1. Nový školský zákon a jeho světlonoši

Až Petře Buzkové a jejím lidem trpělivě čekajícím léta na svou příležitost se atypické paragrafy vymyšlené často v jiném politickém kontextu - o školské právnické osobě, o státních maturitách, o rámcových a školních vzdělávacích programech, o direktivách testování, o České školní inspekci a dalších víc nebo míň propracovaných detailech - podařilo vložit přímo do nového školského zákona a prosadit je v obou sněmovnách. Důvody k přijetí zákonného monstra o základním a sekundárním školství atd. byly politicky a myšlenkově alibistické a jeví se jako rázný odklon od české zkušenosti a vžitých principů. I zde jsem na tato téma zde už psal několikrát.

Školská buzkoreforma předčí všechny předchozí svojí diskontinuitou. Není logických a organickým pokračováním ani reformy  sociálnědemokratické vyhlášené jako "jednotná škola"( vymyšlené přesně před šedesáti lety prof. Václavem Příhodou, kterému ji ukradli a reinterpretovali komunisté po roce 1948), není ani logickým pokračováním "školy integrované" z let devadesátých, formující se zde do školských programů ( obecná, občanská, základní, národní, zdravá škola a programů škol speciálních, soukromých, církevních, alternativních) postupnými proměnami zejména zdola, ale je obratem ke školství postmoderně hodnotově relativistickému, marginalizovanému, s velmi subjektivně a pragmaticky nastavenými cíli a výrazně sníženými nároky na výkonnost a všechny další obsahy vzdělávání.

Dnes je v Česku módní nazývat budoucí honbu učitele za mnoha zajíci po poli "kompetencemi", což může být ale i eufemismus pro povrchnost, vulgarizaci a nechuť k vědeckému poznání.

2. Bojová hesla nové školské ideologie

Bojovnost školských reformních radikálů válcuje veřejnoprávní a státní školství úměrně naší netečnosti, pokrytectví, servilitě a všeobecné demoralizaci. Dlouho a na vlastní kůži se o tom už přesvědčují přísní a nároční učitelé ve školách na všech úrovních. Ze strachu o přežití nároky na žáky snižují nebo raději odcházejí, pokud tu možnost mají.

Tichošlápky byli po léta v ústraní svých pracoven bohužel i mnozí učenci na vysokých školách. Až letos se probudili a s křížkem po funusu k už zákonem  rozhodnutým věcem vydali monotematické číslo časopisu Pedagogika vyznačující se rozpaky z unáhleně nastartované a nedomyšlené reformy.

Velký třesk je odstartován od tohoto školního roku. Do roku příštího každá škola bude si moci a pak i muset vyučovat dle vlastního ŠVP (školního vzdělávacího programu). Předchozí programy a učebnice přestanou platit a učitelé budou muset chtě nechtě učit jinak.

Nová školská slova se valí celou Evropskou unií. Akceptují je jen některé národní vlády a tradiční církve, jako by všichni zapomněli, že se nám slibovalo ještě nedávno, že bude respektována národní specifičnost školských systémů a svébytnost jejich civilizačního a kulturního vývoje. Nyní je tlak na unifikaci už snad viditelnější.

Jen odborné pracovní komise Evropské rady dospěly k návrhu osmi klíčových " kompetencí", které jsou širokými střechovými pojmy pro další obecně známé samozřejmosti ( např. komunikace ve vlastním jazyce, všeobecný kulturní rozhled, ale také podnikavost atd...)

2. Školy tu vydržely leccos a i teď se učit bude

Buďme optimisté. V praxi si ze zákona stále všemocnější ředitelé s právní subjektivitou nejspíš budou zas dělat to, co uznají sami za vhodné.

V tisku, na internetu nebo ústní šeptandou kolují ale příběhy a anekdoty popisující situace, kdy to vypadá, že se v některých školách zbláznili a rozumnější starostové a radní se z toho chytají za hlavu. Horší je něco s tím udělat, aby nebyli moc zlí a mohli zas příště úspěšně kandidovat. Vždyť v českém maloměstském rybníku jsou všichni všelijak sousedsky příbuzní a vzájemně provázení. Buď jsou sami radními nebo jsou zas jinak vlivní nebo jinak zasloužilí občané, a na šéfy středních školy ze zákona stejně nedosáhnou. Ti jsou kapitolou pro sebe!

Nepochybuji, že naši místní školští vašnostové budou mít dost sil, aby teď i zákonem nařízené rady škol, složené ze zastupitelů, zástupců rodičů, žáků a veřejnosti včetně podnikatelů, vše připodobnili vlastním obrazu, jak se jim to většinou podařilo už v devadesátých letech. A kdo by zde měl doma chuť být v konfliktech s vedením školy a mít v ní navíc ještě vlastní ratolesti?

