Vyučování nebylo nahuštěno do několika souvislých hodin, jak jsme byli zvyklí, nýbrž prolínalo zhruba osmihodinový "pracovní" den od 8 do 16 hodin. Jako ročník jsme neměli vyhraženu stálou třídu. Za vyučováním jsme chodili do odborných učeben nebo laboratoří. Záhy jsme pochopili výhody učení na specializovaných pracovištích. Pokud jsme nebyli v učebně na lekci, trávili jsme danou hodinu či víc ve studovně (Salle d'étude), kde se psaly úkoly, studovaly učebnice, memorovaly uložené recitace veršů. Složité otázky jsme mohli konzultovat s repetitorem.

Oporou samostatného studia byly jednak osobní poznámky z lekcí, ale hlavně učebnice. Všechny byly pečlivě zpracovány. Vzpomínám, že mě upoutávaly jasným a přesným jazykem, názornými ilustracemi, tabulkami, grafy.

Dávno mi vypadlo z paměti leccos z tehdy osvojené látky, ale procvičený mozek, nucený neustále registrovat a promýšlet nové, neznámé a překvapivé poznatky a souvislosti, dedukovat a indukovat, analyzovat a syntetizovat, se mi stal dobrým služebníkem. Podnes si myslím, že v mládí osvojený racionalismus, okořeněný z jedné strany citovým romantismem a z druhé strany kritickým skepticismem, spolu s optimistickým světovým názorem, nejsou špatnou duševní výzbrojí. Přicházejí krizová období, kdy se tato armatura stává člověku nepraktickou a nepohodlnu. O to raději se k ní však přiznává a znovu ji oživuje, když krizová léta přejdou a ke slovu se hlásí opět zdravý rozum, pravdychtivý intelekt a uměřená dávka citu.

[Masaryk] si již v mládí zvolil krédo považovat pravdu, právo a spravedlnost za hodnoty nadřazené moci. Neváhal bojovat proti lži, pověrám a bezpráví, nic se neohlížeje na osobní rizika. Nepovažoval sám sebe za andělsky čistého a nechybujícího, avšak nepřestával usilovat o mravní a sociální povznesení národa.

Jestliže jako člověk vnitřně svobodný sjednocoval v sobě Masaryk protikladné stránky v harmonickou osobnost, jako demokratický politik usiloval rovněž o harmonii zájmů a chování společenských tříd a vrstev, národních entit i všelidské humanity.

V literatuře často nacházíme otázku: Kdy byl Masaryk? Filozof, sociolog, etik, politik, organizátor? Domnívám se, že nejspíše mu lze přiznat vlastnosti pragmatického myslitele. Jeho myšlení bylo dáno tradicemi a stupněm vědění na přelomu 19. a 20. století, ale zůstávalo otevřené, hledačské, schopné vnímat dějinné procesy, korigovat překonané názory, ale trvat přitom na základních tezích humanismu. Vytýkal se mu eklektismus, nedostatek originality, ale ústředním bodem jeho zájmu byla sama mnohotvárná, rozporná a proměňující se lidská osobnost.

Jsme převážně národem pokojné práce, užívání hmotných i duchovních darů života, národem tolerantním k hodnotám jiných lidských společností, národem schopným osvojovat si vymoženosti vlastní i světové civilizace a kultury, národem milujícím svou specificky "českou" pravdu a přejícím pravdu národům jiným. Je to dobré? Je to špatné? Je to prostě takové, má to své klady a zápory, ale má to i sympatickou originalitu.

Hluk v domě prozrazoval, že v jiných bytech pátrají další ozbrojenci. Probuzený dům již neusnul. Sousedé vybíhali na chodnu a dohadovali se, co bude zítra.

Následující dny jsme doma i v pojišťovně [kde Císař pracoval] žili ve stálém napětí. Zveřejňované listiny popravených za "schvalování atentátu" nebo za "činnost nepřátelskou říši" byly bez konce. Praha prožívala apokalypsu. Slunečné jaro lidem nic neříkalo. Příátelé se potkávali a hovořili spolu jen šeptem. Ovládl nás pocit jakéhosi "posledního soudu", kdy se lidská duše zmítá v neprostupné síti jako chycená ryba, kdy rozum těká a třeští, kdy člověk neví ani, proč chodil do školy. Naděje žít, třeba v nejtěžších podmínkách, mizela kamsi do podsvětné nicoty.

