Podivný výběr hostů a ještě podivnější "fejeton" na úvod Otázek

K diskusi Václav Moravec pozval předsedu Strany zelených Jana Beránka, předsedu Evropských demokratů Jana Kasla a předsedu teprve nedávno vzniknuvší strany Nezávislí demokraté, nechvalně známého Vladimíra Železného.

Veřejnoprávní televize by měla divákovi motivy právě takového výběru hostů nějak objasnit, což se nestalo. Byl samozřejmě nanejvýš pochybný kvůli třetímu jmenovanému, a to z důvodu, že strana Vladimíra Železného vznikla teprve nedávno - řada menších neparlamentních stran, které mají již obstojnou historii a především zastupitele na nižších úrovních jako např. Strana pro otevřenou společnost (SOS), se právem může cítit ukřivděna, a to tím spíše, že nedělní diskuse byla solitérem - kdyby byla pojata jako první díl představování alespoň těch nejvýznamnějších mimoparlamentních stran, bylo by to něco jiného.

Transparentní kritéria výběru (a dokonce pořadí zvaní zástupců neparlamentních stran) je přitom možno stanovit velice snadno: jednak podle výše zmíněného počtu krajských a obecních zastupitelů (nemluvě o senátorech a poslancích evropských), jednak podle výsledků průzkumů veřejného mínění, jednak podle skóre uplynulých voleb. Pozváním Vladimíra Železného se Václav Moravec a Česká televize vůbec vystavili důvodným podezřením, že nepřípustně podléhají pravidlům bulváru ("Železný je známá osoba, proto pozveme jeho"), případně že mají tvůrci pořadu nebo někdo z jejich nadřízených s dlouhoprstým Železným "nadstandardní vztahy". To se samozřejmě zdá být přehnané, "divoké" atd. (sám takové podezření nechovám), dotyční ale podobným názorům svým přinejmenším novinářsky velice chybným jednáním sami nahrávají.

Úvod k diskusi obstaral krátký vstup, který téma malých českých stran pojednal rádoby odlehčeným, ve skutečnosti však velmi nejapným a co do postižení či alespoň uvedení tématu kontraproduktivním způsobem. Úsilí neparlamentních stran bylo představeno jako "tažení" na Sněmovnu, klip se odehrával v kulisách Malé Strany, kde se parlament nachází, obsahoval "legrační" prostřihy na průvodkyně popisující tuto pražskou čtvrť, z dotázaných respondentů ukazoval hlavně ty, kteří po otázce schválně položené obecně ("co se vám vybaví, když se řekne malá strana?") jmenovali onu čtvrť a vykonání malé potřeby... Za hudebního doprovodu písně "David a Goliáš" od V+W ("kam se valej, když jsou malej...") byl v této směsi prostřiháván také rozhovor s novinářem Lidových novin Petrem Kolářem, který říkal ponejvíce banality a paušální soudy o tom, že se v malých stranách moc hádají, lpí přiliš na svém a že jsou v nich hlavně lidé, co již byli ve stranách jiných (pod nimiž si diváci nepochybně představili ty nyní parlamentní, tedy tzv. "velké" či "úspěšné" - ti ze stran neparlamentních z toho jaksi nutně vzešli s cejchem neúspěšných...).

Ve skutečnosti se ale např. "recyklovanost" politiků, pojem, o kterém tu ještě bude řeč, týká jen části tzv. malých stran. Výmluvné je, že hned na úvod Kolář vyhlásil apodiktický soud, že malé strany "nejsou schopny dohody", srov. ostatně jeho stejně jednostranný a svůj předmět karikující článek z 11. června v Lidových novinách (název: "Veselé politické vuřtlování"...).

Pokud by byli tvůrci Otázek Václava Moravce méně předpojatí, nutně by museli když ne zdůraznit, pak alespoň všelijak nesnižovat pozitiva nebo přinejmenším nadějnost některých neparlamentních stran jako možného zdroje lepší politické kultury, nových témat a kvalitnějších politiků.

