Pane Tomane, opravdu jste s ABC strávil život?
Byl jsem v redakci od jejího založení, tedy od roku 1956. Byl jsem v ní ještě před tím, než v lednu 1957 vyšlo první číslo. A od roku 1959 do roku 1991 jsem ji vedl. Celkově jsem s Ábíčkem spojil 35 let.
V dnešním ABC musejí mít radost, že o něm vyšly takové paměti...
Nevím. Neobjevila se tam ani zmínka. Když jsem knížku do redakce donesl s tím, že by bylo hezké, kdyby o ní napsali, řekla paní šéfredaktorka Volfová, že se musí zeptat. Pravděpodobně někoho nadřízeného. ABC dnes vychází ve společnosti Ringier. Nevyšlo nic, nikdo se mi ani neozval.
Proč? Vadí jim, že jste byl komunista?
Ne, to vůbec ne, to se jich netýká. Já spíš věřím na názor jednoho známého, který říká, že to neotisknou proto, že by popularizovali časopis, který byl lepší, než to, co oni dělají dneska. Na druhou stranu Vlado Ríša, šéfredaktor Ikarie, která vychází ve vydavatelství Mladá fronta, chtěl taky otisknout pár řádek, ale bylo mu řečeno, že to shora nedoporučují.
Nepřipomíná vám to normalizaci?
Co vám na to mám říct?
Když časopis s tak dlouhou tradicí nepřipomene knížku svého dlouholetého šéfredaktora, je to přinejmenším zvláštní...
Pozor, on to není tentýž časopis. Já jsem celou tu dobu vydával časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, dneska vychází ABC, časopis generace 21. století.
To je přeci jedno...
Není to jedno. Je to jiný titul, musí mít zřejmě novou registraci...
Oni se k té tradici nehlásí?
No, oslavili třeba tisící číslo. Na druhou stranu teď by měli mít vzhledem k tomu, že časopis kdysi dvakrát měnil své vycházení z kalendářního roku na školní a zpátky, už oficiálně padesátý ročník. Ale ročník oni neuvádějí. Řekl bych, že spíš na původní ABC navazují, podobně jako ABC tehdy navazovalo na Vpřed.
ABC navazovalo na Vpřed?
Ano. Podobně jako Vpřed na Mladého hlasatele.
ABC se svým způsobem opravdu snažilo přibližovat se Mladému hlasateli a Vpředu...
Když dovolíte, řekl bych, že jsme se Vpředu nepřibližovali, my jsme ho překonali.
Dobrá. Jak to tedy bylo?
Jaroslav Foglar s dr. Karlem Burešem vybudovali před válkou časopis Mladý hlasatel, který měl obrovský úspěch, fungovaly při něm dodnes proslavené kluby atd. Pak jim ho Němci zastavili. Foglar i Bureš se objevili i v protektorátním Správném klukovi s představou, že budou moci dělat to, co dřív. To samozřejmě nešlo, takže se tam moc dlouho neohřáli. Po válce dostal dr. Bureš od Svazu mládeže nabídku dělat časopis Vpřed, do té doby takový nezajímavý černobílý časopis, a přetáhl tam Foglara, který byl v té době v redakci Junáka. On chtěl Junáka dělat jako Mladého hlasatele, a to se bratrům nelíbilo, ti si představovali časopis opravdu skautský. Takže Foglar do Vpředu klidně odešel. Vpřed potom na tradici Mladého hlasatele opravdu navázal, i když se tak nemohl jmenovat, protože Mladý hlasatel přeci jen za okupace nějakou chvíli vycházel a takové názvy časopisů byly zakázané. Proto se koneckonců i Lidové noviny jmenovaly Svobodné a Peroutkova Přítomnost Dnešek.
Vpřed byl zase o něco modernější než Mladý hlasatel, obnovil myšlenku klubů atd. a byl znovu velmi úspěšný.
Odborná kritika, a to nejen levicová, ho ale kritizovala a označovala dnes by se řeklo za bulvár. Napadají mě kritické články v časopisu Štěpnice...
Já některé ty věci, které na Vpřed útočily, četl. To byly (promiňte, že to řeknu) plky. Závistivé plky lidí, co nepochopili, že děti nemůžou být jen organizovaná parta někde v Junáku, v Orlu, v Sokole, že děti jsou zkrátka nespoutaný živel a potřebují mít určitý program. A ten Foglar jim ho dal. To bezesporu, ať byl jaký chtěl.
Jak vlastně Vpřed skončil?
Po únoru 1948 se Junák a Vpřed sloučili v jediný časopis Junáci vpřed! Sloučila se i redakce, ve které skauti nechali Karla Bureše, ale Foglara ne. Myslím, že se mu chtěli pomstít za to, že předtím odešel z Junáka do Vpředu. To dnes slyšet nějaký pravověrný skaut, tak se bude samozřejmě zlobit, protože oni se o Foglara potom na přelomu šedesátých a sedmedsátých let velmi starali, to se nedá upřít. No ale junáci ještě chvíli existovali vedle pionýrů, pak se změnili v tzv. Pionýrské oddíly Junáka, až úplně zanikli, nebo se v Pionýru rozpustili. A s nimi i časopis, který se nakonec jmenoval Pionýři vpřed! a pak taky zmizel. Někdy na samém začátku padesátých let.
A kdy koho napadlo vydávat ABC?
To já nevím. U toho rozhodování jsem nebyl, pravděpodobně někde na ÚV usoudili, že by měl začít vycházet časopis podobný Vědě a technice mládeži (která byla nástupkyní Mladého technika), ale pro mladší děti mezi 10-15 lety.
Ale říkal jste, že jste byl v redakci ABC od samého začátku...
To taky byl. Já jsem v roce 1956 pracoval v časopisu Rudá zástava, to byl ten vojenský časopis, co mu Švandrlík postavil pomník v Černých baronech. On tam tehdy přispíval různými veršíčky a texty, já měl v redakci na starosti kulturu, tak jsem mu to tiskl. On za to měl pár korun, žádný majlant, ale na pár piv to stačilo, a ještě víc ho možná těšilo, že jsem ho občas dostal do Prahy. Když vyšli Černí baroni, tak jsem byl zvědavý, co tam ze mě udělal, ale naštěstí mi snad byl vděčný, tak jsem se v té knížce neobjevil.
