Z Klímova pohledu nemá pravdu zase Bohumil Kartous, když píše, že "reality show nastavuje zrcadlo skutečně věrně", jinými slovy, co už může být reálnějšího než reality show? Co už může být blbějšího?

Tuto klímovsky dementní (čti jednoduchou) zábavu, ale nelze hodnotit ve vztahu k umění, nelze kritizovat popkulturu v zájmu "vysokého" umění, protože jak bychom odlišili umění od neumění, kdyby kolem nás bylo jen umění? Sleduji z povzdálí diskusi na téma co je to umění, jakou má schopnost, význam, smysl, charakter a jak ho lze hodnotit. Všichni zapomněli, že na to máme propracovaný "vědecký" systém, který hanlivě označím slovem kunsthistorie, nauka o umění, nebo historie umění.

Dějiny umění se konec konců přednášejí na mnoha universitách. Estetika, o které se mluvilo (a že jich je dost, třeba marxleninská), je jen jeden segment oboru, ale nedává odpověď na to, co je umění. Umění se definuje za provozu, ne jenom časem, ale v čase a dělají to tzv.výkonní historici umění, protože i umění, jako cokoliv jiného, je nutné a možné kriticky zkoumat. Avšak zkoumat něco a podrobovat to analýze, ještě neznamená nalézat odpovědi, zvláště, jsou-li tak obtížně objevitelné.

Nabízí se logická otázka, proč to tedy dělat? Nuže pro to, abychom se dozvěděli alespoň něco o tak křehkém a subtilním tématu, kterým umění je. Co tedy o umění už víme? Všichni víme, že tu bylo, že je, ale už v současné post postmoderní době nevíme, jestli bude dál. Osobně odhaduji, že ono "vrcholné umění" splyne s popkulturou, integruje se do konzumní společnosti, přestane být elitní, protože už přijímá a nasává jednoduché struktury masmediální zábavy. Máme snad málo Ladislavů Klímů?

Otázka proč tomu tak je, je jiné téma. Obtížně tedy v historickém kontextu víme, které umění už je umění (není celé baroko tak trochu pokleslý kýč?), zatímco o současném umění víme jen to, kdo nám řekne, které to je. I kunsthistorie musí být z něčeho živa. Takže je třeba rozlišovat mezi uměním historicky prověřeným, tím "vysokým", a uměním tzv."současným", které prověřeno není, kterému proto není třeba dávat přívlastky a které je pravděpodobně tím, co nás trápí v porozumění.

Malovat dnes barokní obrazy opravdu nejde, pokud to nějaký chudý talent nedělá jako repliky za peníze. O současné umění se starají odborní "vykladači", teoretici umění, kurátoři, galeristé, prostě lidé zainteresovaní v celém propracovaném systému, který sám sebe velmi hanlivě označuje jako "umělecký provoz". Je z velké části dotovaný státem a placený z daní, aniž by se vždycky přesně vědělo, jaká kvalita se podporuje.

Zmiňuji oblast výtvarného umění, oblast zatím ještě stále mého zájmu. Začnu pesimisticky. Například ústřední motto mezinárodní výstavy současného umění Documenta v Kasselu z roku 1992, shrnuje co je umění takto : "Umění je to, co je za umění prohlášeno". Staromilce tahle věta bolí, chápu, ale i tak to je. Umělci pak stačí, když má kontakty a občas něco zplodí, i když neví co, podstatné je, že kunsthistorie to zařadí jako hodnotu do systému a kontextu výtvarného umění.

Lze tedy s panem Kartousem konstatovat, že "individualizace postmoderního umění tak připouští naprosté přijetí i naprosté odmítnutí" všeho snažení a za umění tak v podstatě může být záměrně prohlášeno i to, co umění není, protože stačí na tom jen vytrvale trvat. Současný umělec už dávno také nemusí jen romanticky trpět pro umění, už může mít třeba erotický salón, luxusní auto i bazén a už vůbec nemusí dělat umění, tj.umění, které je schopno zprostředkovat kromě líbivosti ještě i něco jiného.

