Budoucnost patří státem podporované, daňovými sazbami preferované veřejné hromadné dopravě. Její nízké náklady a vysoká efektivita je ale dnes deformována hédonismem a sobeckým individualismem "vyspělých" spotřebitelů ve "vyspělých" zemích.

Odvrátit hrozící kolaps dopravního systému "vyspělých" zemí lze jedině tím způsobem, že dojde k masivnímu přehodnocení potřeb individuálního přesunu občanů i zboží z místa na místo. Zní to šíleně, ale už půl století se snaží dopravní inženýři o preference hromadné dopravy všude tam, kde počet automobilů pohybujících se ráno od sídlišť do center velkoměst a odpoledne zase zpět převýšil kapacity silnic. Nelze stavět stále širší dálnice. Nelze stavět stále větší parkoviště. Nelze si dokazovat společenské postavení a prestiž stále novými a novými automobily. Společnost konzumu dosáhla své limity.

Cíle individuální dopravy není dosaženo, jestliže všichni řidiči vyjedou ve stejnou dobu stejným směrem. Kolaps na dálnicích je toho každodenním svědkem. Ve "vyspělých" zemích se vyrábí stále více centralizovaněji a díky tomu se rozváží zboží i pracovníci na stále větší vzdálenosti. Proč?

Myslet globálně a jednat lokálně neznamená koncentraci výrob, ale jejich decentralizaci. Pokrok není v mrakodrapech plných úředníků a ucpaných ulicích ráno a odpoledne, ale ve využití paralelních, virtuálních způsobů sdílení pracovního času i prostoru. Globalizace a z ní vyplývající možnost posunů pracovní doby, homeworking, ekologizace výrob, jejich diverzifikace, lokalizace a decentralizace, minimalizace logistického zatížení a využití inteligence automatizovaných dopravních systémů spolu s flexibilizací pracovní doby (bez rizika práce do úmoru) - to je koncept inteligentní sebeorganizace společnosti. To je cíl změn, které umožní překonat stávající zatížení ekosystému - dopravních cest, výrobních center, pracovníků i spotřebitelů.

Konkurence už dávno není učebnicová, ve stále větší míře je nahrazována fúzemi a z nich vyplývajícími kartely, monopoly či marketingovými náhražkami konkurenčního prostředí. Vybrat si můžeme z dvaceti stejně jogurtově chutnajících jogurtů různých značek desítky výrobců, ovládaných jedním odbytovým řetězcem, ale proč? Dává takový výběr smysl? Má smysl do pražského Carrefouru dovážet až z Brazílie brusinky v plastové krabičce?

Jednou z cest k nápravě propagandou vykloubených údů společnosti je ekonomický tlak, který umožní přehodnotit sebedefinice občana ve společnosti. Dělník za první republiky chodil do továrny pěšky. Pak jezdil na kole. Posléze autobusem či vlakem. Dnes musí přijet autem. Bude dobře, když si - stejně jako v Holandsku či jinde - uvědomí, že na to vše nemá. Že se nepřiblíží falešným ideálům úspěšnosti z reklamních kampaní, že mezi cenou jeho práce a oním fiktivním ideálem zeje propast. Pak vsedne zpět na bicykl, přestane snít o plazmové obrazovce v obývacím pokoji, dovolené na Havaji a o tom, že je akcionářem žijícím pouze z dividend. Bude si vědom společenského postavení i role, včetně jejích limit.

Jedině společnosti vnuceným ekonomickým narovnáním dříve vštípených, pro přežití společnosti sebevražedných individuálních strategií hédonismu nedojde "vyspělá euroatlantická společnost" ke kolapsu.

Cesta k tomuto stavu vede i přes všeobecné výkonové zpoplatnění dopravy. Není řešením zpoplatnit pouze dálnice, vedlo by to k přetížení okresních silnic. Není řešením zpoplatnit pouze těžké nákladní vozy TIR, křižující Evropu z Turecka do Francie či Španělska a zpět. Cílem je omezit zbytečnou individuální, ale zejména nákladní dálkovou dopravu na rozumnou míru definovanou zvýšenými náklady globálních výrobců v konkurenci nižších nákladů lokálních výrobců. Cílem je přehodnocení potřeb spotřebitelů a ekologizace života společnosti. Zavedení mýtného v České republice považuje tváří v tvář narůstajícímu kolapsu českých dálnic i premiér Paroubek za jednu z priorit svého kabinetu. Není to nesmyslný, neekologický ani neekonomický cíl. Jde o přežití. Jezdit autem není právo, ale přepych.