Hlavní večerní zprávy televize BBC 1 v pondělí večer přinesly opět celou řadu opravdu otřesných reportáží z postižené oblasti na jihu Spojených států. Shrnujeme jejich informace, máte-li broadband, obraz k tomu naleznete ZDE.

Nikdy jsem nebyl v New Orleans.

Jinak: nikdy jsem fyzicky nebyl v New Orleans. Svým způsobem jsem je ale navštívil už dávno - zní ve mně jako jakýsi spirituál.

Dnes je navštěvujeme všichni.

Jinak: ono dnes navštívilo nás.

Jako u vytržení jsem koncem minulého týdne sledoval televizní zpravodajství, kde se kdejaký pumpař zasvěceně vyjadřoval k ceně benzínu a k jejímu očekávanému růstu až o 3 Kč po neděli. Slabou náplastí bylo, že prý "analytici očekávají, že nárůst bude jen krátkodobý". Zda a v jakém rozsahu k růstu cen skutečně došlo, sdělí ČSÚ patrně až za měsíc, ale otázkou zůstává, zda je vůbec nějaký důvod ke skokovému růstu ceny v takovém rozsahu?

V okamžiku, kdy Velká Británie umožnila českým občanům získat zaměstnání v této zemi bez větších byrokratických problémů, nastala změna nejen pro jedince, kteří čerstvě přicestovali do země "nových možností", ale především pro Čechy, kteří již v této zemi pobývali, včetně Romů z ČR, hledajících v této ostrovní zemi rasově nezatížený přístup.

V amerických laboratořích se pracuje na přenosu trojrozměrné repliky reality.

Tým vědců pennsylvánské univerzity vyvíjí způsob, kterým je možno po internetu replikovat podobu prostorových předmětů. Technologii nazývají anglickým novotvarem claytronics, velmi volně přeloženo "hlínotronika". Základní ideou této technologie je hmota, která by byla složena z malých, samostatně ovladatelných částeček. Vědci jim říkají umělé atomy či také "catomy". Ty jsou schopny organizovat se mezi sebou do stanovených poloh pomocí vlastního magnetického pole. Při samotném přenosu by kamerový systém sledoval snímaný objekt a jeho pohyb rozkládal na velmi malé prostorové body. Jejich souřadnice by poté po internetu putovaly k počítači, který catomy řídí.

Věru zvláštního předsedu má česká Strana zelených: Jan Beránek, namísto aby působil v její prospěch, ublíženě víří kruhy, produkuje informace, jejichž nepravdivost je vědoucím okamžitě zřejmá a straně, která si jej loni těsnou většinou zvolila do svého čela, vědomě škodí. A proč to všechno? Protože jeho a Patočkův koncept vizionáři vedené politické síly utrpěl porážku, většina členů ho odmítla jako neživotný a pro podstatnou část společnosti nedůvěryhodný.

Laskavý čtenář má jistě v živé paměti tvrdé poslanecké boje o odposlouchávání telefonních hovorů policií. Padala ostrá slova, v arzenálu jednotlivých politiků nechyběly požadavky na záruky zákonnosti postupů policie, o kontrolních mechanismech, zaručený úspěch měla vždy zmínka o policejním státu.

Ministryně školství v nové demokratické republice k radikální reformě školství přistoupila revolucí shora značně nezávisle na stranické autoritě a nakloněná spíše reformním proudům a vlivným asociacím učitelstva, které žádají radikální změny vzdělávání už mnoho let. Odrazovým můstkem je tzv. Bílá kniha zpracovaná pod vedením prof. Jiřího Kotáska.

Češi jsou vnitřně rozpolcený národ. Na straně jedné se bijeme v prsa a tvrdíme, že jsme výspou západu a bereme na sebe svůj díl v šíření demokracie a svobody všude na světě. Na straně druhé stále tvrdíme, že musíme někoho dohnat a předehnat, že máme příliš přebujelý sociální systém a musíme ho redukovat po vzoru toho a toho atd. Jinak jsme prý ovšem skvělý národ -- laskavý a zejména pohostinný. Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že jsme hlavně národem podvodníků. Začíná to už u tradiční návštěvy pohostinství, kde správný Čech u piva nadává na poměry. Zejména ve městech se málokdy stává, že vám donesou správnou míru pivního moku.

Rozhodl jsem se zareagovat na některé věci, které zazněly v probíhající diskusi kolem ropného zlomu.