Dnešní umělec také nemusí vůbec nic chápat, jak říká výstižně můj kamarád, stačí mu cola, pizza a nějaký trip. Už nemusí věřit, že hluboký prožitek z umění je třeba i výrazem naplňování svobody, nezávislosti, odlišnosti pro všechny a umělec, tvořící pouze z vnitřních pohnutek, z vlastní motivace a odolávající tlaku společnosti, je jednou z posledních svobodných bytostí na tomto světě. Takový umělec už ani svobodný být nechce, protože k čemu mu to v dnešní době bude?

Umělec s pizzou v hubě u bazénu dávno neví, anebo za těch patnáct let už dávno zapomněl, že by se neměl nechat deformovat mocenskými, či ideologickými tlaky a diktátem peněz, a to nejen v zájmu své umělecké svobody, ale i proto, aby si uchoval čistotu a bohatství své vlastní inspirace, jenomže on už inspiraci ani nepotřebuje, vždyť je jí kolem dost a dost. Stačí zapnout televizi, otevřít časopis, nic ho nespaluje, není co ventilovat.

Proto zásadním rozdílem mezi skutečným uměleckým dílem a populárním konzumním artefaktem pro zábavu není jen rozdílná míra složitosti, jak píše Jan Čulík, ale i rozdílný stupeň motivace těch, kteří svůj produkt nabízejí, tedy umělců. Jaké pohnutky k tvorbě ale ještě může mít tzv. společensky vysmátý umělec, tzv. za vodou, když právě velmi ochotně respektuje požadavek účelnosti, líbivosti a podbízivosti?

Zdá se, že takovýto umělec nemá čím oslovit, nemá co nabídnout, protože ho nic nemotivuje, pohodlně se usadil, není nic, co by ho znepokojovalo, co by rozjitřovalo jeho mysl a nutilo klást otázky ve svém díle. Z jakých pohnutek tedy ale umělec tvoří? To je základní klíč, pro pochopení smyslu díla a umění vůbec. Když pravěký lovec vyryl do stěny jeskyně svoji nástěnnou kresbu, mohl za to dostat od náčelníka třeba ženu, nebo lepší místo u ohně a byl to pravděpodobně první obchod s "uměním" vůbec.

Tomuto obchodu ale předcházela skutečnost, že tento lovec, nějakým způsobem potřeboval zachytit svůj zážitek. Potřeba vyjádřit se byla tedy prvotním impulsem pro tvorbu, pro uchopení opálené větve, či kamene - zanechat tak ve skále svůj otisk, svoji stopu. Jinými slovy, pravěký umělec chtěl vyjádřit cosi ze svého života a to, co vyjádřil, našlo odezvu, svého diváka, který se s jeho dílem nějakým způsobem ztotožnil, vstoupil s ním do interaktivního vztahu.

Všechno ostatní potom je už jenom civilizační vývoj. Pavel Šmerk se ptá : "Co to znamená umělecká výpověď? Přece to není, že umělec cítil potřebu něco vypovědět, tak to tedy vypověděl, co já s tím? Mě zajímá, co je tím smyslem pro mě, proč mě má ta výpověď zajímat. Kdyby to byla umělecká výpověď ve smyslu výpověď umělce, byla by to jeho soukromá věc". Ano, na začátku to byla a i dnes je "soukromá věc", která se přesto stala věcí společnou, později společenskou.

Odpověď na otázku je jednoduchá. Umění prostě může, anebo nemusí diváka zaujmout, protože buď něčím oslovuje a nebo neoslovuje, buď něco sděluje a nebo nesděluje a nebo to není problém umění, ale příjemců umění. Takže konsekventně vzato, podstatou umění a tím odpovídám na otázku, je snaha umělce vyjádřit skrze sebe, skrze svoji potřebu cosi "obecně" lidského, společně sdíleného, co nezůstává utajeno toliko v umělci, ale překračuje jeho osobní hranice nějakým směrem ven, do společnosti, k lidem.

