Základní (deklaratorní) principy Modré šance:

- existuje jen jedna patnáctiprocentní sazba daně, všechny příjmy jsou zdaňovány stejně, neexistují žádné speciální výjimky

- je zachována jediná osobní odečitatelná položka na poplatníka a stoupá její výše

- rovná daň zvyšuje spravedlnost, zachází s každým stejně a omezuje daňové úniky

- v návaznosti na rovnou daň je konstruována záporná daň jako náhrada za některé sociální dávky, která je založena na třech parametrech, základu, nezdanitelném minimu a sazbě (předpokládá se sazba 60% z tohoto minima)

- v systému záporné daně existuje pouze jediná dávka, nahrazující dosavadní tři dávky: podporu v nezaměstnanosti, dávku sociální potřebnosti doplácenou do životního minima a přídavky na děti ze státní sociální podpory

- kritériem pro přiznání "záporné daně" je nepřítomnost pracovního příjmu

Některé body ze stanoviska ČMKOS:

Filosofie přístupu ODS k ekonomické a společenské reformě, kterou souhrnně nazývá Modrá šance, stojí na několika základních tvrzeních. Snahou ODS je přesvědčit českou veřejnost, že se jedná o neotřesitelné pravdy. Toto obecné tvrzení má svou konkrétní podobu, pokud jde o obhajobu klíčového konceptu rovné daně, kde se argumentace ODS opírá o určitou mytologii.

O České republice se v populárních médiích běžně tradovalo a traduje, že patří k zemím s vysokou mírou zdanění, přinejmenším v rámci kategorie zemí stejné ekonomické úrovně. Každoročně opakované pořady před skončením pololetí oznamují, jak dlouho občané pracují "na stát" a jak krátce pro sebe. Někdy i v odborných analýzách bývá Česko charakterizováno jako "nekonkurenceschopný ostrov vysokého zdanění."

Jak už to bývá, pravda je někde úplně jinde. Tento dlouho tradovaný mýtus, založený na nedokonalých informacích a nesrovnatelných údajích, však padl, když mezinárodní instituce (OECD a Eurostat) důkladně porovnaly výchozí údaje za jednotlivé členské země. Ukázalo se, že pravý opak je pravdou -- míra zdanění v Česku patří v rámci Evropy k nejnižším.

Ze "starých" členských zemí EU-15 má nižší daňovou kvótu pouze Irsko. Dokonce i za "liberální vzor" vydávané Spojené království má míru zdanění vyšší. Z nových členských států EU, pomineme-li netypické ostrovy Maltu a "daňový ráj" Kypr, má nižší daňovou kvótu pouze Slovensko a pobaltské státy, tedy státy s podstatně nižší ekonomickou úrovní než Česko.

Ve světovém měřítku je v Česku daňová zátěž střední. Je však nutno vzít v úvahu, že ekonomiky s mimořádně nízkou daňovou kvótou kolem 30 % HDP -- především USA, Irsko, Austrálie - mají systémy pojistného na sociální zabezpečení i zdravotnictví převážně privátního anebo dobrovolného charakteru, takže odvody a příspěvky na tyto účely do složené daňové kvóty nevcházejí. Tento fakt je v uváděných zemích zohledněn ve vyšších mzdách. (V důsledku toho je např. v USA  45 miliónů občanů bez zdravotního pojištění, jak se znovu uvádělo při posledních prezidentských volbách.)

Mýtus č. 2 "Míra zdanění daní z příjmu právnických osob je v České republice velmi vysoká. Nízké daně znamenají vyšší konkurenceschopnost ekonomiky".

Skutečné mezinárodní porovnání nám samozřejmě neposkytuje prostá sazba daně z příjmu právnických osob, ale tzv. efektivní daňová sazba - která zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Jak to tedy bude s těmi "okolními státy" -- až (stejně jako ČR) dokončí probíhající daňové reformy. Podle společné studie auditorské firmy Ernst and Young a německého Centra pro evropské hospodářský výzkum se efektivní daňová sazba daně právnických osob okolo roku 2006 bude pohybovat v následujícím koridoru - Německo 36 %, Rakousko 29 % (což je zároveň průměr EU15), Polsko 17,5 %, Česko 17 %, Slovensko 17 %, Maďarsko 14 %. Ze zbytku nových členských zemí bude mít efektivní sazbu Estonsko ve výši 22,5 % a Slovinsko ve výši 21,5 %. Nižší efektivní zdanění než ČR bude mít (kromě Maďarska) jen Lotyšsko a Litva, které se budou pohybovat mezi 13 -- 14 %. Rozdíly mezi novými členskými zeměmi EU tedy nejsou natolik impozantní, aby zavdávaly příčinu pro další pokles daňových sazeb z důvodu "udržení konkurenceschopnosti". Je to způsobeno tím, že nízké nominální sazby u některých zemích jsou bohatě vyvažovány striktními pravidly pro stanovení daňového základu a odpisy. Na druhou stranu již tato výše daní vede k výrazným problémům ve starých členských zemích, obviňujících nové členské země z daňového dumpingu.

