Důvodů pro svolání mimořádné valné hromady bylo ovšem víc. Už začátkem března o to požádala více než čtvrtina členů, jak určují stanovy, avšak výbor její přání ignoroval. Sám měl povinnost svolat ji do 30 dnů poté, co se člen výboru vzdá své funkce. Té se dvě členky výboru vzdaly písemně 18. února (další člen původně šestičlenného výboru následoval v březnu), přesto výbor valnou hromadu svolal až na 4. května.

A jsme u toho, co Alexandr Kliment shodně se mnou pokládá za situaci krajně nešťastnou. Snaha výboru valnou hromadu co nejvíc oddálit pramení z vědomí, že změnu v charakteru Literárních novin včetně jejich přestěhování do Brna by plénum Společnosti -- její nejvyšší orgán -- sotva kdy schválil. Šlo tedy o to, postavit Společnost před hotovou věc a její souhlas si pojistit "úpravou členské základy". Metodou, která se J. Patočkovi osvědčila při získání funkce šéfredaktora v roce 1999 a při převzetí Strany zelených prostřednictvím "tmavozelené iniciativy".

Obmyslnost slov o neúčasti členů výboru a podstatné části dlouholetých členů na valné hromadě 19. 4. nechci z důvodu rozsahu zde komentovat. Skutečnou vůli Společnosti vyjádřila právě tato valná hromada, zpochybnit ji lze jen soustavou kroků, které v očích veřejnosti nebo případného soudu neobstojí. Nabízí se paralela roku 1967, kdy Literární noviny zcizilo českým a slovenským spisovatelům vedení tehdejší KSČ. Nebo obdoba tvrdší, stará rovných šedesát let, kdy vůdce nacistů posílal na smrt nedospělé kluky, nechal zaplavit berlínské metro a zruinovat zbytky země -- aby o chvíli prodloužil svoji moc.