Ale zpátky k Ábíčku. V tom roce 1956 mě to vojančení už moc nebavilo, přeci jenom jsem byl v zeleném pět let, nejdřív skoro dva roky v základní službě a pak jako důstojník v té Rudé zástavě. Začal jsem se poohlížet po něčem jiném. Přátelé z redakce Vědy a techniky mládeži, kam jsem už tehdy trochu přispíval, mi poradili, že ve Svazu mládeže sestavují redakci nového časopisu pro děti, který má začít vycházet. Šel jsem tedy na Svaz mládeže, tam byl nadšení -- přeci jenom jsem byl kádr, komunista, dokonce voják, a novinář, a tak jsem se do redakce dostal. Ani vojáci mi nedělali problémy, a tak jsem byl v redakci ábíčka od samého začátku.
A jak jste tedy navazovali na Vpřed?
No, on to byl asi jediný časopis, ze kterého jsme mohli trochu vycházet. Zejména jeho třetí ročník z let 1947-8 byl obsahově i zpracováním blízký naším představám i zadání, které jsme dostali. Byly v něm obrazové školy, návodové rubriky, povídky... Jak jsem říkal, byl zase o trošku modernější než Mladý hlasatel. Zpravodajstvím, třeba i organizováním pomoci zemědělství, dokonce i kluby byly o kus dál. My jsme tehdy tajně, vlastně z legrace, zvolili pro první logo psané ABC, které tak trochu navazovalo na taky psané logo Vpředu.
Mluvíte o klubech, mohli bychom trochu odskočit k Jaroslavu Foglarovi? Proč on vlastně ty kluby dělal?
To byla komplexnější věc. On sám vždycky říkal, že by chtěl vybudovat jiný časopis pro chlapce a děvčata, než sám čítával...
Hlavně pro chlapce...
Ale takhle se to nedá říct, on měl ideál...
No, zlí jazykové tvrdí...
Ne, to nebyl.
Chtěl jsem říct, že dobově byly kluci společensky upřednostněni. Byli důležitější, holky byly někde zastrčené...
Možná. Ale víte, to bychom museli brát celou jeho osobnost, Foglar byl idealista a romantik. V tu dobu, kdy si kluby vymyslel, chtěl dát něco klukům a děvčatům, co nebyli nikde organizováni. Některé prvky si vypůjčil z Junáka, měl zkušenosti skautského vedoucího, něco si vzal ze Setona, a vytvořil, v tom mu nikdo nemůže konkurovat, bezvadný program čtenářských klubů. Chytilo se to, dokonce velmi.
A dokonce dvakrát.
No vždyť on měl taky v rukou všechny prostředky. Měl časopis a doba mu nahrála, stal se v obou těch časopisech velmi rychle jednou z hlavních figur. Mohl si tam psát, co chtěl, vymyslel si kluby, vymyslel si Rychlé šípy, vymyslel si v rubrikách, třeba v Bobří hrázi, různé návody...
Navíc ty věci na děti ve věku 12-13 let strašně fungují. Když si jeho knížky přečtete později, zjistíte, že to je šílený kýč, ale tehdy to nevíte...
Nevíte. Oni kritici a literáti správně říkají, že ty knížky nejsou žádná beletrie. Že to jsou beletrizované návodné brožury. Taky jsou dá se říct na jedno brdo...
Ale dvanáctiletému klukovi to nevadí!
Samozřejmě, protože život je takový. Děti jsou pořád stejné, já nevím kolik set a tisíc let. Navíc je Foglar ve srovnání s tím Setonem mnohem přístupnější, on to transformoval na naše podmínky. Zkuste v Čechách najít nějaké vzácné dřevo na luk, který by pružil tak, jak má! Nám tady stačí lískový keř...
A proč to funguje jenom u nás? Foglar je nepřenositelný, snažili se ho překládat, ale nikdy jim to nevyšlo...
Nejsem odborník, ale on se zkrátka chytil romantizující mentality kluků a děvčat, která u nás je. Pokud to někdo zkoušel jinde, možná neměl ten masový časopis, nebo neuměl ten program zpracovat tak, aby sedl místním podmínkám...
Říkal jste, že jste v ABC chtěli navázat na Vpřed. Uvažovali jste i o klubech?
Uvažovali. Ale nakonec jsme usoudili, že nejdřív musíme počkat, jestli se časopis chytí, jestli se vůbec bude někomu líbit. V lednu 1957 vyšlo první číslo v nákladu 50 000 kusů a sýčkové nás varovali, že budeme rádi, když se ho prodá půlka. V Praze bylo rozebráno během hodiny a na venkově během dvou dnů. V dalším ročníku už jsme měli náklad 75 000 a pak stále víc.
Tehdy se ještě papír přiděloval?
Tvrdě přiděloval.
Když se tedy časopis chytil, co kluby?
S těmi nám dokonce nahrálo štěstí. Věřte nevěřte, v Pionýru jako organizaci se začátkem šedesátých let našla spousta lidí, kteří ho chtěli zbavit formalismu. Navíc se ve velkých problémech potácelo školství, děti často dojížděly velmi daleko do školy. A tak se v roce 1960 objevilo usnesení o rozvíjení práce v místě bydliště. A už jsme byli doma. V místě bydliště, to znamenalo ráj pro zakládání klubů. Já byl od roku 1959 šéfredaktorem, protože první šéfredaktor Jan Čeřovský začal pracovat v UNESCO, a dostal jsem to s šéfredaktory ostatních časopisů jako úkol, podporovat práci v místě bydliště. A protože tehdy frčel závod o vesmír mezi Sověty a Američany, tak jsem si vymyslel raketové posádky, celostátní pionýrskou hru s názvem Volá vesmír. A už tu byly kluby. Tak jako Foglar vyšel z představ skautských, tak my jsme jeho klubovou myšlenku přizpůsobili představám té doby. Kdekterý kluk a holka chtěli být kosmonauty.
Kolik těch klubů bylo?
V době největšího rozkvětu jsme jich evidovali přes 6000, z toho živých bylo asi 5000. Ostatní byly třeba kluby, co vznikly a zahynuly, nebo jejich členové zestárli a odešli na studia...
Ale Foglar jich měl v Hlasateli asi 30 000, že...
To je otázka do pranice. Když budu za sebou vršit čísla, tak se dostanu hrozně vysoko. My jsme byli přísnější. Když klub přestal fungovat, tak jsme s jeho číslem už nepočítali...
