Přesto, že skupina obyvatel mladší čtyřiceti let ví o Pražském jaru, srpnu i následující normalizaci nejvýše z učebnic a vyprávění a na svoje skutečné prožitky mohou vzpomínat snad až padesátnící a starší, o skutečných událostech toho roku, které ovlivnily život společnosti na dalších dvacet let, nevíme téměř nic. Kromě emotivních, nepřesných a zavádějících sdělení.

Chybí odpověď na zcela zásadní otázky. Vůbec tím nemyslím problém tzv. "zvacího dopisu". To je v podstatě lapálie. Problém je zcela jinde:

• Jaký vlastně byl cíl "obrodného procesu"?
• Co představoval "socializmus s lidskou tváří"?
• Chovali se představitelé tehdejšího vedení ke svým spojencům jako partneři, nebo jako "chytré horákyně"?
• Jaké byly cíle angažovanosti některých občanských iniciativ?
• Jaké byly možnosti vývoje státu, který byl součástí jednoho mocenského bloku v rozděleném světě v období eskalující studené války?
• Bylo možné vyhnout se okupaci?
• Bylo možné vyhnout se normalizaci?

To je jen několik otázek, bez jejichž zodpovězení nelze hodnotit důsledky onoho složitého vývoje.

Nepochybně jsme všichni byli v onom neblahém srpnovém ránu šokováni, cítili jsme se oklamáni, zrazeni těmi, kteří měli být našimi přáteli. Přesto se vnucuje otázka, zda jsme byli zděšeni a znechuceni skutečně všichni.

Co udělalo vedení státu (= strany) pro to, aby ke vpádu vojsk nedošlo? O čem se jednalo na celé řadě bi- i multilaterárních schůzek? Byly požadavky tehdejších spojenců tak nepřijatelné, že stálo za to zaplatit za jejich ignorování tak vysokou cenu?

Jen pro příklad:

Uvolnění ekonomiky a vznik drobných soukromých živností nemohlo být na překážku dohodě -- obdobný svobodný stav existoval přece v sousedních zemích ve výrobě, obchodě i zemědělství! ČSSR byla skutečnou výjimkou.

Liberalizace kultury probíhala od počátku šedesátých let, uvolnění sdělovacích prostředků bylo v podstatě také akceptovatelné.

Náprava zločinů z počátku padesátých let, rehabilitace -- to vše také probíhalo v souladu s politikou i ostatních států.

Samozřejmě existovaly nedotknutelné pravdy:

Vedoucí úloha KSČ, jednotný materialistický a marxistický světový názor, společenské vlastnictví výrobních prostředků, řízená ekonomika a zejména společná mezinárodní politika.

Tyto oblasti byly tenkrát pochopitelně tabu pro jakékoliv experimentování.

Nedomnívám se však, že by to bylo z umanutosti, ale z nutnosti. Mezinárodní situace přece byla taková, jaká byla. Tu jsme si nevymysleli. Studená válka byla založena na dodržování bezpodmínečné rovnováhy sil. Ani jedna strana si nemohla dovolit porušit ji zejména v nadmíru citlivém středu Evropy, na hranici obou světů.

Až budeme za pár dnů číst a poslouchat srdceryvné příběhy o nás, kteří jsme se stali obětmi okupace a následné normalizace (mimochodem každá změna politické situace přináší i jisté "vytěsňování" těch, kdo se aktivně podíleli na předchozím vývoji, z veřejného života. Ať už jde o prověrky, nebo lustrace), kteří raději opustili pokořenou a zrazenou vlast, měli bychom chtít vědět kde se stala chyba.

Byli jsme skutečně nevinnými obětmi komunistické tyranie, nebo jsme zcela nezodpovědně promrhali pokrok, který jsme mohli přinést nejen sobě, ale celému společenství, dokonce snad i vzájemně nepřátelskému světu?

Podobně jako v souvislosti s kauzou Czech tek, zahlcují nás velkými moudry mnozí také o událostech roku 1968. Jsou to však moudra značně nepřesná, nehodnotící to podstatné, co se událo. To, o čem nevíme zhola nic - pokud jsme nečerpali z "Poučení z krizového vývoje", nebo naopak z mnoha subjektivně hrdinských zpráv někdejších vůdců.

Obávám se, že právě oni zklamali. Klamali důvěřivé občany i nedůvěřivé spojence. A důsledek na sebe nenechal dlouho čekat.

Možná by se dalo konstatovat, že je vlastně jasné, kdo opravdu "pozval" spřátelené armády, aby zabránily "kontrarevoluci".