Existuje cesta ze současné nepříjemné a velmi nebezpečné situace? Pokud ano, proč jsme doposud na tuto cestu nenastoupili? Jaké kroky je třeba udělat, aby byla praktická demokracie v Česku zachována?

Podíváme-li se k našim jižním sousedům, můžeme jen závidět. V rakouských parlamentních volbách 2002 byla volební účast 84.27% a to i v situaci, kdy se ve východní marce hovoří o určité vlně znechucení politikou. Rakušané by zajisté k volbám nechodili v tak hojném počtu, kdyby neměli pocit, že něco zmůžou, že jejich hlas má nějakou váhu.

Aby lidé měli o politiku zájem, musí mít možnost se na politice podílet, musí vědět, že je jim nasloucháno, jejich názor je respektován. Musí existovat reálná možnost zvrátit rozhodnutí zastupitelských orgánů v případě, že je v rozporu se zájmy obyvatel, či prosadit myšlenku, je-li dostatečně silná .

V této souvislosti je vhodné položit si otázku, jakým způsobem začneme přetvářet a zdokonalovat náš degenerující zastupitelský systém.

Vláda osvícených proti participativnímu modelu

V obecné, teoretické rovině můžeme popsat dvě základní, navzájem protichůdné, formy vládnutí. Vládu jednoho vládce, který má absolutní monopol na vládnutí a vládu lidu a za přímé účasti lidu.

Zastáncem vlády jednoho vládce byl filozof Platón, který tento model rozpracoval v díle Ústava. Říkejme mu platónský model. Platón si stejně tak jako mnoho myslitelů před ním a po něm kladl otázku: "Kdo má řídit společnost?" Dle Platónových úvah by to měl být odborník, ten kdo je schopen poznat dobro. Podle Platóna je odborníkem na dobro filozof. Řídit společnost by tedy měl filozof, nebo spíše filozof král. Tento filozof král má právo vládnout, byl zrozen, aby se stal odborníkem na vládnutí. Filozof král pozná dokonalé dobro, prostřednictvím jeho přicházejí ideje dobra. Filozof král řídí celý chod společnosti od mezinárodní politiky, výši daní až po osobní životy svých poddaných. Filozof král může lhát, zabíjet či krást, je-li to potřeba k uskutečnění dobra, nebo se tak může činit v jeho jménu. Pod filozofem stojí stav strážců, který dohlíží na obranu dobra, respektive ochranu filozofa krále a ještě pod nimi je velmi početný stav výrobců.

Platonisté jsou přesvědčeni, že člověk má "povinnost vnucovat druhému dobro". A kdo může odmítat dobro? Ten, kdo není dobro schopen přijmout, protože není plnohodnotným člověkem. A pokud přece jen je člověkem, pak tím hůř, protože je schopen poznat dobro, ale odmítá je. Pak ale propadl zlu, a je s ním třeba podle toho zacházet (Valach str. 25).

Pohledem do minulosti můžeme nalézt celou řadu historických událostí, které vycházely z platónského pojetí světa. Platónský model myšlení a jednání sebou většinou přináší velké utrpení a má na svědomí velké množství lidských životů. Jako příklad můžeme uvést zotročení a vybití původního obyvatelstva Ameriky. Indiáni se buď mohli stát křesťany, nebo byli zotročeni, jiná cesta neexistovala. Počet indiánu zahynulých v důsledku dobití Ameriky se odhaduje mezi 74-94 miliony (podrobněji Valach str. 25). Dalším přikladem může být novodobé otrokářství -- v podpalubí otrokářských lodí zahynulo 40-60 milionů lidí (podrobněji Valach str. 18). Zajímavé z pohledu zkoumání platónského pojetí světa jsou též křižácká tažení a obecněji náboženské války jako takové. Křesťanství sice zakazuje zabíjet lidi, ale toto přikázání se vztahuje pouze zase na druhé křesťany a dokonce pouze na vyznavače dané křesťanské církve. Papež zosobňuje boha na zemi, tedy absolutní dobro. Pokud někdo nechce uznat papeže, ač je sám křesťan, musí být tedy zlo. Ilustrativní může být například dobití řeckokatolické Konstantinopole křižáckými vojsky v roce 1203. Loupení a vraždění šlo vzhledem k výše uvedenému snadno zdůvodnit a byli to právě katoličtí kněží, kteří nejhorlivěji vyzývali k útoku na město. Platónský je i nacismus, nebo komunismus (Valach str. 67 -- 155). Vždy je to jedna a ta samá písnička jediné a správné víry, která opravňuje k trestání, pronásledování či k zabití toho kdo ji odmítá přijmout. Na druhou stranu nás zase přesvědčuje o tom, že někdo jiný ví lépe než my, co je pro nás dobré (Valach str. 121), může to být vládce, duchovní vůdce, nebo třeba politická strana.