Ale stejně jste s tím museli mít strašnou agendu, ne?
V rejstříku mé knížky jsou vyjmenování stovkaři, později guvernéři, co se starali o každý o sto klubů. Dobrovolně nám pomáhali, bavilo je to. Dostávali z redakce poštu svých klubů, vybírali z ní příspěvky do časopisu, dělali hodnocení těch klubů... Od začátku jsme totiž organizovali soutěže, celoroční. To nebyly soutěže jako dneska, že když budete první, dostanete auto. To až na konci, po hodnocení, se rozdaly nějaké ceny, co zrovna byly, nějaké stany třeba, turistické potřeby. Ty děti to ale stejně bavilo...
Našich 6000 klubů reprezentovalo takových 20 000, 25 000 dětí. A když si vezmete, že dneska skauti mají 50 000 a pionýři 23 000 dětí, tak jsme vytvořili organizaci, která by dnes patřila mezi velké. Měli jsme tu výhodu, že jsme vlastně jenom obohacovali pionýrský program. Samozřejmě se objevili lidé, kteří rýpali, že když je Pionýr, tak proč děláme něco jiného. Naštěstí si časopis vytvořil docela slušné postavení, a pomohlo třeba i to, že jsem vedl komisi mladých techniků při Ústřední radě Pionýra. Nebo že redaktor Karel Dunda zase pracoval v komisi přírodovědné. Obsazovali jsme si posty, ve kterých byl člověk informovaný, u zdroje...
S kluby souvisí i to, že jste prosadil, aby Jaroslav Foglar mohl zase začít publikovat. Jak to bylo?
Já se s Foglarem poznal ještě ve Vpředu, když jsem mu jako svazák přijel nabídnout pro jeho kluby v Plzni, které neměly klubovnu, baráček s celou řadou kluboven. Ten jsme tehdy měli k dispozici. Seznámil jsem se s Foglarem i s Burešem, kterému jsme zase nabídl povídku. On ji v květnu 1948 otiskl, byla to povídka válečná, partyzánská. Kromě toho jsem poznal jejich sekretářku, která mi za jisté služby věnovala všechny ty kartičky, co Vpřed vydával pro čtenáře. Jistými službami myslím seriózní služby, tehdy byly textilie na body a ta slečna měla před svatbou. Tak jsem jí obstaral body na textil. Kdyby se to Foglar v té době dozvěděl, jistě by se zlobil, byl na rozdávání kartiček velmi háklivý. Po letech byl ale rád, protože když si mi jednou postěžoval, že už mu některé kartičky úplně došly, mohl jsem mu je doplnit ze svých zásob.
No a po letech, někdy po prázdninách roku 1962, se najednou Foglar objevil v redakci ABC, která tehdy sídlila na Gorkého náměstí. Vstoupil a řekl: "Dobrý den, já jsem Jaroslav Foglar, jestli mě znáte." Já mu na to odpověděl, že ano, že jsem ho navštěvoval v redakci Vpředu. On se na mě zespoda koukl, protože byl menší než já, a taky trochu pidlooký, měl takové hluboké oči. Později jsem se dozvěděl, že na jedno oko v té době už prakticky neviděl. Chvilku mu v hlavě šrotoval počítač, a pak z něj vypadlo "Vy jste z Plzně, že jo?"
Tak se situace obrátila. V roce 1947 jsem přišel žádat o spolupráci já, teď on. Mě to samozřejmě lákalo. Už jen proto, že mít zkušeného chlapa vedle sebe je vždycky fajn. Já tehdy ještě tak zkušený nebyl.
Na čem jste se dohodli?
Že zjistím situaci a že mu dám vědět.
A co se stalo?
Šel jsem za tehdejším vedoucím pionýrského oddělení Liborem Batrlou, řekl jsem mu o Foglarovi, chvíli jsme o něm mluvili a on to uzavřel nějak takhle: "Pokud se to bude hodit pro Pionýrskou organizaci, tak ho tiskněte." No a tím jsem si obstaral první štít pro případný průšvih.
Když se to dozvěděl Foglar, nabízel mi Rychlé šípy, ale to bylo nemyslitelné. Tak jsme mu nabídli, že by mohl dělat jiný seriál, že máme raketové posádky atd. Moc se mu do toho nechtělo, ale vůle publikovat byla silnější
To je vidět na první pohled, že Kulišáci jsou náhražkou Rychlých šípů...
Stejně jako Svorní gambusíni únik za Němců. Domluvili jsme se také, že bude psát drobné hry a návody do rubriky Kompas, která byla pro kluby, nakonec se na čas stal i jedním z těch našich stovkařů. A tak začal publikovat.
Pod svým jménem?
Ano.
Jak pak pokračoval?
No měl už ty dveře otevřenější. Začal ho tisknout ostravský Blok, vydávali jeho knížky. Nakonec Kulišáky psát přestal, protože prý na ně přestal mít čas. Dokonce mě poprosil, jestli může některé jejich příběhy přepsat do Rychlých šípů, protože chtěl zkompletovat jejich vydání a tvrdil, že už nemá tolik nových nápadů.
Junák mu nakonec udělil nejvyšší skautské vyznamenání, členství ve Svojsíkově oddílu. Málo se ale ví, že v roce 1970 dostal i pionýrské vyznamenání Za zásluhy, protože právě tehdy uteklo 10 let od založení klubů ABC. Za kluby ho vlastně nikdo nikdy oficiálně neocenil, ani skauti ne, jenom ábíčko a paradoxně Pionýrská organizace .
V 70. letech ale už zase publikovat nesměl...
Víte on nebyl politik. Nevyznal se ve světě, ve kterém žil. Bál se. On za mnou chodil, že má problém. Tak jsem mu říkal, ať napíše na ÚV, a musel jsem mu skoro nadiktovat, co má napsat. Pak zase přišel, že mu neodepsali. Tak jsem řekl, ať tam jde. On byl v těchhle věcech nepraktický, totálně. Ale třeba zase peníze, to si ošetřoval velmi...
Co říkáte tomu soudnímu sporu o jeho dědictví?
Sleduju ho s nelibostí. My jsme se spolu něco naseděli a napovídali, a on se o své rodině nikdy nezmiňoval. Jenom o mamince a někdy o bratrovi Zdeňkovi, který kouřil a brzy zemřel. A ta rodina, která se s ním myslím nestýkala, vždyť i na chatu ho museli vozit jeho přátelé, se z toho teď snaží vytřískat, co se dá.
