Vám nemohu žehnat,
vy nepřátelské hvězdy,
pod stanem smutečních nebes
jež pláte stříbrnou zbrojí:
Vám, jež v duše mé bezdno
vmetly jste pochodeň snů,
volám, neviditelný,
prachu já vířivý atom:

Proč,
ó proč jste mi urvaly mír,
proč po dni dusném a plodném
myšlenkou jepicovitou
v mé smysly jste vžehly
křeč touhy po nekonečnu
a přede mnou samým děs?

Já byl jak žíznivé pole,
jež v tiché pokoře čeká
na vláhu příštích dnů,
já žil, mezi lidmi člověk,
jenž neví, že vesmírem krouží
věčné přeměně vstříc.

Teď brázdami pole mého
se provalil oheň, a srdce,
mé lidské srdce se vzňalo,
teď smrt jsem a život a víra i závrať --

teď z nepoznatelných dálek
stín boha na mne pad.

z Almanachu na rok 1914 vybral Štefan Švec