Co se týče vlastního jádra tvrzení -- totiž že nižší daně znamenají vyšší konkurenceschopnost je to s jejich relevancí asi stejné jako v předchozím případě. Na rozdíl od uváděných teoretických předpokladů ve skutečnosti existují vysoce konkurenceschopné a ekonomicky výkonné země s nadprůměrnou úrovní produktivity práce, které mají vysokou míru zdanění. Patří k nim skupina zemí severní Evropy s tradičně vysokou složenou daňovou kvótou, pohybující se od 40 do 50 % HDP -- Finsko, Lucembursko, Nizozemí, Švédsko, Konkurenční schopnost těchto zemí je vysoká -- zaujímají přední příčky v pořadí jak podle ukazatelů multikriteriálně oceňované konkurenceschopnosti, tak i podle souhrnné produktivity práce, měřené hrubým domácím produktem na pracovníka. Současně se na předních místech v pořadí konkurenceschopnosti i úrovně produktivity práce nacházejí vyspělé ekonomiky s mimořádně nízkou daňovou kvótou kolem 30 % HDP. Jedná se především o USA, Irsko a Austrálii ).

Mýtus č. 3 -- "Snížení přímých daní urychlí ekonomický růst a jeho prostřednictvím se vyrovnají daňové ztráty".

Stimulace podnikání je pro růst vysoce potřebná, je však nutno vážit vícero možných způsobů, které jsou různě účinné. Snížení zátěže přímých daní je jen jednou z možností, zesílenou v naší situaci nutností čelit daňovému podbízení okolních zemí střední a východní Evropy. Volba probíhá mezi všeobecným snížením základních sazeb, cílenou stimulací investování a růstu (investiční odpisy a rychlost daňové amortizace).

Empirická zkušenost (koneckonců i České republiky v období 1993 -- 2002) dokazuje, že prudké snížení přímých daní zatím v praxi vedlo k obrovskému zvýšení deficitů veřejných rozpočtů. Nejkřiklavějším případem jsou USA za vlády prezidenta Reagana a nyní znovu za prezidenta Bushe (velký rozpočtový přebytek z dob presidenta Clintona se zvrátil v deficit ve výši 6 % HDP a míra veřejného dluhu překročila v roce 2003 60 % HDP). Přitom s tím spojené očekávané zrychlení ekonomického růstu je v delším časovém horizontu obtížné věrohodně prokázat. Jednorázový poptávkový stimul jako krátkodobý efekt není dostatečným důkazem.

Mýtus č. 4 - "Výrazným poklesem (přímých) daní začnou platit daně i ti, kteří dnes volí cestu daňového úniku a pohybují se ve stínové ekonomice."

Podle provedených průzkumů a rozborů ve vyspělých evropských zemích se ukazuje, že opravdu existuje vazba mezi stínovou ekonomikou a mírou zdanění. Věc je však výrazně složitější, nežli si představují hlasatelé tohoto mýtu. Ve skutečnosti změna daní působí na jednotlivé subsystémy stínové ekonomiky velmi nejednoznačně.

Zvyšování daňového tlaku (zahrnuje i pojistné) vyvolává poptávku (stejně tak i nabídku) po práci na černo. Recipročně však tato závislost neplatí. Tento paradox je možno vysvětlit nejen určitou setrvačností v chování (je třeba, aby daňové zmírnění bylo posouzeno jako dostatečně motivující), ale i motivy čistě ekonomickými. Přechod z nedeklarované (nezdaněné) činnosti k činnosti oficiální je totiž vždy spojena s ekonomickou ztrátou -- a to i při výrazném zmírnění daňového tlaku. Oficiální subjekt bude totiž vždy platit nějaké daně (zatímco když byl neregistrovaný tak neplatil daně žádné). Snížení daní tedy může u podniků znamenat určité zbrždění jejich vstupu do oblasti stínové ekonomiky, avšak nemusí a neznamená nutně to, že tento svět opustí a začnou platit daně.

Stejně nejednoznačně působí snížení daní na subsystém daňových úniků. Ve společnosti je běžně rozšířen názor, že snížení daňové sazby povede k nižším daňovým únikům, neboli konkrétně snížení daňové sazby způsobí, že se ekonomickým subjektům nevyplatí zatajovat své příjmy před daňovými úřady.

Některé další charakteristiky

"Rovnost" daně

Touto daní budou zřejmě zdaňovány jen příjmy ze závislé činnosti -- tedy mzdy a platy a některé další příjmy. Naproti tomu se jaksi nenápadně a mimo jakoukoli diskusi připravuje osvobození od daní celé řady příjmů. Čili "rovná daň" zase nebude až tak rovná.