Komunistický typ platónského modelu je v České republice po 40 letech překonán. Již 15 let v u nás probíhá soutěž politických stran v systému zastupitelské demokracie. Rezidua platónského myšlení však ve společnosti přetrvávají což přináší značné problémy. Společnost je elitářská, žádá silnou ruku a je ochotna za ni obětovat svá práva . Demokracie je chápána velmi primitivně, ve smyslu: vítěz bere vše. Voliči ve volbách volí své demokratické zástupce. Z nich se však krátce po volbách stanou osvícení vládci na čtyři roky a občan již do výkonu jejich funkce nemá co zasahovat. Poslanci, senátoři nebo zastupitelé se občany snaží přesvědčit že právě oni ví, co je pro občany dobré. Oni mají rozhodovat o penězích vybraných na daních (lid nikoliv, ač jsou to jeho peníze). Oni rozhodují, kde má nové nádraží stát (lidé to nepoznají, nejsou dostatečnými odborníky ač nádraží používají denně zatímco politik se vozí autem). Velká část voličů reaguje zdánlivě nelogicky -- nechodí k volbám.

Musíme si však uvědomit, že občan rozhoduje o něčem, na co politik nemá pravomoc. Občan totiž volí politika, politik sám sebe zvolit nemůže. Pokud je však občan dostatečně zodpovědný na to, aby nalezl toho "správného" politika, musí mít i dostatek soudnosti na to, aby mohl spolurozhodovat o věcech veřejných. Musíme pochopit, že politici jsou námi pověření správci našeho společného života, a že každé jejich rozhodnutí je podmíněno našim souhlasem. Mlčíme-li, takový souhlas dáváme. Není-li politik kontrolován, je nebezpečí, že se občanům odcizí, a hrozí využití jeho moci k prosazení svých osobních či úzce skupinových zájmů. Idea kontroly moci jednou za čtyři roky se stává iluzí (Valach str. 298). V zastupitelském systému především hrozí:

Oligarchizace politiky - politická elita začíná sama sebe chápat jako skupinu povolanou k tomu, aby vtiskla společnosti svoje představy o tom, co je pro ni dobré. Politici se po čase cítí být odborníky na politiku a demokracii, kteří mají mít silnější hlas než laici - občané, "obyčejní lidé".

Ustálení politické soutěže - vytvořila se stabilní skupina několika málo politických stran, které se střídají u moci a i pouhá účast v opozici je pro ně dostatečným zdrojem moci, vlivu a ekonomického prospěchu. Pokud má však někdo takto "svoje jisté", výrazně to snižuje jeho motivaci respektovat požadavky veřejnosti.

Rigidnost volby řešení - občané nemohou rozhodovat o konkrétních kauzách, pouze si volí abstraktní balíky koncepcí v podobě jednotlivých politických stran. Často tedy musí s tím, co chtějí, hlasovat i pro to, co nechtějí.

Korupce - všichni jsme jen lidé. Je-li rozhodování v otázce veřejného zájmu výhradně v kompetenci úzké skupiny jedinců, přičemž celá řada informací podléhá různým formám utajení, otvírá se tak doširoka brána různým zájmovým skupinám, které prostřednictvím korupce a manipulace s informacemi prosazují svoje zájmy na úkor zájmů veřejnosti. Tomuto jejich počínání nejsme dnes schopni efektivně čelit.