To je můj pohled. Hodnota umění tudíž spočívá a tím zase odpovídám na otázku -- ve schopnosti umění formulovat širší otázky problematiky lidské existence, reflektovat pocity v generaci a nejen v ní a nabízet zážitek, či prožitek, podle výběru individuálního založení vnímatele umění. V tom je umění nadčasové a ne že ne. Dále se pan Šmerk ptá, k čemu je umění prostředkem, případně proč by mělo být cílem. Cílem čeho? Umění není nikdy cílem, to není závod, umění je možností, možností vnímat a pozorovat svět, nic víc.

Jan Samohýl tvrdí, že skutečnou kulturu určí jenom čas, což není pravda, všichni si určujeme svoji kulturu tím, co chceme z hlediska svých potřeb konzumovat. Jinými slovy, my jsme kultura a umění je prostředkem vzájemné komunikace, na nějaké kvalitní úrovni, úrovni občas sofistikované, ale empatické, inteligentní a velmi důležité. Pozorovatel, vnímatel umění není o nic méně důležitější, než umělec, řekl bych, že je ještě důležitější, avšak to neznamená, že se mu umělec musí podbízet.

Tímto odpovídám na další otázku pana Šmerka, která zní, proč by se měl člověk o umění zajímat, i přes jeho zmiňovanou menší stravitelnost? Stravitelností má pan Šmerk zřejmě na mysli srozumitelnost umění. Nuže, za prvé. Akceptace umění a hrubé povědomí o něm, je základem vzdělanosti a kultury člověka světoobčana, bohužel ne u nás, v západní Evropě ano, v USA už méně, ale umění prostě nelze odmítnout.

Lze odmítnout jen určité konkrétní umělecké dílo. Za druhé, potřeba kultury a potřeba tvorby, je přirozenou součástí člověka (stejně jako třeba chůze), který nechce a nemůže komunikovat na primitivní úrovni má dáti, dal. Samozřejmě že umění není spása a není jedinou možností komunikace, ale je jedinou možností takové komunikace, která nabízí duchovní uspokojení našeho "nadjá", řečeno v kontextu se Sigmundem Freudem..

O tomhle se prostě už nediskutuje. Pan Šmerk se také zajímá o to, jak by se určovala hodnota díla, kdyby jeho vnímání nebylo možné vysvětlit? Hlasováním na základě takových čistě subjektivních pocitů? Že předmět věd o umění je takto subjektivní? Ano, tak to je, hodnocení umění je subjektivní věc toho, kdo umění hodnotí a velmi zaleží na kvalitě a renomé takového kunsthostorika. Jak se vytváří takové renomé je jiné téma, ale není nepodobné jiným oblastem života.

Navíc vnímání umění ale vysvětlit lze a estetika, či teorie výtvarného umění se právě tím zabývá a říká, co všechno se v člověku zapojuje v kontaktu s uměleckým dílem, aniž bychom to třeba sami ovlivnili vůlí. Doporučuji skvělou knihu Základy obecné teorie umění (Jaroslav Volek, SPN 1968). Takže hodnota umění se vysvětlit dá, kdyby to nešlo, vůbec by nemohl existovat obchod s uměním, což je úplně jiné téma, ale umění by bez něho nemohlo existovat.

Dále se pan Šmerk inteligentně ptá : "Uvidím obraz, jak se změní můj život? A pokud se změní, tak mi připadá podstatná otázka, jak a co ho změnilo?" Umění život jak už jsem naznačil samozřejmě nezmění. Ovlivňují nás tři faktory : genetika, výchova, prostředí, přičemž první dva ještě zatím nezměníme, takže zbývá prostředí a to si můžeme zvolit. Umění patří do prostředí a může život zkvalitnit, zesmysluplnět, zlidštit, to je vše, je to málo?