Neskrývá se nakonec za snahou ODS o prosazení "rovného", ("jednoduchého", "spravedlivého", "nediskriminujícího" a nevím ještě jakého ) zdanění z dílny ODS jen záměr zbavit břemene daní nejrůznější sorty spekulantů a zoficiálnit daněprosté finanční toky mezi Českou republikou a daňovými ráji (a zpět) ? Nežli budou tyto klíčové záležitosti zprůhledněny, bude znít tvrzení Modré šance pro veřejné finance o tom, že "všechny příjmy jsou zdaňovány stejně, neexistují žádné speciální daňové výjimky" falešně a licoměrně.

Daňový základ:

Není jasné, jak bude konstruován daňový základ. Tato otázka souvisí s velmi podstatným problémem ,jak budou v navrhovaném systému zdaňovány osoby samostatně výdělečně činné. Jak se bude daňový základ u OSVČ lišit od daňového základu zaměstnance (bez ohledu zda bude zdaňován daní z příjmu fyzických či právnických osob). Jakým způsobem (a zda vůbec) bude provedena revize nejrůznějších uznatelných nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů u OSVČ. Zda budou zachovány či dokonce zvýšeny tzv. paušální odpočty u OSVČ atd. Jsou to právě tyto otázky, které budou dalším prubířským kamenem hesel "všechny příjmy jsou zdaňováni stejně, neexistují žádné speciální daňové výjimky" atd.

Dalším důležitým (a nejasným) problémem této koncepce je, zda bude možno od základu daně odečíst zaplacené pojistné. Tato otázka není tak triviální jak se zdá na první pohled. V původních představách rovné daně z roku 2000 někteří ekonomové vycházeli z bazického předpokladu, že od zdanitelného příjmu nelze odečíst zaplacené pojistné na sociální či zdravotní pojištění (Minčič str. 44). Vlastimil Tlustý se ve svém Modré šanci k této otázce explicitně nevyjádřil. Implicitně však ani on nepočítal s tím, že by se zaplacené pojistné odečítalo od základu daně "je zachována jediná osobní odečitatelná položka na poplatníka a zvyšuje se její výše" (Modrá šance str. 16). Zdá se však, že díky oponentním propočtům prokazujícím, že zahrnutí pojistného do daňového základu by znamenalo oproti současnému stavu výrazné zvýšení daní u nízkopříjmových zaměstnanců, došlo k evidentnímu přehodnocení tohoto přístupu. V Modré šanci Aleny Páralové "Cesta k lidské důstojnosti" se totiž již zcela explicitně uvádí (při popisu tzv. záporné daně), že základem daně je myšlen "hrubý příjem po odečtení sociálního a zdravotního pojištění".

Dopad do veřejných rozpočtů:

Obě varianty zavedení systémů rovné a záporné daně (tj. bez a se zrušením odpisů) znamenají ve výsledném saldu výraznou ztrátu příjmů veřejných rozpočtů ( 67 -- 137 mld. Kč tj. 6,7 --13,2 % jejich daňových příjmů). Odhady ODS ve výši cca - 50 mld. Kč jsou téměř trojnásobně podceněny.

Konkrétní vyčíslení dopadů rovné daně a záporné daně do veřejných rozpočtů:

I. Rovná daň z příjmu fyzických osob (bez OSVČ)

a) zrušení zdaňování dividend, úroků apod. - 6 mld. Kč

b) odpočet na jednotlivce 48 tis. ročně od základu daně - 9 mld. Kč

c)jedno daňové pásmo 15 % - 32 mld. Kč

d) zrušení systému daňového bonusu u rodin s dětmi + 2 mld. Kč

e) změna slevy na dani na dítě ve výši 6 tis. Kč na odpočet na dítě od základu daně ve výši 24 tis. Kč ročně + 6 mld. Kč

f) zrušení systému společného zdanění u rodin s dětmi + 4 mld. Kč

g) zrušení všech ostatních odpočtů od základu daně (manžel/manželka, studenti, invalidi, hypotéky, penzijní spoření atd. + 5 mld. Kč

a) zrušení doplatku do životního minima, podpory v nezaměstnanosti a přídavku na dítě  + 30 mld. Kč

b) zavedení záporné daně (60 %) - 10 mld. Kč

c) zvýšení jiných sociálních dávek vlivem zavedení záporné daně - 2 mld. Kč

III. Daň z příjmu právnických osob (vč. OSVČ)

a)snížení sazby daně z 24 % na 15 % při zachováníšíře daňového základu - 55 mld. Kč

