Proto jsem se nedávno rozhodl tuto knihu konečně přečíst a nelitoval jsem toho. Dozvěděl jsem se toho mnoho zajímavého, a to jak z ekonomické oblasti, tak z oblasti politické. Kniha sice není programově zaměřena proti kapitalismu či nadnárodním korporacím, její autorka se ovšem naléhavě snaží upozornit na základní paradox, který tkví v jádru současného kapitalismu laissez - faire: kapitalismus tím, že redukuje stát na minimum a staví do popředí korporace, zároveň zpochybňuje svou legitimitu (str. 21).

Plíživý převrat a jeho důsledky

Podle Noreeny Hertzové dnes již padly mýty, které ve studené válce posilovaly pozici západního světa. Ukázalo se totiž, že bohatství nestéká dolů jako po fontáně, že růst má své meze a že společnost založená na volném trhu je nejen nedokonalá, ale i nespravedlivá (str. 13). Např. 13,7% Američanů žije v chudobě (týká se to i zaměstnaných Američanů) a 45 miliónů Američanů nemá zdravotní pojištění. Na druhé straně 40% majetku je v USA v rukou 1% obyvatelstva. Nárůst příjmové diferenciace vede k vyšší kriminalitě a růstu úmrtnosti na následky některých velmi závažných onemocnění. Obří korporace přebírají role státu, byznysmeni jsou mocnější než politici, obchodní zájmy jsou alfou a omegou veškerého dění. Došlo k redukci úlohy vlády na zajišťování veřejných služeb, infrastruktury a ochranu světového systému volného obchodu (str. 18). Politika se dostala do područí megakorporací a hrozí zánik společenské smlouvy mezi státem a občanem, která tvoří jádro demokratické společnosti (str. 21 -- 22). Systém je prohnilý, vládne v něm korupce a demokracie slábne (viz dále).

To, že moc přešla do rukou korporací, je výsledkem "Plíživého převratu", jehož počátek je spojen se jmény M. Tchatcherové a R. Reagana, kteří "obrátili kapitalismus na novou víru". Západ se "jejich zásluhou" odvrátil od neoklasického liberalismu keynesiánské ekonomie a přijal neoliberální experiment Nové pravice, kdy stát má v první řadě zajišťovat vymahatelnost práva, stabilitu měny a vytvářet vhodné podnikatelské prostředí (str. 31). Stát nemá v tomto kontextu pak garantovat veřejné blaho, jen zmírňovat nejhorší lidské utrpení. Byl zavržen pojem relativní chudoby a hranice chudoby se měla nadále definovat podle absolutních standardů potřeb. Velká Británie v duchu monetarismu zrušila po roce 1979 regulaci cen, dividend a devizové kontroly, provedla privatizaci státních podniků (britská vláda utržila v rozmezí let 1979 - 1997 za privatizaci 67 mld. liber) a odstranila omezení půjček. USA přijaly ekonomii strany nabídky a po roce 1981 provedly deregulaci cen ropy, uvolnily dohled nad železniční dopravou, televizním vysíláním, naftařským a plynárenským průmyslem, přitvrdily podmínky pro poskytnutí sociálních dávek a snížily daně.

To vše se pak rozšířilo po celém světě (str. 35). Nejdříve v bývalých britských koloniích (Austrálie, Kanada, Nový Zéland), pak v Latinské Americe (Chile, Argentina, Mexiko) a posléze i v Západní Evropě. Liberalizace se prosadila také ve Východní Evropě, v Indii i v Africe (Zambie, Nigérie, Jihoafrická republika). Prosadilo se omezení rozvojové pomoci a naopak došlo k nárůstu přímých zahraničních investic do rozvojových zemí (přímé zahraniční investice převýšily rozvojovou pomoc v roce 1992). Rozvojové projekty navíc začaly být vázány na rozvoj soukromého sektoru. Začátkem 90. let se neoliberální kapitalismus stal dominantní světovou ideologií. Asie na neoliberální kapitalismus přistoupila až po finanční krizi v polovině 90. let.

Vlády se dostaly pod tlak korporací zejména v oblasti daňové. Nadnárodní korporace si mohou vybírat, kolik na daních zaplatí a kde je budou platit. To mimo jiné brzdí harmonizaci daní v rámci Evropské unie (str. 67), hlavně však podlamuje schopnost vlád zajistit žádoucí financování veřejného sektoru (str. 69). Korporace svou činnost přesouvají do zemí s nižší daňovou zátěží, na druhé straně však požadují od státu dotace (v USA se ročně odpustí korporacím 75 mld. dolarů na daních). Zájmy korporací diktují rovněž zahraniční politiku USA (str. 90). Např. hospodářské sankce se uvalují podle toho, zda budou či nebudou postiženy zájmy korporací (sankce se uplatňují vůči Barmě, vůči Číně však již ne).