Obdobně a bez povšimnutí, až na čestné výjimky, šéfové škol dávno zmanipulovali odborové organizace ve školách, kde jsou výjimkou a fungují i jako kývači. Mohl bych o tom vyprávět i já z vlastní sedmileté krušné inspektorské praxe mezi léty 1993-2000 v Praze.

3. Vzhůru k ERVÉPÉ

RVP (rámcové vzdělávací programy místo dosavadních učebních osnov, ze kterých se ŠVP odvozují) jsou trojskými koni "zásadní reformy" a nové silové strategie současného školského establishmentu. Jde o shora mocensky vynucovanou vládní reformu "švédského" typu, ale bez tamní národní solidnosti a víc jak desetileté přípravy.

Každá historicky významná školská reforma ovšem reaguje na určitou vývojovou situaci a snaží se s ní školství vyladit obsahově, formálně, organizačně a ideologicky promyšleným a dobově přiměřeným moderním systémem vzdělávání. Nemám pochyby, že i v českém školství už zhoustly důvody, které vyžadují hlubokou systémovou reformu. Jde jen o to jakou!

Podle exaktních teorií chaosu je nutná radikální změna hledisek tehdy, když znalosti, jejich tradiční výklady a postupy skřípou v ložiscích a protichůdných okolností se nahromadilo tolik , že není už možné tvářit se, že se nic neděje. Taková situace určitě nastala, ale ani české, ani evropské školství svého Einsteina nebo Komenského ještě nemá. Zvolená byrokratická řešení jako resignace na náročnost a obtíže poznávání- jak to např. sledujeme v macešském vztahu post-moderních reformátorů k humanitním, přírodním a technickým vědám ve školách - je sebevražedné a zřetelně se pokouší dostal autonomní školy pod obrovský cirkusový stan pro výcvik dětí a mládeže k účelům flexibilního, globalizujícího se neo-kapitalismu.

4. Praktičnost jako hlavní kritérium

Učitelům a žákům prý pro samé "šprtání" a akademické poznávání už ve škole nezbývá čas na užitečnější věci pro jejich budoucí praktický život-např. jak pracovat s informacemi, jak je kriticky vyhodnocovat, jak se vyznat a vycvičit v sociálních dovednostech, v komunikaci ve vlastním a cizím jazyce, v používání PC, v prosazení sebe sama při řešení problémů a mezi lidmi atd.

To je sice pravda, ale hlavní potíž reformy školství je v její vyváženosti mezi pokrokem a požadavky moderní sociologie, psychologie, didaktiky moderního vyučování a reálně a efektivně dosažitelnými standardy v oblastech věd a ve vyhodnocování a měření znalostí, dovedností a postojů.

Hlubší znalosti je teď vůbec módní zesměšňovat a nebo aspoň zaměňovat za práci s informacemi, vzdělanost prý není ani v encyklopedičnosti, ani ve výkonnosti paměti, ty mají být zejména v základním školství až na druhém-třetím místě. Útok reformátorů-hlavně obecných pedagogů a učitelů základních škol- je veden např. proti matematice, ale i dějepisu pro jejich obtížnost.

Kolumbovské vejce má být obráceno z principu: Nižší školy budou teď určovat školám vyšším, co se a jak se bude vyučovat.

Historie se má např. rozpustit ve výchově k občanství nebo  ZSV- základech společenských věd. Obdobně se má postupovat i v jiných spojených tématických blocích příbuzných předmětů.

Dost už prý bylo scientismu a propedeutiky k vědeckému myšlení. Vysokým školám zde hrozí, že v bakalářském běhu budou hlavně napravovat a srovnávat proluky ve znalostech posluchačů. Možná, že budou vyučovat čtení, pravopis nebo matematiku, fyziku a biologii podle zaměření posluchačů.

5. Fetišizace tzv. nejvšeobecnějšího vzdělání

Všeobecné vzdělání bude razantně organizačně posíleno i v odborném školství. To lze ale udělat jen úkor odborné přípravy studentů, jinak to i při stupňujícím se počtu hodin udělat nejde! Vzhledem k tomu, že střední odborné školství je specifikem střední Evropy, ale podle reformátorů je to hlavně relikt 19. průmyslového století, jde o subverzi hlavně této naší vzdělávací tradice, která někomu velmi na západ a jih od nás nejspíše vadí svojí kvalitou i nároky.

"Kompetence" zde zatím znamenaly vždy kvalifikaci, nyní asi máme vystačit s příručkově osvětovou povrchní poučeností nebo segmenty odporného poznání a dovedností. Nový obsah pojmu kompetence (Švédové jej raději vůbec neužívají) je proto dvojsečný a v dalších zemích teoretici reforem školství - např. i v Norsku- raději dále pracují s důvěrně známými slovy - schopnosti, znalosti, dovednosti, postoje.