Povídání P. Koláře nejen, že nabídlo vesměs pouhá klišé, ale zařazeno do prologu diskusního pořadu tuto relaci nijak kvalitně nepřipravilo ve smyslu nadhození důležitých témat nebo vytvoření alespoň základního faktografického podloží následné debatě. Kdyby v onom "fejetonu", jak dílko Jiřího Podlipného nazýval moderátor Moravec, alespoň dostal prostor další jeden nebo ještě lépe více politologů či analytických publicistů... (nemyslím samozřejmě na mediálně těžce "převařené" jednostrunné pány Rudolfa Kučeru a Bohumila Doležala).

A především: je smutné, že se ČT podle všeho domnívá, že by měla diváky před svým vlajkovým diskusním pořadem "pobavit".

Tato "zábava" byla v klipu Jiřího Podlipného prodchnuta skepsí k neparlamentním stranám, výmluvné bylo "žertovné" zařazení pasáže z jednoho populárního starého filmu, v němž se recituje "stanu se menším a ještě menším..." "Fejeton" tak předznamenal mnohé z předsudků, které pak v diskusi posílili moderátor i pozvaní experti v duchu lidového: všichni politici jsou stejní, chtějí jen ke "korytům" (v klipu fixace na "dobíjení parlamentu"), ti "malí" nejsou o nic lepší než ti, co "tam" už jsou..., jsou rozhádaní, když si nedokážou udělat pořádek u sebe, ať "nelezou" do parlamentu atd.

Oč by bylo bývalo přínosnější, kdyby místo pochybného "fejetonu" ČT nedělní diskusi uvedla informačním blokem rámcově objasňujícím způsob financování politických stran v ČR, nastavení volebních zákonů s negativními důsledky pro neparlamentní strany (relace mezi procenty získaných hlasů a mandáty ve sněmovně) a upozorňujícím na nízkou vypovídací hodnotu a manipulativní potenciál průzkumů veřejného mínění.

I student politologie by dokázal stručně ukázat vážné SYSTÉMOVÉ překážky, které právní řád ČR klade malým stranám, což pochopitelně podvazuje i pokusy o kvalitní proměnu domácí politické kultury. Již z úvodu Otázek Václava Moravce bylo jasné, že jejich tvůrci - vedle moderátora Čestmír Franěk, Jaroslav Mareš, Marek Straka - buď záměrně neusilují o sdělování závažných skutečností o českém veřejném životě, nebo nejsou dostatečně kvalifikováni k tomu, aby si je sami vůbec uvědomili, natož aby jejich rozkrývání dokázali zprostředkovat divákům.

Jednostranně poddajný a nedostatečně připravený moderátor

Obrátíme-li pozornost k vlastní diskusi, pak se nejdříve vraťme k výběru hostů. Václav Moravec jej uvedl svým obligátním "pozvání přijali" - musíme tedy vycházet z toho, že on sám (resp. tvůrci pořadu) cítili potřebu pozvat právě Vladimíra Železného (že se tam tedy neobjevil např. proto, že by zástupci jiných stran pozvání odmítli). Pokud bychom vycházeli z předpokladu korektního a nestranného jednání ČT, zdálo by se, že může od nynějška pozvání do prestižního diskusního pořadu veřejnoprávní televize důvodně očekávat každý, kdo založí novou politickou stanu, a to do čtrnácti dnů od jejího vzniku... Anebo to může od ČT čekat jen ten, kdo v dané lhůtě překročí určitý počet mediálních výstupů, bez ohledu na to, v jakých médiích (a jak jsou tato ostatní média zbulvarizována, takže dělají publicitu nepodstatným i vyloženě škodlivým jevům a osobám)?

