zatím v kulisách dějin připravuje. Ne všichni ještě rozumí tomu, co v posledních letech války připravovala Benešova diplomacie. Spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka si připadá jako spáč, který náhle procitnul. I on, ještě na jaře roku 1946, má dojem, že společnost není připravena na změnu, která se od počátku okupace do osvobození na mezinárodní scéně odehrála. "Ještě jsme na ni nenavykli všechny své nazírací buňky. Ještě posuzujeme mnoho věcí bezděčně podle starých měřítek a ovšem pak jsme nespokojeni. Poměry se změnily rychleji než nervy a zvyky. Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme -- jako všechny evropské státy s výjimkou Ruska -- stát s liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme 'vyvíjející se socialistický stát'- s depresí počátků," píše v 1. čísle obnoveného týdeníku, tentokrát pod názvem Dnešek.

Kontrast, který přinesl zánik nacistického projektu, vytvořil nové napětí, v němž do pozadí ustoupily dvě tradiční evropské mocnosti: Francie a Německo. Na jeho místo se jako nezadržitelný buldozér v Evropě natlačilo sovětské Rusko. "Po první světové válce jsme dýchali celkem bezmyšlenkovitě, jako vzduch, určitou mezinárodní atmosféru, danou tím, že Anglie a Francie byly rozhodujícími mocnostmi na kontinentě. Úpadek Francie přeměnil politickou historii Evropy. Francie se ovšem ze zvyku sama bude dále nazývat velmocí, bude nervósně žádat, aby se s ní tak jednalo, bude pronášet všechny rázné řeči, jaké člověk obyčejně pronáší, má-li podezření, že z něho vyprchává síla. Ale to nic nezmění na faktu, že Francie přestala být skutečnou velmocí. Také Německo přestalo ji být. Mezinárodní politika má také svůj horror vacui," popisuje proměnu evropské politiky Peroutka. "Po svém velkém vítězství, po ukázce své síly a odhodlanosti ve válce a následkem hospodářské výstavby země dospělo sovětské Rusko tam, kam nikdy nedospělo Rusko carské: stalo se první mocí na evropské pevnině, rozšířilo svůj přímý vliv až na břehy lamanšské," konstatuje. Co z toho vyplývá? Peroutka míní, že přichází "nová epocha dějin".

Narozeni z bouřného času

Režisér Otomar Krejča vzpomíná na ty květnové dny roku 1945 s velkou nostalgií, zároveň ale trochu s bolestí v srdci. "Šel jsem těch dnech Jungmannovou ulicí, a tam jsem za dveřmi Mozartea dole viděl Andulu s Marcellou, křičely na mne: 'Krejčo! Krejčo!' Podíval jsem se směrem k nim. Spěchal jsem právě na barikádu do Jindřišské ulice..." říká hlasem pevným jako napjatá struna. Poté si uvědomí jistou míru komičnosti celé té historky a urychleně dodává: "No, udělali ze mne velitele té barikády, kdyby se tudy náhodou vracela nějaké německá vojska... Naštěstí se žádná nevracela." Otomar Krejča, který hrál za protektorátu v Horáckém divadle Loupežníka ve stejné době jako Divadlo Anny Sedláčkové (DAS) viděl tehdy obě ženy naposledy. Potom už o nich jenom slyšel...

DAS prožilo konec války se zaměstnanci Urbánkova nakladatelství. Po pražských ulicích štěkaly samopaly, po ulicích ještě jezdily tanky. Na ulicích zůstávali ležet ranění i mrtví. Ella Bozděchová píše, že na Příkopech běhali po střechách wehrwolfové a stříleli do oken. Paní Jiřina Urbánková, která bydlí dosud v domě na adrese, kde sídlí Mozarteum, má uchovánu vzpomínku na okamžik, když všichni společně seděli v krytu. "Někdo tam přinesl hlávku zelí, rozdělovali jsme si ji po listech," zmiňuje jednu bizarní situaci. A potom přišel ten tolik vytoužený okamžik, kdy střelba ustala, a na ulici vyšli opatrně lidé, kteří již po sobě nestříleli. "Přečkali jsme to," píše Ella Bozděchová. "Vítali jsme sovětské vojáky, uprášené, unavené, ale usmívající se. Slunce svítilo a všechno bylo tak nadějné. Naši doma měli sice ještě od náletu rozbitá okna, ale čekali toužebně, vrátí-li se švagr a v jakém zdravotním stavu," zaznamenala Ella. Paní Urbánková říká, že zejména Marcella byla doslova u vytržení: vrhala se na sovětské vojáky, objímala je a vášnivě líbala. V hlase paní Urbánkové je po těch letech cítit jistá míra distance vůči tomuto snad až příliš naivnímu počínaní Marcelly. Dívka, která se ocitla na prahu dospělosti, měla ale patrně v tu chvíli pocit nevyslovitelného štěstí. Zdálo se jí, že se před ní otevřel celý svět...