IV. Daň z přidané hodnoty

- snížení daně z 19 % na 15 % - 40 mld. Kč

- zvýšení daně z 5 % na 15 % + 60 mld. Kč

- vyvolaná valorizace důchodů a dalších sociálních dávek - 15 mld. Kč

V. Pojistné

- zrušení nemocenského pojištění u zaměstnanců - 35 mld. Kč + 30 mld. Kč

VI. Celkem dopad do veřejných rozpočtů -204 mld. Kč + 137 mld. Kč

Saldo pro veřejné rozpočty - 67 mld Kč

Zrušení odpisů u právnických osob -100 mld. Kč

Zrušení odpisů u fyzických osob - 25 mld. Kč

VIII. Celkem dopad do veřejných rozpočtů

včetně zrušení odpisů - 274 mld. Kč + 137 mld. Kč

Saldo pro veřejné rozpočty - 137 mld Kč

Koncepce rovné daně neznamená nic jiného, nežli zrušení progrese u daně z příjmu fyzických osob, snížení sazby daně právnických osob a sjednocení sazeb DPH. Jinými slovy to znamená výrazný nárůst příjmů u vysokopříjmových skupin obyvatelstva a u firem a výrazný nárůst životních nákladů u nízkopříjmových skupin obyvatelstva (v prvé řadě u důchodců starobních i invalidních, vícečetných rodin s dětmi, rodin sociálně slabých apod.).

Zavedení rovné daně z příjmů fyzických osob znamená výrazné omezení míry solidarity ve společnosti projevující se jako přerozdělování části příjmů od "bohatších" k "chudším". Přispěje ke snižování sociální soudržnosti a navíc zákonitě povede k výraznému omezení rozsahu či kvality poskytovaných veřejných služeb. Všichni budou sice platit ze svého příjmu stejné procento, ale "bohatší" budou oproti platnému stavu platit procento podstatně nižší (15 % v porovnání s dnešními až 32%), zatímco osoby s nízkými příjmy budou platit stále stejně (15 %).

Zvýhodnění "bohatších" vrstev společnosti bude dále zásadně umocněno zavedením jednotné 15% sazby DPH. O nepřímých daních (k nimž DPH patří) je známo, že v relativně větší míře zatěžují nižší příjmy (z každé spotřební komodity se platí stejná daň bez ohledu na příjem kupujícího - tím pádem objem této daně je mnohem výraznější pro osoby s nízkým příjmem, nežli pro osoby s vysokým příjmem). Navíc ve struktuře spotřeby domácností s nízkými příjmy je nadprůměrná váha položek, které by byly postiženy posunem z 5% sazby DPH na 15% (typickým příkladem jsou potraviny), zatímco u domácností s vyššími příjmy je tomu přesně naopak -- více by profitovaly na snížení základní sazby DPH ze současných 19 % na 15 % u průmyslového zboží a služeb. Příjmový průřez plasticky ukazuje efekt působení zvyšování nepřímých daní -- rychlejší nárůst relativního daňového zatížení u nízkopříjmových skupin obyvatelstva. I když by např. úplné sjednocení sazeb (I. varianta) stálo ročně navíc osobu nalézající se v prvém příjmovém decilu 1546 Kč a osobu v 10. decilu téměř dvojnásobek (2985), ve skutečnosti se zvýší výdaje první osoby o 2,85 % jejích čistých příjmů, zatímco u druhé osoby pouze o 1,52 % . Shodné zvýšení cen vzhledem k rozdílným příjmům a struktuře spotřeby dopadne více na "chudého" než na "bohatého"). Zvláště v extrémní poloze je tento efekt vidět u II. varianty (kdy při zvýšení cen potravin předpokládáme protisměrný pokles cen průmyslového zboží a služeb. Zatímco nízkopříjmové domácnosti i v této "příznivější" variantě prodělávají na jednoho člena více než 500 Kč ročně, vysokopříjmové skupiny (10. decil příjmového rozložení) již na této transakci prakticky stejnou částku vydělají.

Zavedení jednotné daně tedy znamená zásadní přesun daňového břemene (míry zdanění) od vyšších příjmových skupin ke skupinám nižším. Tím rozrušuje soudržnost (kohezi) společnosti. Náhradou přímého zdanění příjmů zdaněním spotřeby se solidarita vyšších příjmových skupin s nižšími ("bohatých s chudými") mění na solidaritu pouze uvnitř nízkopříjmových skupin ( solidaritu "chudých s chudými"). Situace je o to citlivější, že pod eufemistickým označením "sjednocení sazeb DPH" se v prvé řadě skrývá zvýšení cen základních životních potřeb, zejména potravin, které má z pohledu veřejných financí kompenzovat pokles přímého zdanění. I tento zúžený pohled zcela jasně signalizuje, že sjednocení daně z přidané hodnoty bude samozřejmě dále prohlubovat negativní trend, který jsme v přechozích kapitolách objevili u rovné osobní daně a u záporné daně -- další výrazné prohloubení sociální nerovnosti. Toto opatření dále přispěje ke zhoršení finanční situace nízkopříjmových skupin obyvatelstva a to jak u rodin s dětmi, tak (v logice opatření) i u dalších ohrožených skupin jako u neúplných rodin či rodin s neaktivním dospělým (nezaměstnaným, na mateřské dovolené).

