Myslím -- aspoň z vlastní zkušenosti -- že snadno lze u obojího dělat oboje. Vlastně neznám kvalitní zábavu, jež by nevyžadovala intelektuální aktivitu, stejně tak číst Homéra nebo Danta nebo Ronsarda nebo... pro mne byla vždy kratochvíle, uspokojení obraznosti, espritu, emocí atd. Přiznám se rád k tomu, že mne vysoké umění nikdy příliš nemělo k uvažování nad smyslem existence či k "vystoupení ze systému", naopak mi kritický odstup bralo... vždy mne uchvátilo, získalo pro nějakou vizi, obohatilo o nový, privátní, a přitom přes věky sdílený a rozvíjený prožitek (např. s Wertherem jsem sdílel jeho lásku k Homérovi, zbožňuji Eliotovy úvahy nad Dantem, naučil jsem se rozumět Dantově vztahu k Vergiliovi, a to přes Berlioze, atd. atd.). Umění mi dalo a dává vnitřní potenciál k tomu, abych život dokázal žít sám za sebe a kreativně, ale znamení smyslu mého života, a tak i postoj ke "smyslu toho všeho", nacházím v existenciálních krizích.

Mohu říci -- abych uvedl banální příklad -- že procházka pod hvězdným nebem bezprostředně po hrozné smrti mého psa pro mne kdysi byla mnohem větším burcováním k otázce po smyslu než všechno, co jsem do té doby přečetl (a to jsem tehdy četl nesmírně moc). Myslím si ostatně, že opravdový a hluboký člověk může vyrůst kdesi v chalupě mimo vysoké umění a že umělci často nejsou vzory smysluplného a hlubokého života. V otázkách hodnot, v kritice vůči sobě i systému je pro mne vzorem Ježíš, Pavel z Tarsu a mnoho svatých a světic, nikoli Mozart nebo Goethe. Přitom Mozarta a Goetha miluji a obdivuji, dali mi prožít drahocenné věci, lépe díky nim chápu své emoce, svou slabost, sílu fantazie učinit věci kolem nás zajímavými a také hloubku hříchu, v němž žiji (zde konkrétně mluvím o Mozartově Requiem, mé dost možná vůbec nejoblíbenější hudební skladbě).

MŠ nazval svůj článek podle pochybného výroku pochybného českého kritika (kult F. X. Šaldy, který v Česku stále ještě přežívá, naprosto nechápu... pro mne je Šalda pouhý břídil), jenž jako obvykle byl jen expresivní a bez obsahu. Kurvy se nelíbí, kurvy pouze přitahují chtíč. Naopak drtivá většina uměleckých děl, od Íliady přes Božskou komedii, přes malbu v zapadlém českém kostele až k Nahému obědu se dokážou líbit, zaujmout, být srozumitelné, vtáhnout. Malému Marcelovi se v Hledání ztraceného času líbí laterna magika... to on do ní vnáší příběh, zaujetí, krásu. Snadno by takto mohl proměnit kýčovitého trpaslíka v něco zcela mystického, svrchovaně uměleckého a nekonečného. V tom je síla umění, a proto se za ně vždy tolik platilo. Proto po něm lidé toužili, proto chodili do divadla na vynikající zábavu, jakou je Sen noci svatojánské či Richard III. Proto se prosadili Kerouac, Ginsberg, Burroughs nebo Prévert, Picasso, Braque, Klee a mnoho dalších.

Z dějin athénské demokracie zase víme, že slavnosti, které financovali nejbohatší Athéňané z důvodů prestiže a které se konaly mj. i jako zábava pro lid, daly vznik dílům Aischylovým, Sofoklovým a Eurípidovým. A právě tito tři se svými hrami vítězili v oblibě -- a já jsem pevně přesvědčen, že i dnes by vhodná režie např. Antigony nebo Bakchantek zaujala široký okruh "obyčejného" publika. Nejinak tomu je např. s Cervantesovým Donem Quijotem, tvorbou Rembrandtovou či s operami Verdiovými, jichž árie si hned po premiéře hvízdal kdekterý podomek a lazebník. A netýká se to jenom géniů... bohatí lidé platili velké množství umělců: malířů, stavitelů, hudebníků a také literátů. Umění totiž zaujalo, líbilo se, mělo společenský ohlas, patřilo sem mezi nás obyčejné lidi, již chtějí prožívat a znásobovat své životy místo náročného usebrání nad neřešitelně vágním "smyslem toho všeho".

