Pseudoodboráři versus druhý Špidla?

Literární noviny mají 16 novinových stran (nepočítaje v to převážně inzertní přílohu Nové knihy). Jednu osminu jejich obsahu, celou dvoustranu (ilustrovanou vskutku bizarními fotografiemi mládeže čtoucí Literární noviny) nyní věnovaly rozhovoru se šéfredaktorem (mimochodem to je dvojnásobek prostoru, který noviny obvykle rozhovorům věnují). Už před charakterem takového materiálu nezbývá než zůstat stát v němém úžasu, je možná závažnější než sám jeho obsah. Literární noviny se chovají, jako kdyby rozhovor nebyl tradičně tím útvarem, který má čtenářům a čtenářkám jakýchkoli novin zprostředkovat pohled někoho mimo okruh redakce a spolupracujících autorů a autorek. V takovém rozhovoru se hodí mít vhodného tazatele. Spisovatelka a předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková sehrála svou úlohu na jedničku s hvězdičkou. Předvedla roli Patočkovy obdivovatelky, která má sice jisté pochyby (nebo to přinejmenším nepříliš dovedně předstírá), ale vždy se nechá přesvědčit o jeho naprosté čistotě a těch nejlepších úmyslech. Některé "otázky", které Eva Kantůrková klade, nelze číst bez pocitu trapnosti, ocituji alespoň jednu:

"Hromadná výpověď je takový pseudoodborářský výkřik, na který se nedá reagovat jinak než ji přijmout. Nezdá vám, že následná kampaň se získáváním podpisů pod nějakou petici připomíná různé kampaně a nectnosti veřejného života? Tady bych to přirovnala k odvolání premiéra Špidly. Já bych řekla, že se tu ty metody zahnízďují, a proto se na to ptám."

Jinými slovy: Když se redaktoři rozhodli upozornit na trvale neudržitelnou a přitom neřešenou situaci, již více než rok se zaťatými zuby snášeli, je to nepřijatelné "pseudoodborářské" vydírání, na nějž je jediná možná odpověď. Radila by například paní Kantůrková podobně prezidentu Benešovi, aby přijal hromadně podanou demisi nebolševických ministrů?

Mimochodem, dovedete si představit, co by se stalo, pokud by redaktoři nesáhli k "pseudoodborářským", ale ke skutečně odborářským metodám a zahájili v redakci stávku, nejlépe okupační? Lidé, kteří je dnes démonizují za pokojně předanou výpověď a drzost, s níž si dovolili veřejně kritizovat svého bývalého šéfa (to je podle Kantůrkové "neslýchaná" situace), by je patrně prohlásili rovnou za teroristy. Podobnému jednání byli přitom před pár lety v době televizní krize schopní tleskat. Kdo se postaví do cesty 'těm správným` lidem, má podle intelektuálů typu Kantůrkové patrně jedinou možnost -- co nejtišeji z ní sejít.

Podobnost mezi Vladimírem Špidlou a Jakubem Patočkou lze těžko hledat v podobnosti snah o jejich odvolání, jako spíš v tom, že oba dva byli schopni uhranout určitý typ intelektuálů -- patrně svou trpitelskou, až mučednickou, a zároveň mesiášskou a poctiveckou autostylizací.

Prostor pro obě strany?

Není divu, že Patočka v takovém rozhovoru čile přitakává a občas se snaží "dotazy" paní Kantůrkové trochu doplnit jakous takous racionální argumentaci. Z racionality ale zároveň dost často vypadává a jazyk, přesně ten prostředek, který by měl jako šéfredaktor Literárních novin mistrně ovládat, jej někdy zrazuje. Bolestínsky se líčí jako zachránce "Titaniku dlouhou dobu po srážce s ledovcem", který udělal tu chybu, že byl "snad... až příliš liberální". Jeho nevděční redaktoři si dovolili navrhnout do Výboru Společnosti pro Literární noviny své vlastní kandidáty proti těm jeho (kteří byli oba s vazbami na Stranu zelených), což byl dle Jakuba Patočky "komplot" a následně měli tu drzost napsat dopis s návrhem na jeho odvolání (na jehož čtení nejdřív "neměl čas" a pak zas "neměl chuť"), což byl "komplot číslo dvě". Ubohá jest mysl, která vidí za vším nějaké spiknutí. Jakub Patočka tím poměrně jasně ukazuje, že je Špidlovi podobný i v jiném rysu jeho povahy, který méně uctiví lidé než pisatel těchto řádků označují jako paranoiu.

