Existuje něco, co nazýváme fyzikální realitou -- je to pochopitelně náš konstrukt, nicméně dobře funguje, a to i díky tomu, že připisuje věcem okolo nás extramentální existenci (čili když tu nebudeme, ony tu jaksi budou i bez nás). To, co dělá z uměleckého díla umělecké dílo není ovšem podle mého názoru součástí této fyzikální reality, neboť např. z Cézanových obrazů po vymření všech možných posluchačů zůstane jen směs chemických sloučenin a její interakce s elektromagnetickým zářením, letícím k nám ze Slunce. Čili mít něco za umělecké dílo je totéž jako umět vnímat v nějakých smyslových datech něco, co nás subjektivně osloví oním podivuhodným způsobem, jemuž říkáme umělecký (přičemž různí lidé tomuto slovu často rozumí zcela různě).

V estetice tradičně existuje snaha definovat umělecké dílo nějak objektivně... třeba důrazem na konkrétní řemeslné kvality, stanovením "správných" pravidel, redukcí na matematiku (v případě hudby) či v moderní době velmi vlivným strukturalismem. Umění bez člověka, který ho vnímá, ovšem není uměním, je to jen kus šutru, hadru, chvění vzduchu... Je sice pravda, že možná v nějaké platónské říši idejí naše duše bez těl budou moci navěky vnímat pravzor Sofoklových her nebo Beethovenových symfonií, nicméně zde na zemi (a pro mne, který v žádné platónské nebe nevěřím) je myslím zcela dostačující, když nás umění vzrušuje, když nad ním přemýšlíme a když se o něm bavíme. Je to úžasné rozevření prostoru prožívání, ztisícinásobení života. A nejkouzelnější je právě to, že umění je tajemstvím našeho nitra...