Zazněl mimo jiné názor p. Blahety, který nešetří optimismem ohledně nahrazování nafty v autodopravě tzv. bionaftou, následovaný ostrou kritikou Jiřího Pazdery a nepřímo také článkem Jindřicha Kalouse, poukazujícím na naivitu myšlenky, že se nás vývoj v USA v podstatě netýká. A dále pak zajímavý postřeh z pohledu člověka z oboru autoopravárenství, Martina Boehma.

Tak nějak bych si mohl představit autory analýz KSČM, které bývají zveřejňovány v Britských listech. Jaký je dle mého cíl těchto článků?

Vnutit KSČM problémy, které nemá, místo aktuálních kampaní nasměrovat její činnost dovnitř a uvést ji před volbami do vnitrostranického a interpersonálního boje a tedy -- oslabit rostoucí pozici KSČM a dlouhodobě jí uvést do věčných lovišť. Popř. podpořit tzv. modernizační (ve skutečnosti však reformistické, tj. směřující k sociální demokracii a kolaboraci s kapitálem) proudy usilující o změnu samotné identity komunistické strany. Na základě střípků, rozhovorů s tzv. "zdroji", mixu pravd, polopravd a lží vytvořit mediální obraz KSČM jako zakonzervované rozhádané strany bez reálného programu a budoucnosti. Na základě planého škatulkování a používání stalinistických metod vytvořit pro KSČM nálepku konzervativního, stalinistického, nepoučitelného a do minulosti zahleděného subjektu. A proč? Protože se bojí silné komunistické strany schopné systémové změny. Otázku "Komu tím slouží" si odpovězte sami...

autor je předseda Komunistického svazu mládeže

Z města New Orleansu konečně odešli v neděli skoro všichni jeho obyvatelé. Správu nad městem převzala armáda a vojáci začali prohledávat jednotlivé ulice.

Policie na jednom mostě zastřelila nejméně pět osob, které byly ozbrojeny a dala tím signál, že se chce razantně vyrovnat s bezvládím, které zavládlo ve městě.

Washington spolkl svou pýchu a požádal Evropskou unii a NATO o přikrývky, potraviny a vodu a Kanadu o postele a léky.

Všichni se mohli "na vlastní oči" přesvědčit, jak chápou Spojené státy integrovaný systém bezpečnosti svých občanů. Pokud by tím neštěstím, které postihlo New Orleans, nebyl uragán (vcelku běžná věc v těch končinách - pokaždé to zamete pár miliard a pokaždé je to národní katastrofa, cen pozemků na Floridě i v jiných často postižených územích neklesá, počet obyvatel také ne), ale teroristé, Amerika ukázala, jak je slabá i na svém území. Pro teroristy byl určitě uragán prověrkou stavu státní administrativy. Neschopnost největší a nejdokonaleji vybavené armády a státní administrativy na světě postarat se o evakuaci pouhé desítky tisíc svých vlstních občanů, případně o majetek a životy dalších, ukázala slabost stávajícího společenského řádu v USA i slabost těch politiků, kteří jinak celému světu ukazují svaly.

Myslím, že by bylo spravedlivé dodat několik věcí k článku Štěpána Kotrby. Pracoval jsem v New Orleansu a jeho situování mezi bývalou deltou Misissipy a přehradou Pontcharttrain je hlavním východiskem daného neštěstí. Rovněž francouzská čtvrť -- centrum je / byla od čtvrtí gangů oddělena pouze řekou. Rozsah katastrofy - je to hlavní, co odlišuje New Orleans 2005 a náš 2002. Už jenom evakuace stadionu je záležitost logisticky pro záchranáře na hranici čehokoliv myslitelného. I kdyby byly zachovány komunikace, jednalo by se o stovky autobusů, potřebných k odvozu. Rovněž nároky na zdravotnickou pomoc přesahují cokoliv pro nás myslitelného.

Spád událostí mě předběhl.

Bohužel se ukazuje, že zdroje, z nichž zde většinou cituji, měly velký kus pravdy. Nechci komentovat aktuální situaci v New Orleans, měnící se hodinu od hodiny, rád to přenechám kvalifikovanějším. Mám na mysli následky hurikánu Katrina pro trhy s ropnými produkty a jejich souvislost s ropným zlomem.

Americké sebevědomí je nebývale otřeseno. Od počátku okupace Iráku dodnes se vedou polemiky nejen o oprávněnosti takového zásahu, ale i o tom, jestli jsou USA skutečně natolik silné a schopné, aby dokázaly v rámci nepřátelské kultury vytvořit společnost uznávající západní hodnoty. Bushova vláda může sice dál s až náboženskou odhodlaností tvrdit, že v Iráku i v celé válce proti terorismu nakonec zvítězí, ale s vědomím neschopnosti účinně ochránit jinde prosazované hodnoty na svém vlastním území se to už nebude říkat tak snadno.