To se u slavných lidí stává...
Být slavný je hezké. A Foglar si dovedl vytvořit, promiňte, že to tak řeknu, velký kult osobnosti. Ale já sám mám na něj trochu smíšené vzpomínky. On se podle mě za to, že psal do ABC, trošku styděl. Nikdy se o tom už potom nikde nezmínil. Po roce 1989 děkoval ostravskému Bloku, že ho v šedesátých letech vydával, děkoval kdekomu, a ABC, které to zakletí prolomilo, nezmínil nikde, ve svém životopisu, ve vzpomínkových článcích... Přiznávám, že mě to mrzí, protože ono to v tom roce 1962 zas tak jednoduché nebylo. Člověk opravdu riskoval slušné problémy, ten Batrla mohl svůj souhlas při jakékoliv šlamastice zapřít a co by bylo.
Ale velká osobnost byl Foglar bezpochyby. Já jsem s ním někdy kolem roku 1993-4, dělal rozhovor pro Haló noviny, on měl tehdy pocit, že kolem něj začíná být ticho. Druhý rohovor jsem tam dělal s Burešem, který tehdy taky ještě žil.
Karel Bureš je velmi zajímavá postava. Na spoustě věcí spolupracoval s Foglarem, v Mladém hlasateli a ve Vpředu dělal takovou tu černou novinářskou práci, a přitom ho málokdo zná...
Oni ho po roce 1948 ještě chvíli nechali v tom Junáku-Vpředu, a pak šel do četky. A tam měl průšvih, protože se údajně dostal do nějaké party lidí, kteří měli chystat nějaký šíleně fantastický převrat. Nechtěl s tím mít nic společného, někdo říká, že je udal, a někdo, že ho orgány vyslýchaly a donutily k přiznání. Ti lidi z toho potom měli velké nepříjemnosti. Jinak Bureš byl původem sporťák, prý dobrý.
Když se vrátíme k Foglarovi, tak vy jste měli prý také průšvih, když jste tiskli ukázky z Hochů od Bobří řeky, ne?
To jsme nebyli my, ale časopis Pionýr. Asi tam holt neuměli úplně vždycky jednat. Ono bylo něco lepší tisknout teprve, když se člověk zeptal. Když byl funkcionář trošku moudrý, tak většinou řekl: Ano, zkuste to.
Takže když jste se vždycky pěkně zeptal, tak jste mohl dělat ledacos...
Ale tak pěkně zeptal... to bylo jen výjimečně. Víte, že já jsem jako šéfredaktor měl asi větší pravomoci, než má šéfredaktorka ABC dneska? Myslím, že jo. Třeba jsem chtěl tisknout Vinnetoua, zavolal jsem sekretářce Antonína Himla, který byl tehdy předsedou Pionýrské organizace a tajemníkem ÚV SSM, a ta mi řekla: "Hele dneska má špatnou náladu, může to počkat?" Druhý den zavolala, že už je to v pořádku, tak jsem za ním šel, on nad tím chvilku vrtěl hlavou, a pak to povolil. Sekretářku musí mít člověk zmáknutou.
Takže všechno se dalo řešit osobně?
No tak když si budu hrát na fouňu, co si tím pomůžu? Já hřbet ohýbat neumím, ale musím se snažit jednat slušně. Můj nejstarší bratr mě naučil, že sekretářky jsou důležité, je třeba se k nim chovat dvorně a občas přinést kytičku konvalinek. Vždycky se mi to vyplatilo. Přinejmenším ta slušnost.
Ve straně jste byl, že?
Byl.
Tak to musím položit otázku, u které by mi jinak mnozí vyčítali, že jsem ji nepoložil. Vy jste v těch 50. letech komunismu věřil?
Podívejte se, já vstoupil do strany v roce 1947. Můj o dvanáct let starší bratr tam byl od třicátých let. Ty ideály mi vykládal tak, že já jsem do KSČ v osmnácti vstoupil klidně jako mnoho jiných.
Po roce 48 jste ale určitě zjistil, že vás to členství ve straně nějakým způsobem zvýhodňuje...
No, já vlastně žádné výhody neměl. První výhoda přišla až když jsem šel do ABC. Předtím jsem dělal ve Škodovce v Plzni, pak jsem šel na vojnu, pak do těch novin, protože jsem byl dopisovatelem Mladé fronty jako plzeňský svazák.
Vzali by do těch novin nestraníky?
Tam byli. V naší partě dopisovatelů v Plzni byli normální kluci, študáci, dělníci. Víte ony o té době trošku přežívají fámy, protože víc se píše o tom horším. A o tom běžném, všedním životě se moc nepíše. Třeba pro nás, můžu-li říct v redakci, byl nejhorším šokem opravdu až osmašedesátý rok.
Jakým šokem?
Zhroutily se všechny představy, které do nás hustili, o našich bratřích, osvoboditelích... My jsme v tom Rusku měli výborné kolegy dokonce ve třech časopisech, jmenovaly se Junyj technik, Junyj naturalist a Modelist-konstruktor. V NDR jsme měli ještě lepší kamarády v časopisu Frösi, taky v Polsku, v Rumunsku, Bulharsku...
I kdyby byl tím opravdovým šokem až rok 1968, tak ABC od začátku vycházelo v jistém režimu. Museli jste plnit politickou objednávku?
Jako dětský časopis jsme si mohli dovolit být téměř nepolitičtí. Nějaké úlitby samozřejmě byly, ale bylo jich málo. A vydavatelství Mladá fronta byl svět sám pro sebe. Dneska by se řeklo snad až trochu rebelantský. V deníku vždycky došlo k průšvihu, z nábřeží zahřmělo...
Míní se Ústřední výbor KSČ, lidi už dneska nemusejí vědět, co bylo nábřeží...
Jasně, pardon. A chvilku bylo v deníku nebo v Mladém světě ticho, to byly hlavní hromosvody. A za pár týdnů už se zase jelo. Vychovávali jsme budoucí novináře, a opravdu se vychovali. Bez lidí z Mladé fronty by po listopadu neexistoval snad ani Blesk, kam jste se podívali, všude byli mladofronťáci. A dneska tam jsou jejich děti.
