13. 5. 2005
Skutečnými hrdiny druhé světové války byli Svědkové JehovoviŠedesáté výročí konce druhé světové války se zcela pochopitelně stává příležitostí k bilancování všeho druhu, ke znovunastolení otázky po skutečných vinících, ke hledání těch dobrých, odsuzování zlých, ke kácení model, stejně jako k jejich pečlivému oprašování... Posuzuje se celé politické mašinerie. Celoživotní válečný štváč a buldok na vítězné straně je nazván hrdinou a druhý válečný štváč zlosynem. A šedá zóna - ach ano. Na její slavnou dějinnou nevinnost bychom málem zapomněli. |
Když jsem na serveru Neviditelný pes publikoval článek, ve kterém jsem ostrými slovy napadl volbu Josepha Ratzingera papežem jako nevhodnou vzhledem k jeho členství v Hitlerjugend, snesla se na mou hlavu sprška ostré kritiky. Převládl názor - jenž ostatně zaujaly i Britské listy [Britské listy nezaujaly žádný názor, protože názor může zaujmout jen některý z jejich autorů - pozn. red.] - že členství v této organizaci bylo povinné, což omlouvá nehoráznost tohoto symbolického gesta. Až po několika dnech se ozvalo rozpačité ehm. Při hodnocení událostí II. světové války jsme přivykli hovořit o utrpení mas, mluvíme o holocaustu, mluvíme o židech, Romech a homosexuálech, mluvíme o důsledném a přísném uplatňování principu individuální viny, což nám brání konstatovat i prostý fakt, že podpora Hitlera v oblasti Sudet byla vyšší nežli v samotném Německu... Ano. To je jedna z velmi zajímavých otázek. Kdo podporoval a kdo ne. Kdo spolupracoval a kdo celou hrůzu druhé světové války umožnil? Je zajímavé si uvědomit, že zatímco byly celé národy vyhlazovány v důsledku toho, že množství "obyčejných lidí" vykonávalo nespočet svých drobných povinností - tento pekl chleba a onen vyráběl esesákům tkaničky do bot - bylo pronásledováno mnoho lidí, kteří plnit své povinnosti odmítli. Za druhé světové války nezvedali ruce k nacistickému pozdravu, jako později odmítali účast v ozbrojených silách komunistického státu bez ohledu na následky. Řeč je o církvi Svědků Jehovových, která dějinami dvacátého století prošla zřejmě jako jediné křesťanské společenství neposkvrněná kolaborací s lidožroutskými režimy. Katolíci podporovali Franca, ortodoxní nakonec našli společnou řeč se Stalinem a právě - buďsi vynuceným, ať nejsme nespravedliví - sloučením protestantských mládežnických organizací vznikla nechvalně známá Hitlerjugend. V německém jazyce byli Svědkové Jehovovi za nacismu označováni jako "die Bibelforscher", pronásledováni, zatýkáni, označováni fialovým trojúhelníkem a vyhlazováni v koncentračních táborech. Na území českého státu byla činnost jejich církve zakázána Vládním nařízením číslo 97 ze dne 31. 3. 1939, podepsán Emil Hácha a další. Je pochopitelné, že příslušníci této církve nebyli převážně ani židé, ani Romové, v žádném případě komunisté, a vzhledem k jejich nečetnosti se mezi nimi jistě vyskytovalo jen několik tělesně postižených a homosexuálů. Stačila tedy maličkost ke klidnému přežití válečné pohromy: zvednout ruku k hitlerovskému pozdravu a plnit své zákonné povinnosti, mezi které patřilo například členství v Hitlerjugend. To však tito lidé odmítli a - jak svědčí protifašističtí bojovníci a vězňové koncetráků - umírali ve stejném nekompromisním vzdoru vůči zločinným státům, který je do kriminálů a likvidačních táborů přivedl. Svědkové Jehovovi jsou v naší společnosti tabuizováni a skandalizováni do té míry, až jsou ve výčtech obětí holocaustu většinou pomíjeni, i když jim nejen v dějinách druhé světové války, ale celého dvacátého století patří mezi všemi křesťanskými církvemi místo nejčestnější. Neodmítali jen vojenskou službu, odmítali i vše, co s ní bylo byť jen vzdáleně spojeno - v širším smyslu slova řečeno, byť poněkud vulgárně, odmítli hajlováni en block, stejně jako později odmítli projevovat solidaritu komunistickému režimu a účastnit se aktivní služby v jeho ozbrojených složkách. Jejich chování a osud až bolestně navozuje sugestivní otázku, kterou položil Alexandr Solženicyn ve svém legendárním Souostroví Gulag: "Mohlo by k hrůzám stalinské diktatury dojít, kdyby každý člověk v každém domě popadl sekyru a touto sekyrou ubil prvního čekistu?" Svědkové Jehovovi - jejichž nauka ve skutečnosti není o nic výstřednější než kterákoliv jiná v rámci