Jsou lidi, které umění změnilo, či podstatně ovlivnilo, takže umění má díky své jedinečnosti schopnost a sílu zprostředkovat změnu právě proto, že při vnímání nabízí vnímateli jinou zkušenost se sebou samým. Já osobně jsem se dostal k malířství jako k životní volbě přes čtení, přes literaturu a tak se potloukám od umění k umění. V závěru se pan Šmerk ptá, proč by měl vůbec chtít zvyšovat svůj zájem o umění, pakliže je porozumění umění otázkou míry osobního zaujetí uměním, alespoň tak jsem to pochopil.

Ke vnímání umění nelze přece nikoho nutit, zájem vychází z individuální osobní vnitřní potřeby a pokud ji lidé nemají a nebo ji nemá většina, ještě to neznamená, že umění nemá smysl, že nemusí existovat a není nutné ho podporovat. Nezájem o umění ale není ještě nutně chybou konkrétního člověka, ale třeba špatným vzdělanostním systémem, výchovou, atd. Umění je ale možnost pro tu elitu, která tu potřebu má, umění je alternativou v pohledu na svět, jednou z možností poznání jeho bohatosti.

Byla například zmíněna transcendentálnost umění, jeho schopnost zprostředkovat záblesk magična, prozření, schopnost evokovat hluboký prožitek, přenést nás z tohoto "nudného" prostoru jinam, za ono zrcadlo, jak píše pan Kartous, ale to není kriterium umění, ale pouze jen jedna z jeho vlastností. Další vlastností umění je právě ono nastavení zrcadla (ať hlupák vidí svoji hloupost), schopnost kriticky reflektovat aktuální svět, ne dotvářet historii, ale být její součástí.

Vždyť přece v době, kdy neexistovala fotografie a film, bylo výtvarné umění jediným vizuálním zprostředkovatelem života, obrazem života, jeho dokumentem a bylo více řemeslem, než uměním a nebylo to jedno? Takže pane Šmerku, umění zušlechťuje duši, když máte dobře nastavený vnitřní přijímač, ale může vám nastavit i zrcadlo, pokud nejste samolibý vševědoucí deprivant, jako že nejste.Zbývá odpověď na otázku, o co se snaží umění a o co se snaží umělci?

Reálné (existující) je to, co proběhlo, co se děje, co je, avšak jakou povahu má to, co se děje? Jaká hodnota se v té povaze skrývá? Jaké sdělení a jaké poselství? Jakým způsobem umělec uměleckými prostředky ( malba, hudba, literatura) odkrývá, odhaluje, interpretuje a posouvá (ne podsouvá) druhým lidem to, co je reálné, to, co žije, co cítí a kam to posouvá? A proč to umělec dělá, když každý z nás si může vystačit se svým vnímáním, se svojí popkulturou, se svými zážitky a nemusí potřebovat vysoké umění, nemusí potřebovat mu rozumět?

Protože se umělec ještě navíc cítí být povolán k tomu, cosi lidem zprostředkovat, cosi jim vyjevit, odkrýt tajemství nějakého sdělení, být božím prostředníkem, což je trochu tragický úděl umělců, dnes archaický, vždyť kdo se je o takovou službu prosil? Řečeno v nadsázce, kdo se je prosil o takové zneklidňování a otravování ? Kdo jim dal právo takové výlučnosti? Vždyť když se sto lidí spolu domluví, že pes je slon, pak to tak pro ně je.

Společnost se prostřednictvím moci proti individuální svobodné vůli dohodla, že něco nějak je, popsala to, zařadila a pomocí zákonů a svého často brutálního systému se to snaží udržovat, tzv. se zcivilizovala. Jenomže tím částečně vyřešila jen problém fungování společnosti v nějakých pravidlech, nutně omezujících, ale neodpověděla na otázky poznání toho, co je skutečnost. Třeba shora uvedený Ladislav Klíma byl typ, který boural všechny konvence a otevíral tím možnosti dalších pohledů na to, co nám skupina lidí presentuje jako skutečnost, jako pravdu.