Nebo snad v těch pochybných kritériích výběru hostů hraje také roli, zda je dotyčný politik trestně stíhán (navíc podezřele vlekle a nedůsledně), a udílejí se zvláštní bonusy za to, jak obratně uskakuje z jednoho politického ostrůvku zajišťující mu imunitu na druhý - jako právě Vladimír Železný?!

Nehoráznost promptní pozvánky Vl. Železného jako předsedy politické strany do ČT byla po celou dobu Otázek o to palčivější, že mu moderátor Václav Moravec dával v druhé polovině diskuse neproporčně mnoho prostoru (markantní to bylo hlavně ve srovnání s Janem Kaslem; Jan Beránek si svůj poměrný prostor zčásti "dorovnal" sám nevyžádanými reakcemi kritickými právě k Vl. Železnému).

Někdy jako by Moravec Železnému přímo nahrával, především řadou podotázek, které možná zamýšlel zčásti ironicky, Železný je ale téměř vždy dokázal využít ve svůj prospěch. Narozdíl od obou dalších hostů, k jejichž případnému společnému projektu celostátní x-koalice (resp. volební strany) diváci jak od moderátora a přizvaných expertů, tak od Vladimíra Železného vyslechli množství pochybností, Železný zdůrazňoval důsledně samostatný postup své strany.

Již jen spravedlivá symetrie v kladení problematizujících, popř. kritických otázek jednotlivým hostům volala po tom, aby Moravec jednal s Železným s větším odstupem, aby k němu byl více analytický i kritický (jedinou výraznější výjimkou bylo zopakování citace o trestním stíhání Železného a předestření ji dotyčnému jako výzvu k reakci).

Moravec bohužel akceptoval Železného nezpůsoby, kdy např. na striktně položenou otázku po odhadu volebního zisku své strany někdejší imunity zbavený senátor poměrně dlouho hovořil o jejím programu, podobně se mu to dařilo po zmíněných nešťastných moderátorových podotázkách.

Moravec navíc převzal od Železného jednu předhůzku vůči Janu Kaslovi týkající se financování jedné starší kampaně a předsedovi Evropských demokratů ji položil jako otázku (tím se vzájemná konfrontace dvou hostů zásadně odlišila od té mezi Beránkem a Železným, kterou moderátor moudře nechal doznít bez svého vstupu).

Václav Moravec obvykle nemívá velké problémy se "zkázňováním" hostů v případech jejich vyhýbání se odpovědím a nepříjemným tématům, k Železnému byl ale nápadně měkký. Navíc opakovaně uváděl své otázky s odkazem "Vladimír Železný se domnívá...", což mohlo působit dojmem, že europoslanci přinejmenším oproti zbylým dvěma hostům propůjčuje zvláštní důležitost.

Na tato Moravcova pochybení upozorňuji s vědomím, že je bývalý ředitel NOVY mediálně protřelým a řečnicky značně disponovaným člověkem - o to více měl být moderátor ve střehu (Železného zčásti vyloženě demagogické figury byly navíc velmi průhledné).

U Václava Moravce se však jedná o obecnější problém: zřejmě jej nějak fascinují sebevědomí a hlavně nějak "problémoví" lidé typu Železného, osobnosti v negativním smyslu výrazné - ponejvíce autoritářské, a to jak arogantně (Václav Klaus), tak obhrouble (např. Jan Zahradil; zároveň je nutno připustit, že stejně vyladění Mirek Topolánek nebo Vlastimil Tlustý se kvůli své neobratnosti od Moravce dočkávají i nejednoho špílce).

Jak se každý může přesvědčit v internetovém archivu ČT nebo české redakce BBC, v níž Moravec každodenně připravuje půlhodinová Interview BBC (příznačné je, že zde zástupce neparlamentních stran tvrdošíjně pomíjí...), v rozhovorech s těmito lidmi Moravec nedrží otěže rozhovorů tak pevně, jak je jeho standardem, má sklon být spíše submisivní (mám pocit, že Moravec silným podléhá, slabším chce dominovat, a ještě je potrápit).