Patočka se vyjadřuje rovněž k výtkám na neplnění vlastních povinností v Literárních novinách -- s odkazem nejprve na volební kampaň zelených a posléze na vlastní rodinnou tragédii. Je mi to trapné, ale musím dosvědčit, že Jakub Patočka zanedbával své povinnosti i v létě, tedy po volbách do Evropského parlamentu a před svým rodinným neštěstím. Asi je plnit ani nemohl, byl příliš zaměstnán tím, že spolu se svým zástupcem "pracovali na koncepci" a "těšili" se, "až začneme noviny vylepšovat"... Jestli činnost šéfredaktora vypadá tak, že se těší na to, až zvětší nadpisy upoutávek, pak mám skoro dojem, že taková osoba je v novinách zbytečná...

"Obě strany mají mít možnost se vyjádřit" -- těmito slovy uvádí Eva Kantůrková rozhovor. Zní to jako černý humor v situaci, kdy na stránkách Literárních novin dosud nevyšel ani jeden materiál popisující situaci listu z pohledu stoupenců vzbouřených redaktorů. Jakub Patočka v rozhovoru mimo jiné tvrdil, že se z Literárních novin snažil vždy "udělat platformu snah o zvýšení úrovně politické kultury u nás". Rozhovorem, který uveřejnil, se mu to jistě podařilo.

Základem demokratické politické kultury a vůbec demokratické politiky je dělba moci. Co si myslet o člověku, který se prohlašuje za demokratického novináře, a přitom svou moc absolutizuje jako šéfredaktor, autor článků a ještě osoba zpovídaná v rozsáhlém rozhovoru? Co si myslet o šéfredaktorovi, který informuje své čtenáře stranicky a osobně zaujatě o celospolečenských, vnitrostranických i vnitroredakčních problémech? Že zvyšuje úroveň politické kultury, nebo že se ze svých čtenářů a čtenářek snaží udělat pitomečky?

Tři otázky pro Jakuba Patočku

Pevně věřím, že čtenáři a čtenářky Literárních novin mají dost rozumu a že se tak primitivní manipulaci, jakou Jakub Patočka předvedl v posledním čísle, vzepřou. Jakub Patočka by měl jedinou možnost jak uchovat Literárkám čistý štít -- publikovat v příštím čísle rozhovor s někým ze vzbouřených redaktorů a redaktorek. Musel by ovšem být ve stejném rozsahu a se stejně nekritickou tazatelkou nebo tazatelem. Bojím se, že sehnat někoho takového by byl nesplnitelný úkol -- v okolí vzbouřených redaktorů se podobné mesiášské kulty nepěstují.

Možná by si ale Jakub Patočka mohl alespoň trochu spravit renomé, pokud by veřejně odpověděl na otázky, které by byly skutečně k věci. Tři mu nabízím:

1. Může mít jakýkoli fungující týdeník dlouhodobě nepracujícího šéfredaktora?

2. Nenazývá se situace, když někdo dělá poradce předsedovi sociálně-demokratické strany, sám kandiduje za Stranu zelených do Evropského parlamentu a je šéfredaktorem Literárních novin, kam sám píše texty o Špidlovi i o zelených, náhodou střet zájmů? Pozvedá takové chování úroveň české politické kultury?

3. Je správné, když šéfredaktor i zástupce šéfredaktora pověřený řízením novin patří k jedné politické straně, přičemž o členství zástupce "většina čtenářů novin vůbec nemůže mít tušení"?

Kvalitní noviny?

