Po článcích Jindřicha Kalouse o ropném zlomu se objevily příspěvky ekologů Blahety a Mašína, jakési řešení nabízející. Měli bychom jezdit na bionaftu nebo na biobenzin. Jiní ekologové si myslí, že bychom neměli jezdit vůbec. Dohady, kolik hektarů potřebujeme na tunu benzinu, nehrají až tolik roli. Myslím si, že určité možnosti na využití řepky olejné na výrobu pohonných hmot by byly. Určitě však asi nebudou rozhodující. Podle zveřejněných údajů je výroba pohonných hmot diskvalifikována množstvím energie vložené do jejich výroby z primární biomasy. Ta je většinou velmi vysoká a silně zatěžuje celý proces. Vložená energie totiž překračuje o 30 až 60% energii, kterou získáme. Přičemž náklady na odstraňování škodlivin touto výrobou vytvořených nejsou vůbec do kalkulace započítány. Proto se asi na tento způsob přejde až bude opravdu nejhůř.

Ale my přece známe jednoduché a laciné řešení... Není to nic nového. Jako pamětníci si pamatujeme na Stalinovy závody v Záluží - což byly jen přejmenované staré dobré Herman Göring Werke. Ty byly ve válce mocně rozšířeny na výrobu benzínu z hnědého uhlí. Hitler neměl ropu a přitom musel mít zajištěnu výrobu benzínu jinak. A právě Herman Göring Werke zajišťovaly pro německou armádu dostatek benzínu po celou dobu války. Výroba jela ještě dlouhou dobu po válce, než jsme uhlí nahradili dostatkem ropy ze Sovětského svazu.

Postupů na výrobu benzínu z uhlí existuje několik. Nejznámější je tlaková hydrogenace práškového uhlí. Modernější je Fischer-Topschova (FT) syntéza, kde ze směsi plynů na katalyzátoru vznikají podle podmínek reakce různé produkty, které mají široké použití od metanolu až po palivo pro diesely nebo parafin. K dokonalosti tuto metodu přivedla jihoafrická firma, která díky ropnému embargu OSN v dobách apartheidu tuto technologii připravila k praktickému využití. V současnosti přešla na levnější výrobu a produkuje denně kolem 150 000(!) barelů paliva. Tato metoda má velkou budoucnost.

Stavba takové výroby kombinované s elektrárnou se připravuje v Austrálii. Dodavatelem technologie je americký Rentech, plánovaná kapacita 6000 barelů denně. Rovněž Čína, která pociťuje velký nedostatek ropy, staví dva závody na výrobu paliv z uhlí s kapacitou 1,2 milionů barelů paliv denně. Přičemž kalkulované náklady na výrobu jsou ve výši 15 dolarů na barel. Při současných cenách ropy přes 60 dolarů za barel to zní jako pohádka. Uvedené údaje vyvracejí tvrzení o nevýhodné a neúnosně drahé výrobě syntetického benzinu.

Je-li tomu tak, pak musí každého napadnout, proč se to už dávno nerealizuje. Je to jednoduché. Po zavedení výroby syntetického benzinu půjdou obrovské a drahé rafinerie do starého železa, včetně řady navazujících výrob. Ropné a petrochemické společnosti tedy nemají nejmenší důvod k investicím v tomto oboru a lze předpokládat, že pokud jim mohou zabránit, užijí svůj obrovský vliv ve finančním sektoru. Zavedení nové technologie si dovolí jen skutečně nezávislé vlády států kladoucích důraz na strategické plánování. Bohužel pro ně, proti nim stojí všemocná olejová lobby ( a v pozadí finanční oligarchie, která to vše ovládá penězi) - která nedopustí, aby se jí ten skvělý kšeft dostal z rukou. Už dokázala hysterií kolem jaderných elektráren vyřídit tohoto soupeře, tak s takovým detailem, jako je výroba syntetického benzinu bude pro ni hračka.

A budou to opět novináři, kteří budou psát o nevýhodách a škodlivosti syntetického benzinu, stejně jako psali (a píší) o škodlivosti jaderné energie. A přitom jde jen o jedno. Jde o peníze. O peníze těch mocných, kteří ovládají tento svět. Kteří nemají snahu pomoci lidem v nouzi, ale kteří mají jen jediný cíl. A to jsou jejich zisky. Pro ně jsou schopni potopit jakýkoli projekt, který by lidstvu pomohl. A proto to všechno dopadne přesně tak, jak to předpověděl pan Kalous.

Ve jménu svých zisků jsou schopni obětovat půlku lidstva.

Ano, výroba benzinu z uhlí má u nás velkou minulost. A pravděpodobně i velkou budoucnost. Bude na naší vládě, jestli budeme patřit k obětem oil peaku nebo k těm, co přežijí.

Uhlí máme zatím dost.