Po palestinských územích je Irák dalším teritoriem arabského a muslimského světa, které je okupováno západní civilizací. Podle vyprávění uprchlíků z Fallúdži (novináři neměli do města svobodný přístup a italská novinářka, která tam později jela sbírat informace, byla při návratu málem zastřelena americkými vojáky) zavřela před útokem na Fallúdžu americká armáda přívod pitné vody do města a zakázala tam přístup iráckým lékařům. Američtí vojáci pak stříleli na každého, kdo se objevil na ulici (i když by si třeba chtěl jenom dojít pro pitnou vodu) a po americkém bombardování umírali iráčtí civilisté a děti na vykrvácení, protože nebyla dostupná lékařská pomoc. Američtí vojáci stříleli i po lidech, kteří se pokoušeli přeplavat řeku s bílými hadry nad hlavami. Použila americká armáda ve Fallúdži taktiku teroru vůči civilnímu obyvatelstvu?

Nejsme tu svědky války, ve které se USA, země, ve které děti každé ráno přísahají na spravedlnost pro všechny, snaží zajistit si přístup k irácké ropě před blížící se ropnou krizí?

Čeští novináři a komentátoři vyjadřovali lítost nad 50 nevinnými londýnskými obětmi, ale nepamatuji se, že by někdy vyjádřili lítost na 100 000 mrtvých Iráčanů ve válce, ve které hlavně USA a Velká Britanie napadli suverénní stát v rozporu s mezinárodním právem. České sdělovací prostředky mlčely i o průběhu americké operace ve Fallúdži a i o tom, když se v USA objevily dokumenty, ze kterých vyplývalo, že mučení arabských vězňů nařídil prezident USA, George Bush.

Málokdo z Čechů nejspíš vůbec ví, že Amnesty International vyzvala světové politiky, aby George Bushe, Donalda Rumsfelda a další americké politiky, zodpovědné za mučení arabských vězňů, zatkli pro porušování mezinárodního práva. České sdělovací prostředky se tak objektivně stávají součástí válečné propagandy USA při dobývání irácké ropy. Český tisk, který je většinou v německých rukou, se zřejmě ve svém informování řídí názory české vlády a ta zřejmě řeší negativní vývoj v americké zahraniční politice nekritickým přizpůsobením. To je u malého státu pochopitelné, i když nemorální, a například řecká vláda projevila větší morální odolnost. Česká vláda by se zřejmě potřebovala opřít o sílu Evropské unie, aby se odhodlala k zásadovějšímu postoji. Evropská unie ale v nebezpečné mezinárodní situaci, kterou vytvořila americká okupace Iráku. Zpomaluje svou integraci a riskuje tím, že Evropa ztratí schopnost zasahovat do vývoje světové politiky.

Minulý týden americký prezident jmenoval americkým představitelem v OSN Johna Boltona, jednoho z ředitelů "Projektu nového amerického století", organizace, která dodala řadu členů současné americké vlády a jejíž filosofií se tato vláda nepochybně řídí - tato organizace doporučovala už v roce 1998 prezidentu Clintonovi, aby podnikl vojenskou akci proti Iráku. V roce 2000 vydala tato organizace dokument: "Znovuvybudování americké obrany, strategie, sil a zdrojů pro nové století" > . Americký postoj k OSN je v tomto dokumentu vyjádřen slovy, že policejní a mírové mise "vyžadují americké politické vedení spíše než politické vedení OSN". I John Bolton vyjádřil veřejně tento názor a nelze pochybovat o tom, že je do OSN vyslán proto, aby se pokusil tuto organizaci podřídit velení USA.

O Evropě se v dokumentu "Znovuvybudování americké obrany" píše, že USA nemají dopustit, aby Evropská unie nahradila NATO a USA zůstaly bez vlivu na evropskou bezpečnost. Americké vojenské jednotky se mají posouvat dál na sever a východ Evropy (konkrétně se píše o budování letecké základny v Maďarsku). "Pentagon potřebuje začít kalkulovat sílu nezbytnou k nezávislé ochraně amerických zájmů v Evropě, Východní Asii a Perském zálivu v kterékoli době... mnoho současných zařízení... poskytuje kritickou infrastrukturu pro podporu americké armády v celé Evropě v případě krize." O amerických jednotkách v zahraničí všeobecně se píše jako o "kavalerii nové americké hranice".

