Nedávno se mi ozvali lidé, kteří chtěli pomoci s tím, že blízko jejich domu má vést kapacitní komunikace a že se s nimi městští úředníci odmítají o tom bavit. Vcelku typická situace pro Českou republiku a její úřednickou a nepřímo, ale možná spíš přímo, politickou kulturu. Silnice je samozřejmě politicky důležitá a úředníci nejsou nezávislí, jak by měli být, ale jsou plně loajální vládnoucím politikům. Domluvil jsem si s těmito občany schůzku, na které jsem si celý problém vyslechl a poradil jim, co vše se dá v takové situaci dělat. Vysvětlil jsem jim jak a kde si požádat informace, jakým způsobem probíhá územní řízení, jaká je funkce a význam územního plánu, jakých práv mohou využít, jak celý problém zprostředkovat médiím a nabídl jsem se, že jim s tím vším bezplatně pomohu.

Jak jsem ale byl překvapený, když po mé asi půlhodinové přednášce ti lidé skoro naštvaně reagovali slovy "Takže vy nám s tím taky nepomůžete!" Trošku jsem se zarazil a vysvětlil jsem, že normálně chodím do práce, nikdo mě za moji práci v neziskové organizaci neplatí a že vše dělám ve svém volném čase pouze na základě svého hodnotového žebříčku. Nicméně že jsem ochoten jim pomoci jak nejlépe umím, samozřejmě pokud jsou ochotni pro to sami něco udělat. Nesvěřil jsem se těm lidem s tím, že bych mohl dělat tisíc jiných věcí, na které mi pro moji plně dobrovolnou činnost nezbývá čas. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si dali ještě jednu schůzku, kterou ale ti lidé zrušili s tím, že jim to zatím stačí a že by se ozvali. Na základě mých informací se jim podařilo prosadit změnu územního plánu a stavbu kapacitní silnice od svého domu dostatečně posunout. Strávil jsem tím několik hodin svého času a nedočkal jsem se ani poděkování.

Reakce na Britských listech na provokativní, nebo spíš v české společnosti netradičně hlasitý a agresivní ale spravedlivý apel na čtenáře, mi mojí zkušenost, o které jsem psal, znovu připomněly a ony reakce nejsou ničím netypickým. Ovšem také bych chtěl vyzdvihnout zajímavý jev, kterým je vlna solidarity, podle které se nakonec pozná, zda si lidé nějaké věci opravdu váží nebo nikoli. Při havárii serveru Britských listů v lednu 2004 se v krátké době sešlo na kontě Britských listů dostatečné množství peněz, aby mohly Britské listy i nadále vycházet. Podobná situace se přihodila i naší organizaci.

Prohráli jsme soud s jedním politikem, kterého v době vrcholících sporů o dálniční obchvat Plzně nešťastně a zbytečně označil tehdejší vedoucí plzeňské pobočky Dětí Země za lháře a především za milicionáře. Byla to reakce na lživé výroky které onen politik veřejně o Dětech Země šířil a také na to, že o Dětech Země prohlásil že používají goebbelsovské metody. Členství politika v Lidových milicích tehdy potvrdily výpovědi několika lidí, ovšem u soudu se to nepodařilo prokázat.

Onen politik se soudil kvůli výroku o milicionáři, nikoli však kvůli tomu že byl označen za lháře, jímž nepochybně je. Za výrok o milicionáři se Děti Země politikovi několikrát omluvily, ale přesto politik trval na své žalobě. Podle rozsudku musely Děti Země letos v dubnu zaplatit onomu politikovi 50 000,- Kč odškodného. Vzhledem k výše nastíněné situaci financování neziskových organizací, Děti Země neměly peníze na uhrazení odškodného a tak tedy navrhly politikovi splátkový kalendář. Politik odmítl a vůbec se netajil tím, že mu jde primárně o to aby Děti Země definitivně zničil a vyhrožoval exekucí majetku. Rozhodli jsme se tedy požádat veřejnost o finanční podporu na uhrazení oné "pokuty". Během relativně krátké doby se nám na transparentním účtu sešlo dostatečné množství peněz od desítek lidí a další desítky lidí nám vyjádřily svojí podporu.