Kolektivní nezodpovědnost - nemožnost zasahovat do aktuálního veřejného dění vede obyčejné občany k pocitu, že nemají na nic vliv a nemohou nic změnit. To však způsobuje příklon k společensky nebezpečným postojům bezohledného individualismu. Člověk, který je přesvědčen, že nemá na nic vliv, se též domnívá, že jeho jednání nemůže způsobit žádné závažné problémy. To oslabuje pocit solidarity jak s jinými lidmi, tak s okolní mimolidskou přírodou. Právě sociální a environmentální problémy začínají být pro naši epochu stále příznačnější. Neúčast na rozhodování likviduje pocit zodpovědnosti za sebe i společnost.

Zkušenosti z mnoha zahraničních zemí ukazují, že příznivým prostředím pro řešení zmíněných problémů je tzv. participativní demokracie, známá též jako přímá demokracie. V dnešní době nejde o formu čisté přímé demokracie, ale uplatňuje se v podobě tzv. demokracie polopřímé, v němž je rozhodování zvolených zastupitelů doplněno metodami přímé účasti občanů.

Zjednodušeně je možno popsat fungování polopřímé demokracie takto: o většině veřejných záležitostí rozhodují zvolení politici, avšak v okamžiku, kdy si veřejnost přeje vstoupit do rozhodování (z jakéhokoli důvodu, např. protože je s rozhodnutím politiků nespokojena), má k tomu nezadatelné právo. Občané mají možnost rozhodovat v lidovém hlasování o všem, o čem mohou rozhodovat zastupitelé, které si zvolili. Občané mohou svým hlasováním zrušit rozhodnutí zastupitelského orgánu, nebo přímo schvalovat, nebo zamítat Zákony.

Mimo to, že participativní demokracie netrpí, nebo jen omezeně trpí problémy demokracie zastupitelské, má i další výhody. Přijatá rozhodnutí jsou v naprosté většině ekologická. Za zmínku stojí Gorův syndrom NIMBY (not in my backyard - ne na mém dvorku). Místní občané odmítají danou ekonomickou aktivitu (výrobu, skládku, těžbu) a nejsou ji ochotni připustit ani v případě ekonomických kompenzací a ekologických opatření. Přes problematičnost tohoto postoje se podle Al Gora jedná o počátek správného rozvoje (Gore, Kap 14, zejména str. 256-258). Princip subsidiarity může zabránit tomu že bude postavena například dálnice, což může mít značný ekonomický dopad, na druhou stranu to může zcela přehodnotit vztah k tranzitní dopravě a automobilismu vůbec. Měsíční krajina na Mostecku a Chomutovsku by nikdy nevznikla, kdyby měli místní obyvatelé na výběr. Přímo typický syndrom NIMBY můžeme nalézt v případě úložiště jaderného odpadu. Většina obyvatel ČR v podstatě není proti jaderné energetice, nikdo již však nechce úložiště jaderného odpadu za humny, či na svém dvorku.

Rozhodnutí přijatá procesy přímé demokracie mají záruku širokého konsensu. Například samotné konání referenda otevírá prostor k diskusi, ve které mohou vzniknou netradiční řešeni vycházející z každodenní zkušenosti obyvatel, kterou úzce profilovaní odborníci nemusí mít.

Co dělat v ČR?