Za líbivými snahami snížení daní a pojistného je ve skutečnosti skryta:

a) Snaha o privatizaci poskytování veřejných služeb, a to jak v oblasti služeb hrazených z daní (školství, zdravotnictví,) tak i hrazených z pojistného (důchody, nemocenská, podpory v nezaměstnanosti. Vedlejším produktem takovéto privatizace veřejných služeb pak ovšem bude i výrazně vyšší režie těchto služeb (poskytovatelé jsou přece normálními podnikatelskými subjekty a musí tvořit zisk).

b) Snaha o zpoplatnění resp. zvýšení spoluúčasti občanů na individuálním hrazení těchto služeb. Snížením pojistného a daní totiž ve skutečnosti dříve než později dojde k omezení rozsahu i kvality veřejného zabezpečení služeb důchodů, nemocenského, zdravotních služeb, školských služeb či podpor v nezaměstnanosti (snížení pojistného na sociální a zdravotní pojištění o 1 % totiž znamená v uvedených systémech ztrátu cca 10 mld. Kč.) V současnosti jsou příjmy ze sociálního pojištění na úrovni 290 mld. Kč a výdaje na úrovni 270 mld. Kč, neboli je možno si představit efekt výpadku veřejných rozpočtů rozměru 67 mld. Kč. Potřeba mít tyto služby zabezpečeny však nezmizí. To se jen poptávka po jejich zabezpečení přelije do soukromé (ziskové) sféry a vyžádá si více soukromých peněz. Snížení pojistného tak záměrně vytváří prostor pro ovládnutí těchto velmi lukrativních oblastí soukromým kapitálem. Tento směr tedy znamená školné, zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví, zvýšené platby na důchody, nemocenskou či podpory v nezaměstnanosti (pro zajištění stejného plnění).

c) Zvýšení diferenciace ve společnosti a nárůst chudoby.

Nízkopříjmové skupiny obyvatelstva se v logice návrhů ODS budou muset smířit s omezeným (resp. redukovaným) přístupem k veřejným službám a se sociálními dávkami pohybujícími se na úrovni životního (existenčního) minima. Dá se dokonce i matematicky prokázat, že nižší zdanění a tedy nižší přerozdělení ve společnosti vede k nárůstu chudoby. Evropská zkušenost ukazuje jasně -- čím nižší jsou daně, tím je počet chudých v takové společnosti vyšší. Zdroje získávané nízkými daněmi pak nestačí ani na solidaritu, ani na krytí rozvoje školství, zdravotnictví atd. Důsledkem jsou pak nevyhnutelně příkré sociální rozdíly, vysoká nezaměstnanost, vysoká kriminalita a řada dalších negativních jevů. Proto se také společnosti "nízkého zdanění", jako je Velká Británie, Irsko, Řecko, Portugalsko a Španělsko, potýkají se zhruba 20% podílem chudých na celkovém obyvatelstvu, zatímco země evropského Severu s nejvyšší úrovní blahobytu (ale i konkurenceschopnosti a daní) mají tento podíl poloviční. Je zcela zřejmé, že naplnění Modré šance ODS nevyhnutelně povede k růstu počtu chudých, k polarizaci společnosti na bohaté a chudé a k popírání přirozené společenské solidarity. A jedno velmi zajímavé srovnání na konec -- není bez zajímavosti, že (podle dat Eurostatu) z nových členských zemí EU (a zároveň i ze všech zemí Evropské unie) má nejnižší míru chudoby prozatím Česká republika (8 %). A už vůbec není náhoda, že nejvyšší míru chudoby mezi nově přistupujícími státy (a zároveň i mezi EU 25) dosahuje Slovenská republika (21%).

d) Je evidentní, že snížení přímých daní a pojistného neznamená ve skutečnosti více peněz pro všechny občany, o kterých budou moci "svobodně" rozhodnout. Modrá šance neponechá občanům k dispozici více prostředků zavedením tzv. rovné daně, popřípadě snížením pojistného při zrušení nemocenského pojištění. Velká část občanů s nižšími příjmy již dnes platí daň z příjmů fyzických osob na úrovni uvažované rovné daně, tj. pro tyto občany se daň nesníží a jejich příjmy se nezvýší. Na druhé straně Modrá šance zcela záměrně neukazuje konec této vábivé písničky o snižování daní - totiž nutnost zvýšení individuálních plateb za služby doposud hrazené ze společných zdrojů. Neukazuje, že tyto systémy budou výhodné jen pro bohaté, mladé, zdravé a bezdětné. Pro ostatní skupiny znamená živoření v chudobě na okraji společnosti.

