Je vám všem již jasné, že řeč jde o stále zbytňující se automobilové dopravě. Její dopad je nepříznivý nejen na ovzduší, ale ohrožuje občany i jinak. Třeba tím že je často fyzicky ohrožuje všude tam, kde se trasy chodců či cyklistů a aut přibližují nebo křižují. Vedle toho automobilová doprava vytváří značné hlukové zatížení a mnohdy se ozývá i v našich domovech silnými vibracemi které vyvolávají zvláště těžší vozidla. Někomu se jistě budou zdát tyto řádky jako názor nějakého škarohlída, ale jistě by se našlo velké množství lidí, kteří vědí přesně o čem píši, protože sami cítí dopady automobilní dopravy ještě více. A to jsem se ani nezmínil o kyselých deštích, které chrlí na naši přírodu tuny kysličníků dusíku vytvořeného v motorech vozidel, ani o tisících hektarů dopravními tělesy zabrané a poničené přírody. Myslím tedy, že pokud chceme udržet životní prostředí přijatelné pro lidi, je třeba usilovat ne o to, jak automobilovou dopravu co nejvíce rozvíjet, ale o to, aby se auty jezdilo co nejméně. Nástroje, pomocí nichž toho lze dosáhnout, mohou být různé, v prvé řadě by to měla být promyšlená dopravní politika státu. Tato politika by měla představovat soubor opatření, která povedou k posílení ekologicky šetrné dopravy (veřejné, železniční) proti individuelní dopravě auty.

Člověk nemusí být génius aby přišel na to, že nejrozumnější je omezovat takové jízdy auty, které jsou zbytečné, nahraditelné a slouží jen pro pohodlí uživatelů a přinášejí jen zdánlivý prospěch. Objem dopravy uskutečněný z těchto malicherných příčin bude jistě nezanedbatelný a zbavení se této zátěže by přineslo jistě zjevný prospěch. To není řečnický obrat, nýbrž mne k tomu vede jednoduchá úvaha. Není to totiž tak dávno, řekněme několik desítek let, kdy osobních aut na našich silnicích bylo mnohem méně, a při tom fungovalo zásobování občanů životními potřebami i tovární výroba. Obyvatelstva při tom od té doby nepřibylo, tovární výroba se také omezila. Že život v takovém městě byl úplně jiný, příjemnější, o tom netřeba pochybovat. Malou iluzi takového stavu můžeme zažít při procházce po ulici bez aut v době plánovaného úklidu ulice. Kolikrát za rok to však je, by spočítal na prstech i pyrotechnik s delší praxí.

Smysl toho, proč se snažit, aby se jezdilo co nejméně, je tedy jasný. To si již uvědomilo nejen mnoho občanů žijících na parkovištích (neboť v co jiného se změnila naše kdysi malebná města ?), nýbrž občas i ti, kteří mají moc v této věci udělat něco užitečného. Bohužel se jedná o představitele většinou cizích měst (Německo, Holandsko, Rakousko). V mnoha městech těchto zemí je mnohem snazší vydat se na cestu na kole, nebo pěšky, než u nás. Velký význam (a hlavně prostředky) se přikládá i rozvoji veřejné dopravy.

To však není náš případ. Spoléhat se na to, že radní nebo poslanci parlamentu stran, které jsou na politickém výsluní, najdou odvahu prosadit něco rozumného pro obecné blaho občanů, je velmi nejisté. Vždy se najdou důvody proč nejde to, či ono. Nejsou peníze, není vhodná legislativa. O to více je však na místě využívat prostředky a nástroje, které k dispozici jsou. Těmito nástroji je, ač se to někomu bude zdát brutální, právě policie a platné zákony a na nás občanech, kteří se cítíme býti automobilizmem omezováni a ohrožování na životním prostředí i na zdraví, je, abychom požadovali jejich dodržování.

Je možné, že tím co jsem zde uvedl, jsem ztratil část sympatizantů, kteří by snad byli pro snahu udržet zdravé životní prostředí. To, co však řeknu nyní, jasně rozdělí zbytek čtenářů. Větší část automobilistů mne označí za vyvrhele, kterému by ruku nepodali. Tvrdím totiž, že po policii musíme vyžadovat něco, co automobilisté pocítí jako skutečné omezení. To jediné může totiž přinést nějaký užitek. Tímto požadavkem je uplatňování platných zákonů v oblasti parkování vozidel ve městech. Tyto zákony tu nejsou proto, aby policie měla za co udělovat pokuty, nýbrž chrání oprávněné zájmy ostatních. Požadovat proto, aby automobilisté používali svá auta v souladu s platnými předpisy je proto zcela oprávněné a morální.

V našich městech je poměrně málo koní, protože ten, kdo na to má, si přece jen rozmyslí předem, kam by koně odložil (omlouvám se všem koním, že o nich teď mluvím jako o věcech), když jej zrovna nepotřebuje. Proč si tak nepočínají i majitelé aut je podivné. Asi proto, že po nich nikdo nepožaduje, aby se chovali zodpovědně. Takže odložení auta na místě, kde je to výslovně zakázané, kde auto zavazí, kde brání cyklistům při jízdě na stezce pro cyklisty, kde brání maminkám s kočárkem nebo osobám na invalidním vozíků projet -- to vše považují mnozí (občané i policie) za normální, za něco, proti čemu je zbytečné se bránit nebo proti čemu by se mělo zasahovat. Opak je však pravda. To, že si někdo koupí auto, neznamená, že s ním může dělat co chce. A nejen při parkování.

My všichni kteří nejsme srozuměni se současnou situací bychom tedy měli po polici a strážnících vyžadovat plnění jejich povinností i při kontrole parkování. Máme na to právo, chceme-li, aby se nám ve městech žilo lépe.

Autor je aktivistou Konzervativní strany.