Do polemiky se zapojil na stránkách týdeníku i britský autor knihy "Dresden: Tuesday Feb. 13, 1945" (HarperCollins Publishers, 2004) Frederick Taylor, který se vyjádřil k argumentaci Matthiase Matusseka, že místo toho, aby Britové se snažili zachránit Židy a bombardovali Osvětim, rozbořili Drážďany, protože cílem bombardování Německa bylo zničení jeho kulturního dědictví. Spisovatel Taylor, který studoval na Oxfordu dějiny a patří mezi největší britské odborníky na německou otázku a přeložil do angličtiny i řadu německých knih, k tomu uvádí, že i když zničení Drážďan bylo přehnané, mělo přesto strategický důvod.

Samozřejmě by existovaly humánní důvody pro Spojence bombardovat koleje směřující do Osvětimi, ale současně však existovaly i vojenské důvody jako užitečnost nákladů, které ve válce takovou operaci upřednostňují. Koleje během válečné doby se oproti jiným destrukcím snadno opravují a při invazi do Normandie bylo nutnější soustředit veškeré spojenecké letecké síly. Je sice pravdou, že existoval v Americe a Velké Británii salónní antisemitismus, ale Matusskovo podezření o angloamerické spoluodpovědnosti na strašných činech v Osvětimi je nepřijatelné.

Nacisté likvidační tábory založili a provozovali a odpovědnost za milióny mrtvých jednoznačně leží na nacionálně socialistickém režimu. Taylor přitom upozorňuje, že Matthias Matussek nemůže mínit vážně, že by Britové a Američané měli celé roky bombardovat Osvětim místo německých komunikačních, dopravních a průmyslových center. A pokud je toho mínění, že šlo pouze o zničení kulturního dědictví, odkud má tyto informace ?

Obdobná diskuse vypukla již před třemi léty, kdy vyšly dvě knihy, a to "Požár" (Jörg Friedrich: "Der Brand - Deutschland im Bombenkrieg", Propyläen Verlag, München 2002, ISBN 3-549-07165-5) od německého historika Jörga Friedricha věnovaná letecké válce ]v BL ZDE a ZDE) a "Zamlčená vina" (Verschwiegene Schuld - Die alliierte Besatzungspolitik in Deutschland nach 1945, Pour Le Merite Verl. München, 1995, ISBN 3-550-07082-9 ) a "Naplánovaná smrt" (Der geplante Tod, James Bacque, Ullstein, ISBN 3-548-33163-7) od franko-kanadského historika Jamese Bacquese o spojenecké okupační politice vůči Německu.

V prvém případě upozorňuje autor, že po pět let byla německá města vystavena nepřetržitému bombardování, které si vyžádalo více než 800 tisíc civilních obětí. Angličané způsobili daleko větší zlo než Němci v Anglii. Proti 103 tisícům tun, která svrhla Luftwaffe během války stálo 1,3 milionů tun anglických a amerických dopadajících na Německo. Zatímco Američané efektivně ničili německý klíčový průmysl, Angličané z vojenského hlediska zbytečně bombardovali města. Friedrich přitom poukazuje na strašlivé dopady této taktiky a prakticky staví do jedné roviny Churchilla a Hitlera jako iniciátory bombové války.

Již tenkráte německý historik Hans Ulrich Wehler toto srovnání odmítá a zejména pak přirovnávání leteckých krytů s krematoriem se zjevnou narážkou na obdobná zařízení v koncentračních táborech nebo "vyhlazující bombovou válku" s holocaustem. Především však Friedrich podle Wehlera opomenul, že letecké válce proti Německu předcházelo Hitlerem nařízené zničení centra Varšavy, bombardování Rotterdamu, Coventry, Londýna a dalších měst.

Je proto nutno vidět anglické letecké útoky v historickém pohledu, kdy napadený použije i nehumánní prostředky za účelem vlastního přežití a k odvetě.

Kanadský historik zase upozornil, že nenávist vůči Němcům nebyla jen na východní části země od Rudé armády, ale rovněž tak u Američanů, Britů a Francouzů v západní zóně. Miliony Němců podle jeho tvrzení přišlo o život hladem, vyhnáním a nucenými pracemi, za které mají odpovědnost západní spojenci. Již tenkráte vzkázal britský historik Anthony Beevor Němcům, že je "legitimní připomínat utrpení... Nesmí se však zapomínat proč tomu došlo".

Opoziční CDU/CSU vyzvala k ustavení památného dne pro německé oběti bombardování, načež sociální demokraté kontrovali, že "nesmíme zapomenout, že náš národ byl pachatelem". Nebylo proto překvapující, že při příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války se tato otázka znovu dostala na pořad dne. Britský velvyslanec v Berlíně Peter Torry v rozhovoru s časopisem "Der Spiegel" v souvislosti s negativní německou odezvou na rozhovor svého premiéra v Bildu poznamenal, že by "Němci neměli tak vztahovačně reagovat". Vždyť Blair současně konstatoval, že vztahy mezi oběma zeměmi jsou nejlepší jak nikdy předtím, prohlásil britský ambasador, který se shodou okolností krátce po válce narodil v Berlíně. Jsme přátelé, partneři. Německý trh po americkém je pro nás nejdůležitější ve světě, konstatoval Torry.

Německý velvyslanec v Praze Michael Libal v panelové diskuzi ke konsekvencím druhé světové války reagoval na Blairovo varování v Bildu slovy, že v Německu nyní 60 let po válce převládá na rozdíl od padesátých a šedesátých let pocit studu, nikoliv oběti. Zdůraznil, že válku rozpoutanou nacisty bez většího odporu národa Němci vnímají jak svou největší morální katastrofu. Přesto chtějí uctít i vlastní oběti, protože utrpení obyvatelstva kontrastuje se situací, kdy tisíce odpovědných nacistických předáků odplatě uniklo.

ZDE Mathiass Matussek: Deutsch-britische Beziehungen: Mein eigener VE-Day, 15. 5. 2005