Situace je s Britskými listy podobná v tom, že lidé podle mého názoru přispějí v momentě, když už hrozí zánik něčeho na čem jim svým způsobem záleží a co přinejmenším vnitřně podporují. Domnívám se, že finanční situace Britských listů je podobná finanční situaci českých neziskových organizací. Samozřejmě jde o to, jak mají ony organizace zvládnutý fundrasing, ale z drtivé části stojí i tak na práci dobrovolníků, některé úplně, jiné mají jakési zaměstnanecké zázemí které zajišťuje kupříkladu chod organizace.

Samozřejmě neziskové organizace a Britské listy mají odlišné možnosti financování a těžko to lze srovnávat. Na oboje je také vyvíjen rozdílný nátlak. Britským listům, ale do jisté míry stačí provokující sloupek Jana Čulíka, aby oslovil všechny potenciální "přispěvatele" a probudil v nich pocit studu a tím je donutil zapřemýšlet o tom zda jim ty Britské listy stojí za pomyslnou padesátikorunu měsíčně.

Sám čtu Britské listy pravidelně třetí rok a o jejich přínosu nepochybuji. Často jsem přemýšlel nad tím, že bych měl poslat nějaký příspěvek, ale nikdy jsem tak neučinil. Buď jsem to z lenosti, neudělal nebo mi na to nezbyly peníze a s padesátikorunou jsem jít do banky nechtěl. Mimochodem všem, kterým vadí poplatky za složenky, doporučuji jít přímo na přepážku kde se za vložení peněz na účet většinou nic neplatí. Je to i dobré řešení pro ty, kteří nemají, třeba ze stejných důvodů jako já - čímž jsou bankovní poplatky, účet u žádné české banky.

No ale zpátky k celému problému. Položil jsem si tři základní otázky a pokusil se na ně odpovědět.

1. Můžu si dovolit měsíčně postrádat 50,- Kč? 2. Chtěl bych aby byly Britské listy kvalitnější a měly větší vliv na českou společnost? 3. Myslím si, že více finančních prostředků by mohlo Britským listům uškodit?

Na první dvě otázky jsem si bez váhání odpověděl ano. Třetí otázka mě donutila k většímu zamyšlení a k tomu abych odpověď zkoumal z více hledisek předtím, než ji vyslovím. Napadlo mě, že by případní placení novináři Britských listů mohli vytlačit autorskou pestrost méně zajímavými tématy. Na druhou stranu zas by Britské listy mohly mít třeba více rubrik, více reportáží, rozhovorů, mohli by dělat investigativní žurnalistiku - možnosti se zdají býti s dostatkem prostředků neomezené. Důležité by bylo, zda by si udržely svoji linii názorově otevřeného média se širokým prostorem k diskusi nejen vyvoleným komentátorům a vyvoleným novinářům, jak tomu je ve většině českých médií.

Třetí otázka se zdá nejsložitější, ale nakonec jsem vsadil na zkušenost. Pochopitelně nesouhlasím se vším co se v Britských listech objeví, kdo snad ano? Ale sakra by mě mrzelo kdyby tu Britské listy nebyly. Ono totiž všechno není tak samozřejmé jak na první pohled vypadá. Britské listy "těží" z nadšení Jana Čulíka a několika málo dalších lidí. Podobně jako "těží" neziskové organizace především z nadšení dobrovolníků. Někdy u obojího bývá hranice mezi tím co by se dalo dělat více velmi tenká a někdy chybí i ona pomyslná padesátikoruna měsíčně.

A na závěr ještě jedna důležitá věc.

Za tu dobu co jsem pravidelným čtenářem Britských listů, ve mě vzbudily důvěru otevřeného a nezávislého média. Tak proč jim nedát větší šanci! Takže zítra vyrazím poslat první padesátikorunu.

autor je členem Dětí Země