Jak fungovalo hodnocení časopisu? Vzhledem k přídělu papíru a ke všemu, redakce se přeci musela hodnotit i ve stranické vertikále. Jak to hodnocení probíhalo? Jaká byla jeho kritéria?
Pro nás bylo důležitější hodnocení čtenářů a jejich rodičů, ale jinak to v zásadě fungovalo jednoduše. Dělaly se tzv. ideově tematické plány, na rok, tehdy jsme ještě vycházeli podle kalendářního a ne podle školního roku. Do těch plánů se psala různá výročí a jiné úkoly. Výročí, to byl mor, ale všechno jsme to samozřejmě museli pokrýt. No a za rok se to vždycky aspoň částečně splnilo...
To se nemuselo plnit pořádně, ideově tematický plán?
No tak, muselo se to okecat a dokázat, že to je splněné na 120 procent.
Příklad?
Třeba se k nějakému obyčejnému článku, který stejně vyjít musel, dal emblém, symbol, a hned jste měli čárku. Prvním hodnotitelem byla Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), která to pouštěla do tisku, ale pak se k tomu samozřejmě vyjadřovali ještě pionýři a Svaz mládeže. Na ÚV se k tomu moc nedostali, měli víc práce s deníky a hlavními časopisy...
Došlo někdy k nějakému problému?
Možná jsme měli štěstí, nebo to bylo tím, že jsme byli čtivý dětský časopis, každopádně těch problémů bylo minimum. Cenzor z HSTD seděl v tiskárně na Smíchově, občas nám v redakci zazvonil telefon a on zavolal: "Helejte, v tomhle článku máte takovouhle větu, já to pustit nemůžu, já bych vám to opravil takhle, můžu?" Tak jsem řek můžete a všechno bylo v pořádku.
HSTD dělala předběžnou cenzuru?
Ano. To bylo politické hodnocení. Na předsednictvu Ústřední rady Pionýra se potom někdy hodnotil jeden časopis, někdy všechny, a pokaždé šlo samozřejmě o to, co člověk uhádal. Vždycky se najde rejpal. Ale snad díky tomu, že jsme dělali vědu, techniku, přírodu, tak jsme žádné zvláštní problémy neměli.
Vy jste musel určitě komunikovat s šéfy ostatních časopisů pro děti. Každý měl nějaké úkoly, některé úkoly jste plnili společně. Jak fungovala tahle spolupráce?
Když už byl dokončen systém dětského tisku, tedy od šedesátých let dál...
Jaký systém?
Jeho základními východisky byly Sluníčko a Mateřídouška jako časopisy pro nejmenší. Následoval Ohníček jako čtrnáctideník a pak koruna toho systému: Pionýr, Sedmička pionýrů (která vznikla z Pionýrských novin) Stezka (z Junáka obnoveného v šedesátých letech) a ABC.
Jak tedy fungovala ta spolupráce?
Když byl vytvořen ten systém, tak se dokonce v Mladé frontě vytvořila funkce náměstka pro vydavatelství. Pod něj spadala ovšem i Věda a technika mládeží a časopis Vedoucí pionýrů, a potom ještě mezinárodní časopisy, vydávané u nás pro zahraniční děti asi ve čtyřech jazycích, Československá mládež nebo jak se to jmenovalo. No a pod tímhle náměstkem se konaly porady. Potom byly další porady na pionýrském oddělení. Nedá se říct, že by hořel mezi časopisy ostrý boj, ale snaha být lepší než ostatní samozřejmě fungovala. Někdy se mi stalo, že jsem byl v redakci mrzutý, že jsme na něco nepřišli my. Ale ostatní také dost často záviděli.
Jak jste zvládal křížení odpovědnosti? Vašimi nadřízenými byly přece současně orgány stranické, svazácké, pionýrské, vedení Mladé fronty...
Na žádné protichůdné příkazy si nevzpomenu. Ony se ty pravomoci vlastně moc nekřížily, třeba s Mladou frontou se řešily hlavně výrobní a provozní věci. Ty složky samy mezi sebou dobře věděly, co každá dělá. Fungovaly v součinnosti.
Vy líčíte idylický, nostalgický obraz, ale když teď namátkou otevřu vaši knížku, tak na mě vyskočila kapitola o střetech s cenzurou. Jak to bylo, povídejte...
No to víte. Svým způsobem pohodlnější byla ta HSTD, kde to bylo předběžně a mohlo se bojovat o to, co se prosadí. Po roce 68 jsem cenzuru vlastně musel dělat já, protože průšvihy z Českého a Federálního úřadu pro tisk a informace (ČÚTI, FÚTI) byly vždycky až následné.
V šedesátých letech jsme dostali nanejvýš napsáno v hodnocení, že jsme se málo věnovali tomu kterému výročí. V sedmdesátých letech jsme měli velký průšvih, když jsme otiskli, že SSSR je až pátá země na světě v produkci papíru na jednoho obyvatele, zatímco USA jsou první. Oni si nás zavolali z ČÚTI a vysvětlili nám, že v USA vyrábějí hlavně papír na obaly zboží, zatímco v SSSR na časopisy a knihy. A že kdybychom tam tohle napsali, tak byl ten materiál výborný. Takhle mě to stálo 6000 korun pokuty. A když se člověk bránil, tak oni vytáhli desky, a tam měli spoustu dalších prohřešků. Asi to opravdu četli. Tak o takovéhle prkotiny šlo.
Ještě jedno řízení jsme měl, už bez pokut, jen s pokáráním. To když jsme vyhlásili soutěž, v níž měli čtenáři zjistit, kde je v Čechách Tramtárie. Ona je někde u soutoku Labe s Vltavou, je tam územíčko, kterému se tak říká. Začali se nás ptát, jak můžeme dělat z naší krásné země Tramtárii. Pro nás to byla malichernost a oni se tím museli živit. Ta doba nebyla idyla, měla svoje blbosti, ale ne zas tak paušálně, jak se mluví dneska.
V roce 1961 jsme třeba udělali na Kunětické hoře udělali sraz čtenářů ABC, už asi šestý. Tam se přihlásilo na sedm set dětí. A já dodnes nevÍm, že by tam byl někdo od tajné policie. Nikdo mi nikdy odnikud nevytknul, že se něco takového konalo. Tak velká akce.
Jako šéfredaktor jste určitě musel řešit i personální věci. Vnímal jste nějaké tlaky, třeba koho přijmout a koho ne?
