Hlavním hrdinou Duškova příběhu je autorův smyšlený přítel, technik Petr Šimon, který vynalezl stroj času. S jeho pomocí se z výchozího bodu příběhu (rok 1976) spolu s autorem vracejí o sto let zpátky: více méně jako turisté, kteří si chtějí prohlédnout věci, které ve své době už nemohou na vlastní oči spatřit: Dušek jde po stopách dobových skladatelů a varhaníků, Šimon se zaměřuje na architekturu, dobovou techniku a materiálno en bloc. Oba badatelé se setkávají s minulostí, která je popsána s obrovskou dávkou erudice vzniklé pilným studiem historických reálií. Ve třetím díle, který byl psán na přelomu let 1979 -- 1980, se ale autor minulosti zbavuje: mezi oběma hlavními aktéry se rozvíjí debata na téma dalšího vývoje světa, který v době vzniku díla prožíval dobu nejhlubší brežněvovsko-carterovské studené války. Technik Šimon své přání vidět budoucnost naplní - a optimisticky nazná, že v roce 2279 budou nešvary "naší" civilizace již za námi: v budoucnosti se žije ekologicky, snášenlivě, s pomocí nepředstavitelně šikovné transplantativní medicíny, ale přesto poněkud příliš moderně. Snad proto spadá poslední díl do roku 1813, kdy se Petr Šimon, s pomocí své oblíbené historické osobnosti maršála hraběte Radeckého, natrvalo usazuje v 19. století.

Pokud by se do jedné knihy shrnutá časoplavecká tetralogie Daleká cesta, vydaná orlickoústeckým nakladatelstvím Oftis, měla charakterizovat jedním slovem, bylo by to adjektivum propracovaná. Vyprávění je dokonalou sítí vztahů a logických souvislostí reálných historických dějů s fabulacemi. Děj byl zřejmě koncipován s přihlédnutím k autorově znalosti einsteinovské fyziky: veškeré změny, které hrdinové přece jen v minulosti učinili, byly totiž už ve výchozím roce 1976 známy, zaznamenány a "temponauti" svými činy jednoduše "zadělali na už známou budoucnost". Literární žertování na téma Einsteinovy časové smyčky jde až do takových podrobností, jako je zděšení znalce sci-fi historie Sidneyho Smilinga, který z exempláře Daleké cesty dochovaného do roku 2279 přesně ví, co se s hlavním hrdinou Šimonem bude dít v příštích vteřinách, minutách a dnech.. Zajímavé je i Duškovo pojetí stroje času -- má podobu přívěsku, který temponautovi visí na prsou přesně v místě, kde se na starých obrazech nachází Kristovo duchovní srdce (asijský duchovní kánon tam umisťuje čtvrtou čakru lásky).

K historii - minulé i budoucí - se hlavní hrdina Petr Šimon staví opravdu zodpovědně: pomáhá například Největšímu Čechovi své doby - maršálu Radeckému - se zřízením českého vojska pro napoleonské války a poté se dobrovolně stává doživotním činovníkem počátku českého národního obrození. Ostatně podobně jako jeho duchovní otec, který v knize několikrát zmiňuje 21. srpen -- datum, pociťované jeho hrdiny jako fatální. Právě 21. srpna 2068, po stu letech, nechává autor z iniciativy světového státu "Spojených národů" zničit veškeré zbraně hromadného ničení a jedovaté civilizační materiály. I z některých dalších úryvků by normalizační orgány vyčetly leccos, co by se jim nelíbilo: "Znalost historie jí přímo napověděla asociace Babylon -- Řím -- Vídeň. Petr měl už na jazyku další jméno, Moskva, ale včas se vzpamatoval, i tak už ukázal z budoucnosti víc, než zamýšlel."

Cestovatelé se ale na svých cestách setkávají s velkým počtem osobností, které především hudebně nevzdělaný současník nezná (skladatelé Habermann, Oehlschlägel, Vitásek, Mašek, Drechsler), což se autor snaží vyrovnat vysvětleními, která v zájmu udržení toku děje nemohou být úplná. A přitom by stačilo zařadit za text zdánlivou hloupost, kterou svého času tolik kritizoval Jan Werich: odborné vysvětlivky. Vždyť vyprávění je očividně koncipováno jako připomenutí krajových a národních hodnot...

Čtenáři, který děkuje za každou možnost k pousmání, jako jsem já, je dobrý každý, třeba i bezděčný humorný prvek. Jeden z dobrých vtipů vznikl například rozpětím mezi napsáním a publikací textu: nejenže v roce 2001 nevznikl sjednocený světový mírový stát "Spojené národy", ale ani trasa B pražského metra ani v naší době nevede z Radotína do Čakovic a C z Dolních Chabrů do Průhonic. Možná však, že v roce 2279 už budou opravdu fungovat trasy D, E, F, G, H, I, J, K a L, z nichž posledně jmenovaná bude vést do letohrádku Hvězda, vedle něhož, v kontemplativní atmosféře pražských Petřin, bude stále ležet autorův byt, základna všech letů časem...

P.S.: Kniha by dle autorových informací měla být k sehnání v knihkupectvích, která jsou alespoň trochu orientována na nekomerční beletrii. Praktickým příkladem je pražské knihkupectví Fišer.

(Psáno též pro časopis Dobrá adresa)