Zdejší vládní reforma je vůbec neprůhledná svojí mlhavostí a nepropracovaností nově zaváděných pojmů a dalšími abstraktními floskulemi, ve kterých si libovali už naši bývalí marxisté, mluvící např. vždy zásadně "o všestranně rozvinutém čelavěkovi" a jeho výchově k "vědeckému světovému názoru". Ideologicko pedagogická a propagandistická diskreditace slova věda v nedávné minulosti může být jednou z příčin alergie našich reformátorů na vědu skutečnou.

6. Potíže se známkováním, hodnocením a měřením výkonů

Jak v post-pedagogice hodnotit a měřit výkony a dosažené standardy? Nebylo nyní lepší úplně upustit od veškerého hodnocení žáků? Zavést v základním školství free-školu nebo masově domácí vyučování?

Po Marii Terezii v tichosti připravená a nyní implementovaná tichá-revoluce si "po česku" hlavu s detaily neláme. I v zákoně je bezpočet odkazů na budoucí prováděcí vyhlášky.

V zemích, kde transformační změny probíhaly od sedmdesátých let minulého století, jdou koncepce vzdělávání často ale protisměrně. Někde se nebojí je nazvat "národní kurikula" ( státy Británie), jinde pokračují "učební plány" ( německy mluvící země mají dál Lehrplan) nebo jako RVP - rámcové vzdělávací programy v několika severských státech. Ale i tam už "vývoj" popoběhl!

V EU jsou i státy, kde si vymýšlejí složitá hodnocení na několika úrovních "kompetencí" ( Skotsko, Finsko) a zas jiné, kde spoléhají hlavně na profesionalitu učitele.

Vnější nezávislé hodnocení ( testy) osvojených poznatků, dovedností a postojů nechávají v těchto zemích raději až vyšších tříd ( Norsko), případně postupně sjednocuji standardy na výkon ( Nizozemsko, Rakousko, Německo). Švýcarsko jde svojí cestou neochvějně a je to kapitola sama pro sebe!

7. Oprávněná učitelská nechuť ke školským reformám a nový byznys ve vzdělávání

Nedivím se, že většina učitelstva a rodičovské veřejnosti jsou po špatných zkušenostech z minulosti ke zdejším post-moderní "školské vzdělávací revoluci" nedůvěřivé. Ani drama shora nastartované novým školským zákonem, pod vedením zjevně už unavené profesionální političky, která přišla do resortu nejspíš omylem, a lidmi, kteří mají momentálně ve školství moc a vliv, názory veřejného mínění nejspíš nezmění.

Školští vašnostové, které tu školství léta živí, mají ještě důležitější starosti. Musí myslet na vlastní přežití v úřadech a co možná daleko od žáků! Rozhodli se, že pro svoje cíle učitelstvo masově pedagogicko kriticky přeškolí, každý rok po desetitisíci oveček. Naplánovali si to na deset dalších let a daňové poplatníky to bude stát v aktuálních cenách služeb jen jednu miliardu a čtvrt. Vzdělávat kantory podle nového kariérního řádu tu bude smět každý, komu se podaří akreditovat svůj program prostřednictvím komisí v ministerstvu školství.

Nový byznys se vzděláváním učitelů se nám už rozběhl. (Rozpočtový výhled uveřejnily letos Učitelské noviny v č. 23-24.)

Jde nyní o stamiliony Kč určené převážně nikoliv na předmětově obsahový odborný růst učitelstva, ale na tzv. formální a obecně pedagogické kompetence, což lze vnímat i jako formálně účelové nastavení kariérní kvalifikace, o které zas budou rozhodovat příliš mocní ředitelé podle potřeb provozu školy a bez ohledu na vnitřní motivace a vědecké a tvůrčí ctižádosti řadových kantorů. V tomto směru na tom můžeme být hůře než za předchozího režimu, kdy dálkové studium odviselo hlavně od individuální motivace a ochoty si na ně přispívat. Ctižádost a touha po sebevzdělání zajišťovala, aby se někteří nejzdatnější učitelé na profesní životní cestě posunuli z elementárního stupně škol postupně až na stupně střední a vysoké. Nyní je preferován manažersko-funkcionářský model kariérního řádu, který i revolučně naladěné asociace považuji za chybný.

Možná se jedná o nový sofistikovaný tunel do školské kapitoly rozpočtu pro notoricky zavedené firmy a vyjídače školských grantů.

Těšme se, že to tak pesimisticky nevyjde a nadstandardní (nemravný a nevědecký ) chaos v našich hlavách ani po tiché reformě ve školství v Česku nenastane.