Štěpán Mareš a Zelený Raoul na LFŠ -- poklesek dramaturgie nebo její ďábelská ironie?!

(psáno 27. 7. 05)

Na počátku poslední čtvrtiny letošní LFŠ snad už lze prohlásit, že se akce opět vydařila -- přinejmenším vzhledem k tomu, čím chce sama být. O to více ale mrzí její největší dramaturgický "úlet": prezentace kreslíře Štěpána Mareše (komiks Zelený Raoul atd.) v kontextu klíčového tématu letošní LFŠ, jímž je revolta, revoluce, boření konvencí atd. Vždyť "dílo" Mareše a spol. (tj. včetně podílu kreslířových scénáristů, hlavně pánů Baldýnského, Hrubého, Tesaře a Krumla - tato kritika tedy platí také jim i tam, kde se píše jen o Marešovi) je přímo opakem toho, co rebelství v umění znamená. A dokonce: sotva lze najít lepší příklad konformismu.

Předně: Mareš je politicky vyhroceně orientován, a to pravičácky (podtrhuji, opravdu nemíním "pouhou" pravicovost). Je to samozřejmě plné právo Š. Mareše coby člověka a občana, umění ale zpravidla vyžaduje určitý odstup, jakousi základní spravedlnost v hodnocení světa. Jak plyne i z rozhovorů, ať třeba ve Filmových listech LFŠ nebo na vernisáži jeho výstavy, kreslíři toho chybí více: podle všeho není dostatečně autonomní, vzdělaný, hluboký, moudrý, vtipný... schází mu zkrátka OSOBNOST. Pochopitelně tu ale vůbec nejde o Marešovu psychofyzickou stránku, uvádím to jen proto, že málokdy vnější autorovy projevy tak ladí s chabostí díla -- tím větší je ostuda dramaturgů LFŠ.

Podívejme se ale konečně na anatomii Marešova "humoru" - každý se o ní může sám přijít přesvědčit do Galerie Slováckého muzea. První příklad: jeden strip líčí, jak došlo na Máchově jezeře téměř k "ekologické katastrofě" - jeho velkému znečištění. A pointa? "To se zde jen po svých upocených zahraničních cestách v rámci tuzemské dovolené vykoupali manželé Paroubkovi." To je pouhá dehonestace, pracující navíc se stejným mechanismem jako antisemitské "anekdoty" ve třicátých a čtyřicátých letech. Nedejme se mást s tím, že partička "vysmátých tvůrců" svá podobná dílka prezentuje jako jakousi poetiku urážení, černou satiru apod. Rozdíl třeba od velmi ostrého seriálu Městečko South Park je v tom, že Marešova dílka většinou nejsou komická.

Komično ukazuje určitý rozpor ve skutečnosti, který není racionálně lehce zpracovatelný, který o světě vypovídá něco znepokojivého. V komickém diskursu je to, často jakoby zázračně, "kompenzováno" (osvobozujícím) smíchem. Výše zmíněný Marešův vtípek žádné takové poznání ani katarzi neskýtá. Kdyby onen strip četl nějaký mimozemšťan, který poznal naši kulturu alespoň natolik, že rozumí mechanismu jednotlivých komických žánrů (a nezná vůbec českou politickou ani komiksovou scénu), vyvodil by z něho, že si Mareš chce satiricky dobírat "špinavost manželů Paroubkových", možná by jej napadl i symbolický výklad: že ti dva dělají "totálně špinavou politiku". Nic takového ale ani o Jiřím Paroubkovi známo není, pokud se ovšem nemá tvrdit, že jsou všichni politici špinavci. Z prací Mareše a spol. tento postoj přímo čpí, nemá ale nic společného s komikou, pouze s nejhloupějším možným populismem, majícím dokonce až fašistoidní nádech.