Já jsem si jako šéfredaktor vzal, koho jsem chtěl. Třeba nestraníka. Když se dobře připravil přijímací materiál, když měl ten člověk čistý rejstřík, eventuelně slušné posudky z minulého pracoviště, tak nebyl problém. V 70. letech mi po prověrkách vypadlo pár lidí ze strany, naštěstí byli jen vyškrtnuti, ne vyloučeni. Z redakce odejít nemuseli. Obecně z Mladé fronty odešlo jen málo lidí, někteří byli pravda přesazeni, třeba z vedoucího místa šli dělat korektory pro nakladatelství.
Vy jste prověrkou prošel?
Já jsem měl pohovor, u kterého byl jakýsi Cyril Smolík, takový kovaný, neměl dobrou pověst. Pak tam byl z Mladého světa Dušan Macháček a tuším Jirka Zimmer. A naštěstí jsme se nebavili vůbec o vstupu vojsk a politice, ale o časopisu. A že časopis je dobrý a že se neprohřešil...
A u těch, co neprošli, jaktože jste je nemusel vyhodit?
Prostě nemusel. Navíc jsem tam měl třeba nakrátko redaktorku z Mladého světa, která z redakce odejít musela. Šéfredaktor Ohníčku odešel dělat třeba právě toho korektora do knižní redakce. Zase se tam projevilo to, co už jsem říkal. Mladá fronta byl jiný svět, vzbouřenci proti všednosti, neposlušný živel. Když nám třeba chtěli dát jako ředitele básníka Ivana Skálu...
To byl strašný sekerník, ne?
Byl, a my jsme ho nepřijali. Museli ho odvolat. To byla ještě 60. léta. On přišel, představovali nám ho a uváděli do funkce, a už šel hlas, že ho nechceme.
Když odhlédneme od politiky, co považujete za zlatou éru ABC?
Období po roce 1972.
Jak to?
To šlo postupně. Jak už jsem říkal, první ročník měl náklad 50 000 výtisků, o rok později jsme dostali 75 000, za další rok 105 000, a pak jsme se na dlouho stabilizovali tak na 130 000. Většinou jsme prodali všechno, a když byla remitenda, tak nejvýš 5-10 procent. Co by za to dnešní vydavatelé dali. Ale i to nám tehdy vadilo a hledali jsme příčiny. Pak přišel rok 1964 a s ním Vinnetou. Najednou jsme zvýšili náklad na 141 000. Hezké na tom bylo, že se tehdy zvětšil asi na 40 procent podíl čtenářek. To víte, ty obrázky, ten Pierre Brice...
Kousek od toho místa, kde je dneska Tesco (bývalý Máj) byla Ústřední půjčovna filmů. My jsme tam znali paní Havlíčkovou, kterou mi doporučil můj bratr, taky novinář. Ona nám vždycky přinesla fotosky a popisky dřív než se to objevilo kdekoliv jinde. Kromě toho jsem napsal dopis filmařům do Německa, a dostali jsme balík plný materiálů, pohlednicové série atd. Jak už jsem taky říkal, šel jsem se tehdy na Vinnetoua zeptat Antonína Himla s tím, že máme exkluzivní materiály, a on to nakonec schválil. A pak už to šlo. Dá se říct, že jsme tu vinnetouovskou mánii tady pokryli nejlépe. Zase...
Teď mě napadla možná odpověď na tu otázku, proč je Foglar nepřenositelný kamkoliv jinam. Možná je to spojené s typicky českým kultem trampství. S tou idealizovanou touhou po Divokém západě. S touhou po USA 19. století, která tady může kvést, protože ta země je izolovaná a nemá s Amerikou nic společného. Je tu ten neskutečný sentimentální ideál. Může být Foglar myslíte spojený s kultem Divokého západu?
Možná je to spíš jeden z prvků, jeden z dílků skládačky. Kromě toho je to o celé historii trampského hnutí u nás, kterou taky nikde jinde nenajdete. Já často z legrace říkával, že kdyby Američani chtěli další stát, tak můžou vzít ČR. I když dnes už ten fenomén možná není tak silný.
Vrátím se k té zlaté době, proč období po roce 1972?
Měli jsme vkládané přílohy v každém čísle. Věci, které byly pro děti tehdy senzační. Třeba když přišli Šmoulové, přinesli jsme šmoulí propisoty. Spolupracovali jsme s řadou firem, takže v ABC vycházela řada praktických věcí, na kterých bylo jen logo firmy, a oni to zaplatili. A děti dostaly dárek, něco praktického.
Tiskli jsme dva velké komiksy, Pifíka, vycházely speciály. Tiskly se povídky, což považuju za přínos. Děti už tehdy byly prevíti a nerady četly. ABC se stalo propagátorem komiksu...
Samozřejmě, vždyť tam vycházela celá ta klasika, všechny ty Kruanovy cesty...
Když jsem napsal první příběh, Příhody Malého boha...
To jste byl vy?
Ano. To vzniklo, protože nám nechtěli dát práva na Burroughsova Tarzana. Nejdřív napsali, že do komiksu vůbec ne, a když jsem odpověděl, že už jsem tarzanovské komiksy viděl, tak nasadili neúnosnou cenu. Tak jsem se naštval a inspiroval se svými starými sci-fi povídkami, které vyšly v šedesátých letech. A mělo to úspěch, vznikl nejslavnější komiksový sci-fi seriál v tomto státě. Kreslil ho František Kobík. Když pomineme Saudka, který dělá spíš západní styl komiksu, tak Kobík vytvořil takový český profil komiksového hrdiny.
Pokud jde o mě, napočítal jsem, že mám přes čtyřicet scénářů. Čtyřicet seriálů.
Kdo dělal třeba Strážce?
Taky já. To je zase největší klubařský seriál po Rychlých šípech.
Nestačím zírat. Ale ABC bylo obecně plné výrazných, netypických věcí. Kdo to všechno vymýšlel? Kolik měla redakce lidí?
Různě. V začátcích nás bylo pět. A v maximu pak tuším čtrnáct. Nejobyčejnější sestava byli asi dva přírodovědci, tři technici, dva grafici a dva zpravodajci, sekretářky a já. To už jsme byli čtrnáctidenník. ABC vycházelo nejdřív jako měsíčník, v šedesátých letech jsme periodicitu zdvojnásobili.
A externisté?