V době sezónních prací najímal hospodář chudinu, většinou ženy ze vsi, které pracovaly za stravu a 8 korun denně. Většinou však chudí rolníčci nedostávali nic a svou prací hradili statkáři výdaje za pomoc potahem při orbě a sklizni, mlátičkou, ap. na vlastních políčkách. K velkým sedlákům chodily pracovat i děti, zejména při sklizni řepy.

Seděli jsme v křeslech a upíjeli rýnské víno. Mlčel jsem a naslouchal. Kočí měl maminku Němku a po Mnichovu se stal říšským občanem. Za války byl odveden a poslán na východní frontu. Po zranění u Velikých Luk přišel o ruku a když se uzdravil, stal se úředníkem v Praze, kde se cítí tak trochu "doma". O frontě mi vyprávěl jen hrůzy. Netajil se obdivem k "sebevražednému pohrdání smrtí" ruských vojáků a partyzánů. Na otázku, kdy a jak válka skončí, pokrčil ramenem a zvedl oči ke stropu. Pak se ještě vyptával na jiné naše spolužáky, zda se s nimi vídám, na mé vlastní osudy. Nabízel mi pomoc, octnu-li se kdy v nouzi. Bylo mi se všeho smutno a bolno. Telefonní číslo, které mi dal, jsem nikdy nevytočil. Necítil jsem potřebu se s ním znovu setkat. Kdož ví, kde mu zůstal konec.

Taková to byla zatrolená doba.

Nelze psát o euforii z příchodu nových časů a zamlčet zlé a ostudné, které slušnými lidmi otřáslo a s čím jsem se nikdy nesmířil. Mám na mysli zvěrstva, jichž se dopouštěli jednotlivci nebo skupinky českých lidí na zajatých německých vojácích nebo civilních občanech. Přivlastňovali si právo bez posouzení viny a bez výběru "trestat" i neznámé lidi jen proto, že byli Němci. Když boje skončily a vítězství bylo naše, stávalo se bití, mučení a zabíjení poražených stejně barbarským počínáním jako řádění těch, které jsme právem nazývali "válečnými zločinci".

Nevm, kolik takových obětí pomsty zahynulo, ale vím, že nám to ke cti neposloužilo. Svádět všechno na davovou psychózu vyvolanou povstáním byl alibistický argument těch, kdo byli iniciátory krveprolití a kryli se pak strženým davem.

Prominuli jsme jako národ českým zběsilcům jejich zločiny po osvobození 1945, a to ve jménu dějinného šílenství druhé světové války. Přišly další hříchy a neštěstí v podobě nezákonných procesů a justičních vražd, páchaných ne nějakou zdivočelou pouliční cháskou, nýbrž lidmi nárokujícími si úctu představitelů státu. Opět nastalo - po deliriu souhlasu s krutými rozsudky - dlouhé mlčení, vystřídané jen váhavým napravováním křivd a škod. Ještě nebyl morálně obrodný proces s rehabilitacemi nevinně odsouzených zcela dokončen a již tu bylo nové bezpráví, opět z popudu "úctyhodných" činitelů. Ve jménu tzv. normalizace se rozpoutal rozsáhlý kádrový masakr, který postihl statisíce lidí. A zase dlouhé mlčení, tentokrát pro jistotu oficiálně střežené a při narušení přísně trestané. Po převratu v listopadu 1989 jsme chtěli být jiní než "oni", tj. svržení autoritáři, avšak zase zvítězili hluční mstitelé nad rozumnou většinou a začalo se lustrovat, restituovat, proškrtávat dějiny. Chtělo by se volat: Národe český, jak dlouho ještě budeš snášet tento stav?

[V den prvního výročí pražského povstání 5. 5. 1946] titulář V. Zorin nepřijal zástupce České národní rady na sovětském velvyslanectví. Jeho zástupce Čičajev si neodpustil opakovat znovu výtku, že neměli přijímat německou kapitulaci, ale bojovat - a neztrácet čest! Výrok o ztrátě cti se právem členů delegace urážlivě dotkl. Vždyť nekapitulovala ČNR, ale Němci! Z revoluční ČNR se stal "vleklý" případ, který znovu ožil po únoru 1948 a měl své tragické pokračování v hanebných procesech na počátku 50. let.