Starší občané si zcela jistě vzpomenou na mocenské dogma o vedoucí úloze KSČ (Komunistické strany Československa) ve společnosti. Vedoucí úloha KSČ byla paralyzujícím opiem občanské společnosti. Členství ve straně přinášelo všechny výhody, straníci zůstávali druhořadými občany.

V roce 1967 probíhal uvnitř KSČ boj o moc mezi dogmatickými komunisty pod vedením Antonína Novotného, který byl prezidentem republiky a prvním tajemníkem strany, a liberálnějším křídlem. Liberálové pod vedením Alexandra Dubčeka vysílali naléhavé signály, žádající o všelidovou tzv. socialismu s lidskou tváří. To ovšem neznamenalo, že by se liberálnější komunisté snad chtěli dělit o moc na základě voleb. I částečná liberalizace však vyvolávala naději, že se snad i nekomunistům bude dýchat volněji.

To byl důvod k založení Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Byla to geniální myšlenka. Klub v sobě soustředil bezpartijní občany různých názorů. Pojem politického klubu byl v tehdejších zákonech neznámý, a to působilo komunistickým hlídačům obtíže. Spolkové oddělení ministerstva vnitra nepovolilo KAN, povolilo pouze tzv. přípravnou činnost k jeho založení. Ani přípravná činnost nebyla právně definována. V praxi záleželo jen na občanské odvaze. Většina veřejných schůzí (i shromáždění na Žofíně) byla zakázána a přece se uskutečnily. Schůze měly jiskřivou atmosféru (příklady: ČKD v Praze, Turnov, Říčany aj.) a trvaly dlouho do noci.

KAN velmi poškodil Ivan Sviták, který rychle měnil stanoviska a v KANu nikdy nebyl a nikdy neměl žádné pověření. Tzv. liberální komunisté v pozadí účinně KAN blokovali (články a prohlášení nesměly vyjít, televizní vystoupení se nesměla odvysílat). Komunisté vynucovali přijetí dvou požadavků: uznání vedoucí role KSČ a vstup do Národní fronty. Moje standardní odpověď "Zakažte KAN a občané si o vás nebudou dělat iluze" vyvolávala zlobné emoce, zejména u Z. Mlynáře.

Chci se zmínit o osobních setkáních s představiteli tehdejší komunistické garnitury. S výjimkou setkání s Mlynářem a Šikem byla to setkání mezi čtyřma očima.

Evžen Erban (člen ÚV KSČ a vedoucí činitel Národní fronty) mně položil otázku: "Víte, kdo jsem já?". Pokračoval: "Já nejsem žádný komunista, já jsem sociální demokrat".

Josef Smrkovský mě přesvědčoval, že jen marxismem vyzbrojená KSČ může vést národ. Vše bylo banální, ale bez hrozeb.

František Kriegel hrál roli kolegy-lékaře a hodného strýčka. Když dostanu rozum a uznám to, dostanu vysokou funkci (neřekl jakou) a auto s šoférem. Ani Kriegel nevyhrožoval. Je mně dnes hořko, slyším-li o laureátech Ceny Františka Kriegela.

Ota Šik se se mnou a S. Langrem konspirativně sešel v soukromém bytě svého přítele Hejla. Byla to taktizující sondáž politického hráče. I po příchodu interventů vyjížděl ze Švýcarska do vlasti a zpět.

Zdeněk Mlynář byl chytrý a cílevědomý komunista. Netajil se svým pohrdáním k osobě "neschopného a bezkoncepčního" Dubčeka. Mlynářovi bylo jasné, že jediným schopným dirigentem mocenského orchestru KSČ je jen a jen on sám. Redaktoři některých deníků (Zemědělské noviny, Svobodné slovo aj.) mně sdělili, že jim Mlynář dával pokyny k tiskové blokádě KANu. Odpor ho drážil. Několikrát vybuchl s tím, že jednání končí a že si nasadí "policejní čepici".

Šimon byl tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze. Podobal se Zdeňku Mlynářovi. Bystrý, obratný a všeho schopný. K dokreslení jednu historku: KAN organizoval veřejnou politickou diskuzi s Šabatou (tajemník KSČ Jihomoravského kraje). Šabata přislíbil účast. Sál byl přeplněn, ale Šabata nepřijel a ani se neomluvil. Po jisté době jsem se se Šabatou opět setkal a překvapil mě trpkou výčitkou: "Proč jste tn meeting odvolal?". Dostal ode mne telegram, ve kterém zmíněnou diskuzi odvolávám. Tuto hanebnost spáchal Šimon. I Československá tisková kancelář (ČTK) uveřejnila mým jménem, ale opět bez mého vědomí, prohlášení stejného obsahu. V ČTK mě po jistých rozpacích sdělili, že jim to nařídil Šimon.

A. Dubček se nechal slyšet, že o KANu nic neví. Několikrát jsem se pokoušel o informační pohovor. Dostal jsem se až k jeho prvnímu pomocníku (to bylo oficiální označení), dále ne. Ani televizní diskuse s paní Bednářovou a o Dubčekově koncepci nesměla být odvysílána.

Čestmír Císař měl častá liberálně znějící prohlášení, ale kontaktu s protisocialistickými silami -- tak nás komunisté nazývali -- se bál.