Květnová revoluce roku 1945 se přenesla i do Černošic. Otec Evy Kozákové, již dříve zmiňovaný národovecký poslanec Jiří Branžovský, se koncem května vrátil z koncentračního tábora. Užil si své v letech 1943-1945 ve dvou táborech: Buchewaldu a Dachau. Andula tehdy při té příležitosti pozvala celou rodinu do Černošic "na zotavenou". Černošice vždy sloužili jako místo oddechu: na loďce tu pádlovala Andula s Hugo Haasem, hrála si tu se svými oblíbenými psy nebo se věnovala častým návštěvám. Tato návštěva se ale od těch ostatních trochu lišila, byť anekdotická, předznamenává čas návštěvy, která se nebude mít dlouho k odchodu. "Já jsem tam za nimi jela na neděli na návštěvu," vzpomíná Eva Kozáková. "Nevím, proč mě na to nikdo nepřipravil, telefony šly normálně. Prostě, když jsem brzy ráno (ještě všechno spalo) stála před mřížovými vraty, nevěřila jsem svým očím. Uprostřed reprezentačního trávníku před domem stál veliký vojenský stan a u dveří do domu sovětský voják. Ani nevím, jestli mě nějak perlustroval, v každém případě mě promptně doprovodil spícím domem na verandu, kde bylo skoro jako za mlada prostřeno, jenže místo medu a marmelády tam bylo bezpočtu malých talířků, na nichž byly různé tehdy nevídané pochutiny, jako ledvinky, jatýrka, rýže..." vypočítává pokrmy na hodovacím stole. Mladá dívka tehdy dostala první lekci z jazyka i kultury osvoboditelů: "Nedovedu už vyjmenovat, co ještě tam bylo, ani jestli to bylo teplé nebo studené. Taky jsem se nezajímala o to, kde a před kým osvobodili tohle prase. Vím jen, když můj průvodce zavelel 'kušaj', a já jsem se rychle naučila rusky a kušala. Horší to bylo, když pak přinesl skleničky, v nichž se normálně podávala minerálka nebo pivo, naplnil je do dvou třetin vodkou, jednu mi podal a pravil: 'Da zdrávstvujet krasnaja armija'. I s tím jsem (tehdy) souhlasila a připila. Jenže on tvrdošíjně vyžadoval: 'Do dna -- da zdrávstvujet krasnaja armija -- do dna.'Naštěstí se včas objevil někdo z našich a zachránil mne."

Eva se dozvěděla, že osvoboditelé se nastěhovali včera, protože "načalstvo" si vybralo právě vilu Mařenku za svůj hlavní stan. V přízemí bydlel jakýsi plukovník se svou frontovou družkou Naděždou, rovněž v uniformě, mužstvu potom byla přidělena rozlehlá zahrada. Eva si od své sestry Olgy v té době vyslechla rovněž historku, které nebyla vzácná: patrně ji prožívala každá druhá česká rodina, vždyť po letech doslova zlidověly. Andula, kterou Eva ve vzpomínkách nazývá poněkud ironicky "Madamkou" měla osvoboditelce Naděždě věnovat ve vlasteneckém nadšení svoje zlaté ( - "celé zlaté, včetně náramku" - ) hodinky. Marcella potom údajně vyvinula velké diplomatické úsilí a zručnost, aby je získala zpátky. "Nedovedu si to dost dobře představit, ale skutečně to dokázala," píše paní Kozáková ve vzpomínkách z roku 2003. Po letech tuto informaci, která se poněkud vymyká z dobových legend, na základě revize sestry Olgy opravuje stručně slovy: "Nedokázala!"

Nadšení nad osvoboditeli ale převládalo, a ovládlo doslova celou společnost. V DAS byly dány do tisku plakáty, kterým se divadlo přihlásilo k tomuto radostnému času pásmem veršů z českých básníků pod titulem: "Z bouřného času jsme se narodili!" Na scéně DAS už ale nevystoupila ani Andula, ani Marcella. Uprostřed "bouřného času" se moci chopila část hereckého souboru, která se připojila k tzv. Revolučním gardám režiséra Antonína Dvořáka, složeného převážně ze souboru divadla Větrník.

