I. Může existovat "nemanipulující" zpravodajství?

Jedna z nejčastějších námitek směřovala proti mému nároku na "nemanipulující" zpravodajství. "Nic takového není možné." píše Jindřich Kohlík a dodává: "Nikdy nemůžete dodržet odpovídající časové proporce a vždy budete muset určovat význam dané zprávy subjektivně. "Objektivní" zpravodajství je nesmysl, takže usilujete o nesmyslnou věc."

Myslím, že tato námitka spočívá na dvou chybných -- a navíc podle mého názoru i nebezpečných -- předpokladech (jak se pokusím dokázat).

První předpoklad námitky vznesené Jindřichem Kohlíkem zní: "Nemůžeme-li dosáhnout ideálního stavu, nemá smysl snažit se věci zlepšovat". Přeneseno do lidového jazyka: "Půlka bochníku je stejně tak dobrá jako žádný chleba."

Samozřejmě je pravda, že úplné objektivity nemůžeme dosáhnout. Neexistuje žádné ideální "mediální nebe". To ale v žádném případě neznamená, že nemáme právo -- a povinnost! - usilovat o "méně neobjektivní", nemanipulující média. Nejde o to dosáhnout ideálního stavu, jde o to se mu přiblížit, nebo ještě spíše jde o to vzdálit se současnému "mediálnímu peklu" (zde samozřejmě přeháním) u nás. To, že ideál je nedosažitelný, neznamená, že se mu nemůžeme přibližovat.

Jasným argumentem je srovnání televizního zpravodajství BBC1 a ČT1 v době války v Afghánistánu. Bohužel tu nemám prostor na podrobnou analýzu (rád ji Britským listům poskytnu v samostatném článku), takže musím předložit apodiktické (dále nedokazované) tvrzení.

Jakkoli nebylo BBC1 "ideálně" objektivní, rozdíl v míře manipulativnosti oproti ČT1 byl prostě nepřehlédnutelný.

BBC1 každého z aktorů války (představitele spojenecké armády, Taliban, místní Afghánce, Severní alianci, uprchlíky v Pákistánu, Afghánce poškozené bombardováním i Afghánce pronásledované Talibanem) nechala vyjádřit a potom se snažila o kritickou analýzu jeho výpovědi.

Redaktoři BBC1 usilovali o "prostor pro každého aktora události" a zároveň jeho výpověď kriticky hodnotili a polemizovali s jejími slabými místy. Takže když jeden z představitelů Pentagonu vychvaloval spojenecké bombardování, konfrontoval redaktor BBC1 jeho slova s jeho vlastními slovy před měsícem a ptal se jak to, že probíhá úspěšné bombardování v době, kdy už měla být válka dávno skončena.

A stejně tak, když se talibanský mluvčí vyjádřil ve smyslu: "Naštěstí stále chráníme afghánský lid", byl konfrontován s dotazem jakou ochranu má vlastně na mysli, když před dvěma dny ukamenovali příslušníci Talibanu veřejně jednu afgánskou dívku.

BBC1 neváhalo kritizovat tzv. "Severní alianci", když její příslušníci bez soudu a jakékoliv možné obhajoby zavraždili několik zajatých příslušníků Talibanu a stejně tak pákistánskou pohraniční policii za střelbu do uprchlíků.

Získali jste velké množství informací i jejich různé interpretace spolu s kritikou "slabých míst".

ČT1 (resp. její editoři a nakonec i redaktoři) oproti tomu dopředu rozhodli na čí straně je pravda a pak už jen pro tuto "dopředu-pravdu" přinášeli důkazy. Proto mohli dostat slovo pouze někteří aktoři války, a proto se někteří aktoři mohli těšit nekritickému přenesení vlastních názorů.

Každý den jste dostávali emocionálně zabarvený příběh, jehož úkolem bylo znovu Vás ujistit, kde je pravda. Editoři ČT se na Vás prostě nedívali jako na svéprávné občany, kteří jsou schopni vlastního myšlení, ale jako na někoho, koho musíme k té "správné pravdě" dovést.

Jestli připustíme, že úcta k realitě a elementární důvěra ke schopnostem posluchačů vytvořit si svůj názor je lepší než cenzurování a manipulace ve prospěch naší vlastní interpretace, potom námitka, založená na nedosažitelnosti ideálního stavu, padá.