Moravec, který je jinak moderátorem sebevědomým, majícím sklon nadbytečně zdůrazňovat svou autoritu (viz četnost "skákání do řeči, ale i ironie vůči dotazovaným, někdy až v rovině dehonestujícího vtipkování), se v kontaktu s výše uvedenými jen výjimečně dopouští zmíněných excesů svého moderátorského ega. (Zde musím s autorem článku nesouhlasit, bylo by záhodno, kdyby více českých rozhlasových a televizních moderátorů bylo schopno prosazovat v jednání s politiky své "ego", ovšem rovnou měrou; Moravcovým vzorem je bezpochyby slavný britský televizní moderátor Jeremy Paxman, pozn. JČ.)

S dlouhodobými znalostmi Moravcových interview z BBC musím konstatovat, že politické zabarvení výše jmenovaných není náhodné - politici vládní koalice to s Moravcem mají zkrátka těžší než politici ODS; ministr zahraničí Cyril Svoboda nebo předseda klubu sociálnědemokratických poslanců Michal Kraus by o tom mohli vyprávět své.

Skvělý příklad nabízí několik Moravcových rozhovorů s Miroslavem Kalouskem na vlnách české BBC. Lidovecký politik jistě také není žádné neviňátko, ani co do rétorických schopností ne - a přece s ním Moravec jedná často výrazně ironicky, provokuje a vyhrocuje vzájemná verbální přetahování - a zpravidla v nich vítězí (jedno Kalouskovo přiznání porážky: "Vedete jedna nula, pane Moravče! Ne, vy dokonce vedete dva nula, protože..." česká redakce BBC dokonce uvádí v upoutávkách na ranní Moravcův pořad...).

Václav Moravec ve svém nedělním pořadu projevil i věcné neznalosti. Jako doklad vnitřní nejednotnosti malých stran se snažil předsedovi Zelených Janu Beránkovi předhodit nesouhlas části Zelených se zapojením se pražské organizace Strany zelených do tzv. Pražské výzvy. Kdyby byl moderátor lépe připraven, věděl by, že má pražská organizace SZ kolem 150 členů, že proti kroku vedení pražské organizace této strany protestovalo ani ne dvacet z nich a hlavně neprotestoval žádný její stranický orgán (podobně se předhůzce bránil J. Beránek). To, že tak učinili prohlášením pro tisk, na věci nic nemění. Moravec se navíc zachoval jako povrchní žurnalista, když na vysvětlení Jana Beránka reagoval hledáním příslušné novinové zprávy a sebevědomým zvoláním "já tady mám titulek...!"

K Václavu Moravcovi ještě obecněji: je to jistě informovaný, kultivovaný a řečnicky zdatný moderátor. Není ale v žádném případě tak výborný, aby výjimečné postavení, jakému se těší v současnosti, neukazovalo na vážné slabiny domácí mediální sféry. Jak uvedeno, připravuje dnes dva zřejmě nejvýznamnější diskusní pořady: v české redakci BBC a v České televizi.

Opravdu je na tom Česká republika s moderátory a moderátorkami tak špatně, aby obojí dělal jeden člověk? Neprospělo by oběma médiím mít vlastního moderátora, a ještě lépe více moderátorů střídajících se např. v závislosti na jednotlivých tématech?

Neřídí se obě stanice přespříliš infotainmentovou strategií mít pořad "moderátorské hvězdy"? Nutně pak dělají škodlivé kompromisy také tím, že tuto hvězdu sami "vyrábějí" a pak "udržují" její svit. Je výmluvné, že v obou stanicích měl/má Václav Moravec pořad nesoucí jeho jméno: v BBC se jeho rozhovory dříve jmenovaly "Interview s Václavem Moravcem" (což bylo trapně chybné i gramaticky), v České televizi po nedávném Moravcově ohlášení konce jeho nedělních pořadů změnili název těchto diskusí, nedávno se ale s moderátorem opět vrátil titul "Otázky Václava Moravce".