Rozhovor s Jakubem Patočkou se jmenuje "Nejlepší odpovědí bude dělat dobré noviny". Odchod většiny redakce bagatelizuje s poukazem na právní charakter smluv s těmito pracovníky Literárních novin, jako kdyby bylo ze všeho nejdůležitější, zda pracovali se zaměstnaneckou smlouvou. Rozkol s lidmi, kteří noviny doposud vytvářeli, charakterizuje Patočka jako "řešitelný problém" a záležitost, na které se dá "zřejmě dost ušetřit". Přechod do Brna je už takřka hotovou věcí, vlastně se prý jednalo jen o přesun počítačů... Lidé, kteří za nimi seděli, jsou pro Jakuba Patočku patrně jen účetní položkou, která si dovolila se vzbouřit a jevit známky života.

Zatím se ale zdá, že se šetří především na oné kvalitě novin. U překladů chybí údaj, kdo je překladatelem či překladatelkou, u podivuhodného článku o sociální demokracii alespoň stručná charakteristika jeho autora Lukáše Jelínka, který byl poradcem Vladimíra Špidly. Patočkovi nestačily na obhajobu jeho postojů dvě strany rozhovoru, a tak tu je ještě fejeton Ludvíka Vaculíka. Zarážející fejeton, na kterém je asi nejzajímavější, jak zde Vaculík manifestuje genderové a ageistické stereotypy: své nástupkyně ve Výboru Společnosti pro Literární noviny označuje jako "dámy" (zatímco mužům náleží bezpříznakové "členové"), odcházející pracovník je pro něj "jeden z odcházejících mladíků, jehož jméno jsem vlídně zapomněl".

Literární noviny jistě otiskly i v tomto čísle zajímavé texty -- zejména článek o časopisu CosmoGirl! Kateřiny Havránkové, který vznikl přepracováním její bakalářské práce. Je ovšem dosti smutné, když tato studentská práce zahanbuje svou kvalitou rozsáhlý materiál šéfredaktora i fejeton věhlasného spisovatele a předního autora Literárních novin.

Publikací rozhovoru sám se sebou překročil Jakub Patočka pomyslnou hranici, za níž jej šlo brát ještě vážně. Je smutné, že se někteří dobří spisovatelé semkli na jeho obranu, nevěřím ale, že sebou tak primitivním způsobem nechá manipulovat většina těch, kdo o budoucnosti časopisu rozhodují. Věřím, že i oni si řeknou spolu s Evou Kantůrkovou, že "je něco paradoxního v tom, že časopisu, který si klade za cíl zlepšovat politickou kulturu a nějakým způsobem utvářet obraz toho, co je kulturní a co ne (sic!), je sám předmětem jednání velice politicky nekorektního a nekulturního." Věřím, že při své inteligenci poznají, že tato slova neplatí ani tak pro ty, na něž je Eva Kantůrková vztahovala, jako spíš na Jakuba Patočku a na ni samotnou.

Totální ztráta soudnosti, jíž Jakub Patočka projevil publikací takto vedeného rozhovoru se svou osobou, jej podle mě diskvalifikuje z funkce šéfredaktora Literárních novin, bojím se dokonce, že mu znemožní další novinářskou práci. V tomto ohledu by mohl koneckonců jeho odchod skutečně upomínat na Vladimíra Špidlu. Jak toto číslo Literárních novin příznačně připomíná, ten se po ztrátě svých funkcí podle citovaného článku Lukáše Jelínka "stáhl do bruselského vyhnanství" (sic! -- označení činnosti v Evropské komisi za "vyhnanství" je výrok, který aspiruje na vůbec největší hloupost vyřčenou v českém mediálním prostředí po roce 1989, a to je hodně tvrdá konkurence).

Bude-li Jakub Patočka chtít být i nadále živ z politiky (jeho novinářská činnost byla ostatně vždy jen pokračováním jeho politické angažovanosti jinými prostředky), bude patrně muset nějak zařídit odstoupení svého vlastního Teličky v čele Strany zelených...