Druhý skrytý předpoklad argumentu Jindřicha Kohlíka je možné formulovat následujícím způsobem:

"Protože jsme subjektivní, nemůžeme principiálně dosáhnout objektivního postoje. A proto vždy budeme manipulovat. Vždy budeme vnucovat svůj vlastní názor. "

Stručně řečeno: "Subjektivita rovná se neobjektivita, a tedy manipulace".

Proti takovémuto názoru vyslovuji dva argumenty. Za prvé, neobjektivita neznamená manipulaci.

Neobjektivita se vztahuje ke světu, kdežto manipulace -- jak bylo řečeno -- k záměru druhé klamat, ovládat. Pouze určitá část neobjektivity je manipulativního charakteru, a proto neobjektivní postoj neznamená nutně manipulaci. Argument tedy neplatí.

Druhá, podstatnější námitka zní: subjektivita znamená neobjektivitu pouze za určitých předpokladů.

Jistě, pokud se rozhodnu, že jedině já sám mám patent na pravdu a ostatní je potřeba k mé pravdě dovést, je subjektivita nutně neobjektivní, protože neexistuje korektiv mých omylů.

Pokud ovšem uznám, že mi ostatní mohou ukázat mé vlastní omyly, pokud připustím, že mýlit se mohou oni i já, a že názorový střet, střet mých a jejich interpretací, vyjasní mé i jejich omyly -- nemusí mé subjektivní hodnocení být nutně neobjektivní.

Každý máme šanci dostat se z klece neobjektivity a touto šancí je racionální kritika našich názorů ostatními. Připusťme jí i v médiích a vytěsňujme z nich ty, kteří potřebují (ať již z jakýchkoliv důvodů) pouze vést ke své vlastní -- a tedy nutně neobjektivní - pravdě. Televizní vysílání může být objektivnější a stačí k tomu dva předpoklady: uznání omylnosti každého z nás a morální rozhodnutí o takové vysílání usilovat.

II. Role emocí v komunikaci a médiích

Druhá, velmi důležitá námitka se týkala podcenění (pozitivního) významu emocí v našem životě.

"S rozumem nemůžete vystačit, emoce jsou strašně důležité -- i na televizní obrazovce," píše Adéla Bednářová.

Jistě důležitá poznámka, ale považuji ji za nedorozumění. Neprotestoval jsem proti emocím v televizním vysílání (a našem životě), protestoval jsem proti převracení jejich role a role rozumu. Bez emocí (například emoce hněvu na ty, kteří manipulují emocemi) "se ještě nikdy nic velkého nedosáhlo", jak správně napsal David Hume.

Jenže je potřeba vědět, kde nám emoce pomáhají a kde škodí. Pokud začneme používat emoce (například emocionálně laděná slova) na místě argumentů, tam veškerá argumentace mizí.

Emoce nemají být argumentem!, protože argumentovat emocemi znamená zříci se argumentace.

Každý z nás jistě cítí rozdíl mezi větou "Jan Ludvík je mrcha" a větou "Protože Jan Ludvík udělal to a to, protože se zachoval tak a tak považuji ho za podlého člověka."

První věta interpretuje emocemi, druhá věta k emocím dospívá argumentací. Nejde o to vymýtit hodnocení z našeho života -- to by bylo naopak nesmírně nebezpečné -- jde o to uvádět pro své hodnocení argumenty a nikoliv sugesce.

V tomto bodě bychom se navíc neměli nechat mýlit. Jsem přesvědčen, že ti, kteří v televizním vysílání (a v jiných médiích) používají emocionální manipulace se ve skutečnosti chladně (a tedy bez emocí, pouhým rozumářským kalkulem) snaží dosáhnout svých cílů. To nejsou lidé citu (tedy emocí), ale chladného kalkulu. Z emocí nevychází a nedospívají k nim, pouze je zneužívají.

A to je -- na rozdíl od mého postoje -- postoj emocemi (svými i ostatních) pohrdající. Pro nedostatek prostoru nelze o tomto důležitém tématu pojednat podrobněji -- jak by si jistě zasloužilo.

III. Nesrozumitelnost a banality ve společenských vědách -- přírodní a společenské vědy

Martin Škabraha mě ve svém e-mailu upozornil na fakt, že jsem příliš zjednodušil možné příčiny nesrozumitelnosti ve společenských vědách. Není to pouze zlý úmysl autora nebo obtížnost tématu. Svoji roli hraje často i zakořenění ve slovníku, navyklost na vědeckou hantýrku, prostě důsledek toho, že autor je produktem institucializované vědy.