I přes výše nastíněnou krizi českého zastupitelského systému část české společnost ožívá. Doložit to může nebývalé množství petičních iniciativ i počet uskutečněných místních referend. Mimo jiné i fakt, že se místní referendum konalo již i v druhém největším městě ČR v Brně. Institut místního referenda se dostává do povědomí obyvatel, na jedné straně jako nástroj spolurozhodování (většinou v případě, kdy si radnice neví rady, nebo se bojí převzít odpovědnost), nebo jako institut protestní. Současný zákon je v tomto případě, z důvodu 50% kvóra nutného pro závaznost referenda, spíše zákonem "proti místnímu referendu". Za zmínku stojí i fakt, že zákon ve sněmovně prosadil bývalý ministr vnitra a současný premiér Stanislav Gross. Zkušenosti z Brněnského referenda ukázaly, že námi zvolení zastupitelé neudělají nic, co by jim přímo nepřikazoval zákon a v současném zákoně je příliš mnoho mezer, které umožňují zmaření referenda. Především je nutné uzákonit povinnost konání referenda ve dva dny a to povinně společně s volbami, pokud nelze jinak (např. když se nejbližší volby konají později než za 120 dní), povinnost vyhlásit referendum v termínu navrhovaném přípravným výborem (kona-li se referendum na návrh přípravného výboru a nejsou-li volby). Dále povinnost orgánu státní správy vést pravdivou a vyváženou kampaň. Povinnost poskytnout prostor ke zveřejnění informací všem názorovým platformám. Uzákonit právní ochranu, v případě nerespektování zákona. O počtu podpisů nutných k uspořádání referenda je možné vést diskusi, není však stanoven nereálně. Co však dělá z místního referenda bezzubý nástroj je 50% kvórum. Společenská diskuse by měla najít vhodnou rovnováhu. Zda bude kvórum 20%, nebo 25%, nebo bude zcela zrušeno. Nebo zda bude schválen zcela jiný model, totiž že referendum je platné vždy, když se pro danou otázku vysloví nadpoloviční většina hlasujících. Bylo by tedy výhodné k referendu jít a hlasovat buď za A, nebo za B, nebo vhodit prázdnou obálku.

Další možnosti zkvalitnění naší zastupitelské demokracie jsou nasnadě. Krajské referendum, obecné referendum. Přísný zákon o střetu zájmů. Etický kodex zastupitele/poslance/senátora. Možnost odvolat politika kdykoliv v jeho volebním období. Regulace lobbování nebo zavedení "černé listiny" podnikatelů, kteří se dopustili korupčního jednání při veřejných soutěžích. Velkou inspiraci můžeme čerpat od našich západních sousedů.

Strana zelených jako nositel myšlenky přímé demokracie (přání nebo realita?)

Je však občanská společnost dostatečně silná na to, aby dokázala požadované změny prosadit? Existuje politická síla, která by dobrovolně omezila svůj podíl na moci prosazováním myšlenky participativní demokracie?

Existují dvě základní cesty jak se podílet na samosprávě obce, či daného administrativního útvaru. Cesta občanská a cesta politická. Většina lidí začíná cestou občanskou. V místě jejich bydliště se děje něco, s čím velmi silně nesouhlasí: rušení školy, kácení stromů či přesun hlavního vlakového nádraží z centra města na periferii. Ve chvíli, kdy je téma dostatečně silné a náležitě zasahuje do života občana, se občan začíná organizovat, počíná protestovat, psát petice, zakládat občanská sdružení, kontaktovat média, čímž započne jeho strastiplná cesta. V závislosti na tom, jak je daný občan, či občanské sdružení schopné, jaké jsou jejich zkušenosti a jak rychle jsou schopni se učit z kontaktu se samosprávou, mají také výsledky. Nezřídka se stane, že je daná aktivita obce zastavena, či alespoň pozměněna ve smyslu připomínek daného sdružení občanů. Častěji však iniciativa záhy narazí na tuhý odpor radnice a s hrůzou shledá, že demokraticky zvolení zástupci si mohou odhlasovat v podstatě cokoliv se jim zachce a na sílu občanského odporu, pádnost a logičnost argumentů, počet nasbíraných podpisů, či výsledek referenda (je-li účast nižší než 50%) se vůbec nemusí ohlížet. V tuto chvíli nastupuje rezignace, nebo cesta politická.

Občané vyslyší posměch koaličních politiků (my jsme dostali mandát, ne vy), v komunálních volbách postaví společnou kandidátku a je-li jejich myšlenka dostatečně silná, dostanou se do zastupitelstva, čímž mohou vykonávat přímou kontrolu nad samosprávou obce. Toto se daří do jisté míry uskutečňovat na úrovni komunální (především ve větších obcích a menších městech). Co však úroveň krajská, nebo dokonce republiková?

