Vzpomínám na paní sousedku mého dětství, gymnasiální profesorku okresního města, která se svou partnerkou statstne vychovávala svou dceru. Chce snad někdo takovýmto "nekonvenčním" rodinám vzít jejich vlastní děti a umístit je do ústavu? Doufám že ne!

To mne přivádí na další otázku - a co když si vyrovnaný, stabilní homosexuální pár osvojí a případně adoptuje dítě z ústavu? Působím nyní jako farář ve státě New York v Presbyterní církvi a takový pár v mém sboru je - dva tatínci, kteří osvojili a nakonec i adoptovali dva černošské kluky.

Starají se o ně vzorně, lépe než by svedla kdejaká jiná rodina. Za dobu, co je znám, můžu dosvědčit, že ti adoptovaní kluci jenom kvetou. Osvojeni byli skoro z ulice, maminka na drogách, každý měl jiného otce, oni skoro každý měsíc v jiné pěstounské péči, nikdo je nechtěl.

Byli těžce deprivovaní, sociálně i inteligenčně zaostalí, do značně míry nezvladatelní. Když jsem do sboru přišel, byli už asi půl roku osvojení a po dalším roce byli adoptovaní.

Adopci jsme ve sboru oslavili a těšíme se z jejich růstu. Obyvlášť během toho prvního roku byl pokrok těch dvou klučinů doslova hmatatelný den po dni, měsíc po měsíci. Jejich tatínci se o ně vzorně starají. Ve své svobodomyslnosti jim dávají i značný prostor pro jejich černošské jazykové, muzikální, pohybové a obecně kulturní sebevyjádření (což jinak bývá s adoptovanými Afroameričany v bělošských rodinách problém). Je těm klukům v takovéto "nekonvenční" rodině líp, než by jim bylo v nějakém ústavu, na ulici a za školou? Nemám nejmenších pochyb!

No, aby bylo jasno, můj sbor není žádné liberální hnízdo. Někteří členové, jak už to tak bývá, jsou pěkně sukovití konzervativní špalci. Holt se ale stalo, že v našem sboru máme tento otevřeně homosexuální pár a každodenní žitá zkušenost proměňuje i zatvrzelé konzervativce. Znají je a nedají na ně dopustit. Když se pak otázka homosexuality objeví jaksi teoreticky, nejraději by na naše "taťky" pozapomněli a hájili ty své nejkonzervativnější postoje. Ono to ale pořádně nejde někoho na osobní rovině respektovat a ctít a na druhé straně na něj sice jen teoreticky, ale přece nadávat. A tak se všichni vzájemné povzbuzujeme k toleranci, lásce a vzájemné pomoci.

A ještě jedna věc mi přijde v takových diskusich o právu homosexuálů vychovávat děti hloupá. Mnohdy se nám snaží namluvit, že homosexuálům oproti běžným heterosexuálním jedincům chybí vloha pro citlivou péči o děti. Zamyslete se! Já jsem se zatím setkal jenom s pravým opakem. Homosexuálové, které jsem potkal, byli vzdělaní, kultivovaní, citliví a měli velmi dobře vyvinutý pečovatelský cit. Podezřívají je tedy někteří z pedofilie?

A co takhle označit všechny hemofiliky za nebezpečné sadisty? (Přijde vám to divné? - ale asi stejně logické!) Mohu jenom dosvědčit, že jsem vděčný za naše dva "taťky". Jsem vděčný za homosexuální bratry z mého předešlého českého sboru, protože organisuji ve sboru adopci na dálku - dětiček z rozvojového světa.

Jsem vděčný za jejich citlivost a péči. Je mrháním vlohami a dary (božími dary) zabraňovat plnému rozvití pečovatelských vloh u těch, kteří je mají.

A nyní slovo do církevních řad - je nedůstojné, obzvláště menšinových církví v České republice, podílet se na šíření předsudků vůči jiným menšinám. Církev by měla respektovat a vážit si otevřeně homosexuálních bratří a sester, nemají to vůbec lehké v rodinách, na pracovištích, ve společnosti. Jsou jiní, ale v tom, jak se chováme k těm jiným, se ukazuje, jací vlastně jsme.