1994 - Páté výročí

V roce 1994, při oslavách pátého výročí Generální stávky si prezident Havel v hotelu Pyramida porozuměl s odbory. Předseda ČMKOS Falbr, který v době stávkových výborů si možná ještě nebyl jist, pro koho to dopadne dobře a tak pro jistotu "učil jakési policisty anglicky a španělsky", stejně tak jako i mnozí jiní "významní" představitelé odborů na této oslavě přítomní, neměli se stávkovými výbory nic společného.

Já, ani moji kolegové z bývalých stávkových výborů ČKD jsme pozváni nebyli a bylo to logické. Naše přítomnost by demonstrovala, že generální stávka neměla s odbory nic společného a to se "pánům odborářům nemohlo hodit". Nestalo se však nic neobvyklého, pro oslavy a vyzdvihování zásluh pravda není vůbec důležitá.

Předseda ČMKOS Falbr tehdy připomněl, že účastníci generální stávky měli možná odlišné představy o budoucím vývoji, a dále shrnul, že " Většina z nás si nemá na co stěžovat, za pět let jsme urazili kus cesty, který mnohé země neurazily. Máme dost sil na to, abychom si nestěžovali a abychom se učili a pomáhali si sami". V kontrastu s jeho výrokem vzápětí šéf horníků, Cyril Zapletal zalomil rukama nad tím, že "Zapomíná se na lidi, kteří se živí rukama".

Laciné, nešikovné, ale mělo to svůj důvod. Klaus se přece na setkání nedostavil a kdoví, co bude dál.

Na tomto setkání tehdy Havel přiznal, větami jak vystřiženými z projevu komunistického potentáta, rozhodující přispění dělníků a zaměstnanců k budování demokratického politického systému a uzavřel, "Zdá se mi, že by neměli na tuto svoji spoluzodpovědnost za běh věcí v naší zemi zapomínat." Jak absurdně tento apel zní po patnácti letech.

1999 - Desáté výročí

Období kolektivního vyjednávání, hrozby stávek, nevyplácení mezd za odvedenou práci, prohlubující se sociální diferenciace, načasované probuzení bývalých studentských vůdců, tlak, aby odstoupili Klaus i Zeman, a vzrůstající neochota většiny občanů podílet se nadále na hrátkách politických stran.

Ne, zatím nehrozí další revoluce, jen se rozehrává její další dějství.

Tyto dny mně připomínaly špatný koncert. Široký repertoár událostí před deseti lety se ve vzpomínkách scvrkl na jednu skladbu, kterou pod taktovkou "zapomnětlivého" dirigenta hrál ve stále stejném obsazení malý orchestr stejně "zapomnětlivých", ale dirigentovi vděčných hráčů.

A přece, kdo mohl dát silnější signál v listopadových událostech 1989 do celé republiky než dva vysočanské pochody a pečlivě připravené čtvrteční vypískání Miloslava Štěpána. Bylo třeba nějak pokračovat a balkon v Melantrichu by se brzo "okoukal" a na akce většího rozsahu, a to je třeba si přiznat, disidenti v Laterně magice neměli.

25.11.1989, bylo oznámeno nové složení předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. Bylo lhostejné "kdo tam byl", byla to však příležitost, kterou nebylo lze nevyužít, příležitost udělat prostřednictvím generální stávky referendum o monopolu na vedoucí úlohu jedné strany. Byl to také okamžik, kdy se mělo projevit, jestli bylo spojení Laterny s fabrikami a jejich stávkovými výbory prozíravé.

Ten den, již v půl páté ráno, vydává Občanské fórum prohlášení, ve kterém vyzývá občany ke Generální stávce. I když jsme na tom byli v ČKD dohodnuti, nebylo to tak jednoduché, protože zakládání stávkových výborů se teprve rozbíhalo. Přesto jsem výzvu OF, s jistou mírou rizika, téhož dne na Letenské pláni, podpořil a ve svém krátkém projevu jsem potvrdil, že stávka bude. Na tuto událost dnes vzpomínám, jako na svou hru "vabank"..

Na Letné, a teď je jedno jestli se povedla či ne a kdo se na tom podepsal, a jestli se všechny události opravdu staly tak, jak jsou onou malou skupinkou tzv. protagonistů prezentovány, jsem tehdy vysvětlil Generální stávku jako šanci nás všech. Ale nejen to, byla to také příležitost k výzvě ke sjednocení všech stávkových výborů v Praze a k výzvě do celé republiky. Byla to hra, ve které karty byly rozdány. OF dalo politický rámec, továrny a další pracoviště měly ukázat "pěst" a dát "sametové revoluci" novou sílu. V neděli 26. 11. 1989, Havel přiznává: "Zdá se, že je téměř vyhráno, v každém případě na to všechno přestáváme stačit."

Volal po profesionálech. Po jakých a kde je vzít? Když vůbec nic nebylo vyhráno...

