To musíme opravdu dělat skoro všechno jen s ohledem na "bavičsky" přitažlivý efekt? Aby přišla mračna lidí? Tak jako kdysi byla záměrně umísťována válečná technika na hřbitovy poblíž památníků sovětských válečných hrdinů, aby bylo podstrčeno lákadlo, jímž děti přivedou na tato pietní místa také své rodiče? Že to byl ne zrovna fair prostředek? Neopakujeme tuhle hru "na pietu", jenže bez piety? Lze namítnout, že podobně si počínáme také, když se připomínají jiné velké bitvy minulosti. Např. zrovna letos bude jedno slušně zaokrouhlené výročí bitvy tří císařů, u Slavkova (Austerlitz). Snad v poslední větě to nebylo přehlédnuto: "tří císařů". Ti hodnostáři na to velké divadlo smrti jen koukali jako jeho neblazí režiséři. Desetitisíce prostých vojáků (ale i jejich často šlechtických velitelů) pouze bojovalo a umíralo. Kolik se jich nevrátilo ke svým rodinám? A zas bude pro organizátory toho jubilea důležité udělat především "spektákl". Samozřejmě s odpovídajícím zázemím stánkařů s všemožným příležitostným zbožím a občerstvením. Kdo by myslel na ty nešťastné oběti válek, že? Můžeme-li se navíc na to konto nezávazně pobavit, proč si vůbec tohle připouštět, není-liž pravda? Nanejvýš pak glorifikujeme pachatele těch slavných válek. Cožpak to vždycky neměli "v popisu práce"?

Pár námětů k "druhé světové válce". Je bohužel skutečností, že na základě smlouvy Hitlera se Stalinem došlo i k rozdělení poraženého Polska mezi těmito smluvními partnery (a ze sovětské strany mj. k bezprecedentnímu zavraždění polských vojáků a důstojníků v Katyňském lese). Stalin rozhodně nepočítal s tím, že ho Hitler vojensky napadne. Kromě obsazení tří pobaltských republik také hned první válkou proti Finsku Stalin sehrál podobnou roli válečného agresora na Baltu (ale i na jihu v Bessarábii), jakou tehdy "v rajónu" praktikoval Hitler. Teprve realizací hitlerovského "Plánu Barbarossa" (napadením SSSR z června 1941) se dramaticky náhle a nečekaně musely změnit směrovky na válečných frontách a nabízelo se Západu okamžitě pragmaticky přehodnotit SSSR jako nutného "spojence" v boji proti hitlerovskému Německu. Automaticky se tím dostalo do delikátní situace Finsko. O deportacích na územích obsazených Sovětským svazem nemluvě. Tyto dny bylo uváděno jako sovětské oběti druhé světové války závratné číslo 27 milionů. Nikterak se přitom neříká, že mnohé oběti byly způsobeny hned tím, že SSSR neočekával z německé strany žádnou agresi, takže německá vojska se velmi rychle dostala jak k Leningradu, tak i k Moskvě. Přitom na tu válku nejvíc doplácel prostý lid obsazeného sovětského venkova a jeho měst. Velký počet sovětských zajatců zahynul nejen v německých koncentrácích, ale také ještě po válce v sovětských gulazích (nebo po nedobrovolném návratu domů popravami, pokud to byli Vlasovci; jako zčásti podvojné oběti původní Stalinovy důvěřivosti vůči Hitlerovi). Že obdobně nesmyslně po válce v SSSR hynuli také zajatci němečtí, by také mělo být zmíněno. Takže byla to "Velká vlastenecká válka"? Dozajista taky. Proč ale nechala sovětská vojska po vypuknutí Varšavského povstání nejdřív tento odboj Němci zlikvidovat?

Nepočínala si sovětská branná moc přesně stejně, když po vypuknutí Slovenského národního povstání (krátce nato, hned koncem srpna 1944) nechala prakticky celé Slovensko obsadit Němci a pak teprve organizovala vojensky nanejvýš nevýhodnou "Dukelskou operaci"? A pokud jde o konec války v Čechách, Pattonova armáda nesměla osvobodit Prahu, protože se Stalinovi nehodilo nabízející se vojensky optimální řešení, jehož výsledek by politicky nezúročil osvoboditelskou roli SSSR. Jako kdyby nebyl automaticky --- a v souladu se "zdravým rozumem" --- prioritou vojenský úspěch, nýbrž politicko-propagandistické zřetele pro poválečné mocenské uspořádání ve Střední Evropě. Dnes se bohužel až příliš dobře ví, jakou cenu navíc zaplatil sovětský lid už za svou předchozí cestu ke komunismu. Obdobnou cenu platili pak všichni, kdo se v důsledku té války dostali pod přímý sovětský vliv. I když bylo tehdy zpopularizováno heslo "Za Stalina, za vlast!", právě ti, kteří je provolávali, platili pak neohroženě a s obdivuhodným nasazením tu ničím nenahraditelnou daň krve a svých zmařených životů. Přitom ta "vlast" nepatřila jim, nýbrž všemožně parazitujícím vrstvám všelijakých aparátčíků. A Stalin? Ten nejdřív jen "maršál", a pak navíc "generalisimus"? Má smysl se ptát, proč generála Žukova jako organizátora nejednoho triumfálního sovětského vítězství až příliš dlouho nepovyšoval do hodnosti "maršála"? Není tu dostatečnou odpovědí, že z poválečné ikonoslávy se Stalinovi velmi rychle podařilo Žukova zcela vytlačit? Ta velká válka Stalinovi nakonec posloužila, aby byl konečně už na této zemi zbožněn jako její bezkonkurenční "organizátor", "vůdce" a "vítěz". I ty nesmírné sovětské oběti předcházející konečnému otevření druhé spojenecké válečné fronty v západní Evropě (až v červnu 1944) zřejmě osobně pro Stalina představovaly spíš závažnou licitační položku při jednání s představiteli západních spojenců; že by nějak vnímal tragiku životů obyčejných lidí během války, o tom lze vážně pochybovat. Copak bral na vědomí oběti hladomoru během kolektivizace, násilné transfery celých národů na Sibiř během války, nebo zcela mimo lidskou chápavost zřizované vyhlazovací tábory pro "nespolehlivé"? Copak má modla cit?

A není jednodušší (a "přirozenější") udělat pak nějakou vzrušivou parádu kolem posvátné ikony, místo aby člověk s nesplatitelným díkem nanejvýš plaše vzpomenul těch bezejmenných, kteří se z těch slavných bojů domů už nevrátili? Divně to žneme na tom válečném "poli cti a slávy", kde mrtví už nikdy nic životadárného nezasijí. Hodně jsme tou lichou potřebou všechno nějak medializovat lidsky okorali...