Ten rozdíl je velmi jednoduchý. Když se jdu pobavit, je to cosi jako psychosomatická hygiena: odreaguji se, ukojím určité potřeby víceméně primárního charakteru (pocit libosti), "vyblbnu" se, občerstvím atd. -- abych pak byl opět připraven skočit zpátky do kolotoče námahy a stresu. Ti, kdo ten kolotoč roztáčejí, to dobře vědí, a proto vedle chleba, bez nějž by lid zhynul hlady, platí davům i různé hry. Lid je pak poslušný a vykonává, co se po něm chce, aniž by bádal nad tím, má-li to celé smysl.

Když jdu naproti tomu za uměním, nejdu se jen tak odreagovat, "vypnout", ale vlastně právě naopak: musím vydat nemalé množství energie na soustředění, snahu porozumět, povznést se na jinou bázi komunikace, než je ta primární, vyjádřená pocity "líbí" a "nelíbí", atd. Zpět do kolotoče námahy a stresu už bych se neměl vracet jen tak, podoben spotřebiči, který byl ze stavu klidu zase "zapnut", ale měl bych být třeba i schopen se zamyslet nad smyslem toho kolotoče a nad tím, proč to všechno vlastně dělám. Ne náhodou hovoříme při podobných příležitostech o návštěvě kulturních "chrámů". Jde tu opravdu o cosi velmi blízkého kontaktu s transcendentnem, ne-li o jednu z jeho forem.

Uvedenému rozlišení odpovídá i odlišné zaměření tvůrců umění a zábavy. Ten, kdo vyrábí produkty zábavního průmyslu, chce především vydělat, a proto musí "demokraticky" nadbíhat předpokládanému vkusu masového publika. Kdyby chtěl v této věci příliš experimentovat, se zlou (ztrátou) se může potázat -- a proto to radši neudělá. Případně ho usměrní ten, který do projektu dává peníze (viz slavný případ filmu Blade Runner, kdy producent s ohledem na diváky přiměl režiséra změnit pointu příběhu). Zábava prostě funguje uvnitř každodennosti a jejího systému produkce a reprodukce a musí respektovat logiku jejího systému.

Umělec je v jiné pozici. Je to pozice vůči systému spíše vnější, nacházející se v kritické distanci, umožňující reflexi a zamyšlení nad jeho jednotlivými aspekty i celkovým charakterem. Nemůže a nesmí respektovat požadavky účelnosti ve výše uvedeném smyslu (tedy aby se to líbilo), má mu jít takříkajíc o "věc samu". I pouhý kámen, který by uvnitř každodennosti toliko sloužil nějakému cíli (třeba stavbě mostu) se tady stává sám o sobě předmětem zájmu, když se do něj umělec "vmýšlí", aby našel souznění mezi jeho kvalitami a představou, kterou mu chce vtisknout. Nemůže si vybrat ledasjaký kámen. Socha už v tom kameni musí nějak být a on ji tam musí najít jakoby v komunikaci s ním...

Rozhodující tu je požadavek svobody: umělec by neměl být v této své činnosti deformován různými mocenskými tlaky, ať už je to ideologický diktát, nebo diktát peněz, tj. vkusu publika. Ve starších dobách zajišťovalo odpovídající prostor umělecké svobody mecenášství (byť ne v dokonalé míře, každý mecenáš měl jisté neumělecké požadavky; minimálně se svým umělcem chtěl pochlubit). Ten, kde na to měl, chtěl dát najevo, že umí nejen vydělávat peníze, ale umí je také vložit do něčeho, co se svou logikou vymyká z tržního provozu nebo politických intrik, zkrátka velmi pozemských starostí, jež nás tak snadno zotročují. V moderní společnosti je nutně role mecenášství omezená, protože její demokratické uspořádání a vznik veřejného prostoru všeobecné rovnosti si žádá i veřejný rozměr "chráněné oblasti" umění: úlohu mecenášů už nemají hrát jen ti, kdo na to mají, ale společnost rovných a svobodných lidí jako taková -- a to prostřednictvím státu a jeho daní.

