Úsvit nad New Orleansem - anebo je to Bagdád? Na obloze je více vrtulníků než na scéně, kde se natáčí film z Vietnamu. A na dálnice dorazila kavalérie. Dobyvatelé mrtvého města.

A co tady dělají? 82. letecká divize, z Forth Braggu, Texas, hrdinové z Tikritu, nyní ve francouzské čtvrti.

Je tu v tomto opuštěném městě nyní 60 000 ozbrojenců. A většinou jsou přijímáni ironicky.

Není tady nedostatek zbraní. Na jedné dálnici došlo k přestřelce. Policie opětovala palbu ozbrojených plenitelů a usmrtila čtyři z nich.

A pak jsou tady mrtvoly. Tato byla ponechána na ulici, kde se rozkládá, už tři dny.

Vrtulníky na obloze. Pobřežní hlidky na Mississippi. Centrum New Orleansu vypadá stále více jako válečná zóna. Je nyní po hromadné evakuaci o víkendu téměř úplně opuštěno. Ale do několika příměstských čtvrtí bylo lidem dovoleno se vrátit.

Dopravní špička se vrátila - na jediný den - do čtvrti Jefferson Parish. Úřady dovolily lidem, aby si z této čtvrti odvezli cenné předměty a vyhodili hnijící potraviny. A všude vidíte nápisy, hrozící možným plenitelům.

"Jak dlouho si myslíte, že to bude trvat, než se toto město vrátí k normálu?"

"Tak jak to vypadalo před čtrnácti dny? Tři, čtyři roky."

Podívejte se na tohle: U domu Glena Juniora hurikán sice rozbil plot, ale socha Madonny zůstala stát. Boží zázrak v čísle 1742 Hilcrest Estate!

A pak další překvapení: Protože třímetrový plot spadl, Glen se poprvé v životě setkává a hovoří se svým černošským sousedem.

A hádejte, kdo jiný se vrátil do zóny katastrofy. Zde, už podruhé za poslední čtyři dni zase objímá lidi. Prezident Bush, ještě nevstoupil do New Orleansu, ale přinesl slova útěchy.

Bush: "Pokud je něčí život ohrožen, máme práci. Proto chci lidi ujistit, že to uděláme. Ale nejde jen o okamžitou situaci, je to dlouhodobé."

Téměř o týden později muž, který se konečně rozhodl opustit svůj dům, se dostal do obtíží a potřebuje zachránit. New Orleans je stále ještě městem nespočetných lidských dramat a tragédií.

Přivezli jsme si vlastní člun a zamířili jsme do obytných čtvrtí. Je to děsivá cesta, kde ve vodě plavou mrtvoly, aniž by je kdokoliv sebral.

Byli jsme požádáni, abychom pluli směrem k domu, kde jsou děti bez matky. Přirazíme s člunem ke dveřím. Uvnitř vysvětluje dcera: Matka nemohla dýchat.

V zadní ložnici nacházíme její matku mrtvou. Je tu pět dětí a soused zdůrazňuje, že v tomto vedru nemohou v domě zůstat. Odvážíme je naším člunem.

Děti mlčí, nemluví ani na souseda, když jim pomáháme s jejich minimem věcí.

Zdá se mi naprosto neuvěřitelné, že náš člun byl jediným takovým člunem v takovéto čtvrti. A skoro v každé ulici, do níž jsme vpluli, je tolik lidí, jako tato rodina, s tolika potřebami.

Odvezli jsme je na dálniční most, odkud je ještě evakuováno mnoho lidí. Před nimi zvedají do vrtulníku starou paní v kolečkovém křesle. Pro děti je toto alespoň bezpečné místo, ale je matoucí a nejisté.

Vracíme se do zatopených ulic. V těsném střešním prostoru jednoho domu nalézáme Bradleyho a Stanleyho Depeviosovi. V provizorním držáku, vyrobeném z prostěradla, těsně nad hladinou vody, je mrtvola jejich matky. Žijí takto už pět dní. Nechtějí ji opustit.

"Nemohli jsme ji tu nechat. Je to naše matka."

"To je vaše matka?"

"To je naše matka. Neuměla plavat."

Záchranářský tým se proseká sekerou do střechy a umožní oběma mužům z domu odejít.

Nedaleko bydlí rodina Kellyů. Izolovaná nad vodou, odmítající odejít. Bojí se, protože si myslí, že je pošlou na stadión do špíny. Jedna žena je tu šest měsíců těhotná. Jako tolik lidí, jsou plni hněvu a rozhořčení:

"Na tom mostě, tam je pořád ještě voda až nad hlavu. Sem se nedá dostat. Je potřeba tyto lidi odvézt."

Nad městem létá až 40 vrtulníků. Zachraňují lidi.

Vrtulníky jsou všude, ale nikdo nevysvětlil například, proč úřady nezajely do těchto přístupnějších čtvrtí s vozidly s vysokými koly. Úřady do těchto ulic jezdí především ve vozidlech s ozbrojenci. Je tu daleko více zbraní než zdravotníků.

"Je tady po celou dobu daleko víc policistů než lékařů. Je mi líto, že dlouho jsem tady v centru New Orleansu jediným lékařem."

Takže téměř o týden později, jdete-li nahoru po takovýchto neosvětlených schodištích, je lehké najít zranitelné osoby. Jako tuto dvaadevadesátiletou paní, která má v okně nápis POMOZTE MI! a doma má jedinou lahev pitné vody.

V městě Slydell jsou nervózní. V úřadovně šerifa se právě dověděli, že do města přicházejí z New Orleansu, ve vzdálenosti asi 30 km, plenitelé. Na mostě došlo ke konfliktu, jeden policista byl odvezen do nemocnice. Nejen policisté ve Slydellu, ale i důchodci se připravují na obranu střelbou.

V tomto naprosto zlikvidovaném městě jsou rozhněváni nejen na plenitele, ale také na svou vládu. Protože do Slydellu nepřišla dosud žádná pomoc. Lidé mají pocit, že byli zapomenuti. I když už uplynul týden, i když prezident Bush učinil tolik příslibů, že jim pomůže. Zdůrazňují, že potřebují potraviny, pitnou vodu a léky. A obávají se, že když se tolik úsilí soustřeďuje na New Orleans, menší komunity, jako je tato, budou ignorovány.

"Sem do Slydellu nepřichází absolutně žádná pomoc. Soustřeďují se na New Orleans. Nemáme potraviny, vodu, benzín. Nic."

Důchodce Bob Mattern nás prosil, abychom mu dali trochu pitné vody. Zdá se to neuvěřitelné, v této nejbohatší zemi na světě. Jemu a jeho manželce stále ještě nebyly ošetřeny rány, které utrpěly během hurikánu. Obávají se, že jim rány začínají hnisat.

"Oni tvrdí, že znovu vybudují Irák za miliardy. A my jsme tady, sedíme tady už pět dní a nic. Já nemůžu ani najít nikoho od Červeného kříže."

Bob říká, že si nemohl dovolit pojistit si dům. A teď mu zbývá na světě 11 centů. Bude potřebovat na znovupostavení tohoto domu půjčku. Pochybuje, že ji dostane.

"Myslíte si, že dají pětasedmdesátiletému muži půjčku? Na pětadvacet let?"

Ve Slydellu nezbylo moc z amerického snu. Jediné, co jeho obyvatelům zbývá, je, že mají sebe navzájem.