Komunistova odpověď

V českém divadelním umění nastupují nový kurs, přicházejí nové směrnice. Západ v těchto úvahách nemá místo, české umění bude hrát především české klasiky, potom klasiky ruské a hned za nimi dramatiky sovětské. Dramatik a spisovatel Edmond Konrád, autor první a dosud jediné monografie Anny Sedláčkové z roku 1928, nazývá proměnu divadelního myšlení "donquijotskou revolucí". Měl tehdy ale na mysli hlavně nároky mladší generace vůči té starší, čapkovsko-hilarovské. Ale i on, který se k té starší počítal, v tom dějinném okamžiku považoval za přirozené, že bylo odstraněno soukromé divadelní podnikání. V eseji "Česká Thalie", které v té době publikoval Peroutkův Dnešek, se snaží vyvrátit domněnku, že by patřil k těm, co jsou "proti revoluci". On a jeho generace jsou pouze proti tomu, aby se "dělala špatně". Za měsíc, 27. června 1946, se budou v Československu konat první poválečné volby do Národního shromáždění republiky Československé. Komunisté v nich získávají: 43, 25% v Čechách, na Moravě o něco méně: 34, 46%. V Čechách i na Moravě obsazují první příčku. Na Slovensku jsou druzí se ziskem: 30, 48%.

Rok poté píše Andula Sedláčková svému věrnému divadelnímu kritiku Karlu Engelmüllerovi: "Milý příteli, díky za Váš milý poslední list. Velmi mne uklidnilo, že uznáváte nezbytnost mého kroku. Chci-li být živa, musím pracovat, a protože chci pracovat poctivě, musím jít tam, kde je o mou práci zájem. Buďte ujištěn, že bych nevystoupila v nějaké podprůměrné věci, jaké uvádějí některá hlavní divadla." Andula nemá práci a přijímá poprvé v životě pozvání k vystoupení na divadle, které lze bez velkých příkras označit skutečně za bulvární -- šlo o Haló kabaret na Václavském náměstí. Vystupuje tu v krátké hře G. B. Shawa Kateřina Veliká, která byla kdysi na repertoáru Vinohradského divadla. Partnerem jí byl známý filmový herec Bedřich Veverka.

***

Nástup komunistické strany a strategie pozvolného znárodňování kultury souvisela s představou, že umění patří lidu. Všechno patří všem, dokonce i svět, takže i kultura. Všechno je tím pádem nakonec naše, a nikomu by nic nemělo chybět. Nicméně... "Ty, kteří jsou proti socialismu, je nutno buď přesvědčit -- nebo je nechat jejich osudu nešťastníků, kteří nic nechápou, kteří se nakonec sami odsoudili. Dovolte mi, abych Vás řadil k těm, kteří, nejsouce socialisty nebo komunisty, vědí, že socialismus není utopie nebo experiment, nýbrž nutnost, zákon, samozřejmost," napsal Peroutkovi do Dneška mladý český herec Miloš Kopecký. "Socialismus a socialisace je obrovské dílo. To není maličkost ani pokusnictví. Je jisté, že provádí-li se velké dílo, nebudou chyby malé. Je to lépe, než nedělat nic. Vy naproti tomu soudíte, že lépe než napravovat svět a dopouštět se při tom přehmatů (nechci tím slovem bagatelisovat skutečné chyby) je lépe nedělat nic," pokračoval.

Peroutka, který na svých stránkách vedl velmi velkorysou diskusi o perspektivách poválečného Československa, nabízel široký prostor k diskusi. Herci Kopeckému, tehdy "neznámému čtenáři", jak sám sebe v dopise označil, poskytl vydavatel prostor k sérii vět s otazníky, publikované pod titulkem "Komunistova odpověď" : "Mně není jasné, co máte proti socialismu. Což nejste dělník Vy, já a každý pracující člověk? Což dělník neznamená člověk? Co jiného má být člověk než dělník? Což nechápete, jaké nesmysly, chaos představuje kapitalismus? Že nejde o kompromisy, o sociální, charitativní dobročinnost, ale i společenský řád, mravnost, čistotu? Co proti tomuto cíli jsou neřesti, které provázejí jeho provádění? Jsou-li lidové masy hloupé a nevzdělané, je to snad obžaloba socialismu? Právě naopak! Tito otroci, kterým počíná svítat, jsou vyrostlí v kapitalistickém chlívku, hnoji, nemravnosti, egoismu, omezenosti. Což divu, že jsou rozčileni, chtějí uskutečnit věci tak převratné a veliké?"