S tím nemohu než souhlasit. Kromě zlého úmyslu a náročnosti musíme brát v potaz také neúmyslné -- chce se mi napsat ledabylé -- opomenutí důrazu na srozumitelnost, zapřičiněné též institucionálně.

Chtěl bych jen zdůraznit, že spolu s Karlem Popperem -- či E. Auerbachem - považuji srozumitelnost za nesmírně významnou hodnotu spojenou s užíváním jazyka, a to hodnotu nadřazenou pohodlnosti autora. Proto kladu důraz na osobní zodpovědnost a nikoliv na institucionální vlivy -- každý z nás má totiž možnost se rozhodnout. Jak napsal již zmíněný Karl. Popper: "To nejhorší -- hřích proti svatému duchu -- je, když se intelektuálové pokoušejí tvářit před svými bližními jako velcí proroci a chtějí působit názory přednesenými jako orákulum. Kdo není schopný povědět to jednoduše a jasně, ten ať mlčí a pracuje dál, dokud to nebude schopen jasně říci. Nikdy nesmíme předstírat, že víme a nikdy nesmíme používat velká slova."

To je téměř definice přesného protikladu velké části děl velkých filosofů od doby prvního novodobého mága slov F. W. G. Hegela. Pro nedůvěřivého čtenáře uvádím tři velmi stručné ukázky jazyka tří velkých filosofů dvacátého století s překladem do srozumitelné češtiny (uvádím pouze překlady a laskavého čtenáře odkazuji před zaujetím stanoviska na původní díla samá):

"Teorie jsou uspořádaná schémata, která v syntakticky závazném rámci libovolně konstruujeme"

(Jurgen Habermas -- levicový filosof)

Teorie bychom měli formulovat tak, že dodržíme gramatická pravidla, ale jinak si můžeme říkat co chceme.

"Svoboda je základem vnitřní možnosti správnosti jen proto, že své vlastní bytostné určení čerpá z původnějšího bytostného určení jedině bytostně určité pravdy."

(Martin Heidegger -- pravicově orientovaný filosof)

Svoboda je předpokladem správnosti, protože svojí svobodu čerpá ze správnosti.

"Postmoderní situace plurality očividně potřebuje schopnost, kterou lze označit jako estetickou kompetenci -- nebo lépe řečeno: jako aisthetickou kompetenci. Myslím tím zvláštní schopnost vnímat rozdíly, schopnost postřehnout heterogenní, cit pro odlišnost..."

(Wolfgang Welsh, postmoderní filosof)

Abychom si byli vědomi rozdílů, měli bychom mít schopnost je vidět.

Jsem přesvědčen, že není co dodat.

Martin Kechlibar mě upozornil na knihu Richarda Feynmana "To snad nemyslíte vážně", která vyšla ve čtyřicátých letech minulého století a pojednává o stejném tématu, a dodal, že pociťuje jistý paradox mezi přírodními a společenskými vědami -- "zatímco přírodní vědy se snaží najít stále jednoduší způsob jak vysvětlit stále složitější skutečnosti, společenské vědy co nejzhůvěřileji popisují čím dál větší triviality". O jednom typu společenského vědce to vypovídá naprosto přesně. Dodal bych jen, že to není dáno charakterem společenských věd, ale především nezodpovědností jisté části společenských vědců. A na nás zůstává, zda je budeme trpět v řadách vědy.

IV. Poděkování

Za opravy a vyjasnění mých postojů děkuji Jiřímu Štěpánovi (který zjasnil mé pojetí východisek přidáním tzv. "obtížně ověřitelného východiska"), Milanu Valachovi (za dva zajímavé sociologické postřehy ohledně vlivu normalizace na současnost) a především Petru Molíkovi, jehož přesně formulované otázky na kritéria, která mají rozhodovat o důležitosti zpráv, mi pomohly řešit problém, který považuji za naprosto zásadní.

Rád bych tento neumělý pokus o diskusi skončil prostým konstatováním, že e-maily, které jsem v reakci na můj článek dostal, překračují svou kvalitou o několik řádů jakoukoliv internetovou diskusi, které jsem se dosud zúčastnil. A to mě, při vší té mediální bídě, naplňuje optimismem.