Amélie Nothomb, Acide sulfurique (Kyselina sírová), 198 stran, vydalo nakladatelství Albin Michel, Paříž, 2005.

Nejmenuje se to Big Brother, ani VyVolení, ale Concentration (Koncentrace nebo chcete-li také Soustředění). Nový román Kyselina sírová (v originále Acide sulfurique, vydalo francouzské nakladatelství Albin Michel) belgické autorky Amélie Nothombové (*1967) se totiž odehrává na půdorysu reality-show, v níž jsou pečlivě vybraní účinkující internováni do tábora, kde se setkají se svými protivníky. Začíná hra na vězně a katy: pod bedlivým okem všudypřítomné kamery jsou vězňové ponižováni, biti či odsuzováni k nuceným pracím. Každý týden rozhodne kolaborující publikum o exekuci-eliminaci jednoho z internovaných.

Viz též Jan Čulík, "Orwellovská vize" ZDE

Drazí čtenáři, nedočkáte se vtipného fejetonu, ani pořádné pointy. Jde o cosi, co mne už dlouho trápí. Stále víc totiž cítím, jak mě skutečný život míjí, jak stojím mimo, zkrátka, jak jsem vedle. Jsem tak vedle, jako se asi kdysi cítil jeden slavný herec a lamač dívčích srdcí, který se po letech, strávených v divadle a atelierech prošel po Václavském náměstí a když se vrátil do divadelní šatny, urovnal si šátek u krku a zhrouceně pravil:

"Tak to je katastrofa, jsem naprosto, ale naprosto z módy..."

No a jak jsem vedle já:

Hrozně jsem vedle.

Dojetí nově zvoleného předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka a tisková konference ruku v ruce s poraženým soupeřem Vojtěchem Filipem, jemuž sliboval přátelství až za hrob. Za zády - tichá kuloárová dohoda o výměně Grebeníčka za Filipa v poločase. Tak vypadal loňský komunistický sjezd, ke kterému Britské listy přinesly podrobnou analýzu.

Poločas je přede dveřmi a všechno vypadá jinak. Respektive stejně. "Staříci", kteří si zvolili Grebeníčka jako "svého", mají stále vrch. Po sjezdu výrazně posílili. Všude. Doba, kdy v předsednictvu strany byly síly vybalancovány, tiše skončila. S odchodem Miloslava Ransdorfa do Bruselu zůstal v předsednictvu liberální Jiří Dolejš osamocen, zbytek lidí "zakrtkován". Václav Exner se cílevědomě udržuje na pozici konzervativce. Na židli předsedy strany by se sice chvěl, ale prozatím na něj nemá.

Odpověď nejen Pavlu Šmerkovi:

Umění je tyranií, překrucuje skutečnost a chová se k ní jako k děvce. Tvrdí-li umělec, že nám ukazuje kus reality, ukazuje nám jen svoji vlastní blbost a omezenost.

Takhle buřičsky definoval svůj tvůrčí myšlenkový postulát "pokleslý" filosof, myslitel a spisovatel Ladislav Klíma (22.8.1878-19.4.1928, např. Svět jako vědomí a nic) a všichni, kdož víme, že nevíme, co je realita (skutečnost), to můžeme s nadšením přijmout a docela si s tím i vystačit. Blbý názor to fakt není, ale je to "jenom" jeden pohled na smysl umění a na tvorbu. Zkusím ten svůj.

V tomto úhlu pohledu má třeba pravdu Jan Čulík, když píše, že dílo je těžko definovatelná složitá struktura, kterou nelze popsat, přestože v závěru sděluje, že rozdíl mezi vysokým a konzumním uměním je zcela jasný a vůbec nejde o nic relativního. Právě že jde, celé dějiny umění jsou sporem o umění a sporem o to, co umění není.

K diskusi o smyslu umění v dnešním světě by se snad mělo doplnit toto: umění transcenduje běžnou skutečnost, má přesah, vymyká se ryze pragmatickým účelům, tedy světu, v němž se snažíme se prosadit, něco materiálního získat. V tom je umění magií, jak ji znaly už přírodní národy, je to tedy základní lidská potřeba.