Herec Kopecký, který byl stejně jako například Otomar Krejča, přesvědčeným komunistou, předpokládal, že nový svět -- ten poválečný, bude jiný, spravedlivý, nebude v něm utrpení, ani bolesti. Oba se mýlili, oba to posléze pochopili. Příchod komunistického režimu, který avizoval již květen 1946, dorazil i do Československa o dva roky poté v únoru 1948. Tajemnice divadla Ella Bozděchová, která si do důsledku uvědomuje sílu tragédie, do které se její idol hroutí -- její Andula, její první a věčná láska, píše jako šílená dopisy na všechny strany. "Anna Sedláčková měla vždy čistý štít. Milovala svou vlast za Rakouska, za první republiky, za okupace, po osvobození i po r. 1948, a proto ji za žádných okolností neopustila; neměla k tomu důvodu ani ona, ani její dcera," napsala v jednom z nich, který rozesílala, jak sama uvádí, "různým osobám". Ella se obracela na Národní divadlo, trpěla, když Vinohradské divadlo nastudovalo Čapkova Loupežníka, prosila známé blízké i vzdálené. "Republiku máme, svobodu máme, hrají všichni, kteří r. 1942 v Národním divadle okázale manifestovali, ale nehraje Anna Sedláčková, která se oné manifestace nezúčastnila. A na slavnostním představení Libuše 28. května 1945 nebyla ani pozvána. Republiku máme, svobodu máme, hrají všichni, kdo hráli za okupace, ale nehraje Marcella Sedláčková, která v nejkritičtější době, když se nesmělo jméno Karel Čapek ani příliš hlasitě vyslovit, ztělesnila jeho poetickou Mimi na českém jevišti DAS, a které proto nacisté zakázali na jevišti vystupovat. A teď -- nebyla pozvána, aby si na jevišti Vinohradského divadla, které nastudovalo Loupežníka teprve teď, aspoň jedenkrát v roli Mimi zahostovala..." Dopis adresovala Ella předsedovi Závodní rady Vinohradského divadla Václavu Vydrovi mladšímu. Dopis zůstal bez odpovědi.

Odpověď ale přišla v září 1949. V noci z 1. na 2. září 1949 byly Andula a Marcella probuzeny na své chatě v Kynžvartu bušením na dveře. Za vraty ale nestáli přátelé v nouzi. Stáli tam příslušníci Státní bezpečnosti, kteří vzápětí prohledali chatu od sklepa na půdu. Andule vystavili potvrzení o prohlídce a Marcellu odvezli do Prahy. Vyděšená Andula posílá Elle z nejbližší pošty telegram: "Jsem zde sama -- okamžitě přijeď - Anna." Následující okamžiky, jenž připomínají záznam volného pádu, už nejsou příliš ornamentální. Nepatří už do knih jako ex libris. Nemají ani sílu velkých gest, postrádají místy i tolikrát vyžadovaný patos, který k hereckému příběhu patří. Andula o těchto dnech nikdy poté nemluvila. V Praze strávila Andula několik dní, dokud jí na stole nezazvonil telefon. "Volali z StB, abychom Marcelle přinesly některé potřebné věci. Začala jsem připravovat kufřík, když přišla prohlídka i do pražského bytu," píše Ella. "Zde také nic nenašli, nechali vzkaz, aby se pí A. S. dostavila zítra dopoledne do Bartolomějské ulice a vzala s sebou ty věci pro Marcellu. Šla jsem ji tam doprovodit se psem Honzou... Podala mi ruku, pohladila psa, vzala kufřík -- a už se neohlédla. Ztratila se mi na schodech. -- Já zůstala dole, čekala jsem, ale marně," napsala Ella.

Paní Ella prožívala v těch zářijových dnech roku 1949 nejstrašnější okamžiky svého života. Zhroutil se jí celý svět. Nikdo jí nedokázal pomoci. Ačkoliv se obracela v těch dnech na koho mohla - zoufale, jistě nesnesitelně, a pořád dokolečka -- nikdo nic neudělal. Lidé se jí začali pomalu bát. Někteří s ní nechtěli vůbec mluvit. Jediným jejím blízkým tvorem, zůstal pes Honza, "vyjukaný, nervózní a já taky". Celé to čekání na Andulu, která zmizela v útrobách Bartolomějské, "trvalo nekonečných sedm týdnů -- nadá se to všechno vylíčit". Dne 28. října 1949 opět zazvonil telefon...

> Příště dále...