Jan Samohýl má jistě pravdu, když tvrdí, že vznik kvalitního díla se nedá naplánovat, podobně jako se nedá naplánovat vědecký objev. Jenže stejně jako se vyplatí financovat vědu ve smyslu určité infrastruktury a institucionální sítě, která objev sice nezaručí, ale zajištěním podmínek jej učiní pravděpodobnějším, ba vůbec možným, vyplatí se financovat i vysoké umění. Přesně ze stejných důvodů. Je prostě dobré vytvářet v moderní společnosti, podléhající neuvěřitelnému množství partikularistických vlivů, prostor, který bude vůči těmto vlivům alespoň částečně chráněný a v němž se umělci a jejich kritikové budou moci pohybovat relativně svobodně a budou se moci soustředit na rozvíjení svého talentu.

Bylo by katastrofální přestat platit vědecké ústavy jen proto, že letos třeba zrovna neprodukují úspěšné patenty. Ztratilo by se tím obrovské množství zkušeností a návyků, které by se pak jen těžce a draho znovu získávaly. Stejné je to s uměním. Umělecká díla se nerodí sama od sebe. Rodí se z činnosti lidí, kteří potřebují nějaké zázemí, a vznikají v prostředí, kde všechno něco stojí. K napsání knihy stačí tužka a papír. K vydání té knihy nikoliv -- mluvím z vlastní trpké zkušenosti. A je proti myšlence umělecké svobody, aby umělec při shánění prostředků byl závislý jen na tom, kdo mu je dá pod podmínkou zisku.

Ono by se asi umění nějak protlouklo a svoji autonomii by si nějakou undergroundovou cestou udrželo. Jenže vlastně nejde o umění samotné. Jde o společnost a o její schopnost uvědomovat si největší nebezpečí každé demokracie, jež plyne z demokracie samé: z nadvlády každodennosti, z převahy "lidového", chlebem a hrami ukájeného vkusu, z diktátu pragmatismu a zužitkovatelnosti, zkrátka z neochoty a neschopnosti kritické a tvůrčí distance vůči stereotypům a bezmyšlenkovitě přijímaným imperativům systému.

Ano, rozdělování peněz na kulturu může podléhat vlivu různých elitářských klik a mafií -- ale tak je to v každém přerozdělování; peníze jsou moc a o moc se prostě bojuje. Tyto institucionální vady, na které je nutné poukazovat a usilovat o jejich eliminaci, ale nejsou důvod pro to, abychom odvrhli samotnou myšlenku, k jejíž realizaci ony instituce vznikly. A ta myšlenka zní: vytvořit ve veřejném prostoru a z veřejných zdrojů niku, která svobodou tvorby bude kultivovat naši schopnost kritického odstupu a sebereflexe; a která výsledky této tvorby zpřístupní pokud možno všem občanům prostřednictvím veřejných kulturních institucí (veřejnoprávní televize, divadel, filharmonií), jež si každý jeden z nás nemůže zaplatit, ale bez nichž bychom všichni byli chudší a více vydaní na pospas onomu "kurevskému imperativu" z názvu tohoto článku. Bez veřejných peněz se chrámy kultury změní v tržiště, kde se možná tu a tam něco cenného uchytí, avšak celková logika tohoto prostoru bude logikou bordelu.

Demokracie je vláda lidu. Nepřežije, pokud si neuchrání pojistky proti vlastní proměně ve vládu davu a lůzy. Veřejně dotované a všem dostupné umění mezi takové pojistky patří. Je to jistě pojistka malá, často bezmocná a nefunguje dokonale (i zásluhou umělců samotných, jako ve všech lidských oborech). Jsem ale přesvědčen, že její zánik by byl signálem blížícího se konce demokratické společnosti.

Možná je ten signál na místě a já se s tím jenom neumím smířit.