Společensko politický systém spoluvytváří societu, prostředí, v němž komunikujeme, a spoluvytváří i úroveň této komunikace. Systém říká co lze, co nelze, co je etické, co není, dělá to vědomě i mlčenlivou tolerancí, protože je korumpovaný mocí a moc mají ti, co mají peníze (dříve ideologii) a proto rozhodují o tom, co je ošklivé, krásné, co je směšné, co je hloupé a co je chytré. Tento systém podporuje popkulturu, masmediální zábavu, onu pokleslost, mělkost, povrchnost.

Podporuje jednoduchá vyústění, jak také míní Jan Čulík, jednoduchá schémata, jednoduché poznání světa, protože potřebuje zmanipulované jedince, kteří jsou k systému tolerantní. Lidé se mohou bavit, mohou dělat svobodně tisíce nesmyslností a nepodstatností pro život, mohou stahovat loga na mobil čehokoliv, ale čím více budou závislí na tomto systému vzájemné povrchní komunikace a vztahů, tím méně svobodní budou. Myslím že není tak úplně pravda, že máme svobodu.

Můžeme se rozhodovat pouze mezi menším, či větším zlem, trvám na tom, že skutečná svoboda je jen v naší hlavě, v srdcích a umění je jedna z cest ke svobodě, nejen pro ty, kteří ho vytvářejí, ale i pro ty, kteří ho vnímají. Já si proto nemyslím jako Jan Čulík, že pro takový význam umění je důležitá jeho estetická kvalita, skoro bych řekl že vůbec ne. Ano, líbit se musí kurvy a nikoliv poezie. Souhlasím ale s názorem, že je třeba stále klást ty nepříjemné otázky "Co tím chtěl básník říct".

Ani umělec si nemůže myslet, že prozřel život a svět, že má universální návod, že poznal obecnou pravdu a tu nám předkládá. Jedním z výrazů svobody umělce je právě jeho otevřenost ke změně, ke všemu lidskému a je třeba se stále ptát po významu toho, co dělá, co myslí, je třeba se ptát proč. Nejenže se tím vrací k podstatě umění, ale nutí sám sebe a celý systém umění ke kritické sebereflexi. Jan Čulík psal například o složité struktuře díla, tato konstatace je ale málo, musíme vědět, z čeho se skládá a lze se to dozvědět..

Pan Šmerk bystře replikoval neonovým srdcem na Hradě, v němž shledal minimum přidané umělecké hodnoty ve vztahu k složitosti oné struktury, tedy technologii provedení a měl pravdu. Jan Samohýl píše, že je to plýtvání zdroji, vydávat peníze na megalomanické projekty, o které téměř nikdo pak nestojí. Podle něho to, co chtěl příslušný umělec národu sdělit takovým dílem, by bezesporu šlo realizovat i mnohem levněji a dodává, že libovolný umělecký nápad lze realizovat jenom pomocí bloku papíru a tužky.

Kyvadlo na Letné je něco jiného, po Stalinovi poukazuje na naši smrtelnost, ale nakousl tak otázku efektivity umění. Je fakt, že ne všechno co je monstrózní, co se hýbe, svítí a vydává zvuk, je totiž hodno pozornosti. Malá kresba na papíře může třeba strhnout diváka svým výrazem mnohem víc, než desetimetrový objekt, jež může stejně dobře splnit své poslání jako kreslený vtip v humoristickém časopise, aniž by tím autor nudil své okolí a jeho sponzor za to při realizaci utratil miliony.

V této souvislosti je možné pro zajímavost připomenout mínění Bohumila Kartouse, který píše, že umění ve své podstatě nenacházíme v uměleckém díle, ale v sobě samých. Ano, ale i samo umělecké dílo vzniká v autorovi prvotně jako nutkavost, jako základní matrice jen v jeho představivosti. Připomněl bych názor jednoho známého filozofa, který řekl, že nejpůvodnější umělecké dílo vzniká jen v autorově mysli a že jeho realizace a všechno ostatní, už je jenom byznys. To je už ale zase jiné téma.