Je třeba zabít Sekala (1998), režie Vladimír Michálek

Ukázka z knihy Jana Čulíka Jací jsme, Host, Brno 2007. Knihu je možno zakoupit ZDE:

Film je podobenstvím o zlu, o tom, co ho plodí a za jakých podmínek. Odehrává se v moravské vesnici Lakotice (místní kněz, otec Flora, v jedné chvíli prohodí k hospodyni: "Pojedu ranním vlakem do Olomouce"), většinou v ostrém letním slunečním světle. Svět, v němž --- zdánlivě optimisticky --- převládají oranžové a žluté odstíny horkého léta (sytě žlutou je zbarveno dozrávající obilí) a je jevištěm pro svého druhu western. "Poklidné záběry malebného moravského venkova způsobují, že zlo, které vládne ve vesnici, působí pronikavěji a film dokáže daleko přesvědčivěji sdělit, co je jeho podstatou, než množství filmů, kde se pochoduje ve vojenských botách a vojáci v nich na všechno střílejí samopalem," míní A ndrew Horton.

Někteří kritikové namítají, že postavy filmu jsou příliš černobílé, jenže tento film není líčením skutečného světa, nýbrž spíše filozofickou úvahou, alegorií o hodnotách a o chování lidí. Podobně jako Kunderovy romány i příběh zkušeného scénáristy Jiřího Křižana není modelem autentických dějů, ale obecných postojů a východisek, která ovšem scénář zpochybňuje způsobem, který je samozřejmě ovlivněn traumatickou zkušeností Středoevropana. Ten po většinu dvacátého století zažíval ničivou sílu režimů, založených na ideologii. A jak tomu bývá u většiny kvalitních uměleckých děl, výpověď vzniklá na základě konkrétní středoevropské zkušenosti má všeobecně lidskou platnost a vstupuje do mezinárodního diskurzu k otázkám, které se mnohdy v širším světě objevily až později. Tak trochu podobně jako díla Franze Kafky předpověděla byrokratickou násilnickou libovůli totalitních nacistických a komunistických režimů dvacátého století, předjímá Michálkův a Křižanův film některé problémy, které začaly vystupovat na světovém fóru do popředí až po 11. září 2001. Ve Spojených státech se po 11. září začalo hovořit o možnosti mučit podezřelou osobu, pokud by na informacích, které nechce vydat, závisely životy mnoha tisíců lidí. Je to téma, které v obecné rovině předjímá film Je třeba zabít Sekala. Nastoluje otázku, zda je přijatelné obětovat život nevinného jedince (v tomto případě outsidera), aby byla zachráněna komunita. Odpovídá na tuto otázku záporně, i poukazem na to, že se takovou obětí nic nevyřeší, protože předpoklady obranné akce byly svou podstatou chybné. Film zpracovává několik základních témat: devastující, dehumanizační dopad ideologie, politické i náboženské, vztah uzavřené komunity k jinakosti a také postavení žen v bigotní společnosti.

Do zapadlých, ostře katolických Lakotic přijde náhle "z jiného světa" kovář Jura Baran. Místnímu starostovi předkládá dopis od jeho bratra, který je zřejmě u partyzánů. I Baran měl spojení s odbojem, honí ho gestapo a bratr starostu žádá, aby Barana ve vesnici schoval. Jako v jiných současných českých filmech (např. v Želarech, 2003), i zde lze podprahově vycítit, s jakou nedůvěrou se staví většinová společnost ke komukoliv, kdo jako Jura Baran vybočí z řady. Kdo odmítne žít spořádaným, vlastně zbabělým životem, a nedej bože vezme do rukou zbraň, aby hájil svou svobodu. Jura Baran je v Lakoticích outsiderem nejen proto, že je v bigotně katolické vesnici protestantem, ale i v důsledku své nejasné a znepokojující, protože velmi pravděpodobně odbojové minulosti.

