Ze stručného shrnutí zápletky se to však nedovíme. Film vypráví příběh Ljudmily, neboli Lucy ("...in the sky with diamonds..."), talentované umělkyně a herečky, která tráví svůj čas ve skupině nadaných, ale na drogách závislých bohémů, mezi nimiž je i její poněkud snobský bratr-umělec Alex. A pak se seznámí s Jegorem. Na zledovatělé ulici jí upadne složka s kresbami a Jegor ji málem přejede. Takže jí pak odveze tam, kam Ljudmila potřebuje dojet.

Jegorovi je asi třicet let, pracuje jako inženýr v továrně na cigarety. Na první pohled se nijak moc neodlišuje od hodně nudného muže ze středních vrstev, a tak se nám zdá dost divné, proč se Ljudmila/Lucy s ním rozhodla chodit (jemu je to zpočátku také podivné). Avšak, jak film pokračuje a my se o Jegorovi dovídáme víc, ukazuje se, že je stále sympatičtější a zdaleka není tak nudný, jak se dalo zpočátku očekávat. A co je důležité, Jegor Lucy miluje. A opravdu. Ukáže se, že hraje Jegor v jejím životě velmi pozitivní vliv. Pomáhá jí zvládnout její závislost na heroinu, ale i ona má pozitivní vliv na jeho život, přináší do jeho "bezpečné existence" svůj tvůrčí postoj k životu. Lucy i Jegor jsou naprosté protiklady, avšak, navzájem se doplňují.

Obecně řečeno lze říci, že filmy o narkomanii mívají dost obdobnou strukturu: nejprve se zdá, že brát drogy je zábavné: film ukazuje, jak si narkman myslel, jaké to bude krásné. Ale příjemné pocity se brzo rozplynou a najevo vychází pravda.

Film Město bez slunce tuto strukturu nemá. Od začátku propadají jeho "hrdinové" postupně až k nejnižšímu bodu, než se jim podaří -- a to jen některým -- se z toho zase dostat. Užívání narkotik není v tomto filmu v žádné chvíli prezentováno jako něco vzrušujícího a bez nebezpečí. Dramatická atraktivita užívání drog, kdy je v pozadí všudypřítomné jejich fatální nebezpečí, je možná důvodem, proč se na toto téma tak často natáčejí filmy -- je to velmi "napínavá" kombinace témat. Jenže tento film drogy neukazuje jako něco vzrušujícího a zajímavého. Od samého začátku hovoří Lucy o tom, jak prázdný je život s drogami a že jí nikdy štěstí nepřinesly, i když si zpočátku myslela, že tomu tak bude.

Už tímto se Město bez slunce odlišuje od jiných filmů z tohoto žánru. Ale obsahuje i jiné prvky, které mě opravdu zaujaly. Celý film je prodchnut zvláštní senzitivitou, jeho postavy neustále usilují o něco vyššího. Uvažují o životě a o štěstí a poetická gesta film naplňují hloubkou. Jednou z nejzajímavějších postav je režisér Luciiny divadelní společnosti, sám je to tragický klaun (i když tvrdí, že vůbec hercem není) který mluví moudře a vypráví pohádky.

Zajímavý efekt vzniká z kombinace celé řady situací: Luciina divadelní společnost inscenuje hru od Daniila Khramse, údajně je to hra pro děti, ale zabývá se tématy, která jsou ve skutečnosti hodně dospělá ("Člověk by se neměl nim stavět arogantně...")

A Lucy ve filmu říká Igorovi: "Víš, když se dítě ve spánku usměje, znamená to, že ho ve snu navštívil anděl." Mnich v katedrále, kde jsou na návštěvě, souhlasí. "Ano, andělé navštěvují jen děti. Nás se bojí. My žijeme příliš dobře."

Je tedy Lucie, jako herečka pro děti, padlým andělem, anebo se to týká "lepšího" života, který by chtěla vést? Kromě andělů jsou ve filmu také ptáci -- holubi a holubice -- osvobození z klecí. (Lucie se také objevuje v ptačí kleci v jedné scéně ve své hře.) Směsice scén z divadla se scénami ze života narkomanů také naplňuje film nadějí. Umělecké úsilí jim pomáhá nalézt štěstí, a to štěstí, které je hluboké a smysluplné, užíváním drog je nedosažitelné.

Významnou roli však hraje místo, kde se film odehrává. Jméno Město bez slunce se týká Petrohradu a toto město je téměř další, živou, postavou tohoto filmu. Film začíná nádhernými záběry tohoto města a během příběhu se k nim navrací. Toto město takto pojmenoval Alex. I když ho miluje, promítá si do něho to, že je nešťastný. Tvrdí, že je město příčinou jeho klaustrofobie. Říká mu "bezsluneční město", avšak místnosti, v nichž žije, jsou tmavé proto, že nalepil své fotografie Petrohradu na všechna svá okna. On sám proměnil Petrohrad v "město bez slunce" a tma v jeho životě pochází zevnitř jeho vlastní osobnosti.

A toto není jen frivolní myšlenka, s kterou přišel jeden dekadentní umělec. Tato metafora odkazuje na tradici, která existuje tak dlouho, jak existuje město samo -- Petrohrad jako město, které je symbolem útlaku, nočních můr, dlouhých hrozivých nocí, kdy se vám mohou přihodit osudové věci, je to město, jehož podstata je neporazitelná a nezvládnutelná.

V první scéně tohoto filmu vidíme Alexe a jeho dívku Karinu, jak se na Petrohrad dívají z výšky a fotografují ho. Při tom vidí někde ve městě požár a šedivý kouř, táhnoucí se po obloze. Hned na začátku filmu cítíme, jaký život v tomto městě pulzuje a jak v něm leží ničivé síly.

Tento film je nesmírně aktuální a současný, avšak zároveň je svázán se starou tradicí a s aspiracemi, které jsou jaksi věčné (lidé vždycky usilovali o nějaké "vyšší štěstí", vždycky hledali únik). A právě tímto se pro mě tento film podstatnou měrou odlišuje od jiných.