Mapka účasti celé republiky na stávce signalizovala, jak bylo předčasné mluvit o výhře.

V den stávky vydává OF ve 12 hod. "Stanovisko ke dni 27. listopadu" a nelze si nepovšimnout, že se nezmiňuje o generální stávce, ale doporučuje stávkovým výborům, aby "našly způsob, jak se přetvořit v Občanská fóra". To samozřejmě muselo narazit, protože již tehdy bylo zřejmé, že takováto politická platforma nemůže dlouhodobě v továrnách existovat a že stejně bude třeba stávkové výbory transformovat do odborových organizací, které bylo nutné nejdříve změnit.

Stávkové výbory měly rozhodující význam a je smutné, že ho historie teprve musí objevit. Co vlastně byly stávkové výbory a kdo byli jejich zakladatelé? Byly produktem revoluční atmosféry. V začátku to bylo jen několik statečných lidí, kteří dovedli dát v pravý okamžik probíhajícím živelným dějům řád a organizaci a kteří si v euforii těch dnů uvědomili, kde je rozhodující síla pro dokončení revoluce. Nikoliv význam OF, ale váha stávkových výborů mi umožnila, že jsem mohl na jednání delegace OF s premiérem Adamcem dne 28. listopadu 1989, přesně ve 12 hod., oznámit premiérovi, že žádáme, aby jeho vláda podala demisi a při zasedání Federálního shromáždění následující den provedla ústavní změny. Kosa padla na kámen. Aby to mělo váhu, to nemohl říci nikdo jiný, musel to být hlas z továren. Jak mnoho jsem o tomto okamžiku slyšel a četl a jak to bylo prý ve skutečnosti jinak...

No, a jak to bylo dál?

Standardní vývoj. Na co bylo třeba si vzpomenout se vzpomenulo, na co bylo třeba zapomenout, bylo nevzpomenuto. Stále stejní odborářští bosové již nepotřebovali, tak jako před pěti lety, neomaleně využít výročí generální stávky pro posílení svých pozic, a proto pro ně tentokráte kulaté výročí jakoby neexistovalo. Mají totiž starosti s tím, jak zastavit snižování členské základny, jak zdůvodnit svou další existenci na základě objektivní potřeby a nikoliv na základě zákona, jak ustát slalom mezi politickými brankami.

Prezident si ve svých vzpomínkových reminiscencích "na jednu notu" snad ani jednou na stávkové výbory a úlohu fabrik a na své nabádání před pěti lety nevzpomněl. Má jiné starosti. Chtějí mu zúžit prezidentské pravomoci a není nikterak jisté, že do konce jeho volebního období opravdu zbývají tři roky. Na politické scéně nenachází silnou platformu, o kterou by se mohl opřít. Úsměvná akce "Děkujeme, odejděte", to asi také nezachrání.

Nevzpomněli si však ani ti, kteří byli před pěti lety prezidentem nabádáni k odpovědnosti za běh událostí. Také mají jiné starosti. Chtějí "jen" mít práci každý den a když pracují, tak "jen" chtějí dostat spravedlivou mzdu. A také se chtějí mít lépe než v politickém systému, který pomáhali změnit. Jiné ambice nemají. Je to málo nebo mnoho?

Když poměřuji tyto "přízemní požadavky na právo na namazaný krajíc" se vznešenými ideály, se kterými jsme před deseti lety stávkové výbory zakládali, zdá se to být žalostně málo.

Tak moc málo, že na vyřešení současná politická garnitura nestačí.

Nezúčastnění slavitelé se sešli na recepci ve vile Amálce, aby slavně zavzpomínali. A my, kteří jsme u toho byli, jsme se sešli v jedné vysočanské hospodě

2004 - Jak to vidím po 15 letech?

Tento článek tvoří poznámky, které byly napsány v průběhu deseti let.

Změnilo se mnoho nebo nic?

Zapomnění zůstalo, někteří z tehdejších odborářských bosů budou brzy na invalidních vozících, ale drží se zuby nehty, odbory se propadají vlastní zásluhou do bezvýznamna, na generální stávku si ani nevzpomenou a proč taky, jejich bývalý vůdce, táta pracujícího lidu, konečně získal trafiku v Bruselu, jinému vůdci se splnil tolik vytoužený sen, stal se prezidentem, jiný vůdce ochutnal sám na sobě hořkost podrazu, není však třeba ho litovat, neboť i on sám podrazil jiné a vysočanské fabriky definitivně zmizely.

Um českých rukou již není naší dominantní devizou.

Kdesi jsem četl, že "Říká se, že člověk má brát věci jak přicházejí, nicméně nic mu nebrání v tom, aby se staral aby věci přicházely tak jak si přeje."

Zdá se, že ne všichni si to uvědomujeme.

Autor je bývalým ministrem práce a sociálních věcí