Ty jsme sbírali různě. Když začal časopis vycházet, přišel třeba člověk, představil se jako Kolář a jestli nechceme návod na dalekohled. A tenhle pán s ábíčkem spolupracuje dodnes.
Nebo jsem od jednoho příbuzného dostal tip na výzkumné pracoviště Tesly kdesi pod Palmovkou, odkud se chytli hned dva další lidé, zejména Pavel Šrait, který dělal skvělé elektrické věci. Třeba tranzistor, který on udělal, byl dokonalejší než přístroje, které tehdy Tesla vyráběla a prodávala. Dokázal vymyslet roboty ábíky, na drát i na vysílačku. Nebo jsme dostali tip na človeka z družstva IGRA, které vyrábělo hračky -- a jejich konstruktér Jiří Konvička pro nás udělal spoustu modelů.
To dávalo Ábíčko tak vysoké honoráře?
Ne, ti lidé to dělali čistě ze své záliby. Třeba ten Konvička ze začátku dělal opravdu za pakatel, pak jsem mu vymohl aspoň náhradu za materiál.
S nákladem přes 140 000 jste ale museli vydělávat strašně, ne?
Cena časopisu tehdy papírově nepokryla náklady na jeho výrobu. Takže stát nám dával dotaci, které říkal záporná daň. Ale ve skutečnosti jsme si na sebe vydělali. Navíc jsme dohadovali propagaci s různými podniky, vydělali jsme až až. Už tehdy jsme měli ročně milion korun za inzerci. Ale zápornou daň jsme vlastně dostávali až do roku 1990. My jsme z těch peněz platili i přílohy.
Ale skončili jsme s nákladem 315 000 výtisků. Když jsme překonali bájnou Foglarovu hranici 200 000, volal jsem mu to, a on mi řekl: "Vlastíku, tys měl vždycky štěstí. Mě časopis dvakrát zastavili, a tys ho mohl rozvíjet, jak dlouho jsi chtěl."
Pak přišel rok 1990, cenová liberalizace a všechno se začalo hroutit. Třeba jsme v čísle tiskli smutnou zprávu o zvýšení ceny, a už v tu chvíli chtěla tiskárna a distributoři zase víc. Za barvy, za papír...
Než se dostaneme k roku 1989, ještě mě zajímají ty velké ikony ABC. Třeba Richard Vyškovský a jeho vystřihovánky...
To jsem zapomněl, vidíte. Mně tehdy chodily na stůl všechny noviny. No a tuším že v Lidové demokracii či Svobodném slově jsem objevil malou reportáž o papírových modelech aut a o dvou cvocích, kteří je vyrábějí. Pracovali ve Státním ústavu pro restauraci památek. Našel jsem je, začali s námi spolupracovat, pan Blecha toho časem nechal, ale pan Vyškovský se dneska už řadí ve vystřihovánkách asi i ke světové špičce.
Dělají se vůbec takové vystřihovánky jinde ve světě?
Dělají, ale ne v časopisech. Spíš jako samostatné publikace, sešity, větší bloky. Před panem Vyškovským jsme měli pana Svobodu. Pak přicházeli další, pan Procházka, pan Kubela přes diorámy a poloplastické postavičky atd. atd. Vyškovského Městská památková rezervace je snad světový unikát. Navíc je to skvěle zpracované. A to někdy dělat vystřihovánku nebylo vůbec jednoduché, protože třeba podklad pro ni byly jen dvě tři fotografie. Žádné plánky, míry, údaje... Ale pan Vyškovský měl na té fotografii naštěstí třeba člověka, tak si to celé spočítal v poměrech, odvodil a vystřihovánku udělal. On je architekt, baráčky, to je jeho.
Existoval někdy nějaký podobný časopis jako ABC na Západě?
Ne. My jsme měli k 25. výročí výstavu v Karlově ulici. Tam přišel pán, Francouz, profesor dětské literatury, a ten říkal, že nikde nic takového není. Buď že jsou časopisy malonákladové a seriózní, nebo vekonákladové a bulvární. Naší kombinací velkého nákladu a serióznosti byl nadšený. Navíc se konaly mezinárodní konference, a na všech se ukázalo, že nikde nic takového není.
Jediný časopis, od kterého jsme od začátku brali inspiraci my, byl časopis v NDR, nejdřív se jmenoval Fröhlich sein und singen (vesel se a zpívej), pak z toho udělali Frösi. Od nich jsme brali inspiraci k přílohám. Frösi byl měsíčník, nejdřív v plochém formátu jako Ohníček, potom normálně na A4, a ti měli třeba už tehdy, když my jsme začínali, omyvatelné barvy, zažehlovací obtisky a podobné věci. Oni měli ve věznici v Budyšíně celé jedno oddělení vězňů, kteří jim tyhle přílohy vyráběli, vkládali do desek atd. O něčem takovém jsme si my mohli nechat jenom zdát.
Ve Francii měli časopis Vaillant-Pif. Od nich jsme měli komiks, Pifa nebo vlastně Pifíka. Komunistická strana Francie měla nějaký podíl v tom vydavatelství, my jsme jim tehdy pomohli a inspirovali je.
Jezdil jste tehdy za partnery do zahraničí?
To víte, že ano...
I na Západ?
To já až v 70. roce. Údajně bylo málo peněz, a tak jezdili hlavně deníkáři, zejména sporťáci. A když už zbylo místo, tak jel někdo z Mladého světa.
Ale i na východě se toho tehdy dalo vidět dost. Mě dodnes mrzí, že mi předsedkyně Pionýrské organizace zatrhla výlet do Akademgorodku. Sověti měli takové městečko na Sibiři, kde se soustředila věda. Já tam měl jet, ale ta paní řekla, že jezdím do ciziny nějak moc, tak jsem se stal asi jedním z mála lidí, kterým zatrhli cestu do SSSR. Pak jsem tam samozřejmě jel, ale do Akademgorodku jsem se už nikdy nedostal. A to bylo místo, které tehdy Sovětům záviděl i Západ.
K roku 1989. Vy jste ze strany vystoupil nebo nevystoupil?
Vystoupili jsme všichni hromadně, šéfredaktoři a redaktoři, hned nějak v lednu či v únoru roku 1990. A bylo zajímavé pozorovat, jak rychle se někteří lidé přebarvili.
A jak došlo k tomu, že jste v roce 1991 ABC opustil?