Modrá šance pokládá výplatu dávek za nespravedlivou a demotivační. Přitom si musíme uvědomit, že to byla právě ODS, která v Parlamentu v minulých letech zablokovala vnesení motivačních prvků do systému dávek sociální péče. Osoba, která v současné době tyto dávky pobírá, tak v okamžiku získání zaměstnání o podporu ze strany státu přijde, bez ohledu na to, jak odměňovanou práci získala. ODS tak už jednou dala jasně najevo, jak to s motivací osob myslí. V podstatě neusiluje o zabránění možného zneužívání dávek motivací těchto osob k výdělečné činnosti, ale přistoupí k plošnému snížení úrovně dávek. Podle ODS ten,  kdo nebude chtít živořit, bude muset pracovat, a to bez ohledu na to, jestli mu to třeba jeho zdravotní stav či situace na trhu práce dovoluje.

Modrá šance se zmiňuje o všech sociálních dávkách a jejich výplatu pokládá za demotivační. Přitom bez jakéhokoli zdůvodnění radikálně mění pouze tři - přídavek na dítě, dávky v nezaměstnanosti a doplatek do životního minima. Proč vybírá z uceleného systému pouze tyto dávky, není jasné.

3. Další náměty orientované na "podporu " zaměstnanosti:

- snížení nákladů na pracovní sílu

Konstatování: z hrubé mzdy se odvádí na pojištění celkem 47,5 % (13,5 % na zdravotní pojištění a 34 % na sociální pojištění), z tzv. superhrubé mzdy (hrubá mzda včetně odvodů na pojištění hrazených zaměstnavateli) se odvádí na pojištění celkem 35,18 %. Tyto náklady mají být v nějaké neurčité výši redukovány.

Tato logika se dá vystihnout asi takto -- všechno, co dnes zaměstnanec a zaměstnavatel odvádí na důchodové pojištění nebo nemocenské pojištění se promítne do zvýšení mzdy zaměstnance a ten se svobodně rozhodne, jak s těmito penězi naloží -- dá je do penzijního či nemocenského fondu, investuje do podnikání, nemovitostí, či uloží do banky. Čte se to perfektně a zní to jako v pohádce. Ale proč by ale měl zaměstnavatel měl dát zaměstnanci zrovna tolik, kolik ho dnes zaměstnanec na důchodovém pojištění "stojí", není jasné. Co by z toho měl -- tím by se mu totiž slibované snížení ceny práce vůbec nedostavilo. (A i kdyby nakrásně při tomto přechodu ušetřené pojistné do mezd přelil, udělal by to i v budoucnu? A když ne -- z čeho by se potom valorizovaly důchody současným důchodcům? atd.) Je snad již pravidlem, že si materiály Modré šance žádnou takovou otázku nekladou.

Pozoruhodný ovšem je fakt, že samotná Modrá šance neuvádí žádný konkrétní údaj o snižování sociálního pojistného, pouze požaduje tyto údaje uvádět na výplatní pásce. navrhuje ovšem zrušit povinné nemocenské pojištění pro zaměstnance. (Zaměstnanec dnes odvádí na nemocenské pojištění 1,1 % ze své hrubé mzdy, což z průměrné měsíční mzdy (v prvním pololetí 2004 byla 17 267 Kč měsíčně) činí 190 Kč. K tomu odvádí zaměstnavatel 570 Kč měsíčně (3,3 %). Při 30 denní pracovní neschopnosti je tomuto zaměstnanci vyplaceno nemocenské ve výši cca 10 000 Kč. Pokud se zavede dobrovolné nemocenské pojištění, měla by se zvýšit hrubá mzda nejen o pojistné placené zaměstnancem, ale i o stávající odvod zaměstnavatele, tj. celkem o 760 Kč. Otázkou je, jak se zaměstnavatel zachová. Převede celou tuto částku do mzdy nebo o ni sníží svoje náklady? Při každé valorizaci mzdy by navíc měl zaměstnavatel úměrně zvýšit i tuto částku, aby se zaměstnanec mohl s rostoucím příjmem pojistit na vyšší dávky v nemoci. Jak se zaměstnavatelé zachovají lze snadno odhadnout, když neustále usilují o snížení nákladů na práci.

Podle ODS, pokud by pojistné na rovný důchod činilo 10 % hrubé mzdy, občan se mzdou 12 tisíc Kč by ušetřil 1 200 Kč měsíčně. Vychází z toho, že dnes jde 20 % hrubé mzdy z celkové výše pojistného 28 % na starobní důchody a zbytek 8 % na ostatní důchody. 20 % z hrubé mzdy 12 000 Kč představuje částku 2 400 Kč, 10 % odvod by pak představoval úsporu 1 200 Kč měsíčně. Není však zřejmé, kdo by podle představ ODS měl odvod na rovný důchod (například ve výši uvedených 10 %) odvádět a v jaké výši, zda zaměstnavatel i zaměstnanec nebo jen zaměstnanec. Pokud by celé pojistné hradil zaměstnanec ze svého příjmu, je třeba vycházet z toho, že dnes ze svého příjmu odvádí pouze 6,5 %, tj. z příjmu 12 000 Kč hrubého "pouze" 780 Kč. Na odvod 10 % na rovný důchod by proto musel sám doplatit ze svého příjmu ještě 420 Kč.