Druhý příklad: nad nápisem "Paní Dagmar se po letech (z)vrátila do divadla" je zobrazena D. Havlová v nadživotní velikosti, jak giganticky dáví do Vinohradského divadla -- proud zvratků působí přímo potopu. Že jsou předmětem takového "humoru" především politici levicoví, případně "hradní" z éry V. Havla, netřeba zvlášť podtrhovat: stačí si vzít soubor tří nebo pěti Marešových kousků, a rozdíl v zobrazení zmíněných a třeba Václava Klause je zřejmý.

Dílko s D. Havlovou je vystavěno na stejném principu jako to z prvního příkladu -- nechce nic říct např. o mezích hereckého umění Dagmar Veškrnové-Havlové či třeba měšťáckosti repertoáru Vinohradského divadla, ale zase jen uráží. Podobné vytloukání vtípků ze "slovního humoru" je známou "poslední záchranou vtipálků", jak je možno se denodenně přesvědčit, byť v daleko mírnějších kadencích, u jiného Mareše -- Leoše. Takto je možno urážet každého a vždy (a jen duševní chudák se při tom může cítit dobře): každému přece jde nějak zkomolit jméno a lehce se dá napsat, že je někdo špinavý. Ne, že by se s pomocí třeba i takové poetiky nedal dělat humor, příklady jsou známé a slavné, Marešovi a spol. ale žalostně chybí "to něco navíc", což je vždy určitý druh poznání...

Příklad třetí: trilogie Zločinní vůdci, která vyšla v MF Dnes. Informace o Š. Marešovi na výstavě v uherskohradišťské galerii, v níž se dotyčný infantilně chlubí sebedrobnějším kontaktem s kýmkoliv slavným, politiky nevyjímaje, o tetralogii uvádí, že jde záměrně o úplně jiný žánr než Zelený Raoul, prý docela bez "vtípků". Vskutku je to podivný žánr: předkládá se tu jakási základní suma znalostí o třech extremně protizápadních arabských politicích, ovšem s příslušnou "protiteroristickou rétorikou". Příznačné je, že se o Saddámovi Hussajnovi tvrdí, že dostával zbrojní pomoc "z Francie, SSSR a dalších zemí" - o zásadní podpoře USA ani slovo -- tolik k výše zmíněné "základní spravedlnosti". Celý teroristický triptych je neuvěřitelně trapný, o humor se tam mají starat výroky zlounů typu "Tak to u nás chodí, jednou jsi dole, jednou nahoře. Ale nahoře je přece jen líp." Mareš, který se na LFŠ v rozhovorech netajil svou touhou rychle zbohatnout, by ale právě zde mohl objevit "svou parketu" a začít vytvářet podobné ideologicko-propagandistické "informativní komiksy". Spolu s tím, jak v populaci slábne funkční gramotnost, začne jistě dostávat spoustu zakázek třeba na učebnice občanské nauky ve formě komiksu, dalším objednatelem by po Mladé Frontě mohl být třeba Pentagon...

Závěrem: zařazení prací Štěpána Mareše k tématu revolty snad dramaturgie LFŠ myslela ironicky. Nejen kvůli líčení politologa a diplomata Petra Janyšky o tom, jak na vernisáži Marešovy výstavy slyšel jednoho punkera zcela vážně si pochvalovat informační obsah Marešovy protiteroristické trilogie, se obávám, že tuto ďábelskou ironii mnozí neprohlédli. "Humor" Š. Mareše a spol. je přitom opravdu skvělým tématem pro umělecké školy: výborně se na něm dá ukazovat, jak je určité pojetí satiry navzdory své vnějškové nekonvenčnosti hlubinně konformní a ideologické.

Ať už to bylo se záměrem dramatugie LFŠ jakkoliv, jsme na filmové škole, a tak končím tipem na "doporučenou literaturu": Borecký, Vladimír: Teorie komiky. 1. vyd. Dílna. Praha: Hynek; 2000, 210 s. ISBN 80-86202-65-8.