Jiným důležitým tématem je otázka příslušnosti k ideologii. Je důležitější, že je Baran protestant, anebo že je dobrý člověk? Když na žádost jednoho lakotického chlapce napraví Baran jeho psíkovi nohu --- zlomil mu ji divokou jízdou vozem s koňmi po vesnici Ivan Sekal, ve filmu "zosobnění zla" --- kluk vyhrkne, že "přijde Baran do pekla". Příslušnost k náboženské ideologii je důležitější než slušnost a lidskost. Skutečnost je ale nevypočitatelná a nelze ji obsáhnout v žádné jednoduché ideologii, ani náboženské. Křesťanství, katolicismus a jeho deset přikázání mají vést k tomu, aby se lidem vedlo dobře. Neústupné lpění na doktríně však plodí zlo, argumentuje Křižan svým příběhem.

Jeden z vesničanů, sedlák Oberva, před lety "v podstatě znásilnil" (jak svědčí kněz Flora) ve vesnici dívku, která pak porodila nemanželského syna Ivana Sekala. "Děti dokáží být kruté," říká farář, Sekala šikanovaly a posmívaly se mu jako "parchantovi". Stejně nekompromisně katolické vesnické společenství vylučovalo i jeho matku. Sekal se za ponižování přirozeně mstil, skončil ve vězení, šel bojovat ve španělské občanské válce na straně komunistů a --- stejně jako nacisté (jak se přizná před soubojem Baranovi) --- podílel se tam na zvěrstvech vůči civilnímu obyvatelstvu. Po návratu do Němci okupovaného Protektorátu Čechy a Morava vydírá lakotické sedláky výhrůžkami, že je udá Němcům (jeden po jeho udání už zemřel v koncentráku), pokud mu nepřenechají své statky. Film je tak jasným odsudkem totalitních režimů --- jen ty totiž vytvářejí situace, v nichž může v podstatě každý své spoluobčany beztrestně terorizovat.

Lakotičtí sedláci, zosobnění tradičních, bigotních hodnot, se proti Sekalovi chystají bránit. Ovšem "českým" způsobem, vskrytu. Na tajných jednáních hovoří o tom, že je Sekala nutno usmrtit. Nevědí ale jak. Všichni mají syny-dědice gruntů, jejich život riskovat nechtějí. Tvůrci filmu zde implicitně kritizují úskočný způsob jednání, který Erazim Kohák kdysi charakterizoval jako "otrockou mentalitu": chci něčeho dosáhnout, ale anonymně, bez osobní újmy a osobního nasazení, na úkor někoho druhého. Situace se pro vesnické sedláky stává nesnesitelnou, když Sekal sexuálním terorem přiměje dívku Anežku, z povinnosti provdanou za jeho legitimního bratra, k sebevraždě (nechá ji znásilnit svým jediným vesnickým kamarádem, taktéž nemanželským dítětem, holičem a trpaslíkem Lžičařem) a když nutí starostu, aby mu dal za ženu svou dceru. Jako spása z nebes se vesničanům naskytne nový příchozí, cizinec a outsider, protestant Jura Baran. Co jim je po něm a po jeho osudu. Starosta ho zradí --- vesničanům prozradí, že je Baran, kterého pronásleduje gestapo, vydíratelný.

Sedláci Baranovi oznámí, že pokud Sekala usmrtí, neudají ho Němcům. Tím ovšem, jak na to poukáže jeden z nich, se svým vydíráním stavějí přesně na úroveň Sekalovu. Názor tohoto nesouhlasícího sedláka ovšem vesničané ignorují. V uzavřené české komunitě se menšina musí podrobit většině.

