Odevšad zněla absolutní poezie: "čránk brm hubšá, íha há, aha." Probouzelo to ve mně četné pocity, jen jsem -- podobně jako bájná Alenka -- nedokázal říct přesně jaké. A kolem oltáře dvanáct rytířů v pokleku. Postřehl jsem, že všichni měli lepé údy. Na oltáři však cosi chybělo, tu však nejurostlejší mezi udatnými vyslovil hroznou přísahu: "Získáme zpět Svatý Grant, i kdyby ho hlídal drak." Rytíři se začali chvástat, ale pokorný mnich zašeptal: "Zanechte hartusáctví, to nebude nutné... Brnknu Karlíčkovi, ten to má v Praze pod palcem." A tak jsem utichl ve svém duchu. Došel jsem konce své cesty -- poznal labyrint světa i ráj grantu."

Nebohý poutník zemřel v omylu. Nenavštívil svatyni Múz, ale operativní středisko SKZ. A o těch je třeba pohovořit. Z živé diskuse o podstatě umění vyplývá, že i nejskvělejší evropské mozky mají sklon přemýšlet v binárním módu, zde konkrétně pak byla stanovena binarita umění x neumění, přesněji umělec x kašpar. Zcela se však pomíjí existence třetího stavu, kterým jsou státní kulturní zaměstnanci -- SKZ. Tito se sice často prezentují jako umění samo, skočí jim však na to jen osoba mimořádně krátkozraká. Jelikož o umělcích i kašparech se toho řekl dost, zaměřím se na SKZ, než krátce shrnu názor na podstatu umění, který zde myslím nezazněl.

SKZ jsou lhostejní k umělcům, díky kterým žijí: Jsou to dobře živení pasažéři na lodi poháněné převážně utýranými topiči. To je ovšem jedno SKZ, který zaspal do práce, a navíc mu nejede výtah. SKZ je schopen pouze jednoho citu -- nenávidí komerční sféru umění a lidovou zábavu.

SKZ pohrdají ostatními, kteří prý pracují na objednávku cílové skupiny. Sami pracují na objednávku cílové skupiny a na povel.

SKZ napadají ostatní, že pracují pro peníze. Sami však požadují valorizovanou mzdu, zdravotní pojištění a důchod.

SKZ dehonestují každého z komerční sféry, že vychází vstříc davu, sami však vycházejí vstříc státu, s jehož chapadly žijí v podivuhodné symbióze.

SKZ tvrdí, že přijdou-li oni o své jisté platy, civilizace zanikne a celý národ skolí neštovice. Velmi se v tom podobají církvi. Ve skutečnosti vidíme, že například USA, které žádné SKZ nemají, jsou už sto let tahouny západní civilizace i na kulturním poli. Kdo chce toto tvrzení vyvracet, nechať si nejprve vypíše seznam nejvýzamnějších amerických a ostatních spisovatelů za posledních sto let. Do dvou sloupků a pak ať si to porovná.

SKZ se považují za kulturní elitu, která střeží pravé světlo. To ovšem není pravda, mezi kulturní elitu patří každý druhý čtenář Britských listů, i když neumí zahrát na klavír ani pec nám spadla a pracuje třeba v Technických službách. Když se mluví o jakési "mase" nekompetentní v otázce hodnoty umění, zapomíná se na několik stovek tisíc příslušníků národní kulturní elity. SKZ se stále cítí podvedenou a zrazenou kulturní elitou národa, aniž se jedenkrát zeptají, proč se kulturní elita odvrací od nich.

SKZ zcela pomíjejí základní otázku: Je kultura (umění) věcí dobrovolnou, nebo povinnou? Pakliže se totiž jedná o věc dobrovolnou, nikdo nesmí být nucen přispívat na ni ze svých daní z titulu státní moci. Odmítám přispívat na živobytí kteréhokoliv SKZ, neb on na vydání mé první knihy ani korunu nedal, stejně jako nepřispěje na následující, a dluhy za mne platit nebude; naopak, působí v médiích a na trhu jako konkurence, které nelze konkurovat, jelikož drží v rukou všechnu moc a obrovské finanční zdroje.

Jestli ale ze svých daní na kulturu přispívat musíme, nejedná se o věc dobrovolnou a kultura se mění v kult. S něčím takovým ovšem nechci mít kór nic společného.

Podobně jako katolické církvi, ani SKZ nešlo nikdy o peníze, slávu, moc a vysílací čas. Podobně jako ona i SKZ stále tonou v takřečené bídě a chudobě, i když ročně spolykají ze státní kasy peněz, že by za ně republika postavila kosmodrom.

SKZ tvrdí, že nejhorší pohromou umění je obchod. Zapomínají přitom, že Shakespaere měl vždycky nabité divadlo. Kdo bude mít víc pochopení pro génia, který přišel z venkova nebo jiné země? Obchodník, který díky němu může expandovat a zbohatnout, nebo SKZ, jehož klidná existence je genialitou ohrožena?

Aby obhájili svou vlastní průměrnost, šíří SKZ z titulu své obrovské moci ideál umělce jako duchovního autisty utíkajícího před světem a publikem, řečeno s Haškem -- masturbanta falešné kultury. Tento osamělý chudáček má čekat v koutě, až dokud se Rada města Kocourkova neusnese, že i onen smí svlažit rty ve státním kulturním napajedle.