křesťanských církví - však šli dále a vytrvali v postoji, který by schválil Gándhí jako Tolstoj. Během strašlivých událostí dvacátého století důsledně vytrvali v klidném naplňování prostého příkazu nezabiješ. A nejen nezabiješ. Nebudeš schvalovat zabíjení, nebudeš tolerovat a umožňovat zabíjení, nebudeš podporovat zabijáka, nebudeš ho chválit, nebudeš mlčet o vrahovi, že je vrah. Který národ, jaká církev, se může pochlubit uskutečněním tak prostého a samozřejmého postoje obyčejné mezilidské slušnosti? Winston Churchill, strůjce fantasticky zbytečných a počtem obětí ohromujících bosporských jatek za první světové války, Rusko, nebo Spojené státy americké, které vždy počítaly jen své vlastní mrtvé? Vinen druhé světové válce a všem hrůzám dvacátého věku není ani Stalin, ani Mussolini, ani Hitler, ani Mao Ce Tung. Vina je kolektivní a nese ji každý, kdo tyto hrůzy umožnil, byť jen nepřímo. Vinna je britská vláda, vinna je francouzská, vinny jsou Spojené státy, které by ještě dnes Hitlerovy nástupce klidně tolerovaly, pokud by jim nenarušovali obchodní zájmy. Nevím, jak bych se choval v časech okupace. Možná bych byl hrdina a možná kolaborant. Slušnost je mi lhostejná a moje vlastní jednání bylo nejednou v rozporu se zákonem. Vím však, že jsem nikoho nezabil, a doufám, že u toho zůstane. V nesčetné mase těch, kteří nesou vinu za nepřetržitá jatka dvacátého století od Mauthausenu až po Hirošimu, od ukrajinského hladomoru až po Vietnam, od alžírské války až k Iráku, jsou hodni úcty především ti, kteří bez ohledu na následky trvali na prostém a samozřejmém požadavku mezilidského soužití, ať už si jej zdůvodnili učením Buddhy, nebo Ježíše, nebo Haškovým "nestřílejte, jsou tu lidi!" U příležitosti konce tohoto strašného masakru s obyčejnou nadějí v to, že se víckrát nezopakuje století tak úděsné, bychom měli především vzpomenout čest těch, kteří nevraždili vůbec. Jako otevřený nepřítel všech náboženství, jejich proroků, vůdců, svatých knih i nauk, bych rád na tomto místě a v tomto deníku připomněl památku těch, kterým se pomníky nestaví, kteří neohromují svými zločiny, ani jejich efektním trestáním, kteří lidskou krev prolévat odmítli a nenesou tudíž žádnou vinu. Příklad církve Svědků Jehovových dává morální facku většině lidstva; s jejich pomocí by se nikam nedostal ani Hitler, ani Franco, ani císař Hirohito, ani US-prezident Johnson, kterému jsou neprávem upírány vavříny jednoho z nejhorších a nejkrutějších válečných zločinců v dějinách. Není nutné s nimi souhlasit, ani přistupovat na jejich vyznání, zaslouží si však respekt jako ti, kteří své morální zásady nepoužívají jako dobrou techniku k dosažení moci, neatakují státní struktury a zákonodárství svou dogmatikou, ale v okamžicích lámání chleba stojí na straně lidství tak samozřejmého, až je výjimečným, což prokázali ve zkouškách ohněm - a ne ledasjakým: byly to ohně v Osvětimi, Mauthausenu a na Majdánku. Stačilo málo, aby se tomuto ohni vymkli z moci: zvednout ruku k nacistickému pozdravu. Duševně zdravý člověk by se neodvážil zlehčit utrpení žádné nevinné oběti. Zvláštní respekt si však zaslouží ti lidé, kteří - řečeno v tomto výjimečném případě křesťanskou terminologií - od sebe kalich hořkosti odvrátit mohli. |
Osvobození Československa v roce 1945 a konec II. světové války | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
13. 5. 2005 | Skutečnými hrdiny druhé světové války byli Svědkové Jehovovi | Filip Sklenář | |
12. 5. 2005 | Válka | Milan Valach | |
11. 5. 2005 | Proč neslavíme konec druhé světové války | Jan Vnouček | |
11. 5. 2005 | Pár myšlenek o druhé světové válce II | Boris Cvek | |
10. 5. 2005 | Smí mít pravda dva konce? | Miloš Dokulil | |
6. 5. 2005 | Tolik válečných mýtů, jako je národů | ||
1. 4. 2005 | Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků | ||
1. 4. 2005 | Košický vládní program - důležitý krok KSČ na cestě k únoru 1948 | František Hanzlík | |
1. 4. 2005 | Rusko během 2. světové války III. | ||
24. 3. 2005 | Rusko během 2. světové války II. | ||
23. 3. 2005 | Rusko během 2. světové války I. | ||
22. 3. 2005 | Stalingrad během blokády V. | ||
21. 3. 2005 | Stalingrad během blokády IV. | ||
18. 3. 2005 | Stalingrad během blokády III. | ||
18. 3. 2005 | Mníchov a jeho alternatívy | Daniel Šmihula |