Na české politické scéně se tímto vytváří jistý prostor, jistá poptávka po výrazné občanské straně, prosazující participativní demokracii a reprezentující občanský prvek. Jedna z nejsilnějších mimoparlamentních stran, navíc vyrůstající právě z občanského sektoru je Strana zelených. Česká Strana zelných by mohla hrát roli prvku integrujícího různé občanské iniciativy, a prosazující agendu ukotvující participativní prvky v našem právním systému, podobně, jako to činí ve vyspělých zemích, kde také volební výsledky SZ dosahují několikanásobně vyšších výsledků než v ČR (Pro srovnání výsledky SZ v parlamentních volbách: ČR 2002: 2.36%; Rakousko 2002 : 9,47%; Německo 2002 8,6%).

Dokonce se domnívám, že hlavní programové těžiště Strany zelených je nikoliv ochrana životního prostředí, ale právě důsledný důraz na demokratické procedury na všech úrovních. Žádná cesta a to ani cesta trvale udržitelného rozvoje, nemůže vycházet z jiného základu, než ze širokého konsensu obyvatel. Sebelepší rozhodnutí přijaté bez podpory obyvatel je bezcenné. Z tohoto úhlu pohledu musí SZ kromě důrazu na participativní demokracii klást akcent na vysoce kvalitní, liberální školství, které bude schopno nejen vzdělat, ale i vychovat samostatně myslící a manipulaci odolné občany. Pokud chce Strana zelných v české politice hrát výše nastíněnou roli, musí jít sama příkladem.

Vnitrostranický spor trvající v podstatě od počátku roku 2003 je ukázkou velmi silného a dynamického vývoje strany a především střetu mezi zastánci modelu osvíceného vládnutí s křídlem demokraticky smýšlejících členů. Spor je nutné brát jako nutné vývojové stádium, jako dětskou nemoc, kterou by, pokud by jí Strana zelených neprošla v současnosti, dostala později a důsledky by byly mnohem závažnější.

Předsednictví Jana Beránka a jeho poradce Jakuba Patočky vykazuje řadu paralel s platonickým modelem. Dle slov Jakuba Patočky: "musíme vnitrostranický spor překonat tím, že se semkneme kolem programu, který zosobňuje předseda Jan Beránek" (citováno z pražského sjezdu 11.12.2004, obdobně z konference Jihomoravského kraje 27.01.2005). Dle slov Jany Ulbrychové: "my někteří na názory Jakuba Patočky nestačíme nebo k nim teprve dospějeme" (citováno z konference Jihomoravského kraje, podzim 2003). Scénu z Pána prstenů, kdy Saruman, který právě prohrál bitvu s Rohanem zve Gandalfa k sobě do věže řka: "Nejsme snad oba členy vysokého a prastarého řádu, nejskvělejšího ve Středozemi... Pojď a pochopme se navzájem a zapomeňme na nižší plemena! Ať vyčkají našich rozhodnutí. Pro společné dobro jsem ochoten napravit minulost a přijmout tě. Neporadíš se mnou? Nepůjdeš nahoru?" výrazně připomíná situace na Olomouckém sjezdu, kdy Jakub Patočka říká Janu Jařabovi: "Vždyť jedině my dva máme dostatek intelektuálních kapacit, na to abychom analyzovali situaci ve Straně zelených a dohodli se"(Olomoucký sjezd SZ 11-12.09.2004). Jan Jařab pochopitelně, podobně jako Gandalf, odmítl.

Bohužel je stále ještě běžná cenzura vnitrostranických informací. Nefunguje vnitrostranická komunikace.

* * *

Filozof král reprezentovaný Janem Beránkem společně s jeho poradcem Jakubem Patočkou (v tomto případě se jedná o zajímavou modifikaci platonického modelu) a nepočetný, nicméně dobře organizovaný stav strážců dělají čest platónskému způsobu myšlení. Obrana společného dobra je opravňuje trestat kritiky jejich vnitrostranických metod (udělení napomenutí autorům textu: "Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů ve SZ", P. Uhlovi, P. Pečínkovi, T. Havlíčkovi, D. Kuchařovi, J. Wunschovi, I. Dejmalovi, M. Punčochářovi. Na republikové radě dne 14.03.2004). Vylučovat členy Strany zelených, jak se udalo s jediným zástupcem české SZ v Evropském parlamentu (zvoleným v Německu) Milanem Horáčkem. Byl vyloučen ve své nepřítomnosti dne 20.4.2004 ze ZO Praha 1, za to že údajně lhal o SZ v cizí řeči a mařil kampaň do EP. Vyloučení bylo dne 25.10.2004 pražskou revizní komisí prohlášeno za neplatné. Či několikerý, neúspěšný, pokus o vyloučeni Pavla Pečinky ze ZO Brno -- střed. Platonisté neustále hledají nepřítele, ať již vnitřního: Milan Horáček, Petr Uhl či libovolně Ondřej Liška a další kritici. Či vnějšího: neoliberalismus (viz. Vize ekologické demokracie) nebo ODS. Kritika jejich metod je označována za osobní útok a kritici jsou trestáni, vylučováni, nebo systematicky slovně napadáni.