Jiným pokračováním magie je samozřejmě náboženství, které má k umění blízko (tou transcendencí), ale je závazné, souvisí s rituálem předpisů. Umění může být taky religiózní, stejně jako může být prakticky zaměřené -- ale jeho vlastní smysl se tomu myslím vymyká, osvobozuje člověka od účelovosti a vzdaluje se předepsaným ritům. To všechno přitom neznamená, že umění je abstraktní vznešená veličina, vzdálená každodennosti.

"Splnil jsem slib čistoty: rok nepojedl v rychlém občerstvení, zelený čaj sladil třtinovým cukrem a nepřistoupil k dívce starší patnácti let. Až poté jsem směl nahlédnout do velesvatyně Múz ukryté v jeskyních Parnasu. Zrak mi padl na umělecké artefakty z dílny ak. soch. Práxitela Vomáčky, Ph. D.: rouru od kamen, vařečku namočenou v barvě a drátem omotaný klozet. Kolem každého artefaktu sedělo devět postmoderniků s vyceněnými zuby; bránili jej před kritikou záludnými otázkami, ze kterých by i Sfinx skočila do propasti. Zkusil jsem s nimi krátce pohovořit, ale nevěděl jsem, kolik má noha židlí, a všichni se mi vysmáli.

Česká republika se stejně jako dalších 190 států zavázala splnit do roku 2015 tzv. Rozvojové cíle tisíciletí - Millennium Development Goals, které by měly zásadně změnit podobu dnešního světa.

Základních rozvojových cílů je osm. Prvních sedm je zaměřeno na zlepšení situace v nejchudších zemích světa, poslední osmý cíl se týká i vyspělých států, které by měly usilovat o vybudování globálního partnerství v oblasti rozvojové spolupráce. Význam přijetí těchto konkrétních cílů spočívá hlavně v tom, že ke spolupráci na jejich dosažení se zavázali představitelé většiny zemí na světě a jedná se o konkrétní cíle, pro které jsou stanoveny měřitelné indikátory a doba, kdy mají být splněny (výchozím rokem je 1990, rokem splnění 2015).

K článku o mediální manipulaci "Ubráníme se?" (část první ZDE část druhá ZDE část třetí ZDE) přišlo velké množství připomínek, doplnění a námitek. Jsem přesvědčen, že diskuse na toto téma je velmi potřebná, a proto bych se rád k těm, z mého pohledu nejzajímavějším, vyjádřil.

I proto následující dovětek.

Když se v průběhu třicátých a čtyřicátých let George Orwell pokusil v knihách "Farma zvířat" či "1984" varovat před temnou budoucností, bylo jeho varování podloženo především strachem z brutální moci totalitních režimů, která zničí význam slov. Orwella neděsilo pouze násilí, větší hrůzu pociťoval ze světa, ve kterém mocní určují co je "pravda", ze světa prázdných či lživých frází, proti kterým se už nedá bojovat.

Orwellovy knihy (a eseje) stojí bezesporu i dnes za přečtení a jeho lidská velikost nás v prostředí všech těch moudrých Daniel Drtinových, poctivých Martinů Komárků či medových Táň Fišerových takřka zahanbuje. Ale v něčem se přeci jen mýlil.

Orwellovy knihy (a eseje) stojí bezesporu i dnes za přečtení a jeho lidská velikost nás v prostředí všech těch moudrých Daniel Drtinových, poctivých Martinů Komárků či medových Táň Fišerových takřka zahanbuje. Ale v něčem se přeci jen mýlil.

První část této analýzy je ZDE

Když se v průběhu třicátých a čtyřicátých let George Orwell pokusil v knihách "Farma zvířat" či "1984" varovat před temnou budoucností, bylo jeho varování podloženo především strachem z brutální moci totalitních režimů, která zničí význam slov. Orwella neděsilo pouze násilí, větší hrůzu pociťoval ze světa, ve kterém mocní určují co je "pravda", ze světa prázdných či lživých frází, proti kterým se už nedá bojovat.

Orwellovy knihy (a eseje) stojí bezesporu i dnes za přečtení a jeho lidská velikost nás v prostředí všech těch moudrých Daniel Drtinových, poctivých Martinů Komárků či medových Táň Fišerových takřka zahanbuje. Ale v něčem se přeci jen mýlil.

První část této analýzy je ZDE, druhá část je ZDE

V srpnu 2005 přispělo celkem 109 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 14 578 Kč. (Viz apel Jana Čulíka "Proč to nejde".) Na internetovém účtu Paypal máme nyní 746.73 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než osm tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.