Veřejnoprávní televizi by více prospěl název nepersonifikovaný, v neposlední řadě kvůli možnosti pružně měnit či alespoň střídat moderátory svého nejprestižnějšího diskusního pořadu. Jak ukázala opakovaná vážná pochybení Václava Moravce 14. srpna, jedná se o velmi akutní problém.

Pochybní a nepřipravení experti

Nedělní Otázky Václava Moravce měly i další velké nedostatky. Stranou ponechám, že se hovořilo jen o "pravicově-liberálních" stranách (což je navíc nanejvýš sporné u Strany zelených a pozornost by bývalo zasloužilo i ono adverbiálně-adjektivní spojení). Jako druhý expert se po P. Kolářovi k šancím malých stran na vstup do Sněmovny vyjadřoval ředitel STEMu Jan Hartl (ponechme stranou, že se celé téma zúžilo právě na "vstup do parlamentu" - jeho problematika je přece mnohem širší).

Nejprve k roli tohoto sociologa v českém veřejném životě obecně: je to jeden z nejčastěji dotazovaných odborníků, jeho mediální výstupy mají spočívat v interpretacích průzkumů veřejného mínění. K nim se přinejmenším vztahují jemu kladené otázky, ale Hartl dělá mnohem více - vyjadřuje se obecněji, velmi ambiciózně, a to značně podivným způsobem: dalece opouští již tak krajně nejistou půdu průzkumů veřejného mínění a volně - s nepřehlédnutelně pravicovými akcenty - komentuje politické dění. Připomíná jakéhosi novodobého šamana, který nevěští z letu ptáků, ale z nijak zvlášť průkazných sociologických dat, jejichž problematičnost svými spornými mediálními výstupy pomáhá zakrýt.

Udivuje mne, s jakou naivitou se u nás všeobecně považuje za neproblematické to, že řediteli soukromé společnosti jako STEM česká mediální scéna dala v plen tak obrovský prostor v působení na veřejné mínění (srovnatelné je to snad jen s obdobnou záhadou v případě "politologa" Bohumila Doležala).

Jak je možné, že se alespoň ve veřejnoprávních médiích striktně neuplatňuje pravidlo, že má výsledky průzkumů intrepretovat někdo jiný než šéf jedné z agentur, které je připravují?! To znamená osoba na těchto průzkumech nezávislá...

Hartlovy výklady toho, co si myslí a jak cítí čeští občané, vykazují rysy jakési "konzervativnosti" (ve smyslu "košile je bližší než kabát") s příměsí populismu (jako by mu hodně záleželo na tom, co chtějí "lidé slyšet"); ve svém konstruování "hlasu lidu" jako by se nezabýval ani tak tím, co se děje v českých hlavách, ale v českých břichách...

V nedělní diskusi to vypadalo tak, že Hartl hovořil v souvislosti s nyní plánovanou liberální, případně liberálně-zelenou x-koalicí o "nesrozumitelném slepenci" (což je vskutku smělé - jde přece o zcela čerstvý projekt a jeho ohlas v průzkumech veřejného mínění ani nemohl být zachycen), o "recyklovaných politicích", o tom, že se malé strany zabývají hlavně "kabinetní politikou", že jim je vlastní "zákulisní jednání" - zkrátka to byla vesměs již v úvodu zmíněná klišé, v nichž nechyběl ani v tuzemsku rozšířený antiintelektualismus (lidé prý vidí v malých stranách jako problém "nedisciplinovanost intelektuálů").