Zajímavý je i fakt, že většina členů současné opozice byla v roce 2002 právě Jakubem Patočkou a Janem Beránkem velebena. Jedná se například o text Tmavozelené výzvy, podepsané i Patočkou i Beránkem, kdy vstup mezi jinými právě Petra Uhla, Milana Dejmala či Ondřeje Lišky do Strany zelených měl být zárukou jejího dalšího zdárného vývoje. Poté jsou zcela v duchu komunistických padesátých let, při náznaku kritiky, či odporu označeni za škůdce a rozvraceče a je proti nim zahájeno tažení.

Oproti mesianistickému platonismu Beránka s Patočkou stojí demokratické křídlo, které pomalu dospívá, učí se svých chyb pokouší se především důsledně poukazovat na nepravosti ve straně, hledat vlastní řešení, vlastní cesty a především způsob, jak ze Strany zelených udělat důrazně demokratickou a respektovanou politickou sílu. Za nějaké dva roky může být vnitrostranický spor a platonismus Strany zelených minulostí. Za první úspěch lze označit zvolení Martina Bursíka, Petra Štěpánka a Dany Kuchtové do předsednictva na Olomouckém sjezdu (11-12.09.2004) a odmítnutí nevyzrálého a programově primitivního politického prohlášení Jakuba Patočky na pokračování sjezdu v Praze (Zelená alternativa proti rudé a modré totalitě, 11.12.2004).

Během zbavování vlivu Beránka s Patočkou musí strana zelených přijmout taková systémová opatření, která zamezí praktikování "autobusové demokracie" (například přechodné období po vstupu, po které se nový člen nemůže ucházet o funkce a nemá právo hlasovat na konferencích a sjezdech). Vnitrostranické referendum musí být přepracováno tak, aby mohlo být vzorem pro český právní řád. Členská základna musí být rozšířena a především musí ve větší míře probíhat proces integrace občanských aktivit.

Závěrem

Ukázali jsme si, že implementace prvků přímé demokracie by mohl být účinný způsob, jak překonat jistou krizi českého demokratického systému.

Přímá účast obyvatel na rozhodování je cesta, jak přeměnit apatii obyvatel v zájem o věci veřejné. Přímá kontrola politického rozhodování eliminuje korupční a klientelistické prostředí. Vzhledem, k tomu, že voliči jsou dostatečně způsobilí zvolit své politické zástupce, musí být i způsobilí své zástupce odvolat, nebo korigovat jejich rozhodnutí. Jsou také způsobilí ke spoluúčasti při sestavování rozpočtu, nebo tvorbě zákonů. Polopřímá demokracie pomůže překonat elitářství české společnosti. Připustíme-li, že existuje osvícená elita, popíráme samotný princip demokracie. Chceme-li demokracii, musíme odmítnout osvícené elitářství. Participativní demokracie má také své ekologické dopady. Podílí-li se občané na rozhodování, většinou odmítají nebezpečné, nevhodné, či jinak nepřijatelné ekonomické aktivity ve svém okolí (syndrom NIMBY), což může vest i k tomu, že daná ekonomická aktivita zanikne, či bude nahrazena jinou na vyšším stupni vývoje.