Dále jde až materiál "Strategie hospodářského rozvoje" z dílny M.Jahna, který už bez vytáček redukci sociálního pojištění požaduje.

- liberalizace trhu práce

Jednoduchá a všemi "pochopitelná rovnice", že méně regulace = více pracovních míst je jednou z ústředních fikcí, na kterých je založena Modrá šance. Už v roce 1995 Mezinárodní organizace práce ve své zprávě pro Kodaňský summit OSN jasně prokázala, že problémy evropského pracovního zákonodárství a předpisy ( i k těm jsme se mimochodem přihlásili naším vstupem do Evropské unie) nejsou hlavní příčinou problémů nezaměstnanosti a tudíž je žádná deregulace sama o sobě nevyřeší. Tuto příčinu vidí experti ILO v kvantitativním nárůstu světového pracovního trhu (za posledních zhruba 15 let se na světovém pracovním trhu objevily miliardy lidí z Číny, Indie, Vietnamu, Bangladéše a zemí bývalého východního bloku) a v prudkých technických technologických změnách, které oproti minulosti, způsobují neustálý úbytek pracovních míst.

Na méně regulovaném americkém pracovním trhu (který nám bývá dosti často dáván za příklad) roste sociální nerovnost a reálné příjmy dělníků stagnují. Téměř všechny nové pracovní příležitosti vznikají v sektoru služeb, kde je práce špatně placená, nejistá a bezvýhledná. Americký dělník dnes dělá více a bere méně, nežli před 25 lety. Mezi průmyslovými zeměmi má USA největší rozdíly mezi bohatými a chudými (a jejich největší zvětšení v průběhu předchozích třiceti let).

Ve více regulované Evropě se globální zhoršení odráží v relativně vyšší nezaměstnanosti. V konečném důsledku nejde však o nic jiného, nežli o dvě formy chudoby. Nezaměstnanost v Evropě má obdobné příčiny jako rostoucí sociální nerovnost v USA -- nespočívá v pružnosti či zkostnatělosti pracovního trhu, nýbrž v mezinárodních změnách ve výrobě, zaměstnanosti a technologií, které se rozdílně odrážejí v různých ekonomikách.

- zrušení minimální mzdy

Průměrný počet zaměstnanců pobírajících minimální mzdu se v ČR (dlouhodobě) pohybuje kolem 2 %. U velkých organizací je toto číslo nižší a pohybuje se od 0,3 -- 0,5 %.

Pokud jde o Evropu, je pravdou, že některé státy nemají zákonem stanovenou minimální mzdu. Jde o státy, kde tradice sociálního partnerství a kolektivního vyjednávání je samozřejmá a silná, že stanovení minimální mzdy zákonem i odbory považují za nadbytečné. Devět států EU má minimální mzdu stanovenou zákonem a zbytek prostřednictvím kolektivních smluv.

Zrušení minimální mzdy znamená okamžité zvýšení míry chudoby v ČR, narušení vnitřního konkurenčního prostředí a vytvoření nekontrolovatelného prostoru pro výplatu černých mezd, prohloubení diferenciace mezd

- zrušení zákazu "švarcsystému"

Je nutno přiznat, že administrativní zákaz tzv. švarcsystému ( neboli tzv. práce v rámci subkontraktu) není v evropských zemích obvyklý. V českých podmínkách je tento zákaz ovšem náhradním řešením něčeho jiného -- jde o pokus řešit negativní důsledky zvýhodnění OSVČ proti zaměstnancům v oblasti placení pojistného a daní.

Rozdílné systémy placení pojistného i daní z příjmu fyzických osob mezi zaměstnanci a OSVČ a z něj vyplývající značný nárůst počtu OSVČ se staly v České republice národohospodářským problémem. Problémem výrazným způsobem přispívajícím k destrukci systému sociálního a zdravotního pojištění. Nejde o žádné malé částky. Pokud by např. došlo ke sjednocení podmínek placení pojištění mezi zaměstnanci a OSVČ, znamenalo by to jen pro sociální pojištění dodatečný příjem cca 20 mld Kč. Z toho je zřejmé, že celá řada dnes tak zdůrazňovaných problémů důchodů by ve skutečnosti mohla vypadat poněkud jinak.