V izolaci autoritářské společnosti, jakou je společnost lakotická, je postavení žen nezáviděníhodné. Dívky jsou provdávány do rodin podle toho, jak je pro otce dívky takové spojení ekonomicky výhodné. Tak byla Anežka donucena provdat se za mladého Obervu. Způsob, jímž tak byla znásilněna, se nakonec příliš neodlišuje od způsobu znásilnění, které pro ni z mstivosti zinscenoval Sekal. Pozoruhodné je, že nikdo z vesničanů nepožaduje policejní vyšetřování Anežčiny smrti. I to lze interpretovat jako metaforu naprosté uzavřenosti Lakotic. Nic se otevřeně neřeší. Všechno zůstává pod pokličkou. Koneckonců, "Byla to jen ženská"... Paradoxem je, že Baran si Sekala jako nositele zla skutečně přeje zabít; vesnický farář, katolický kněz otec Flora, jediný člověk, který má vůči protestantu Baranovi v této uzavřené komunitě lidský vztah (ideologie --- či náboženské přesvědčení --- nemusejí vadit, pokud člověk dokáže nadřadit ideologii své lidství) ovšem poukazuje na to, že situace není zdaleka jednoduchá. Ze Sekala učinili monstrum svým chováním lidé, argumentuje farář.

Film tím tak znovu zdůrazňuje, jak to činí na mnoha rovinách, že nejničivější je nadřadit ideál a víru vlastní lidskosti a na jejich základě odsoudit druhého člověka jako symbol "jinakosti". Baran v souboji na nože za vesnicí Sekala skutečně usmrtí, sám je vážně zraněn. Ve vesnici převládne sebezájem nad lidskostí: když se zraněný připotácí zpět do vesnice mezi sedláky a oznámí, že je Sekal mrtev, namísto toho, aby ho odvezli k lékaři, sedláci zaváhají. Kdoví, co by gestapo z Barana při výslechu vymlátilo. Nakonec se rozhodnou namísto k lékaři odvézt Barana zpět ke křížku, aby tam vykrvácel. Jenže Sekalovou smrtí se jejich problém nevyřešil. Sekal byl předvídavý a projevil svou mstivost i po své smrti. Ukazuje se, že veškerý majetek odkázal svému kamarádu Lžičařovi, který zjevně bude vesnici terorizovat nadále. Podle Andrewa Hortona zkoumá film "strašlivý konflikt mezi potřebou žít v klidu a morálkou".

Je to prý pozoruhodnou známkou toho, jak mohutnou silou působí tento film jako alegorie. Češi ho "považují za film o Češích, Poláci o Polácích a Němci za film o Německu".

Vesnici Lakotice lze v důsledku její uzavřenosti i úhybnosti bezesporu interpretovat jako pars pro toto, jako metaforu celé společnosti. Lze argumentovat, že tvůrci filmu citlivě poukazují na to, že je česká společnost svou zbabělostí, svou konformností a svým nemyslivým dodržováním "tradice" otevřena zotročování různými totalitními režimy. Společnost, jakou jsme poznali v Lakoticích, se totalitnímu útlaku nedokáže vzepřít.

Možná, že její způsoby jednání povstaly v důsledku útlaku, ale i poté, co útlak pomine, základní vžité postoje v ní zůstávají. Charakteristické pro vesnici Lakotice je, jak rychle tato komunita umlčí každý menšinový názor --- zde názor sedláka, který nesouhlasí s tím, aby byl Baran vydíráním donucen zabít Sekala, a pak nesouhlasí ani s tím, že ho sedláci chtějí nechat vykrvácet. "Nikdo se vás na názor neptal, pantáto," utne ho starosta vesnice. Jsou to vlastně totalitní praktiky.

Společnost, zvyklá na útlak zvenčí a na tradiční způsob života, zároveň uvykla potlačovat odlišná mínění, ubíjet možnost jakékoliv kritické diskuse a zahlazovat stopy. Nic se po epizodě se Sekalem a Baranem ve vesnici nezměnilo. Nad událostmi se zavřela voda. Společnost, která se ze zbabělosti a ze strachu přidržuje "známých hodnot", se přestane vyvíjet. Stává se tak živnou půdou pro nástup dalšího možného totalitního režimu, protože má vypěstované potenciálně totalitní vlastnosti. Sekal byl zřejmě metaforou nacistické totality, po její likvidaci nutně nastoupila totalita jiná --- Lžičař, komunismus. Film lze tedy právem interpretovat jako aktuální varování jeho tvůrců před současnou situací české společnosti.