Občanská společnost sama o sobě pravděpodobně nemá dostatek sil k prosazení nutných změn začleňujících participativní demokracii do našeho politicko-právního systému. Velkou roli v tomto ohledu může hrát politická strana, která integruje občanské iniciativy a na dostatečně silném regionálním základě polopřímou demokracii prosadí. Touto stranou by mohla být jedna z nejsilnějších mimoparlamentních stran, která má již v současnosti silné občanské kořeny: Strana zelených. Aby se Strana zelených stala nositelkou demokratických reforem české politiky, musí se vypořádat se základním programovým a procesním sporem mezi fundamentálně - osvíceným platonismem předsedy Jana Beránka a jeho poradce Jakuba Patočky a realistickým, leč zatím nevyzrálým proudem demokraticky smýšlejících členů kolem Martina Bursíka a Petra Uhla. Strana zelných musí také podniknout kroky, které zamezí autobusové demokracii a účelovému zakládání nových organizací. Strana zelených by měla přijmout do stanov takový model vnitrostranického referenda, který bude vzorem pro novelizaci zákona o referendu místním a východiskem pro zákony o referendu krajském a obecném. Strana zelených musí také výrazně posílit v regionech, decentralizovat své rozhodovací procesy a důrazně lpět na principu subsidiarity. Jedině taková strana může být zdrojem čerstvého vzduchu v české politice a důvěryhodným nositelem myšlenky participativní demokracie.

Závěrem považuji za podstatné upozornit na fakt, že demokracie, ani participativní demokracie, není jediný, správný (dobrý) způsob vlády. Pokud bychom o demokracii začali přemýšlet jako o nenahraditelném, nepřekonatelném a jediném dobrém způsobu vlády, začneme se přibližovat osvícenému platonismu. Robert Kaplan upozorňuje na fakt, že platonické pojímání demokracie, ze strany USA, tak jak jsme toho svědkem, může mít (a má) velmi nebezpečné důsledky a může vést k diskreditaci demokracie jako takové. Demokracie není apriori dobrá, nebo špatná. Pokud chce demokracie uspět, musí se objevit jako vrchol jiných ekonomických a sociálních úspěchů. Podle Tocquevilla (Demokracie v Americe) se demokracie na západě vyvinula nikoliv skrze druh morálního příkazu, který se snažíme vnutit celému světu, ale jako organický výsledek vývoje. Evropská společnost dosáhla takového stupně komplexity a kultivovanosti, kdy aristokracie, na které spočívalo příliš velké břemeno, musela ostatním občanům udělit určitou míru rovnosti a přiřknout jim jistou odpovědnost. Jestliže se mělo předejít tyranii či anarchii, bylo nutné umožnit strukturované rozdělení obyvatelstva do pokojně soupeřících zájmových skupin (Kaplan str. 73). Participativní demokracie je pouze další vývojový stupeň, ve kterém na sebe občané přebírají další díl zodpovědnosti a tím zabraňují degeneraci systému. Naproti tomu snaha exportovat demokracii do zemí, ve kterých chybí historický a sociální základ je pro demokracii samotnou velmi nebezpečná, což koneckonců ukazují katastrofální výsledky experimentů v Africe (Sůdán, Uganda, Rwanda, Ghana) a jiných oblastech světa. Zatím největší omyl se děje v současnosti v Iráku.

Zdroje:

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/volebni_ucast - Český statistický úřad,statistika volební účasti (9.2.2005)

http://www.tiscali.cz/news/news_center_031007.652232.html - Tiscali - internetové zpravodajství, zpráva Transparency Internacional (9.2.2005)

http://www.iips.cz/to.en.cgiseps/seps/tisk.php?ID=2 - Středoevropské politické studie, Parlamentní volby v Rakousku 2002 (9.2.2004)

http://pdemokracie.ecn.cz/cs/uvod.php - Hnutí za přímou demokracii v ČR (9.2.2005)

http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=26 - Spolkové volby v Německu v roce 2002 (11.02.2005)

Milan Valach: Svět na předělu (Doplněk 2002)

Al Gore: Země na misce vah:ekologie a lidský duch (Argo 2000) Erich Fromm: Mít, nebo být? (Aurora, 2001)

Robert D. Kaplan: Přicházející anarchie, zborcení snů -- svět po studené válce (Pavel Mervart, 2003)