Rozhovor s ministrem vnitra Josefem Pavlem ne mne udělal dobrý dojem. Nepřesvědčoval, nehrozil a jen tichým hlasem opakoval" "Buďte opatrní". A dodal: "Nevím, jak dlouho tu (hovor se konal v budově ministerstva vnitra) budu."

Ministr spravedlnosti Kučera byl v červnu 68 velmi přátelský a žádal, abych s Klubem vstoupil do jeho Nár. soc. strany. To byla jen jiná cesta k uznání vedoucí role KSČ.

Zajímavá byla zkušenost při získávání podpisů k Prohlášení KAN. Akademik Wichterle a spisovatel Seifert podepsali ihned. Seifert mi řekl: "Já se komunistů bojím, ale podepíšu". Osobně jsem se nejvíce těšil na setkání s prof. Charvátem. Všichni jsme ho měli rádi. Jeho dlouholetá spolupracovnice paní doc. Šilinková-Málková mě před setkáním varovala, že pan profesor asi nepodepíše.. A nepodepsal. Vysvětlil mi, že řešení společenských problémů náleží KSČ.

Několik dní po invazi přišlo telefonické vyzvání, abych se dostavil na ministerstvo vnitra, a to bez udání důvodů. Byly to dramatické hodiny a tak jen to podstatné. S obavami jsem se loudal z II. interní kliniky, kde jsem pracoval, Štěpánskou ulicí k Václavskému náměstí. Na otázku řidiče stojícího taxi "Kam?" jsem odpověděl "Na ministerstvo vnitra". Taxikář se mě zeptal: "Nejste předseda KANu" a ihned dodal: "Víte, jak na Letné (myslel tím ministerstvo vnitra) vypadá?" Přijeli jsme na druhou stranu před budovu.

Před vchodem stáli ozbrojení Rusové se třemi malými džípy; kontrolovali vcházející. Můj strach stoupl. Řidič mě zavezl na ministerstvo spravedlnosti a prostřednictvím červeného telefonu ministra jsem navázal spojení se Spolkovým oddělením ministerstva vnitra. Mluvícího jsme poznal podle hlasu z dřívějších jednání. Ubezpečil mě, že se postará o moji bezpečnost. Neřekl jak a nesdělil mi důvod setkání. Taxík stále čekal o odvezl mne znovu na Letnou. A řidič se rozhovořil. "My pražští taxikáři jsme se domluvili. Když budovu ministerstva neopustíte, odvezeme vaši rodinu do jižních Čech a budeme se o ni starat. To vám slibujeme.

To byl tehdy koktejl pocitů: radost, vděčnost, hrdost na naše lidi a na pražské taxikáře, ale i strach z toho, co přijde. Vystoupil jsem u stadionu a šel po chodníku letenské pláně k ministerstvu vnitra. Byl jsem ještě daleko od vchodu, ale všiml jsem si, že ke mně přicházejí dva mladí štíhlí příslušníci SNB. Prošli kolem s otázkou "dr. Štěpánek?". Špitl jsem "Ano". Jeden z nich mně "cosi" podal a dodal "Jděte dál, vše je v pořádku". To "cosi byla průkazka příslušníka ministerstva vnitra na mé jméno. Předložil jsem ji ruskému dozorčímu. Zasalutoval a vpustil mě do budovy. Tam mně oznámili, že ruší povolení k přípravné činnosti. Na pracovišti mě poprvé a naposledy navštívila delegace Celouniverzitního výboru KSČ Karlovy univerzity. Sdělili: "Našim soudruhům se podařilo dostat za tebe celospolečenskou záruku od sovětských soudruhů". Ničemu jsem nerozuměl. A vysvětlení: Kontrarevolucionáři budou postaveni před stanné soudy. O stanných soudech se zmiňoval i Smrkovský. Přišla i poznámka, že bych měl okamžitě vycestovat. K tomu jsem potřeboval pas pro manželku.

V Bartolomějské ulici jsem potkal pacienta II. interní kliniky, kterého jsem léčil. Pacient, jinak velitel zajišťovací vazby v Praze, se ptal: "Co tu děláš?" V rozpacích jsem odpověděl, že potřebuji pas. Major či podplukovník Habětín se utrhl: "Pěkná hloupost pustit se do politiky a nemít pas pro manželku! Nikam nejezdi. Padesátá léta nebudou, ale zavřít tě musíme. Jsi slušný člověk a budeš se dobře chovat. Dostaneš pět let a po půlce jdeš domů. Co to je jen dvaapůl roku kriminálu pro mladého chlapa. Zůstaň doma!" Pozoruhodné bylo, že mi ten pas za 24 hodin dal.

Potřeboval jsem ještě kvalifikační potvrzení, ale můj šéf se bál. Cítil jsem se sám a opuštěn. Nakonec mě vybavil dobrým vysvědčením prof. Dienstbier (prorektor university), který projevil občanskou odvahu. Po různých dalších dramatických komplikacích jsem odejel a tak ztratil vlast, kterou jsem nikdy nechtěl opustit. Přeji současné aktivní generaci stejnou důvěru v budoucnost, stejnou odvahu a stejnou nezištnost, jak ji prokázali nestraníci v roce 1968.