Nejde však jen o globální problém vyrovnanosti tzv. důchodového účtu. Neméně důležité je dosažení elementární spravedlnosti např. v  důchodovém systému ve vztahu ke všem pojištěncům. Do loňského roku to totiž bylo tak, že zatímco průměrný zaměstnanec zaplatil zhruba 3,8 x více nežli OSVČ, důchod měl vyšší jen 1,8 x. Průměrný zaměstnanec za 40 let pojištění zaplatil v tomto sytému takový objem pojistného, že to vystačilo na 20 let pobírání důchodových dávek. Zaměstnanec si tedy pojistným plně uhradil svůj budoucí důchod. Naproti tomu OSVČ s průměrným příjmem by si za stejnou dobu zaplatil jen polovinu toho co pak by dostal na důchodových dávkách a OSVČ s minimálním pojistným by uhradil ve skutečnosti jen třetinu důchodových dávek, které by v budoucnu pobíral. Ještě markantnější rozdíly mezi zaplaceným pojistným a úrovní pojistného plnění bychom samozřejmě mohli sledovat v oblasti zdravotního pojištění.

Bylo čím dále tím jasnější, že takto vychýleně nemohou tyto sociální systémy dále fungovat. Bohužel teprve až současná vládní koalice našla odvahu tento problém alespoň částečně a neúplně řešit. Zde je třeba si v prvé řadě uvědomit, že se přijaté úpravy v placení pojistného a daní týkají v prvé řadě těch "podnikatelů", kteří dlouhodobě nevykazují žádný příjem, neplatí žádné daně a pojistné jen v minimální výši. Jde tedy o ty OSVČ, kteří podnikají jen "pro zábavu" a peníze na živobytí si obstarávají jiným způsobem. Jen tyto "filantropy" postihne zvýšení minimálního pojistného a zavedení tzv. minimální daně (aby také státu vůbec něco zaplatili). Dá se odhadnout, že bezdětný OSVČ zaplatí proti minulému (1422 Kč) navíc 1270 Kč měsíčně a poplatník s jedním dítětem o 950 Kč. Celkově je nutno toto přijaté řešení chápat ve vztahu ke sjednocení podmínek mezi zaměstnanci a OSVČ jako výraznější posun. Zatímco podle předchozí úpravy by zaměstnanec z příjmu pohybujícího se na úrovni 50 % průměrné mzdy zaplatil proti OSVČ 3x více na daních a pojištění (4286 Kč ku 1422 Kč), podle nové úpravy to bude 1,6 resp. 1,7 x více v závislosti na rozsahu odpočtů od základu daně daného poplatníka. Pokud se týče speciálně pojistného (zvláště pojistného na důchody), zde již nemůžeme být natolik optimističtí, zde poklesne poměr mezi zaplaceným pojistným zaměstnancem a OSVČ z 3,8 násobku (ve prospěch zaměstnanců) pouze na 2,5 násobek.

Není bez zajímavosti, že v liberálních "podnikatelských" USA, které jsou však zároveň proslulé bojem proti vyhýbání se daňové povinnosti, dosahuje podíl samostatně výdělečně činných osob necelých 6,8 %.

Zcela volné působení švarcsystému v podmínkách výrazného rozdílu v placení daní a pojistném mezi zaměstnanci a OSVČ má (kromě pro ODS "nepodstatného" snížení pracovněprávní a sociální ochrany zaměstnanců) výraznou schopnost destruovat systémy sociálního a zdravotního pojištění a tím i veřejné finance.

4. Závěr

Modrá šance je obdobný revoluční koncept jakým byla kupónová privatizace -- tehdy vějička pro mnoho lidí pro volby v roce 1992. Je to totéž jako privatizace v režii ODS bez potřebných legislativních rámců umožňující podvody ohromujících rozměrů a co hlavně -- dlouhotrvající rozvrat ekonomiky. Při všem tom už ODS již mnohokrát "dokázala, že to dokáže". Není důvodu si myslet, že to tentokrát bude něco jiného.

"Revolučnost" Modré šance spočívá v tom, že se opět pokouší přinést originální řešení, které nikde ve světě nefunguje. Snahu hledat stále něco nového bychom snad mohli ocenit tam, kde by nešlo o tak závažné věci,  jako je ekonomika. Ta má určitou setrvačnost a také určitý řád. Pokusy tento řád rozbít či přijít s "velkými skoky" nesnáší a odsuzuje k neúspěchu s fatálními důsledky pro osudy lidí.

Tato "revolučnost" však také ukazuje, jak málo nového může ODS ve skutečnosti přinést. ODS nemá nové nápady a v podstatě nemá co nabídnout. Navíc její koncepty jsou často nepochopením a ztrátou elementární soudnosti či smyslu pro ekonomickou realitu. O to hůř, kdyby chtěla ODS podle těchto receptů skutečně vládnout. Není totiž schopna (či jí to ani nezajímá) dohlédnout skutečné dopady těchto opatření do celého systému komplikovaných sociálně-ekonomických vazeb ve společnosti.