Obchodním zájmům ustupují i lidská práva. USA podporují liberální přístup k lidským právům jen potud, pokud je to spojeno s rozvojem tržní ekonomiky (str. 95). Vládu USA zajímá hlavně vláda zákona, ochrana soukromého sektoru, rozvoj tržní ekonomiky, ne už tolik participativnost, aktivní občanská společnost a regulérní volby. Často si tak pleteme demokracii s kapitalismem. I ve studené válce nešlo tedy o šíření demokracie, ale systému založeného na potřebách soukromého kapitálu včetně ochrany soukromého vlastnictví a volného přístupu k trhům. Schopnost vlád bránit své občany oslabují v současné době i četná rozhodnutí Světové obchodní organizace - WTO. Ve WTO je malý vliv rozvojových zemí, ale velký vliv korporací (str. 100). I díky tomu vlády dnes nevytvářejí lepší svět pro lidi, ale lepší prostředí pro byznys - v klamné víře, že jedno doplňuje druhé (str. 104). Pokud vlády vyhodnocují obchod, hospodářské sankce a lidská práva podle ekonomických měřítek a politiku řídí byznys a trhy, pak se ignoruje základní pravidlo demokracie - že politika má dělat to, co chtějí občané .

Politika na prodej a šance protestu

Dnešní politika je podle Noreeny Hertzové drahá, obchodnická a kapitálově náročná (str. 109). Politické strany nabízejí v podstatě stejné řešení - systém založený na laissez - faire ekonomice, kultuře konzumu, moci kapitálu a volném trhu. Třetí příchod Ježíše Krista je pravděpodobnější než realizace Třetí cesty. Politické strany se proto liší nanejvýš marketingovou strategií. A to je astronomicky nákladné. Proto nestačí členské příspěvky, fondy různých sdružení, osobní dary či finance ze státního rozpočtu. Politické strany jsou nuceny se obracet na soukromý sektor. V USA jsou tak politici korumpováni sponzorskými dary na příležitostní výdaje stranických kanceláři -- tzv. soft money. V roce 1992 jejich výše činila 86 mld. USD a v roce 1996 již 260 mld. USD. V Evropě pak bují tajné fondy a tajné dohody firem a politických stran. V Itálii bylo počátkem 90. let vyšetřováno až 40% poslanců pro podezření z korupce (str. 116). Za své peníze si korporace kupují vliv a přímluvu (např. si kupují ochranu tabákového průmyslu či možnost financovat informační superdálnici).

Korporace tak z pozice síly předepisují politikům, co směji dělat a co nikoliv. Proto se lidé logicky obracejí zády k tradiční politice (str. 122). Klesá účast ve volbách i počet členů politických stran. Převládá pocit, že politici jsou neschopní, nedůležití a nepoctiví. Voliči přestávají být věrni svým politickým stranám a mnozí se přestávají zajímat o politiku vůbec. V důsledku toho strany hledají pomoc u mediálních konzultantů (str. 125). To však nepomáhá, lidé přestávají věřit vládám a obracejí se proti korporacím přímo. Roste zájem o členství v občanských sdruženích a sílí kontrola korporací pomocí nátlaku spotřebitele (str. 132). Jde v první řadě o tzv. politické nákupy a spotřebitelské bojkoty v rámci náboženství konzumerismu s etickou orientací. Politický konzumerismus chce nadnárodní korporace dotlačit k zodpovědnosti za to, co způsobují. Uvědomělí spotřebitelé tak bojkotují firmy, kde např. pracují děti či kde jsou nevyhovující pracovní podmínky.

Investoři a investiční společnosti zase praktikují akcionářský aktivismus. Etické fondy realizují jen etické investice - neinvestují do společností vyrábějících zbraně, tabákové výrobky, jadernou energii či provádějících pokusy na zvířatech nebo působících v zemích s represivním režimem. Angažovaní akcionáři také nakupují akcie společností, aby mohli v nich prosazovat sociálně citlivé záležitosti (str. 144). Spotřebitelský bojkot a tlak angažovaných akcionářů nutí nadnárodní společnosti jednat vůči společnosti odpovědně (str. 148). Jejich vliv ovšem závisí na kvalitě získaných informací. A zde vzniká nejeden problém. Díky koncentraci vlastnictví moc v mediální sféře získalo deset "globálních hráčů", což ohrožuje nezávislost tisku (str. 158 -- 159). Stírá se rovněž hranice mezi nezávislým výzkumem a zájmy korporací. Korporace totiž financují univerzitní centra, expertní týmy (think tanks), veřejné prospěšné organizace a dokonce i spotřebitelské organizace (str. 164).