Nelze samozřejmě říct, že umělec nemůže být osoba uzavřená, která nekomunikuje se svým okolím a nechce vnímat své potenciální publikum, není to však důkaz jeho schopností. Je to spíše další z duševních poruch, které často provázejí talenty. Stejně tak se umělecké dílo nemusí líbit každému, což ale neznamená že se líbit nesmí, a jeho nelíbivost že je důkazem jeho kvality a nekompetentnosti publika.

Umění je skutečně a v pravém smyslu slova bojem o přežití a nesmrtelnost. Umělec otiskuje svou osobnost do takového materiálu a vysílá ji do prostoru takovými kanály, ke kterým ho předurčuje talent.

Nejvyšší formou umění zůstává literatura a v ní pak umění románu. Ve srovnání s literaturou jsou všechny ostatní druhy umění schopny zprostředkovat jen partikulární vizi, jen velmi částečný a nedokonalý otisk osobnosti autora. Jestliže jen na okamžik přistoupíme na toto trochu memetické pojetí umění jako média, které používá nějakým způsobem silný jedinec k tomu, aby jednak ospravedlnil a opodstatnil svou existenci a současně zanechal v ideosféře výraznou stopu své osobnosti, rozpadají se všechny stereotypy šířené SKZ za účelem ospravedlnění jejich vlastního přežití na prach, a my se konečně můžeme rozhovořit o genialitě Stephena Kinga, velmistra psychologické drobnokresby, velekněze žánru a podivuhodného mága sociálních sond.

Umění se zjevuje ve své čiré podstatě jako zvláštní barmanská soutěž, kde každý má k dispozici většinu ingrediencí a každý se může ostatním pochlubit svým vlastním barevným koktejlem, je to nepřetržitá komunikace na nespočtu úrovní, do které občas vstupuje stát a s pomalou výslovností idiota oznámí, že "ten-To-ní-ček-to-ře-kl-fakt-dob-ře", i když už je řeč dávno o něčem jiném a Toníček pod drnem. Umělec může jistě míchat své kotejly v ústraní, může však s nimi vyrážet ven a žádat uznání.

U zvláště povedeného koktejlu je zcela lhostejné, zda ho dělal sám o své vůli, jako solitaire a selfmademan, nebo na objednávku a na kšeft jako SKZ nebo umělci z tzv. komerční (čti prostě: nestátní) sféry.

Nejohavnější zlozvyk SKZ (pomineme-li to falešné rovnítko, které strkají mezi sebe a umělce, jež rozezná každý, kdo umí počítat do 3) je pohrdání vším, co se líbí národu, a štěpení národní kultury na tu jejich a tu ostatní. Z titulu své moci prohlašují tu svou za pravou. Jenže umělec -- který je hoden toho jména -- se takto snadno napálit nenechá a bude zjišťovat, proč je cosi masovou zábavou, proč to zajímá všechny, co to říká o současné době... A z frašky se stane Faust, z jednoho stupidního žánru Gargantua a Pantagruel a zde druhého Don Quijote. Jestli někdo na první pohled nevidí, jaké úžasné satiry a dramata by se daly vycedit z takového námětu, jako je soutěž Vyvolení, nesvědčí to nic o dané lidové zábavě, svědčí to však hodně o jeho neschopnosti myslet kreativně, být umělcem, právě tím umělcem, o kterém mluvil Nezval: velikým milovníkem, smělým a krásným, procházejícím brlohem onanistů. Co a koho, že to umělec miluje i tenkrát, když z jeho stránek teče nenávist? Kdo a co zradilo tu jeho velkou lásku tak, že svou nenávist zvěčňuje? A koho asi myslel těmi onanisty uzavřenými ve samosprašném brlohu?

Umělec -- pokud alespoň trochu něco umí -- nemá důvod bát se národa, lidí, publika. I kdyby byl sebevýstřednější, i kdyby sebevíc urazil mocné, vždy se najdou lidé, kteří se za něj postaví. Vždy znova publikum zachrání umělce před soudem byrokratů. Možná to bude jiné publikum, třebas po jeho smrti, ale budou to právě tito lidé, ty silné individuality tvořící společenství nazývané SKZ pejorativně masa nebo dav.

Měl by ale trnout hrůzou, aby se nespřáhl s byrokratem. Moc totiž -- jak věděl Nietzsche -- ohlupuje. V záplavě možná méně oprávněných generalizací si dovolím taky jednu. Co řekl Lenin o sociolozích, platí o umělcích absolutně: "je buďto revolucionář, nebo děvka..." Jen tuto maximu si musí každý umělec hodný tohoto jména uvědomit. Může pracovat na kšeft, může pracovat pro lidi, ale nesmí sténat rozkoší tam, kde se mu hnusem obrací žaludek. Tam, kde jsou totiž splněna kritéria estetické působivosti, myšlenkové hloubky, hutnosti a intenzity sdělení, ještě stále zůstává kritérium jedno -- vnitřní pravdivosti, upřímnosti.

Největším nepřítelem splnění těchto kritérií není "dav", publikum si se zájmem přečte, proč markýzi de Sade chutnala lejna. Úhlavním nepřítelem umělce je pouze byrokrat, cenzor, vždy znova ten stejný, dobře živený maloměšťák, který ví, co je správné, a co se jak má. Největší potupou umělce pak není přijít do společnosti s knihami a zeptat se, zda jsou někomu natolik cenné, aby si jejich koupí odpustil pár piv. Každý člověk, který to udělá, mu potvrdil právo na život a status umělce. Jeho nejstrašnější ostudou je vycházet s byrokratem a maloměšťákem, přizpůsobovat se jeho vkusu a vrtět chvostem v očekávání grantu.