Pokud dílo obsahuje nějaké údajné "zvláštnosti", kterým člověk, který z daného prostředí nepochází, nemůže porozumět, je to dílo nedokonalé.

Film Sluneční stát jsem viděl a chystal jsem se o něm psát, než mě svou recenzí předběhla Emma Čulíková. S její recenzí tohoto filmu souhlasím. Ať si tvrdí Ostraváci či Pražáci cokoliv, Sluneční stát je nevýznamný, béčkový film. Dost konvenčně přehrává téma lidské neschopnosti v rámci konkrétnějšího tématu nezaměstnanosti, které bylo ve světové kinematografii či televizní tvorbě zpracováno už nejméně stokrát.

Už čtvrtým rokem jsem letos na jaře měsíc vyučoval na Ostravské univerzitě, pobývám tedy v Ostravě značně pravidelně a troufám si říci, že tamější prostředí aspoň trochu v důsledku těchto pobytů znám. Film Sluneční stát žádným hlubším způsobem charakteristický ostravský způsob života nezaznamenává.

Možná vyvolává nadšení ostravských lokálpatriotů už prostě jen tím, že se někdo nyní poprvé uvolil natočit film, alespoň lokalizovaný do ostravského prostředí, stejně tak, jako někteří čeští kritikové se vzrušují nad skutečností, že "toto je první český film zabývající se nezaměstnaností" - to je ovšem zatraceně málo.

Hlavní potíž je, že filmů o "tvrdém osudu nezaměstnaných", respektive televizních inscenací (a Sluneční stát skutečně působí spíš jako skromná televizní inscenace na nedělní večer na dvojce než jako ambiciózní celovečerní film pro kina ), bylo po světě od šedesátých let natočeno bezpočet, viz například někdejší, četné, známé, "grimy" (tj. "sazovité" ) televizní inscenace o drsném životě nezaměstnaných dělníků či horníků v severní Anglii v někdejších pravidelných televizních inscenacích BBC 2 "Play for Today", vysílaných od sedmdesátých let. Z této tradice vychází - ovšem na rozdíl od filmu Sluneční stát skutečně tvůrčím způsobem, s velkým humorem i lidstvím, samozřejmě i film Full Monty (Do naha), o němž se ve své recenzi zmiňuje i Emma Čulíková. Tradice "dělnických" filmů o nezaměstnanosti je mezinárodně tak silná a už tak zestereotypizovaná, že dnes často vyvolává televizní parodie. Proto je neobyčejně obtížné přijít v tomto žánru s něčím novým.

Film Sluneční stát vznikl jakoby zcela mimo tento - už dávno zkonvencionalizovaný - kontext a je to retrográdní dílo.

Vzpomínám na někdejší "dělnické" komedie skotského režiséra Billa Forsytha, například na jeho světoznámou prvotinu That Sinking Feeling, natočenou v roce 1980 v podstatě bez prostředků na skromnou šestnáctku, která se pak - protože to byl vskutku výjimečný film, vynikající komedie s hlubokým lidským vyzněním - rozletěla do celého světa. Forsyth je jen jedním z mnoha příkladů, kdy filmový režisér dokázal svým dílem zachytit prostřednictvím komičnosti hloubku lidské existence, pevně ukotvenou v určitém etnickém, ozvláštněně charakteristickém prostředí. Téměř "ostravským" způsobem hrál ve Forsythových filmech významnou roli ve vystupování mladých hrdinů drsný, nesmírně silný glasgowský dialekt, který byl mimo jiné základním zdrojem intenzivní, až hrabalovské, verbální komiky. Všechno tohle, a další, v Šulíkově Slunečním státu chybí.

Emma Čulíková přesně poukázala na to, že Šulík natočil film o mužské neschopnosti - i o neschopnosti, zbavit se jako chlap, když jsem v průšvihu, své obrovské mužské pýchy. Jedině tímto tématem je Šulíkův film do určité míry zajímavý. Jeho čtyři mužské postavy se nedokážou vyrovnat s ničím: ani s vnějším světem, ani se svými ženskými. Tito muži jsou k ničemu a nakonec jim nevíc vyhovuje návrat do dětství - proto ono "solidární", "sbratřené", infantilní skákání na trampolíně na úplném konci filmu.

Vyberu-li si však pro svůj film téma lidské neschopnosti a slabosti, dělám si tím jako scénárista i režisér velký problém. Musím si vymyslet zatraceně dobré řešení, tak toto velmi obtížné téma zpracovat. Přeženu to příkladem: budu-li natáčet rozloženého Oblomova, jak celý den jen pasivně leží na kanapi, asi to nebude zrovna nejzajímavější a nejakčnější film, plný napětí. Podobným způsobem Šulíkův Sluneční stát je ochromen neakčností a neschopností jeho čtyř hlavních postav - film - podobně jako jeho čtyři "hrdinové" není naplněn energií a nemá silný syžet. Je to nevýrazný film. To je faktem a jakkoliv přehnaná radost lokálpatriotů, že "někdo konečně natočil film z Ostravy a na téma nezaměstnanosti" na tom nic nezmění. Je to sice krásné, ale někdo ještě v budoucnu bude muset natočit z této oblasti a na toto téma dobrý film. Ono nestačí, aby člověk byl "českým Byronem", "českým Goethem", "českým Shakespearem" - dnes se soutěží na mezinárodní scéně.

Jsem rád, že recenze filmu Sluneční stát od Emmy Čulíkové přiměla Štěpána Kotrbu, že se na tento film půjde podívat do kina. Možná však měl zadržet a napsat svou "kritiku kritiky" teprve, až ten film zhlédl. Vím, že "Češi hovoří jen mezi sebou", ale argumentace, že "kdo nás nezná, tak nemůže rozumět našim uměleckým dílům" je xenofobní a nepřijatelná. Nekvalitu totiž tak omlouváme lokálpatriotismem.