Jestliže umění rezignuje na to, že může být i ve svých nejvyšších formách milováno těmi, kdo za ně dobrovolně a ze své kapsy (nikoli anonymně a vynuceně přes státního úředníka) dají značné peníze, skončí nutně v ghettu, zmizí ze společenského života, vymaže v lidech zvyk zabývat se jím -- a nasměruje je na různé náhražky. Je také velice divné definovat elity a lid tak, jak to dělá právě MŠ. Proč by měl být součástí elity ten, kdo se přihlásí k nějaké koncepci umění, a ne ten, kdo vystudoval třeba Harvard, vydělává obrovské peníze, ale raději bude jezdit na ryby, než by se prokousával Holanem? Není to jen "hloupý lid", kdo nedokáže pochopit snahy dnešních umělců, kteří volají o státní pomoc, je to i společnost vysoce vzdělaných lidí, kteří chtějí něco více než spiklenecké prostředí státem dotovaných intelektuálů. Např. můj otec... lékař, básník, člen Obce spisovatelů, poměrně dlouho odebíral Tvar, ale po jeho pročtení byl stále zklamanější, a pak ho i rezolutně odhlásil: vždyť je to o ničem... Ano, také já a spousta mých vzdělaných přátel si to myslí. Za vyděračskými kecy o poslání umění se často skrývá jenom malost a neschopnost, jež chce dostávat za svůj brak naše peníze a ještě se přitom tvářit, že nás vnitřně obohacuje. Je to nestoudné a odporné. Je to kolosální lež.

Takže ještě jednou: rozdíl mezi mecenášem umění a státní podporou je zásadní. Mecenáš dává ze svého a dává proto, že nějak miluje to, co platí. Stát dává z cizí kapsy, bez lásky, bez zaujetí. Bude klidně vydržovat nějaké marginální ghetto na okraji společnosti, které nevěří tomu, že jeho tvorba může být někým dobře vydělávajícím tak milována, aby ji dobře platil. Ale proč by to stát, čili vláda, měl dělat? Z péče o kulturu? To je podle mne velice naivní! Jistě... Národní divadlo, muzea, dále filharmonie, školy atd. jsou instituce, jejichž kvalitu lze celosvětově posoudit a podporovat je patří k zachování kulturní tradice. To všechno jsou instituce, které reprodukují -- původní tvorba, má-li být závislá na státních dotacích, nemůže ovšem počítat s nějakými mezinárodními, objektivními standardy, jimiž by mohla být posuzována.

Bude závislá jen a jen na vůli ministerských úředníků, kteří -- protože nedávají ze své kapsy! -- dají tomu, kdo jim to nějak oplatí. Budou vydávány knihy, které nikdo nebude číst (jsem podobně jako MŠ také autor, který chtěl vydat knihu, nicméně když jsem pochopil, že ji dnes nikdo nebude číst, nestojím o to, ostatně takových knih je už přespříliš), budou rozhodovat známosti, vznikne bizarní mikrokosmos intelektuálních hříček, říše nářků nad nepřejícností státu... a "normální lidé" na umění zapomenou. Já se jim vůbec nedivím. Mohu říci, že byť jsem člověk, který vyrostl na klasické světové literatuře, dám přednost sledování VyVolených před četbou básní drtivé většiny dnešních publikujících básníků (tak se mi zdají ubohé a nicotné). A raději budu sledovat Tele-Tele, než číst Tvar. Státní dotace prostě kulturu ničí, vytvářejí umělé "umělce", odvádějí umění pryč od všech přemýšlivých lidí, kteří se živí vlastní přísně hodnocenou prací, a ženou je do ghetta směšné "elity" neschopných.

Státní dotace na vědu jsou něco zcela jiného. Jednak věda má jasný, nezpochybnitelný vliv na ekonomiku, zaměstnanost, na komfort života občanů (včetně zdravotnictví) -- jednak má jasná kritéria, podle kterých lze rozhodnout o tom, kdo něco opravdu vytvořil, a kdo se jenom chce schovat za haldu slov a nesmyslů, aby shrábl státní peníze. Jestliže stát umožní, aby se tam, kde nelze objektivně, podle jasných standardů ve veřejné soutěži rozhodnout o kvalitě předkládaných projektů, rozdávaly finance, vytváří prostředí, které zneužijí chytráci a darebáci -- a předběhnou milého a poctivého MŠ na jeho trnité cestě za vysněným vydáním vlastní knihy. O umění, zvláště tom současném, nelze objektivně rozhodnout, zda je dobré nebo nikoli. Pravidlem spíše bývá, že i ti největší géniové se v tomto podniku často pletou... Drtivá většina umělců všech dob ale dokázala vždy nějak svá díla prodat těm, kdo za ně dali své vlastní peníze.

Svou úvahu zakončím slovy z Vlastního životopisu Benvenuta Celliniho (mé oblíbené knihy): "Král mě vzal za ruce a milostivě mě zvedl ze země. Pak pravil, že musím dál trpělivě sloužit, protože vše, co jsem učinil, je správné a je mi za to vděčný. Obrátil se k svým společníkům a pronesl velmi lichotivá slova: "Jsem přesvědčen, že jsou-li v ráji vůbec nějaké brány, nemohou být krásnější než tato."" (Odeon Praha 1976)