Byla to podivná směs toho, co si možná opravdu myslí část občanů (ale jaká?) a ředitel STEMUu sám. Kdyby byl Jan Hartl se situací malých stran obeznámen lépe, věděl by, že v řadě z nich "recyklovaní politici" nejsou, a asi by jej napadlo, že tyto strany nejsou "na veřejnosti tolik vidět" (a tedy nejsou "pro občany tak čitelné", jak tvrdil) proto, že je jim v České republice systémově ztěžována finanční situace, a v neposlední řadě proto, že na ně v médiích jaksi nezbývá místo a čas (narozdíl od mediálního výskytu třeba pana Hartla samotného).

Takové faktické znalosti by samozřejmě nemusely nic měnit na jeho pokusu postihnout "veřejného mínění", seriózního odborníka by ale nutně vedly přinejmenším k tomu, že se bude velmi snažit, aby jeho výstup neposiloval stereotypy. Jan Hartl v Otázkách Václava Moravce působil právě naopak. Jak ale již uvedeno, v pořadu se neslo v duchu konzervování statusu quo mnohé.

Důležitou otázkou při hodnocení Hartlova vystoupení je, zda vůbec STEM nebo jiná podobná agentura někdy prováděl výzkum veřejného mínění týkající se postojů občanů k neparlamentním stranám. Já jsem žádný takový v materiálech STEMu nenašel, pokud jej on ani jiné agentury opravdu nikdy nekonal (ředitel STEMu naznačoval, že by si jej malé strany musely samy zaplatit...), pak se ptám, z čeho Jan Hartl ve svých velmi ostrých nedělních výrocích na adresu neparlamentních stran vycházel.

Z postojů svých, své rodiny, přátel ze skalničkářského klubu nebo ze své sociologické erudice a intuice? Každopádně to měl jasně říci - takto se v daném kontextu zdálo, že čerpá z nějakých exaktních zjištění, a to tím spíše, že Hartl říkal věty jako "lidé poukazují na to, že..." či "pro mnoho občanů je spojení malých stran nelogické"...

Pokud o postojích voličů k tzv. malým stranám skutečně neexistují reprezentativní výzkumy, pak jsme byli svědky vážného profesního selhání. Za zřejmou blamáž diváků ČT pochopitelně nese odpovědnost i Václav Moravec, který by měl vědět, zda má host takového druhu (obecně opírající svou autoritu o "nezávislost odborníka", navíc pracujícího s "tvrdými daty", na což veřejnost hodně slyší) v daném případě ke svým výrokům nějaké solidní podklady.

Sporné bylo také vystoupení politoložky Vladimíry Dvořákové z pražské VŠE. Jakkoli zprvu z dotazovaných expertů spolu s jedním ze tří reklamních odborníků z krátké ankety argumentovala nejkvalitněji a na zřejmou skepsi k neparlamentním stranám má nesporné osobní právo, bylo trapné, když se po výzvě k hodnocení programů stran tří přítomných předsedů z jejím nepřesvědčivých, zčásti mlhavých, zčásti mylných výroků ukázalo, že ty programy ani řádně nezná.

Vystoupení Jana Hartla a Vladimíry Dvořákové byla místy tak tristní, že je pak všichni tři hosté právem faktograficky opravovali. Došlo tedy chvílemi k opačné než očekávatelné situaci - moderátor i pozvaní experti, ať už kvůli nepřipravenosti nebo svým předsudkům, na dané téma říkali sporné i obsahově neudržitelné soudy (u Moravce šlo o zmíněnou neznalost či nerespektování stranické struktury Zelených v případě postojů k tzv. Pražské výzvě) a hosté - politici - to museli uvádět na pravou míru, což se u všech tří dělo jak uvedeno také věcně, bez vážné příměsi vlastních politických zájmů.

Může se stát diskusnímu pořadu něco horšího než taková "záměna rolí"? Moderátor a nezávislí experti přece mají přinejmenším garantovat faktografickou bázi rozpravy a působit proti případnému mlžení a zkreslování skutečnosti ze strany politiků.

Snad z tak závažných problémů nedělních Otázek Václava Moravce Česká televize vyvodí patřičné důsledky.