Na pomoc při získávání a sdělování informací přichází ovšem internet (str. 166). Vznikají opoziční stránky (namířené proti korporacím), konferenční stránky (newsgroups), stránky věnované bojkotům či společensky odpovědné stránky, portály a diskusní fóra (str. 170). Šiří se protest formu stížností či soudních pří. Netradiční formy protestu se stávají náhradou tradičních forem politického jednání. Jejich efektivnost se opírá o mechanismus tržních sil. Státy se na deregulované scéně stávají spíše diváky než herci. Spotřebitelský protest nutí vlády hrát aktivnější roli (poskytovat informace, vyžadovat po komerční sféře větší transparentnost a zodpovědnost), do toho se jim však moc nechce (str. 176).

Další změnou v politické oblasti je nárůst angažovanosti legend průmyslového a finančního světa (George Soros, Bill Gates, Ted Turner, skupina "Podnikatelé za jasné perspektivy" a další). Vzniká třída nevolených politiků, vyslanců a obhájců. Zažíváme zlatý věk filantropie (str. 181). Harvard Business School nabízí kurz strategické filantropie a většina high tech firem má poradce pro filantropii. Dnešní extrémně bohatí filantropové se výrazně orientují na politickou sféru a chtějí být svědomím národa. V chudých zemích 3. světa (např. v Nigérií) korporace přebírají břemena státu (str. 195 - 196). Ve vyspělých zemích podporují zejména školství (vybavení škol, alternativní školy), zdravotnictví (boj s drogovou závislostí či s rakovinou plic) a další úseky sociální sféry (boj s kriminalitou, pomoc seniorům s otopem). Některé americké korporace (společnost BP, Dupont, Alcan, Shell, Pechiney) se zavázaly uvést v život Kjotský protokol (prodej interních kreditů znečištění), i když vláda USA ho neratifikovala (str. 204 - 205).

Zkrátka politika vstoupila do byznysu a do politiky vstoupil konzumerismus. Politici se chovají jako byznysmeni a korporace jednají jako politici (str. 206). Spotřebitelé hlasují peněženkami a voliči obcházejí volební urny velkým obloukem (str. 207). Jestli směs konzumní politiky a politické moci korporací umožní uspokojivé řešení problémů současnosti, zůstává otevřenou otázkou. Zvlášť závažná je otázka, kdo ohlídá korporace. Zda stát obstojí ve funkci regulátora poslední instance, když budou korporace jeho partnery. Svou sociální zodpovědnost (např. v podobě zavedení kodexu chování, provádění auditu ekologické a sociální politiky) korporace budovaly v době bezprecedentního ekonomického růstu. V době hospodářského útlumu může být všechno jinak. Po asijské finanční krizi např. v Japonsku zmizel systém celoživotního zaměstnání (str. 216).

Mnoho lidí proto nedůvěřuje ani státu, ani byznysu. Východisko potom vidí v protestním hnutí - v demonstracích, ve veřejných kampaních či v přímé akci (str. 222). Akce v Seatllu (1999) a v Praze (2000) ukázaly, že protest začal být akceptován jako přijatelná forma společenského projevu. Dnešní protesty vycházejí z předpokladu, že volby přestaly mít smysl. Deficit demokracie totiž již přerostl v demokratické vakuum. Protesty ovšem nejsou schopny sloučit účinné prostředky s demokratickými cíli - mimo jiné hrozí, že hlučná menšina převálcuje tichou většinu. Nicméně tyto protesty mohou působit jako katalyzátor reforem a položit tak základy nového druhu státu (str. 228). Počátkem 20. století se tak stalo v USA (reformní hnutí amerického progresivismu) a v 60. letech 20. století pak v Západní Evropě (kdy se jednalo o problémy životního prostředí). Politici se tehdy uvědomili, že občané již nebudou jen tak bezmyšlenkovitě hlasovat pro zaběhlé stranické programy a nezbylo jim než reagovat (str. 230).

Jestli skutečně nastartují současné protesty reformu politického života 21. století, to se teprve ukáže. Zatím převažuje u politiků rétorika nad konkrétními činy. Nebyly např. vytvořena ani Světová ekologická organizace, ani Světová etická organizace jako protiváhy vlivu Světové obchodní organizace - WTO (str. 235). Pokud se vlády nepoučí a nepodpoří požadované reformy, pak podle Noreeny Hertzové budeme žít ve světě, jemuž vládnou korporace, nad zákonem stojí trhy a svobodné volby jsou věcí minulosti (str. 236). Bude to znamenat také konec samotných politických struktur a politickou scénu ovládne protest. Zda se tak opravdu stane, závisí rovněž na aktivitě občanů (jako spotřebitelů a aktivistů). Jde tedy o hodně a týká se to podle mne rovněž občanů v České republice.