No, v roce 1989 mi bylo 60. Tehdy se mnou udělali formální pohovor, kdy že chci odejít do důchodu a tak. Já jsem tehdy chtěl zůstat v ABC do jeho 35. výročí, čili do ledna 1992. Všichni to věděli. Z ABC začali pomalu do důchodu odcházet ti nejstarší spolupracovníci, kteří to se mnou táhli nejdéle. Do redakce se dostávali mladší lidé, kteří k časopisu ještě neměli takový vztah. No a v listopadu 1989 jsem si říkal, že se uvidí. Budou-li chtít, abych šel, tak půjdu. Nahlas mi to ale nikdo neřekl, ani se to ke mně nijak bokem nedoneslo. Z toho jsem vycházel. V roce 1991 jsem byl ale v Mariánských Lázních na léčení, a když jsem se vrátil, tak jsem se dozvěděl, že byla v redakci porada, a tam padla otázka, kdy už konečně ten Toman vypadne. Dodnes nevím, kdo tu otázku položil, jak to proběhlo, a ani to vědět nechci.
Takže jste odešel sám?
Ano, k 31. prosinci 1991 jsem oficiálně skončil. Dva měsíce jsem ještě předával funkci svému nástupci Jiřímu Kalinovi, modeláři, kdysi šéfovi IGRY. Po roce toho nechal, že za ty peníze takovou práci dělat nebude.
V časopisu jste tedy byl i celá léta 1990 a 1991, kdy došlo k těm největším společenským a ekonomickým změnám a turbulencím. Jak se to projevilo na nákladu, na čtenářích, na konkurenci?
No, snažil jsem se časopis držet a zachraňovat. Náklad kvůli tomu zvyšování ceny šel samozřejmě dolů, ale pořád jsme si na sebe vydělali. Já dokonce napsal dopis tehdejšímu panu ministru financí Klausovi, jestli by časopisy pro děti nešly vyjmout z té progresivní dvaadvacetiprocentní daně. Odepsal mi jeho náměstek, pan Klak, že nešly, ale že takový titul jako ABC jistě přežije. Přežil, ale...
Ale? Co říkáte dnešnímu Ábíčku?
Ten časopis určitým vývojem prochází. Podle mě k němu ale Ringier nemá takový vztah jako měla Mladá fronta. Ringierům jde jenom o peníze, ale neuvědomují si, že pokud chcete na něčem vydělávat, tak do toho musíte taky investovat.
Co tedy říkáte podobě Ábíčka?
Letos došlo k určitému zvratu v grafice, objevily se některé nápady. Mám ale za to, že kdyby redakce byla svobodnější a investice lepší.... Podívejte se, čas od času se objeví reklama na nové číslo ABC v televizi. To stojí řádově možná statisíce. Kdyby se radši věnovaly do příloh nebo do vybavení časopisu! Když se nedávno chystal start jiného dětského časopisu, tak jsme jezdili na průzkumy na Moravu. Mě tehdy překvapilo, že děti si ty dnešní lákavé barevné časopisy nekupují pravidelně, ale podle toho, jaký je v nich dárek. No a když bude mít ABC dobré dárky, tak si ho budou děti kupovat a řeknou si o tom. Vždyť to je tak jednoduchý princip!
Jak to vypadá v redakci nevím přesně, mám jen velmi kusé informace. Možná je to na počet lidí skutečně na hranici. Možná je málo spolupracovníků. Já nevím, jaké dnes platí honoráře, ale před několika málo lety byly ještě na stejné úrovni, jako když jsem tam pracoval já. Tak se těžko můžou získávat mladí noví autoři. Ti staří možná ještě za těch pár šupů dělat budou, ale noví, kteří jsou potřeba, se zkrátka se stovkou za stránku nespokojí. Teprve když je dobře zaplatím, tak na ně můžu být náročný. A když Ringieru vydělává Blesk, Televize a bůhvíco tam ještě vychází, proč by část toho zisku nemohli dát do zlepšení ABC? Popustit trochu uzdu.
Současná šéfredaktorka Volfová byla v redakci ještě za mě. Kromě toho tam dodnes pracuje ještě Zdena Martinová, přírodvědecký redaktor. Paní Volfová byla velmi šikovná, uměla psát. Díky ní jsme třeba uspořádali úspěšnou akci s Mattelem ohledně Barbie. Oni jí tehdy zaváděli na trh, měli nějakou akci v Kotvě, ona tam šla, a vymyslela soutěž, kreslicí a šicí. To jsme si na sebe upletli bič, protože nám chodily stovky a tisíce oblečků a kreseb. Skvělá věc. Ale člověk si taky musí umět vybírat spolupracovníky. A mít trochu pohodu od vydavatele. Mě překvapí, když v tisícím čísle ABC píše pan ředitel vydavatelství, že sám byl jeho čtenářem. Jak mohl být čtenářem a dnes k němu mít tak chladný vztah?
Sledujete kromě Ábíčka i jiné dnešní časopisy pro děti?
Snažím se. Existuje tu zajímavý časopis, měsíčník, jmenuje se Moje první noviny. Měl dřív skutečně novinový formát, teď vychází na větší A4, přežil snad už 4 roky. Když jsem je viděl poprvé, tak jsem si říkal, že nevydrží. Ale oni jedou, a co mi oni říkali, tak mají náklad už 40 až 60 000 výtisků. To je naděje, že může uspět i dobrý časopis pro děti.
A takové věci jako Méďové Pusíci a Kačeři Donaldi?
Méďa Pusík je snad slušný. Má prý francouzskou inspiraci. Ale ti kačeři, Witche... já nevím. Nechci je odsuzovat, ale chybí jim trochu ten foglarovský štych. Není tam nic, co by dětem dalo ten program. Že dostanou nějakou cetku, to je hezké, komiksy jsou hezky barevné, ale něco tam chybí.
Velký dík za rozhovor.
(Psáno pro Britské listy a pro časopis Dobrá adresa)
Paměti Vlastislava Tomana Můj život s Ábičkem mladých techniků a přírodovědců, ISBN 80-86289-38-9, vyšly v roce 2005 v nakladatelství Ostrov, P.O. Box 32, 160 41 Praha 6. Doporučená prodejní cena 198 Kč, 208 stran. Objevnávky vyřizuje Agentura Ostrov, P.O. Box 32, 160 41 Praha 6 (při zaslání knihy na dobírku nakladatelství neúčtuje poštovné). |