O oblasti Perského zálivu se píše: "Přítomnost amerických vojáků v Perském zálivu se stává stálou životní realitou. Představují dlouhodobý závazek USA vůči oblasti, která má životní důležitost. Potřeba významné přítomnosti americké armády v zálivu překračuje otázku režimu Saddáma Hussejna." a "v dlouhodobé perspektivě se může Irán stát stejným nebezpečím pro americké zájmy v zálivu jako Irák". Dokument požaduje umístění amerických jednotek v Iránu i v případě, že by se americké vztahy s Iránem zlepšily. Po okupaci Iráku lze tedy říci, že současná americká vláda si chce za každou cenu vojensky pojistit dodávky ropy z oblasti Perského zálivu, kde leží zhruba dvě třetiny jejích světových zásob. To ale zároveň znamená, že je odhodlána případně odepřít přístup k těmto zásobám jiným státům a tím zrušit fungování tržního hospodářství v oblasti dodávek ropy a de facto se tak stát neofeudální velmocí.

Z dokumentu "Znovu vybudování americké obrany" také vyplývá, že důvodem úsilí USA zabránit nepřátelským státům jako je KLDR a Irán (který se ale vlastní cestou vyvíjí k demokracii) v získání jaderných zbraní není obava, že by samy zaútočily na USA (což by byla pochopitelně sebevražda), ale obava, že by získaly odstrašující sílu proti americkému útoku na ně. Z tohoto důvodu dokument doporučuje umístění protiraketových systémů na oběžnou dráhu kolem Země, které by zlikvidovaly rakety odpálené na USA v době amerického útoku na tyto státy. Dokument ale zároveň vyzývá k úplnému americkému ovládnutí vesmíru: "schopnost zajistit si přístup do vesmíru, svobodu operací ve vesmíru a schopnost odepřít jiným použití vesmíru musí být podstatným elementem naší vojenské strategie... zachovat si nadvládu ve vesmíru bude nevyhnutelně vyžadovat použití síly jak ve vesmíru tak z vesmíru...". Je nepochybné, že budou-li USA schopné útočit na jiné státy z vesmíru, nebudou mít tyto státy v případné vojenské konfrontace naději na úspěch (letadla nebo válečné lodi by se proti útoku z vesmíru mohly bránit jedině, kdyby byly schopné sestřelovat satelity) a že toto vědomí oslabí, v jakýchkoli jednáních s USA, suverenitu všech států světa, které nebudou mít přístup do vesmíru.

V americkém kongresu předložil letos Dennis J. Kucinich už po několikáté návrh zákona zakazujícího rozmísťování zbraní ve vesmíru. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by měl tento návrh zákona větší naději na schválení než ty předchozí. Evropa tak stojí v současné době před jasnou volbou: buďto zabrání USA v rozmist'ování zbraní ve vesmíru diplomatickou cestou (to ale zní vzhledem k odhodlání současného amerického vedení nepravděpodobně) nebo se vyrovná USA ve schopnosti rozmisťovat zbraně ve vesmíru (tady by byla na místě spolupráce s Ruskou federací, čímž by se zároveň zabránilo růstu napětí na evropském kontinentu) a nebo ztratí schopnost ovlivňovat vývoj světové politiky. Se svou historií 60 let mírového soužití přitom může dát světu směr, který mu může umožnit přežít hrozící ropné a energetické krize bez válek, které by jen urychlily vyčerpání surovin a definitivně zdevastovaly tisíce let vývoje civilizace. Bohužel právě v této kritické době se Evropa není schopná dohodnout na pokračování své integrace. Bez budování společné evropské obrany je Evropská unie odsouzena jen k diplomatickému manévrování, při kterém jí lze jedině doporučit, aby své členství v NATO podmínila tím, že se USA přestanou připravovat na rozmísťování zbraní ve vesmíru.

Všechny takové manévry ale mohou být úspěšné jen po určitou dobu. Nezačne-li Evropa pracovat na vlastní obraně, nemůže obhájit svou suverenitu a evropská demokracie bude zpochybněna faktem, že vlády evropských zemí budou podléhat vládě USA více než svým občanům, jak je to už dnes patrné v zahraniční politice mnohých evropských vlád včetně té české. Všechno nasvědčuje tomu, že jedině vyváženost mocenských center ve světě je schopna zajistit platnost mezinárodního práva, jak to nejlépe dokazuje i fakt, že žádosti Amnesty International, aby byl prezident Bush a další američtí politici, zodpovědní za mučení arabských vězňů zatčeni, se dostalo jen minimální pozornosti ve světových sdělovacích prostředcích. Budou-li obyvatelé Evropské Unie i nadále hlasovat proti přijetí evropské ústavy, budou rozhodně hlasovat proti sobě a proti budoucnosti světa založené na dodržování mezinárodního práva a demokracii.