Sama sice náležím k oněm dobrodruhům, kteří ihned po vstupu České republiky do Evropské unie odešli do Anglie z důvodu získání neocenitelné praxe spojené s uspokojivým výdělkem, avšak při svém zaměstnání jako tlumočnice na městském úřadě v severoanglickém Leedsu a krajském úřadě ve Wakefieldu se denně setkávám s českými spoluobčany, kteří v Anglii již zdomácněli v průběhu svého "azylového" působení, a proto bych ráda ze svého pohledu nastínila situaci týkající se změny, kterou Romové ve Velké Británii zažili při vstupu České republiky do Evropské unie.

V době, kdy ze strany britského Ministerstva vnitra padlo rozhodnutí, že českým žadatelům o azyl nebude poskytnuto žádné přechodné období, které by Romové věnovali hledání příbytku a zaměstnání, existovaly obavy, jak celá situace dopadne. Dle mého názoru Romové obratně využili svých zkušeností, které za dobu působení ve Velké Británii načerpali a skutečně až "obdivuhodně" se s novou záležitostí vypořádali. Anglie se pro Romy stala novým domovem, kde velice snadno splynou s davem ostatních imigrantů snědší pleti či jejich potomky, již před několika lety. A ani vstup České republiky do Evropské unie na tom nic nezměnil. Pro některé jedince možná pohodlný a jistý status žadatele o azyl, pro jiné ubíjející bezvýchodné bludiště, bylo vystřídáno otevřenými možnostmi ve znamení rovných příležitostí ve všech směrech.

Konkrétně v Leedsu, kde existuje silná komunita lidí pákistánského původu, se Romové rádi mísí mezi ně a vůbec jim nevadí, že jsou za Pákistánce svými anglickými spoluobčany většinou považováni. Na úřadech je zase britští úředníci neznalí etnického složení obyvatelstva v Česku nikdy nerozeznají od ostatních příslušníků populace a tím pádem hned od počátku nezaškatulkují podle zaběhaných stereotypů. Romové se za to zase hrdě hlásí ke svému českému občanství.

V průběhu více než jednoho roku měli občané České republiky možnost využít nabízených možností na trhu práce a ukázat tak svým anglickým "hostitelům" svou českou šikovnost. Dle mého názoru právě čeští Romové prokázali velkou přizpůsobivost a mnozí se plně zapojili do pracovního procesu, přičemž velmi nízká nezaměstnanost v tamní části Anglie sehrála nemalou roli. Za pomoci svých školou povinných potomků, kteří hovoří anglicky bez toho, že by je někdo rozeznal od rodilého mluvčího, Romové nezaznamenávají skutečně žádnou bariéru, která by stála na cestě jejich plné asimilaci.

Romové žijící v západní části Yorkshirského hrabství, kde se Leeds a Wakefield nacházejí, povšechně tvrdí, že se jim po domově sice stýská, ale že by se zpět nevrátili, protože novému prostředí již plně přivykli. A pokud se vstřícný přístup britských úředníků, se kterými se každodenně setkávají násobí ještě ekonomickou výhodností, nic Romy zřejmě zpět neláká. V městských čtvrtích Leedsu, kde jsou soustředěné velké pákistánské či indické komunity, jsou Romům přidělovány domy a tak vícečlenné rodiny pohodlně žijí pod jednou střechou a jejich sousedy vedle lidí pákistánského původu jsou romské rodiny pocházející z jiné části České republiky nebo Slovenska.

Pro mnohé Čechy je těžké oprostit se od stereotypů spojených s romskou menšinou. Při jednání s Romy se osobně snažím aplikovat systém "rovnocennosti" a jako pomůcka mi přitom slouží osobní zkušenost z multietnického prostředí, kterou jsem nabyla při několikaletém pobytu v liberálně laděné Kalifornii. Je obtížné překonat předsudky, obzvláště po zkušenostech s nepříliš příkladnými Romy, ale snažím se je zahnat příkladem, kterým jsou mi britští úředníci s vštěpenými zásadami o nediskriminaci a rovnosti. Pevně věřím, že stejně příkladný systém plně zakoření i v České republice a národnostní menšiny se zde budou cítit jako ryby ve vodě.