Jan Čulík zde zvěstuje urbi et orbi, že soud odsoudil obžalovaného "podle kontroverzního trestního paragrafu o pomluvě" k trestu odnětí svobody za to, že "údajně publikoval kritické výroky na internetu -- a to přesto, že mu to vůbec nebylo dokázáno." Dále upozorňuje, že podle statistik byly za posledních sedm let k nepodmíněnému trestu za pomluvu odsouzeny ještě dvě osoby, čímž rozsudku vtiskl punc zlovolné výjimečnosti. Takto podána je zpráva zavádějící a mám obavy, že Jan Čulík jí naplnil skutkovou podstatu trestného činu pomluvy (přimlouvám se, aby byl poškozený velkorysý a Jana Čulíka nenapadl, neb jednal v dobrém úmyslu a nešlo mu o zhanobení konkrétní osoby).

Je pravda, že za pomluvu se většinou udílejí několikaměsíční tresty odnětí svobody s odkladem na zkušební lhůtu, která nebývá delší než jeden rok. Znám otřesný případ ženy, pravomocně odsouzené s použitím nezákonně obstaraných důkazů na šest měsíců s odkladem na čtyři roky, ale to je extrém. Kritizujeme soudce za to, že pro takové nesmyslné trestné činy, jakým je pomluva, málo používají alternativních trestů. Právě z tohoto pohledu ale soudce Rudolf Šídlo zasluhuje pochvalu, protože odsouzenému uložil trest obecně prospěšných prací v rozsahu 200 hod., který odvolací soud snížil na 150 hod. Zařadil se tak mezi světlé výjimky soudcovského sboru, které neposílají lidi za mříže za každou "ptákovinu." Potíž vznikla tím, že odsouzený se zachoval stejně, jako asi tři tisíce odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kteří rozsudek sem-rozsudek tam běhají volně po ulicích, ač termín nástupu trestu jim dávno vypršel: ve víře, že je nevinen, trest nevykonal.

Soudce proto musel udělat to, co mu přímo nařizuje zákon: po dvou letech od právní moci rozsudku odsouzeného znova povolal před soud a přesně podle ustanovení trestního řádu přepočítal neodpracované hodiny z původního trestu na dny vězení. Soudce v této situaci neměl jinou možnost. Nemohl již znova hodnotit vinu odsouzeného, protože o té bylo pravomocně rozhodnuto dříve. Soudce sám nemůže zrušit svůj dřívější rozsudek, i kdyby mezitím došel k názoru, že se původně zmýlil. Pro úplnost je třeba podotknout, odsouzený měl možnost během dvou let od právní moci rozsudku uplatnit mimořádné nápravné prostředky a zbavit se tak nepříjemného rozsudku. Nevím, proč tak neučinil a nemám ani podklady, abych vyhodnotil jeho naději na úspěch. Teoreticky měl také možnost prokázat, že trest obecně prospěšných prací nemohl z jakýchkoli důvodů vykonat a vymoci si další odklad pro jeho odpracování.

Závažné je také Čulíkovo tvrzení, že soudce uložil trest, aniž by odsouzenému prokázal vinu. O správnosti uvažování soudců lze leckdy oprávněně pochybovat. Bohužel je to však tak, že pro posouzení viny je rozhodující to, čemu soud uvěří. Jsme-li pak s jeho názorem nespokojeni, nezbývá než se cestou řádných a mimořádných opravných prostředků domáhat zvrácení jeho pochybné víry. Zde se často se soudci rozcházíme v názorech: většinou se považují za papežsky neomylné, ač se mýlí stejně často jako obyčejní smrtelníci; dokonce bych řekl, že myšlení soudců trestních senátů je někdy natolik deformováno dlouholetým působením v oboru, že chybnost jejich myšlení je nadprůměrná.

Jan Čulík dále označuje začlenění verbálních trestných činů do našeho trestního práva za pozůstatek komunistické legislativy. V tom se ovšem hrubě mýlí, protože ve skutečnosti jsou "historickým výdobytkem" kontinentálního práva a dosud je zná trestní právo řady evropských zemí, např. sousedního Rakouska. Samozřejmě, že jich lze zneužít k trestání za kritiku veřejných činitelů a nejen to: je poměrně snadné zneužít je k vyřizování soukromých účtů nařčením protivníka z pomluvy nebo vyhrožování. I mne proto těší, že vládní návrh nového trestního zákona, který projednává poslanecká sněmovna, již trestný čin pomluvy neobsahuje. Avšak nelze vyloučit, že se do něj cestou poslaneckých "zlepšovacích návrhů" opět vrátí, protože ani zkušení advokáti nejsou v odmítání tohoto trestného činu jednotní: poukazují totiž na to, že civilní řízení na ochranu osobnosti je u nás zdlouhavé a málo účinné.

Dávám Janu Čulíkovi zapravdu v tom smyslu, že trestní řízení pro pomluvu by nemělo v žádném případě být nástrojem ochrany politiků a státních a komunálních úředníků, protože jde o veřejné činitele, kteří musejí přijmout vyšší intenzitu kritiky. Upozorňuji však, že demokracie je daleko více ohrožena existencí mnohem účinnějších forem ochrany veřejných činitelů před kritikou. Vždyť stíhání policistů, státních zástupců a soudců pro zneužívání pravomoci veřejného činitele je téměř vyloučeno působením Pokynu obecné povahy č.12 z r.2003 nejvyšší státní zástupkyně, který soukromě považuji za protiústavní, dále zákonem o soudech a soudcích, který stanoví, že trestní stíhání soudce není možné bez souhlasu prezidenta republiky.

Drtivá většina trestních oznámení na příslušníky těchto privilegovaných kast proto končí v odpadkových koších. Chrání je také stavovská solidarita, která způsobuje, že předsedové kárných soudů -- tedy soudci a státní zástupci -- jen velmi neradi přijímají návrhy na kárné řízení svých podřízených. Hrůznost stavu je zřejmá ze statistik ministerstva spravedlnosti, které odhalují skutečnost, že proti desetitisícům oprávněných a částečně oprávněných stížností na soudce a státní zástupce, stojí jen pár desítek zahájených kárných řízení. Zvlášť dobře jsou chráněni státní zástupci, kteří to mají zařízeno tak, že stížnost putuje nejdříve do rukou napadeného k posouzení, zda se nejedná o opakovaný podnět obtížného stěžovatele a vyšší orgán ji projednává teprve tehdy, když s tím kritizovaný laskavě souhlasí. Tyto právní zlořády nejen ohrožují demokracii, ale také zhoršují průchodnost práva, neboť omezují tlak veřejné kritiky na špatné výkony represivních orgánů a umožňují tolerování špatné práce jejich příslušníků.

Na závěr se vracím k původnímu rozsudku soudce Rudolfa Šídla a jeho výrokům o nutnosti chránit státní úředníky proti kverulantům. Neznám skutkovou podstatu, takže správnost výroku o vině a trestu si netroufám hodnotit. Pokud byly inkriminované doprovodné výroky proneseny tak, jak je v článku uvedeno, hodnotil bych je jako projev stejných totalitních a fašizoidních myšlenkových postupů, které přivedly soudce téhož soudu k odsouzení Michala Zítka nebo k opakovanému odsouzení pplk. JUDr. Jana Mareše na základě obžaloby, opírající se o postup Inspekce ministra vnitra, který byl Ústavním soudem ČR označen za nezákonný a protiústavní.

Lidé, kteří takto smýšlejí a soudí (nemám na mysli konkrétně soudce Rudolfa Šídla, ale obecně nositele podobných myšlenkových postupů), by neměli být soudci demokratického státu.